Uhm, tohle mi leží v rozepsaných už od února...

The Left Hand of God (Levá ruka boží) - Paul Hoffman

Svatyně vykupitelů je bezútěšné místo - místo, kde není vítána naděje ani radost. Většina jejích (téměř výlučně mužských) obyvatel tam byla přivedena v raném dětství proti vlastní vůli, kterou snad kdysi měli. Teď trpně přežívají pod hrůzným režimem lordů vykupitelů, jejichž krutost a surovost má jediný cíl - službu ve jménu Oběšeného vykupitele. V celém komplexu svatyně se nikdo dokonale nevyzná, tak rozsáhlý a spletitý je labyrint jeho chodeb - chodeb naplněných pachem staletí starého náboženského zápalu.
A v jedné z těchto chodeb stojí chlapec, dívá se ven temným oknem a pozoruje nejnovější skupinku nešťastníků, kteří do tohoto pekla přibyli. Je mu čtrnáct nebo snad patnáct let - jistě to neví ani on sám, ani nikdo jiný. Své skutečné jméno už dávno zapomněl, teď mu však říkají Cale. Ze svého předchozího života si na nic nevzpomíná a o tom budoucím nic neví... Seznamte se s andělem smrti.

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?

Ani nevím. Snad to bylo kvůli názvu.

Oběšený vykupitel.

Bít.

Relativně sympatický mi byl IdrisPukke, tak dejme tomu, že bych chtěla být jím. Z ostatních postav se mi nikdo pod kůži moc nedostal.

Cením celkovou představu toho světa, kde, jestli jsem to pochopila správně, je jakási alternativní verze křesťanství. Spasitel nebyl ukřižován, ale oběšen (měl to být Jidáš?), a Ježíš byl v břiše velryby (místo Jonáše, pokud si dobře vzpomínám).

Mně poměrně dlouho trvalo, než jsem se začetla. Pořád jsem se zabývala tím, že to nedává smysl, že všechno, co dělají v té svatyni je přece špatně, a nějak jsem netušila, kam by to celé mělo vést. Zlomilo se to až ve chvíli, kdy se ukázalo, čím je Cale tak speciální.

Tahle kniha mě prostě nějak zvlášť nezaujala. Obvykle chci vždycky číst pokračování (když knížka nějaké má), i když se mi třeba první díl tolik nepozdává, ale v tomhle případě si pokračování s největší pravděpodobností nechám ujít.

(3/5)

Dala bych 2,5 ale nechce se mi půlit slunečnice...

Ano, pořád žiju. I když s tímhle internetovým připojením jeden nikdy neví. Samozřejmě myslím svůj internetový život, o tom, že žiju ve skutečnosti, jsem si poměrně jistá.
Za posledních pár dnů se toho seběhlo docela dost. Minule jsem psala, že jsem na novém místě spokojená - málo práce, hospoda po ruce... :D Názor se trochu změnil po té, co jsem tu šla jezdit. Ne, že by měl PJ špatné koně, jen jezdí trochu jiným stylem, než jsem zvyklá, a to mi dost vadí. O tom, že sedla, co má, už musela zažít pěkných pár sezón (a tudíž nejsou zrovna pohodlná), se raději rozepisovat nebudu. I když ono takové sedlo taky dělá svoje. Navíc se ukázalo, že PJ potřebuje na léto někoho, kdo by mu obsedal a přiježďoval mladé koně, což není něco, do čeho bych se zrovna hrnula. Tak jsme si promluvili - on, že si sem zkusí sehnat někoho jiného, já jsem se po zralé úvaze rozhodla, že jestli mám znova balit, tak naposledy. Doma (doma, v Čechách) se navíc sešly nějaké problémy, tudíž jsem usoudila, že vrátit se o měsíc dřív všem jenom pomůže.
Zítra ještě musím zjistit, jak mi půjde přerezervovat letenka, na tuhle část se obzvlášť těším. Ale vymyslela jsem si bezva věc - abych o nic z Irska nepřišla, poté, co skončím u PJe, strávím ještě týden po cestách po Irsku. Kufr nechám v Dublinu a pak plánuju Connemara, Cliffs of Moher, Cork a pár dnů v Dublinu. Uvidím. Samozřejmě při mém štěstí, celý týden proprší, ale to už je holt ten risk, vidět to chci tak jako tak.
Pokud tedy všechno vyjde, tak budu na konci května v Čechách s normálním internetovým připojením a spoustou fotek. Ještě se do té doby určitě ozvu.
Žijte blaze!

Článek o prvních dojmech jsem už jednou psala, je to bez pár dnů půl roku... Jak ten čas letí. No ale teď to jsou úplně jiné první dojmy z úplně jiného místa.
Tak mám za sebou první den (a první noc) v novém působišti. Líbí se mi tu. Jsou tu se mnou ještě dvě holky, z Belgie (Lucy) a Německa (Judy), nicméně příští týden odjíždí. Pořád ale mají týden na to, mi tu všechno ukázat, poradit a seznámit. Velké seznamování včera proběhlo v hospodě (zmiňovala jsem, že PJ vlastní hospodu), a pak ve městě, kde jsme (v rámci mého seznamování s novým místem, samozřejmě) navštívili tři další hospody. Byla to zábava. Hlavně když jsem se ve tři ráno snažila ve dveřích zoufale zbavit svého nového... ehm, nazvěme ho kamarádem.
Dneska už jsem nastoupila do práce. První příjemné překvapení bylo, že se tu vstává tak okolo desíti, v klidu se posnídá, a pak se jede na farmu (asi tak pět minut od domu), kde jsou koně. Koně jsme dneska jenom vyházeli do výběhů, pak jsme připravili stáje na večer - vykydat, dát vodu, seno. Koní je teď ve stájích asi devět - taky příjemná změna oproti minulým dvaceti + dalších několika po výbězích. Krom koní má PJ ještě krávy (pořád lepší než ovce...), tři psy - jeden teriér a dva jsou dle mého odhadu vestaj (vesnické tajemství, neznáte?), slepice, husy a kočku. Kočka mi vážně chyběla, doma jich máme několik, ale tady, v Irsku, jsem jich moc nepotkala, a když už jo, tak pěkné divoké potvory, žádné ochočené miláčky. Takže kočka se okamžitě stala mým favoritem. Ještě kdybych si pamatovala její jméno. Nebo jméno čehokoliv jiného... Ale to se poddá.
Pak jsme se odebrali na oběd. Lucy a Judy nebylo dobře, tak si šli lehnout, a já dostala pár hodin volna (cože?! Volno během dne?!), tak jsem zasedla k počítači a jala se psát maily. Všechno píšu nejdřív ve wordu, protože připojení je tu otřesné. Na minulém místě jsem si myslela, jak je internet pomalý, ale tady je pomalý a ještě půl času nefunguje. Vážně nevím, jak to budu dělat s nějakými fotkami (až nějaké budou), protože je nenahraju, i kdybych je všechny poctivě zmenšila. No, uvidíme.
Tak se zatím (s)mějte, a já se pokusím někdy zase ozvat.

...a možná naposledy. Nevím, chci se tam ještě před odjezdem dostat, ale z nového působiště (viz. minulý článek) to nebude tak jednoduché. Ale fotek mám spoustu, takže se možná ještě něčeho dočkáte i tak.

Co se mého balení týče, už mám skoro sbaleno. Důraz je na slově skoro. Není to tak zlé, jen mám těch věcí nějak moc a nevím, co s tím. A ty knížky jsou zatraceně těžký! Jako motivace mi slouží to, že většinu toho, co nemám narváno v kufru, mám na posteli, a pokud to neodklidím, tak můžu spát tak leda na podlaze... Ale jak se znám, tak na podlaze skončí ty věci na posteli. Ne, vážně, je to mnou, nebo je tu někdo, kdo si balí věci rád a s dostatečným časovým odstupem?

Ale k fotkám - je to taková směska všeho možného tak porůznu nasbíraného, pokusím se vždycky něco připsat ke každé fotce...

První je maják, který jste zariučeně už viděli, ale mě nepřestává fascinovat. Podobných fotek mám v počítači až moc... Ale stejně je mám všechny ráda.