Červenec 2010

Slunečnice

30. července 2010 v 12:18 | Fantaghira |  Rostliny
Kousek od nás je pole slunečnic a už delší dobu se chystám, že se tam vydám něco vyfotit, nicméně dokopala jsem se k tomu až dneska. Povedlo se jen pár fotek, protože bych potřebovala, aby ty slunečnice byly otočené na druhou stranu (nejlíp sever), ale jak všichni ví, slunečnice se otáčí za sluncem a slunce na severu nesvítí... Takže fotka s obřím polem slunečnic se nekonala, protože slunečnice ke mně byly otočené zády (dobře, ne zády ale nevím, jak to pojmenovat).

Homosexualita

28. července 2010 v 20:23 | Fantaghira |  Téma týdne
Homosexualita. Láska dvou lidí stejného pohlaví.

Ještě před několika lety (nebo spíše před několika desítkami let) byla homosexualita něco neslýchaného. Homosexuálové se styděli za to, co jsou, proto si zakládali 'normální rodiny' (myšleno manžel-manželka) a snažili se zapomenout nebo snad změnit svou orientaci.

Dalo by se říci, že v dnešní době demokracie a tolerance by homosexuálové neměli mít problémy s přiznáním své sexuální orientace. Přesto tomu tak není. Proč? Jsou snad v lidech tolik zakořeněné předsudky proti nim z dob minulých? Přitom lidé, kteří je nejvíce odsuzují, zpravidla žádného homosexuála neznají. Jak ale můžou odsoudit někoho, koho ani neznají?

Já osobně mám mezi přáteli několik homosexuálů. No a co? Jsou to lidé jako každý jiný, mají dvě nohy i dvě ruce jako každý člověk. Mají své koníčky, své zájmy. Jenom se jim nelíbí opačné pohlaví. Co je na tom tak špatného? To je jako kdybych řekla, že nesnáším všechny vegetariány, protže nejíst maso může jen idiot. (Lepší příklad mě nenapadnul...)

Názory, které mi úplně vyrážejí dech, jsou ty, že homosexualitu lze léčit. Mě by zajímalo jediné - pokud lze léčit homosexualitu, tak by zajisté šlo podobným způsobem 'léčit' heterosexualitu. Zamysleme se nad tím. Obojí je přece na stejném principu nebo ne? Chci se dostat k tomu, že snažit se z homosexuála udělat heterosexuála je asi tak stejně pitomé jako snažit se udělat z heterosexuála homosexuála. Obojí je blbost a obojí je nemožné.

Rose

25. července 2010 v 11:43 | Fantaghira |  Rostliny
Tohle by asi nemělo být zařazené v rubrice Fotím, ale novou rubriku kvůli tomu dělat nebudu. Koneckonců základem je moje fotka, kterou jsem upravila v PhotoFiltre (nemám photoshop, tak co mi zbývá). Já s tím moc neumím, takže spíš tak různě zkouším a občas se mi něco povede, jako tohle.

Inside I'm Dancing

23. července 2010 v 18:24 | Fantaghira |  Viděla jsem...

rory

Hlavním hrdinou tohoto filmu je Rory O'Shea, který je ochrnutý a hýbat může jen dvěma prsty a hlavou. Rory přijíždí do nového ústavu, kde se skamarádí s Michaelem. Michael je rovněž na vozíčku, ale na rozdíl od Roryho se může s omezeními hýbat, ale má vadu řeči a nikdo mu nerozumí. Nikdo kromě Roryho, který se stane něčím jako jeho překladatelem. Rory, ačkoliv je na vozíčku, se snaží užít si co nejvíc ze života a žádá (už poněkolikáté) o samostatné bydlení. Jeho žádosti byly vždy zamítnuty pro jeho nedostatek zodpovědnosti (Jako když dělali sbírku pro postižené lidi a Rory přesvědčil Michaela, aby s ním šel do hospody, kde všechny peníze propili.). Michael je Rorym fascinován a inspirován a sám žádá o samostatné bydlení. Rada by mu ráda vyhověla, ale má problém s jeho vadou řeči. Michael ale vymyslel geniální plán - Rory půjde s ním a bude mu tlumočit. Radě nezbývá než to odsouhlasit a tak Michael s Rorym můžou začít žít skutečný život, ve kterém jim má pomáhat půvabná ošetřovatelka Siobhán (mě se neptejte - Irské jméno).
Když jsem se na tenhle film dívala, strašně jsem chtěla vejít do obrazovky a pomoct Rorymu i Michaelovi. Hlavně Rorymu, protože to on se snažil co nejvíc bojovat proti svému postižení. Chtěl si užívat života, zatímco Michael byl se svým osudem tak nějak smířený, dokud nepoznal Roryho. Někde jsem ve spojení s tímhle filmem četla, že když se na něj díváte, tak cítíte bezmoc, ale nezbývá vám nic jiného než sedět a vztekat se, že jim nemůžete pomoct. S tím musím naprosto souhlasit. Film se navíc odehrává v Dublinu, kde jsem byla, takže pro mě to bylo tím skutečnější, že jsem to viděla na známých místech.
Herecké výkony dvou hlavních herců - James McAvoy (Rory) a Steven Robertson (Michael) - jsou naprosto úžasné. Já si nedovedu představit, jak těžké to muselo být - hrát a přitom se nehýbat v případě Jamese, nebo ještě hůř hýbat se s omezením a nemoct srozumitelně mluvit v případě Stevena. Každopádně ve filmu to vypadá tak věrohodně, že kdybych je neznala (teda znám spíš jenom Jamese) tak bych uvěřila, že jsou skutečně postižení. Vedle nich se těžko hodnotí Romola Garai (Siobhán), protože ona mohla jak chodit tak mluvit.
Myslím si, že stojí za to tenhle film vidět, ale není to žádná komedie, s čímž se musí počítat. Řekla bych, že na takovýhle film musí mít člověk tu správnou náladu, ale na něco takového asi nikdy nebudete mít správnou náladu…

Obilí

22. července 2010 v 12:24 | Fantaghira |  Rostliny
Já už vážně fotím všechno :D Ne, to, že si vyfotím pole plné zlatého obilí, jsem vymyslela už docela dávno. Samozřejmě jsem si to představovala trochu jinak, než jak to nakonec dopadlo, ale to bych holt musela mít lepší foťák, nebo bych musela fotky trochu upravit, což se mi moc nechce. Prostě jsem to tak vyfotila, tak to tak bude.

Kobylka

19. července 2010 v 10:48 | Fantaghira |  Živočichové
Dneska ráno jsem si vzala na procházku se psem foťák, že se ěnco pokusím vyfotit. Když jsem viděla, jak ta tráva pode mnou skáče, bylo rozhodnuto. Jenže vyfotit kobylku není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vždy, když se mi podařilo zaostřit, kobylka zákeřně odskočila. Nakonec jsem našla jednu, která poměrně ochotně pózovala a pár fotek se mi dokonce i povedlo.
Tady jsou:


Mr. Nobody

16. července 2010 v 15:35 | Fantaghira |  Viděla jsem...

Mr. Nobody

Před chvílí jsem tenhle film dokoukala podruhé a jsem jím naprosto uchvácená. A o co v něm jde?
Nemo Nobody žije na Marsu a je zároveň nejstarším žijícím člověkem i posledním smrtelníkem, protože lidstvo vynalezlo lék na věčné mládí. Nemo vzpomíná na svůj život, či lépe řečeno své životy. Vypráví totiž o svém životě a o různých rozhodnutích, která v něm udělal. Kdyby se ale rozhodl jinak i jeho život by byl jiný. Celé se to točí hlavně kolem tří žen. Tří žen, které si vzal. Každou v jiném životě.

"As long as you don't choose, everything remains possible."

Když jsem film viděla poprvé, byla jsem zmatená - který život je ten jeho pravý? Snažila jsem se tomu ža příliš přijít na kloub, ale řešení je tak jednoduché. Proto jsem si ten film pustila ještě jednou, abych si ujasnila všechny souvislosti. Stačí jenom dávat pozor.

"Every path is the right path."

Ve filmu mě nejvíc nadchnul herecký výkon (mého oblíbeného) Jareda Leto. A hudba byla výborná. Skvěle se k tomu filmu hodila. U filmů jsem se hodně naučila vnímat hudbu, protže občas řekne víc než slova a špatně zvolená hudba může celý film zkazit, což se u Mr. Nobody naštěstí nestalo.

Každopádně tohle není film, který by si měl člověk pustit, když si chce jenom odpočinout a nepřemýšlet. U tohohle filmu se musí trochu přemýšlet, jinak vám bude připadat divný, nesmyslný a jako ztráta času, což ve skutečnosti není.

Ještě mě napadají dva filmy, které mě také uchvátily natolik, že jsem o nich musela ještě dlouho po shlédnutí přemýšlet. Prvním z nich je Eternal Sunshine of the Spotless Mind (Věčný svit neposkvrněné mysli). Ten druhý je The Curious Case of Benjamin Button (Podivuhodný příběh Benjamina Buttona).

Apokalypsa

15. července 2010 v 14:30 | Fantaghira |  Píšu...
Apokalypsa

Noc začíná úsvitem
Den už není
Slunce vyhaslo, ale Měsíc svítí dál
Apokalypsa
Čtyři jezdci v mlhách
Voda
Vítr
Oheň
Země
Poslední Sex on the beach
Poslední kapka
Poslední slza
Je konec

O veverce

14. července 2010 v 13:16 | Fantaghira |  Píšu...
Druhá povídka z apokalyptické budoucnosti. Rozhodla jsem se, že jí zveřejním hned, ať jsou s povídkou předchozí u sebe, když k sobě vlastně patří. Jak už jsem psala prve - můžete očekávat stejný konec, ale děj jiný. Dokomce bych řekla, že je to psané i úplně jiným stylem, ale sama sobě nejsem schopná objektivně zhodnotit styl...
Povídka druhá:

O bobrovi, svišťovi a syslovi

14. července 2010 v 10:02 | Fantaghira |  Píšu...
Tohle je už taky starší nápad. Původně to mělo být tak, že napíšu sérii (alespoň pět) krátkých (hodně krátkých) povídek odehrávající se ve vzdálené (takřka apokalyptické) budoucnosti. Ty povídky mělo spojovat, že budou mít stejný konec. Nakonec jsem napsala dvě a, ani nevím proč, přestala jsem. Uvidíme, pokud mě popadne Múza, určitě bych ráda připsala nějaké další.
A teď už povídka první:

James and the Giant Peach Daydream contest

12. července 2010 v 13:22 | Fantaghira |  Ostatní
Možná vás vyděsil název článku, ale ve skutečnosti není čeho se bát. Jde o soutěž na deviantARTu. Pokusím se přeložit, o co v té soutěži jde.
V "James and the Giant Peach" (James a obrovská broskev) James hledá útěk - od jeho problémů, od smutku z předčasné smrti jeho rodičů, od jeho hrozných tet. S pomocí magicky zvětšené broskve a nových přátel může James přeplout moře a dostat se do vzdálené země, o které vždycky snil. Pro tuhle soutěž si představte, že jste v Jamesových botách a ukažte nám, kam chodíte uniknout skutečnému světu! Ilustrujte magickou krajinu vašich snů a ukažte nám, kam vás vaše představy zavedou. Takhle velká dobrodružství nerostou na stromech, tak nechte svojí představivost stoupat do rozměrů obrovské broskve.
Omlouvám se za kvalitu překladu, originál si můžete přečíst zde.
Každopádně jsem se rozhodla, že se zúčastním. Nejdřív jsem chtěla něco nakreslit, ale všechny pokusy dopadly katastrofálně, tak jsem prohrabala počítač a našla nějaké starší, dosud nezveřejněné) fotky, které šly použít. Ještě jsem je trochu poupravila a bylo to.

Olivovník

11. července 2010 v 12:28 | Fantaghira |  Píšu...
Tak úplně si nejsem jistá, proč tohle vzniklo. Jisté je, že jsem to v počítači měla řazené do složky škola, takže to musel být nějaký úkol na češtinu. Nicméně psát jsem to musela ve velkém pomatení smyslů. Ve velkém. Přesto to sem dávám; každý má právo na svá lepší i horší díla...

Plyšáci

10. července 2010 v 22:06 | Fantaghira |  Ostatní
Asi už jsem se definitivně zbláznila, když fotím plyšáky. Nicméně pozor, tihle jsou "vzácní". V Londýně se nachází naprosto božský obchodní dům, kde jsou jenom hračky. Má asi pět pater a je naprosto dokonalý :-) No, a právě odtamtud mám tyhle dva plyšáky. Ten hnědý by měl být oslík a přivezla jsem si ho z první návštěvy Londýna, s tím, že jsem chtěla něco, abych měla památku na Hamleys (název toho úžasného obchodního domu), proto má na kopýtku to velké červené H a jemnuje se Hemlýsek (napsaný to vypadá divně...). Ten, či spíše ta druhá je Lemuřice, která se jmenuje Erzsebet Bathory. Tu jsem si přivezla při své druhé návštěvě Londýna. To, že mám jen tyhle dva znamená jediné - v Londýně jsem byla jen dvakrát.

Růže II

8. července 2010 v 10:54 | Fantaghira |  Rostliny
Tentokrát jsem fotila jedinou červenou růži, kterou na zahradě máme. Je to taková chuděra opuštěná, když všude kolem jsou ty velké keříky růžových růží (Růžových růží zní vážně zajímavě...). Jediné, co jsem nevychytala, bylo, že jsem jí měla fotit o pár dnů dřív, když ještě neměla okraje okvětních plátků oschlé, ale snad to není tak poznat...

Alien Queen

5. července 2010 v 12:40 | Fantaghira |  Kreslím...
Tenhle obrázek jsem nakreslila ve škole při dvouhodinovce biologie. Začala jsem něco čmárat a vylezlo z toho tohle.  Je to pojmenované Alien Queen, což by se dalo přeložit jako mimozemská královna. Myslím, že je to dostatečně děsivé na to, abyto mohla být mimozemská královna :-)