Ona a stařec

18. října 2010 v 23:30 | Fantaghira |  Píšu...

Chcete-li vědět, o co jde, klikněte na obrázek.

Není to dokonalé - psala jsem to teď. Není to ani moc veselé, přesto si myslím, že konec je dostatečně dobrý na to, aby dokázal vyvolat alespoň nějaký ten malý úsměv... :)


Ona a stařec
Seděl na houpačce zavěšené na starém osamoceném dubu a hleděl do dáli. Bývalo to její oblíbené místo. Při vzpomínce na ní ho píchlo u srdce. To ona byla jeho první láska. Miloval na ní úplně všechno - její smích, její oči, její rty, její ruce... Ten výčet by byl hodně dlouhý.
Opatrně se na houpačce zhoupnul. Nevěřil té věci - přece jenom už tam byla zavěená pár desítek let. Rázem se mu vybavila vzpomínka na chvíli, kdy ho tam vzala poprvé.
Dlouhé vlasy barvy medu jí vlály ve větru a její smích se rozléhal krajinou. Sedla si na houpačku a rozhoupala se jak nejvíc to šlo. Později mu řekla, že jako malá snila o tom, že se s ní houpačka utrhne a ona odletí do nebe. Do nebe. Ano, nakonec odletěla do nebe, ale ne na houpačce.
Přišla mu to říct její matka. Podivil se, když otevřel dveře, protože ho neměla ráda. Ještě více se podivil, když zjistil, že má celé zarudlé oči. Upřela je na něj a pronesla ta hrozná slova - "Je mrtvá." Jen tohle, nic víc, ždné vysvětlení. Až pak se dozvěděl, že měla zástavu srdce. Do té doby si myslel, že takové věci se stávají jenom starým lidem.
Když se jí tenkrát zeptal, co by dělala, kdyby se s ní skutečně houpačka utrhla a ona odletěla do nebe bez něj, bez váhání odpověděla, že by čekala. Čekala by na něj i tisíc let a pak by byli spolu navěky. Ale jak by spolu mohli žít, když ona je stále mladá a krásná a on už má svá nejlepší léta dávno za sebou.
Po tváři mu stékala slza. K čemu mu bylo tohle trápení? Proč na ní dávno nezapomněl? Ona na něj jistě zapomněla. Kdo by promarnil tolik let čekáním? Čekáním na něj...
Neměl tam chodit, ale bylo to přesně padesát let od její smrti a on si prostě nemohl pomoci. Upřel oči na nebe prosvítající mezi větvemi. "Poznala bys mě ještě?"
Náhle ho obestřela temnota a vzápětí světlo. Zmateně mrkal a snažil se zaostřit. A pak ji uviděl. Byla krásnější než kdy dřív. Sklonila se nad něj a políbila ho. S námahou se postavil na nohy a smutně se podíval na své staré tělo. To už tam ale najednou nebylo - opět byl mladý. Podíval se na ni, ale ona už uháněla k houpačce zavěšené na starém osamoceném dubu. Její vlasy za ní vlály ve větru a její smích se rozléhal krajinou.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Linny Linny | Web | 19. října 2010 v 20:34 | Reagovat

Zvláštní :-)
Neuměla bych něco napsat tak hezky. Ani nevím, proč to na mne tak zapůsobilo.
Padesát let od její smrti. Přemýšlím, kolik mu vlastně bylo... sedmdesát? I když, jestli to byla jeho první láska, tak klidně šedesát pět. Páni, zase utíkám myšlenkami jinam ^^
Chtěla jsem jen říct: líbilo se mi to.

2 Fantaghira Fantaghira | Web | 19. října 2010 v 22:09 | Reagovat

[1]: Děkuju. Mělo mu být 68, takže mu bylo osmnáct, když se do ní zamiloval :-)

3 ANA ANA | Web | 22. října 2010 v 17:02 | Reagovat

Krásná a dojemná povídka. Povídky psát umíš, to tedy ano! Myslím, že Malé Stvořeníčko bude mít hodně práce při výběru. Tato povídka je vážně dobrá! Moc se mi líbilo zakončení.

4 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | Web | 27. října 2010 v 10:38 | Reagovat

Ten výčet by byl hodně dlouhý... toho, co se mi líbí na povídce :-)
Je to pěkný nápad, houpačky mám rádo - a ano, zaslouží si to obrovitánský úsměv, rekomando na Zemi za Fantaghirou! Hezky se mi to četlo, a i když je to trochu smutné, pořád je tam kousek naděje, špetka neuhasínající lásky a ta houpačka... ta je prostě nejlepší! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama