Listopad 2010

Juno

30. listopadu 2010 v 20:12 | Fantaghira |  Viděla jsem...
Juno

Vím, že před pár lety (ano, musí to být před pár lety, protože tenhle snímek měl premiéru v roce 2007) se o tomhle filmu dost mluvilo. Já jsem si tehdy říkala - film o šestnáctileté holce, co otěhotní? Děkuji nechci. Ale i na mě došlo. Především jsem tomu filmu dala šanci díky Ellen Page, která mě zaujala v Inception.
Nutno říct, že mě film překvapil. Je v něm pár zvratů, které jsem opravdu nečekala, ale nejpřekvapivější byl konec. Čekala jsem, že to dopadne docela jinak, takže už tak od půlky filmu jsem se v duchu smála, že je to další film, který jsem prokoukla. Proto to pro mě byla ještě větší rána, když se mé předpovědi ukázaly jako naprosto mylné.

Psala jsem, že hlavním důvodem, proč jsem se dívala na Juno, byla Ellen Page, tak ji také musím pochválit. Ona hraje...chtěla jsem napsat, že hraje s takovou lehkostí, ale pak mi došlo, že ona nehraje, ona tu roli žije, což je naprosto úžasné. Postava Juno je prostě svá a svérázná a zároveň naprosto reálná, že vás ani nenapadne pochybovat o tom, jestli se to skutečně stalo.

Ještě mě zaujala jedna herečka - Jennifer Garner, která hrála Vanessu, ženu, která má adoptovat dítě Juno. Vanessa chce dítě strašně moc, ale nemůže otěhotnět. Nehodlám se tu nijak sáhodlouze rozepisovat o detailech, Jennifer tu roli zahrála skvěle, a pro mě je druhá nejlepší herečka z tohoto filmu.

Děj ani herecké výkony ale nebyly nic, co by mě až tak ohromilo, takhle by to byl průměrný film. Co mě ohromilo byl soundtrack. Překvapivější je to o to víc, že to není zrovna hudba, kterou normálně poslouchám. Ne, že by to bylo něco hrozného, jen kdybych to slyšela zvlášť, tak bych asi pokrčila rameny, řekla bych, že to je fajn, a šla bych dál. Ve spojení s filmem se mi ty písničky líbily natolik, že jsem si soundrack hned stáhla. A přiznám se, že celou dobu, co píšu tenhle článek, přemýšlím nad tím, kterou písničku bych sem měla dát jako ukázku. Ano, a taky ten soundtrack poslouchám.

Asi už to ukončím. Pokud se chcete jen tak na něco podívat, zjistit, jak se šestnáctiletá holka pere s těhotenstvím, doporučuji Juno. Jen nedělejte žádné ukvapené závěry ohledně cesty, kterou se děj bude ubírat.

London: Hyde Park

29. listopadu 2010 v 16:12 | Fantaghira |  Cestovatelské
Když jsem se tak dívala na to bílé nadělení venku, rozhodla jsem se sem dát něco barevného a veselého a nejlépe jarního, takže tu máme další díl Londýna, tentokrát Hyde Park. Ale není to jenom Hyde Park, ale i Kensington Park, který společně s Hyde Parkem tvoří jednu velkou zelenou plochu. Kdybyste nevěděli, že to jsou dva parky, tak vás to nejspíš ani nenapadne.
Hyde Park je snad moje nejoblíbenější místo v Londýně. Když jsem tam byla tenkrát v létě, několikrát jsem si tam šla jenom sednout s knížkou a četla jsem si tam nebo jsem tam jenom seděla, když jsem si chtěla odpočinout.

Těch fotek je dneska trochu víc, ale zase bych to sem nechtěla dávat nadvakrát.

Balony nad Brnem

27. listopadu 2010 v 19:42 | Fantaghira |  Česká republika
Když jsem se dneska vzbudila, čekalo na mě venku překvapení - přes noc napadnul sníh! A to jsem si myslela, že v Brně nebude sněžit... Chtěla jsem jít ven udělat pár fotek, ale když jsem se dozvěděla, že zítra a v pondělí má sněžit ještě víc, tak jsem si řekla, že počkám, aby to stálo za to. Stejně byl dneska jen takový poprašek, a vzhledem k pozdní hodině mého probuzení už začínal pomalu tát. Ale našla jsem jedny starší fotky. Když jsem tu, v Brně, byla ze začátku, tak každou chvíli byly vidět nějaké horkovzdušné balony. Teď už jsem dlouho žádný neviděla, předpokládám, že je moc zima a předtím bylo zase špatné počasí. Ale vždycky když jsem balony viděla, neměla jsem u sebe foťák, až se mi jednou poštěstilo a zahlédla jsem čtyři balony z okna našeho pokoje na koleji. Tak jsem je konečně mohla vyfotit :)

London: Tower of London

24. listopadu 2010 v 16:53 | Fantaghira |  Cestovatelské
Nějak zapomínám přidávat další londýnské fotky, ale snad to až tak nevadí, když nejsou aktuální. Minule tu byl Tower Bridge, tentokrát se přesuneme hned vedle do Tower of London. Uvnitř jsem byla pouze jednou, o Velikonocích bychom to už nestíhaly. Tower je především známý jako vězení, před tím to byl královský hrad. Překvapilo mě, jak je vlastně velký, taková malá vesnice... Zbytek povídání si nechám k fotkám :)

Takový ten pocit...

23. listopadu 2010 v 15:15 | Fantaghira |  Téma týdne
Tak opět malý úvod - co si představím, když se řekne déjà vu? Jako pvní si vybavím tu scénu z Matrixu, kdy Neo uvidí dvakrát za sebou tu samou černou kočku. V tomto případě déjà vu znamenalo, že matrix byl změněn.

Myslím ale, že každý z nás už ten pocit někdy zažil. Dostanete se do situace, kdy si říkáte: "Ale tohle jsem už někde viděl/a (nebo slyšel/a)." Mně se tohle stává docela často. Většinou u písniček z filmů. To pak celý den chodím a přemýšlím, odkud tu písničku znám. V běžných situacích také mívám pocit déjà vu, ale asi je tak trochu jiný...

Mám totiž takové schopnosti... Vznešeně jim říkám "věštecké", ale snad ani bohové neví, co to vlastně je. Často se nechám unést ve svém snění za bílého dne (nejlépe ještě za chůze) a nad něčím se hluboce zapřemýšlím, fantazie běží na plné obrátky, ale většinou přemýšlím nad každodenními věcmi a takovým tím "co by kdyby". To by nebylo nic zvláštního, ale občas se moje představy stanou skutečností. Abych tu nikoho neděsila, tak sem dám příklad z doby nedávné. Šla jsem tady v Brně na tramvaj a říkala jsem si, že je divné, že jsem ještě nepotkala revizora. Holky mi totiž pár dnů před tím říkali, že nějakého potkali. Taky jsem si říkala, jak by se asi tvářil, kdybych mu ukázala kartu, kterou jsem měla u nás na tramvaj. Nakonec jsem došla na zastávku, nastoupila do tramvaje a hádejte co! Šel revizor. Nutno říct, že jsem se mu nepokoušela ukázat svojí starou kartu, ale rovnou jsem mu ukázala tu jejich brněnskou šalinkartu. Pravděpodobně je to jen náhoda, ale přesto z takových situací mám vždycky velice zvláštní pocit. A navíc na to, aby to byla náhoda, se mi to stává příliš často. Nestává se mi to ale jen ve chvílích zasnění. Ne, občas plácnu nějakou hroznou hloupost, která se pak také vyplní. Ale stane se to zásadně ve chvílích, kdy nepřemýšlím nad tím, co říkám, a když nečekám, že by se to vůbec mohlo stát. Já vím, že déjà vu je o něčem trochu jiném, přesto ten pocit, kdy se stane něco, co jsem si ve své šílené mysli vytvořila, nedokážu lépe pojmenovat.

První vločka

21. listopadu 2010 v 16:38 | Fantaghira |  Téma týdne
První, co mě vytanulo na mysli při pohledu na nové téma týdne, byla jistá scéna z amerických romantických filmů odehrávající se o vánocích. Znáte to - na konci se hlavní hrdinové (zcela nečekaně) dají dohromady, políbí se a v tu chvíli začne sněžit. Samozřejmě nesmíme zapomenout na to, že vše vyšlo zrovna na Štědrý večer. Ženské obecenstvo áchá a óchá, zatímco mužské obecenstvo a já protáčí oči v sloup a znechuceně odchází od televize. Ještě že život není americký romantický film!
Znáte to očekávání první vločky, prvního sněhu? Jsou to ty chvíle, kdy je nebe celé zamračené a fouká ledový vítr, který s sebou přináší vůni sněhu. A pak se konečně mraky protrhnou a k zemi se snese první vločka následovaná tisícem a milionem dalších. Ale stejně má největší kouzlo sněžení v noci. To se ráno probudíte, aniž byste cokoliv tušili. Pak se podíváte z okna a spatříte tu jiskřící bílou nádheru, která tam na vás čeká. Sice propásnete onu první vločku, ale třeba, když budete hledat, ji najdete pohřbenou hluboko pod ostatními.
Vždycky, když napadne první sníh, si vzpomenu na to, že každá vločka je jiná. V té záplavě vloček se tomu jen těžko věří. Ale když může mít každý člověk jiný otisk prstu, pak předpokládám, že každá vločka může mít jiný tvar.
Pro mě ale kouzlo zimy končí u tohoto prvního sněhu. Jakožto člověk teplomilný a rok od roku zimomřivější mám tendence nemít zimu ráda. První sníh má své kouzlo, ale ty další sněhy postupně kus toho kouzla ztrácejí. A nakonec, na jaře, začne sníh tát. Všude je šedivá mokrá břečka a spoustu bláta. Kam se jen podělo ono kouzlo první vločky? Zmizelo kdesi v nenávratnu, v rozmáčené půdě, ale za rok se zase vrátí a vykouzlí nám úsměvy na našich, mrazem zčervenalých, tvářích.

Život za drátem

20. listopadu 2010 v 21:05 | Fantaghira |  Cestovatelské
Dneska přidávám tři fotky. Všechny jsou vyfocené letos v létě na dovolené na Mallorce. Ani nevím, proč jsem je nezveřejnila dřív. Jinak myslím, že název článku mluví za vše...

Tahle první se mi líbí ze všech nejmíň. Nevím, jestli je to proto, že to vypadá moc souměrně, nebo proto, že ten drát je zrezivělý.
za drátem I

Dokonalý víkend

18. listopadu 2010 v 20:04 | Fantaghira |  Píšu...
Měl to být jeden z mých nejkrásnějších víkendů v životě. Konečně jsem přesvědčila rodiče, že Charles není žádný masový vrah, a oni mě s ním pustili na víkend na "chalupu". Chalupou to nazýval před mými rodiči, ale mně řekl, že ve skutečnosti se jedná o dům, ale nechce, aby ho mí rodiče měli za snoba.
Dům, který jsem spatřila, když jsme konečně dojeli na místo, mi vyrazil dech. Víc než domem by se totiž dal nazvat malým zámkem.
"Charlesi, to je nádhera."
"A tos to ještě neviděla uvnitř, Emily," usmál se na mě a už mě táhnul dovnitř. Skutečně to tam vypadalo jako na zámku.
"Co bys řekla prohlídce? Ale nemůžeme všude. Služebnictvo sem sice jezdí jednou týdně uklízet, ale jenom některé místnosti, všechno by nestíhali."
"Vy máte služebnictvo?" zůstala jsem na něj překvapeně zírat. Už jsem pochopila, že nebude zrovna z chudé rodiny, ale služebnictvo?!
Pokrčil rameny, jako by mě ani neslyšel a jal se mě provádět po domě, ale brzo jsme stejně skončili líbajíc se v jeho ložnici. Nechtěla jsem naši kouzelnou chvilku přerušit, ale nic jiného mi nezbývalo. Při prohlídce jsme totiž nenarazili na jistou místnost, kterou bych právě potřebovala.
"Kde je tady koupelna?" zeptala jsem se.
"Ty umíš navodit atmosféru," ušklíbl se. "Na tomhle patře není udržovaná, musíš o patro výš, jsou to dveře hned naproti schodům."
"Díky."
"A vrať se mi brzo."
Vyšla jsem po schodech do dalšího patra. Proti schodišti ale byly dvoje dveře. Rozhodla jsem se, že zkusím ty vlevo. Ale koupelna tam nebyla, zato schody vedoucí nejspíš na půdu. Už jsem se chystala zavřít, když ke mně promluvil nějaký vnitřní hlas. Nejspíš to byla jenom zvědavost, ale ať to bylo cokoliv, vedlo to pouze k jedné věci - tiše jsem za sebou zavřela a začala vycházet po schodech na půdu.
Nahoře byla tma, takže chvíli trvalo, než si moje oči přivykly a já viděla aspoň něco. Nejdřív to byly jenom obrysy - nějaký velký stůl, pak nějaká věc, co visela ze stropu, židle u stolu. Pak jsem věci začala vidět jasněji - ta věc ze stropu byl velký kovový hák, na stole byl položený nůž, na židli byly přivázané provazy. Přestávalo se mi to líbit, vypadalo to tu skoro jako v nějakém laciném hororu. Chtěla jsem zase odejít, když jsem udělala osudovou chybu - ohlédla jsem se na stěnu, která byla celou dobu za mnou. Byly tam, v několika řadách nad sebou, nevím, kolik jich tam bylo, byly přibité k té stěně - ženské hlavy. Nevím, jestli jsem křičela nebo něco takového, pamatuju si jen ty hlavy a pak temnotu.

Céčka

17. listopadu 2010 v 16:28 | Fantaghira |  Ostatní
Dneska jsem procházela složky v počítači a narazila jsem na spoustu fotek, na které už jsem skoro zapomněla. Kupříkladu na fotky všemožného hmyzu - to když jsme měli do školy vyfotit asi třicet druhů těch šestinohých potvor. Ale ty sem teď dávat nechci. Ne, dneska sem dám fotky céček. Dostala jsem je loni k vánocům od kamarádky. Ani jsem nevěděla, že se pořád vyrábí. Je to dobrá zábava na dlouhé zimní večery, nebo ve škole, především pak na matice. Takže pokud se nudíte a nechcete si kupovat medvídka mývala, můžete si koupit céčka a skládat a rozebírat (což není taková zábava) a pořád dokolečka.
Ale ty fotky sem dávám především proto, že jsou barevné a když se dívám z okna na dnešní šedivý den, mám pocit, že barev je potřeba.

Přátelé jsou ti, co...

15. listopadu 2010 v 14:58 | Fantaghira |  Téma týdne
Přátelé jsou ti, co nás mají rádi.
Přátelé jsou ti, co se nám nebojí říct, že náš nápad opravdu není tak geniální, jak si myslíme.
Přátelé jsou ti, co vždycky v hádce s další osobou stojí na naší straně i přes to, že s námi zrovna nesouhlasí.
Přátelé jsou ti, co se nás vždycky zastanou, když na nás někdo neoprávněně útočí.
Přátelé jsou ti, co nám nabídnou rameno, když pláčeme a nedbají toho, že ho budou mít mokré.
Přátelé jsou ti, co nás podpoří ve všech bláznivých věcech.
Přátelé jsou ti, co se s námi podělí i přes to, že sami mají málo.
Přátelé jsou ti, co jim záleží na tom, jací doopravdy jsme.
Přátelé jsou ti, co se nám nesmějí, když spadneme do bláta, a spadnou tam za námi.
Přátelé jsou ti, co nám nabídnou pomocnou ruku, i když ji mají zlomenou.
Přátelé jsou ti, co nás vždy vyslechnou a nikomu naše tajemství neřeknou, i kdyby to bylo sebelákavější.
Přátelé jsou ti, co nás rozveselí, když jsme smutní.
Přátelé jsou ti, co ví, jak nám je, bez toho aby se ptali.
Přátelé jsou ti, co na nás nikdy nezapomenou a budou si z nás pamatovat jen ty dobré vlastnosti.
Přátelé jsou vzácní...

Já a Harry Potter filmy

14. listopadu 2010 v 11:04 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Konečně slibovaný článek.

Moje paměť je krátká a ještě navíc děravá, takže si nepamatuju, jestli jsem byla na Kameni Mudrců nebo Tajemné Komnatě v kině. Jedno vím jistě, dostala jsem je na kazetě. Ano, tenkrát ještě žádná dvdčka nebyla, takže jsem byla spokojená s "obyčejnou" vhskou.

S těmito dvěma díly jsem byla vcelku spokojená. Už jsem se smířila s tím, že se některé věci musí z knížky vynechat, na druhou stranu nemám pocit, že by zrovna v těchto filmech bylo tolik věcí vynecháno. Takhle si jenom vybavuju, že v Komnatě není Nickova oslava úmrtí, ale to mi ani nevadilo. Chris Columbus, jakožto první režisér, to měl nejtěžší, protože musel vytvořit celý svět, a já myslím, že se s tím popral víc než dobře. Bradavický hrad je dokonalý, hábity jsou skvělé. Potter je správně Potterovský (až na vlasy, které by měl mít rozcuchané, ale budiž), Hermiona je správně Hermionovská, Ron je Ronovitý. Nemám pocit, že by mi tady někdo z herců vadil. Jediná výrazná věc, co mi vadí, je z Komnaty. Baziliška jsem si představovala jako zářivě zeleného hada, ne jako... Co to vlastně je? Bazilišek se mi nelíbí a byla jsem z něj zklamaná.

London: Tower Bridge

12. listopadu 2010 v 16:20 | Fantaghira |  Cestovatelské
Já vím, chtěla jsem napsat článek se svým názorem na HP filmy, ale za chvíli odjíždím do Prahy a nestihla bych ho napsat, takže vás dneska trošku ošidím. Ale zase by mi přišlo líto, kdybych sem nic nenapsala, protože nevím, kdy se zítra vrátím a tudíž, jestli stihnu ještě něco napsat.
Jak už jste z názvu článku mohli poznat, dnes se podíváme na Tower Bridge. Nejhezčí a asi zároveň nejznámější Londýnský most. Mimochodem jestli si myslíte, že je třeba někde blízko Houses of Parliament, tak na to můžete rovnou zapomenout. Taky jsem tou mylnou představou trpěla, když jsem poprvé jela do Londýna. Pokud máte rádi dlouhé procházky, pak ale můžete dojít od Parlamentu až k Tower Bridge, je to krásná procházka, ale jak říkám - musíte se rádi procházet. Ještě bych chtěla říct, že jsem Tower Bridge neviděla zvednutý, což mě mrzí.

London: Harry Potter

11. listopadu 2010 v 14:58 | Fantaghira |  Cestovatelské
Tak mě napadlo, že když už tady něco neustále píšu o Potterovi, tak bych to mohla proložit fotkami z Londýna, kde se Potter natáčel. Bude to takový pěkný klidný úvod před tím, než se vrhnu na filmy, což by mohlo být zítra.
Mám fotky jen ze dvou míst, zato těch nejznámějších - z Londýnské zoo a nádraží King's Cross. Začala bych bež delšího protahování nádražím King's Cross.

Harry Potter a Já

9. listopadu 2010 v 22:48 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Přečetla jsem si po sobě včerejší článek a zjistila jsem, že sem tam nenapsala skoro nic z toho, co jsem chtěla. Pro navození atmosféry je to výborné, ale vůbec tam není zmíněné to šílenství kolem Pottera, které se mě několik let drželo.

Těžko říct, kdy to začalo, kde to začalo, proč to začalo, ale začalo to. Na(ne)štěstí se v mém okolí vždycky nacházel někdo, kdo byl podobný blázen jako já. Tak se stalo, že jsme se s kamarádkou (a spolužačkou) rozhodly, že ke každému z naší třídy přiřadíme nějakou postavu z Pottera. Aby to byla ještě větší zábava, snažily jsme se holkám dávát mužské postavy a naopak. Samozřejmě jakožto autoři tohoto nápadu jsme měly právo na výběr. Samozřejmě jsem skočila po Siriusovi (obrazně řečeno...) a jí vlastně nezbylo nic jiného než smířit se s tím, že bude James. Samozřejmě jsme hned určily Remuse a i nevděčnou roli zrádce Petra (o čemž mimochodem vyvolená nechtěla ani slyšet). Nakonec jsme skutečně vymyslely role pro celou třídu (samozřejmě o tom nikdo nevěděl, to by nebyla sranda), i když mám pocit, že u některých lidí jsme museli upustit od toho, že holka má mužskou postavu. Namátkou si ještě vzpomínám na to, kdo byl Lucius a Cissa, vím, kdo byl Bella (což znamená, že to bylo až po pátém díle...). Ještě na pár postav bych si vzpomněla, ale časem jsme to prostě přestaly používat.


Já a Harry Potter

8. listopadu 2010 v 19:43 | Fantaghira |  Vykecávám se...
HP

Už jsem to tu zmínila, nicméně zmíním to znova. Můj vztah k Harrymu Potterovi (asi bych měla dodat, že mám na mysli jen a pouze knihy) je poněkud zvláštní.

Začnu tím, jak jsem k Potterovi přišla, a uvidíme, kam se časem dostanu. Už si nejsem jistá u jaké příležitosti jsem dostala Kámen Mudrců. Jistá jsem si jen tím, že mi ještě nebylo jedenáct. Kámen Mudrců jsem přečetla za jedno jediné odpoledne. Nutno říct, že po prvním přečtení jsem z toho kdovíjak nadšená nebyla, ale vím, čím to bylo způsobeno. Když totiž čtu rychle, tak nějak nezvládám vnímat všechny věci. Vím, o čem ta kniha je, ale že bych vám dokázala říct jedinou hlášku, to ani náhodou. Avšak já o téhle svojí rychločtecí schopnosti vím, tak jsem se rozhodla dát Potterovi ještě jednu šanci. Tentokrát jsem četla knížku pár dnů a strašně se mi líbila. Tak se stalo, že jsem si Kámen přečetla ještě jednou a ještě jednou a ještě jednou... No, výsledek byl takový, že jsem se úplně zbláznila do Bradavic. Netrpělivě jsem tehdy čekala na své jedenácté narozeniny, až přiletí sova s dopisem napsaným zeleným inkoustem... Co vám budu vyprávět - nepřiletěla, potvora jedna :D Zato si myslím, že právě k jedenáctým narozeninám jsem dostala další tři díly Pottera.

London: Piccadilly Circus

7. listopadu 2010 v 13:11 | Fantaghira |  Cestovatelské
Už docela dlouho jsem sem nedala další fotky z Londýna, takže to teď napravuji. Podíváme se na Piccadilly Circus. To je to náměstí s těmi velkými neony.
K dobru přidám ještě nějaké svoje připomínky a vzpomínky. Poprvé jsem na Piccadilly Circus přicházela směrem od Leicester Square (což vám asi moc neřekne, ale to je jedno). Každopádně šlo o to, že ty slavné neony jsem měla schované za rohem. A když jsem tam přicházela, tak koukám a říkám si, že to vypadá jako normální náměstí, že tam žádné neony nejsou. Teprve, až když jsem tam došla, tak jsem zjistila, že jsem ty neony nemohla vidět :D Jinak, pokud jsem u Trafalgaru psala, že se tam špatně přechází, tak pro Piccadilly Circus to platí dvojnásob, nicméně je tu jedna podstatná výhoda - pod PC je stanice metra, takže pokud chcete přejít, tak je o dost výhodnější vlézt jedním vchodem do metra na jednom konci náměstí a vylézt druhým vchodem do metra na opačném konci náměstí (všechno bez toho, aniž byste museli do placené zóny, tedy přímo k metru).
Jenom doufám, že to dává smysl. Jsem momentálně trochu mimo, ale zase ne tak mimo, abych nemohla napsat článek o mém milovaném Londýně :)

Chci být dospělá

4. listopadu 2010 v 15:30 | Fantaghira |  Téma týdne
Mami, mami, co to je?
To je jen pro dospělé.
Mami, já chci být dospělá.
Ne, nechceš, moje malá.

Mami, mami, co to je?
Tomu bys nerozuměla.
Tak chci být dospělá.
Ne, nechceš, dítě moje.

Mami, mami, už jsem dospělá!
Ještě abys trochu zmoudřela.
Mami, a co to vlastně je?
Máma mlčí, jen se směje.

Mami, mami, už jsem zmoudřela.
A teď už víš, co to je?
Ano, vím i nač to je.
Tak to už jsi vskutku dospělá.

Mami, mami, já chci být dítě zas.
Kdepak, vypršel tvůj dětský čas.
Ale já už nechci být dospělá.
Ach, už je pozdě, moje milá.

Rozhovor aneb rytířské drama o jednom obraze

3. listopadu 2010 v 15:50 | Fantaghira |  Píšu...
POSTAVY:
Rytíř Rychard (pozn.: Pro rejpaly - rytíř Rychard má to tvrdé y ve jméně schválně, je to totiž tvrďák, i když je občas taky trochu natvrdlý.)
Vládce Vladislav Vlídný - postarší avšak uznávaný vládce jednoho zapadlého královstvíčka

OBRAZ 1

Trůnní sál

Velká místnost, na stěnách visí portréty předchozích vládců. Uprostřed se na vyvýšeném stupínku nachází trůn, kde sedí současný vládce. Jinak je místnost prázdná.

Do trůnního sálu vchází rytíř Rychard a pokleká před vládcem.

Rytíř Rychard (dále jen RR): Ó, mocný!

Vládce Vladislav Vlídný (dále jen VVV): Já nejsem nemocný!

RR: (hlasitěji) Ó, mocný!

VVV: (hlasitěji) Já nejsem nemocný!

RR: (potichu) Hluchoun! Jak mu mám vzdát hold?!

VVV: Já nejsem hluchoun!

RR: Velectěný, odpusťte. Přišel jsem Vám vzdát hold.

VVV: Vy jste se holt přišel vzdát? Mně? Co to melete?

RR: Úctu jsem Vám přišel projevit.

VVV: Na projevy jsem už starý. Veřejně nevystupuji. Máte smůlu.

RR: Ale pane, Vy mě nechápete.

VVV: Ne, ale ještě chvíli budete žvanit a chopím se Vás!

RR: (zoufale) Já jsem rytíř a přísahal jsem podstoupit zkoušku, jejíž součástí je i rozhovor s Vámi. Pane, prosím, já nechci být zbaven svého titulu!

VVV: Vy máte titul? Co jste studoval?

RR: Mám rytířský titul, ne vysokoškolský, pane.

VVV: (znuděně se podívá na hodinky na své ruce) Dobrá, to by snad stačilo. Řekněme, že rozhovorem jste prošel.

RR: (překvapeně) Pane?

VVV: Ale no tak, snad jste mi toho senilního dědka nevěřil.

Za Rychardova nesrozumitelného koktání padá opona.

Nuda na koleji

2. listopadu 2010 v 22:44 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Původně jsem chtěla napsat něco inteligentního, vtipného a, v jistých mezích, normálního. Bohužel se po cestě něco zvrtlo a vylezl z toho článek o nudě na koleji. Chtěla jsem to pojmenovat Nuda v Brně, ale to by neodpovídalo skutečnosti.

Občas mi tady, na koleji, nefunguje internet. Většinou jsem schopná to nějak překousnout a chvilku to přežít, ale dneska jsem měla nějakou krizi. Nešel už ráno - ne, že bych tam nutně něco po ránu potřebovala - a nešel ani odpoledne. To už jsem byla trošičku naštvaná. Hlavně jsem neměla co dělat. Knížku jsem nedávno dočetla, žádnou novou jsem si z domova nedovezla, hlavně teď jsem se dala na čtení povídek a kapitolovek na internetu - úžasná věc, ale musí vám fungovat internet.

Ještě tu byla jedna činnost, kterou jsem mohla dělat. Možná bych měla říct, že jsem jí měla dělat. Ve čtvrtek totiž píšeme z chemie a že bych to zrovna uměla, to se říct nedá. Ale chvíli jsem se na to dívala, což mě otrávilo ještě víc.

Nakonec jsem se rozhodla něco nakreslit, ale nějak se mi nedařilo vymyslet, co by to mělo být, tak jsem toho radši nechala. Ale už jsem měla vyndané pastelky, a tehdy mě napadnul geniální plán. Jak to tak s mými geniálními plány bývá, nebyl vůbec geniální, ale aspoň jsem se na chvilku zabavila. Vzala jsem totiž pastelky a zapíchala si je do vlasů a udělala z toho takový jakýsi drdol. Genialitu svého plánu jsem ocenila ve chvíli, kdy jsem se ty pastelky snažila z vlasů vytáhnout, ale povedlo se. Svůj "účes" jsem i zdokumetovala - sice jenom webkamerou, ale ono to stačí.

Místnost

1. listopadu 2010 v 20:34 | Fantaghira |  Píšu...
Tak se mi zase povedlo vyhrabat cosi, co ani nevím, že jsem psala. Hlavně nevím, proč bych něco takového psala. Řekněme, že to je snaha o popis, čím jsem se snažila docílit poslední větou, neví už nejspíš ani žádný z bohů...
Jsem zvědavá, co mi na to povíte. Dopředu říkám, že popisům, mám-li je napsat, se snažím už zdálky vyhnout.