Dokonalý víkend

18. listopadu 2010 v 20:04 | Fantaghira |  Píšu...
Měl to být jeden z mých nejkrásnějších víkendů v životě. Konečně jsem přesvědčila rodiče, že Charles není žádný masový vrah, a oni mě s ním pustili na víkend na "chalupu". Chalupou to nazýval před mými rodiči, ale mně řekl, že ve skutečnosti se jedná o dům, ale nechce, aby ho mí rodiče měli za snoba.
Dům, který jsem spatřila, když jsme konečně dojeli na místo, mi vyrazil dech. Víc než domem by se totiž dal nazvat malým zámkem.
"Charlesi, to je nádhera."
"A tos to ještě neviděla uvnitř, Emily," usmál se na mě a už mě táhnul dovnitř. Skutečně to tam vypadalo jako na zámku.
"Co bys řekla prohlídce? Ale nemůžeme všude. Služebnictvo sem sice jezdí jednou týdně uklízet, ale jenom některé místnosti, všechno by nestíhali."
"Vy máte služebnictvo?" zůstala jsem na něj překvapeně zírat. Už jsem pochopila, že nebude zrovna z chudé rodiny, ale služebnictvo?!
Pokrčil rameny, jako by mě ani neslyšel a jal se mě provádět po domě, ale brzo jsme stejně skončili líbajíc se v jeho ložnici. Nechtěla jsem naši kouzelnou chvilku přerušit, ale nic jiného mi nezbývalo. Při prohlídce jsme totiž nenarazili na jistou místnost, kterou bych právě potřebovala.
"Kde je tady koupelna?" zeptala jsem se.
"Ty umíš navodit atmosféru," ušklíbl se. "Na tomhle patře není udržovaná, musíš o patro výš, jsou to dveře hned naproti schodům."
"Díky."
"A vrať se mi brzo."
Vyšla jsem po schodech do dalšího patra. Proti schodišti ale byly dvoje dveře. Rozhodla jsem se, že zkusím ty vlevo. Ale koupelna tam nebyla, zato schody vedoucí nejspíš na půdu. Už jsem se chystala zavřít, když ke mně promluvil nějaký vnitřní hlas. Nejspíš to byla jenom zvědavost, ale ať to bylo cokoliv, vedlo to pouze k jedné věci - tiše jsem za sebou zavřela a začala vycházet po schodech na půdu.
Nahoře byla tma, takže chvíli trvalo, než si moje oči přivykly a já viděla aspoň něco. Nejdřív to byly jenom obrysy - nějaký velký stůl, pak nějaká věc, co visela ze stropu, židle u stolu. Pak jsem věci začala vidět jasněji - ta věc ze stropu byl velký kovový hák, na stole byl položený nůž, na židli byly přivázané provazy. Přestávalo se mi to líbit, vypadalo to tu skoro jako v nějakém laciném hororu. Chtěla jsem zase odejít, když jsem udělala osudovou chybu - ohlédla jsem se na stěnu, která byla celou dobu za mnou. Byly tam, v několika řadách nad sebou, nevím, kolik jich tam bylo, byly přibité k té stěně - ženské hlavy. Nevím, jestli jsem křičela nebo něco takového, pamatuju si jen ty hlavy a pak temnotu.


***

Zdálo se mi, že Emily je v té koupelně nějak dlouho. Co tam dělá? Snad se nevydala na obhlídku domu. Povzdychl jsem si, jen ať si ho prohlídne - narazí jen na pár prázdných místností a pár zamčených dveří. A to byla ta chvíle, kdy ve mně začal hlodat červíček pochyb - opravdu jsem minule zamknul na půdu? Právě, když jsem usoudil, že si dělám zbytečné obavy, uslyšel jsem ránu. Na nic jsem nečekal a vyběhl do patra. V koupelně Emily nebyla, tak jsem vzal za kliku od dveří na půdu. Ležela tam, kolem hlavy se jí dělala malá kaluž krve, ale pořád dýchala. Nejdřív jsem šel zkontrolovat půdu, ale nic tam nechybělo, nejspíš jenom viděla mou sbírku, lekla se a spadla. Trochu mi to kazí plány, ale není to nic, co by se nedalo využít. Opatrně jsem odnesl Emily do koupelny a až tam jsem jí začal oživovat. Probrala se docela rychle. Nedřív se zmateně rozhlížela po okolí a pak si asi na všechno vzpomněla.
"Charlesi, hlavy! Byly tam! Tolik hlav!" začala ječet. Opatrně jsem ji objal a konejšil ji. Když se trochu uklidnila, řekl jsem jí, co se ve skutečnosti stalo.
"Emily, nevím, o čem mluvíš. Možná máš otřes mozku. Když ses dlouho nevracela, šel jsem tě hledat a našel jsem tě tady v bezvědomí. Co se stalo?"
"Já... Já... Šla jsem nahoru a pak tam byly schody na půdu a ty hlavy..." Opět se hystericky rozbrečela.
"Já jsem tě našel tady. Muselo se ti to zdát."
"Charlesi, já nám ničím náš víkend, viď?" řekla po chvíli.
"Ale kdepak. Pojď zkus vstát, nemůžeš tady sedět celý den."

***

Charles byl opravdu milý, ale stejně se mi nechtělo věřit tomu, že se mi to celé s hlavami zdálo. Když jsme proto vyšli z koupelny a já uviděla vedlejší dveře, zeptala jsem se ho, co tam je.
"Schody na půdu, ale je to zamčené. Dole budou klíče, jestli se tam chceš skutečně podívat dojdu pro ně."
Sebevědomě jsem vzala za kliku, ale měl pravdu - dveře byly zamčené. Měla jsem pocit, že mi stále něco uniká, ale nemohla jsem přijít na to co. Asi to bylo tou ránou do hlavy.
"Tak co?" Škubla jsem sebou. Vůbec jsem si neuvědomila, že na mě Charles mluví.
"Mám dojít pro ten klíč?" zeptal se ještě jednou.
"Ano, prosím." I kdybych si to celé vymyslela, stejně jsem byla zvědavá, co za těmi dveřmi je.

***

Seběhl jsem jen o patro níž - dál jsem nemusel, klíč jsem měl u sebe. V duchu jsem byl trochu naštvaný. Nezkazila ten víkend úplně, ale i tohle stačilo. Jasně, chtěl jsem ji zabít, ale až po víkendu stráveném sexem. Ale mohlo být hůř - mohla se taky ne těch schodech zabít a neměl bych nic. Podíval jsem se na hodinky - byl čas se vrátit o patro výš a skončit tenhle románek.
Vyběhl jsem několik posledních schodů a otveřel dnes již několikrát zmiňované dveře. Byla tam tma.
"Počkej tady, Emily. Nahoře je vypínač, rozsvítím a pak se půjdeme podívat nahoru." Když jsem se dostal nahoru, rychle jsem zmáčknul tlačítko skrývající mou vzácnou sbírku před dotěrnými pohledy, schoval nůž, který ležel na stole, a další tlačítkem jsem odkryl stěnu, za kterou se skrývaly staré krabice s haraburdím. Teprve pak jsem rozsvítil a sešel pro Emily.
Po cestě nahoru se celá klepala, ale když jsme byli nahoře, zdálo se, že se uklidnila.
"Tak co, spokojená?"
"Hm. Ten stůl a tu židli si pamatuju, ale... Asi se mi to zdálo." Usmála se. To bylo dobré znamení.
"Sedni si. Prozkoumáme nějaké krabice, co ty na to?"
"Máš tu nějaké věci z dětství? To by byla zábava."
"Podívám se," řekl jsem a políbil ji. Tedy - ona si myslela, že jí líbám, ale ve skutečnosti jsem jí přitom stihl ještě přivázat ruce k židli. Zmateně se na mě podívala, když to zjistila.

***

"Ty bastarde," zasyčela jse, když mi všechno rázem došlo.
"Ale no tak, holubičko," zašeptal a přiložil mi nůž ke krku. "Dopřej mi prostě to potěšení."
"Nikdy!" vykřikla jsem a spustila svůj nejhlasitější křik, jakého jsem byla schopna.
"Jen si křič. Zapomněla jsi, kde jsme? Tady tě nikdo neuslyší, tak si jenom posluž." Ještě chvíli jsem ječela, než jsem uznala, že tady mě skutečně nikdo neuslyší. Když se za mnou ozval podivný zvuk, trhla jsem sebou a podívala se, co to je. Možná jsem to neměla dělat - Charles brousil nůž.
"Proč tohle děláš?" vyjekla jsem.
"Je jednodušší uříznout hlavu jedním řezem a na to musí být nůž ostrý. Ale na to ses asi neptala, myslela jsi ty hlavy, viď? Nějaké vysvětlení by se určitě našlo, ale nějak nevidím smysl v tom ti to říkat, když stejně za chvíli umřeš."
Znechuceně jsem se odvrátila - tohle byl muž, do kterého jsem byla bláznivě zamilovaná. Rozbrečela jsem se. Seděla jsem tam přivázaná k židli, zbývalo mi posledních pár minut života a brečela jsem. Brečela jsem hlavně při vzpomínce na rodiče. Na to, jak jsem je přesvědčovala, že Charles je dokonalý a nic se mi s ním nemůže stát. Brečela jsem při vzpomínce na svého psa, kterého už nikdy neuvidím. Brečela jsem při vzpomínce na své kamarády. Brečela jsem při vzpomínce na všechny ty věci, které jsem chtěla udělat, ale nikdy k tomu nenašla dost odvahy.
Cítila jsem, jak mi někdo stírá slzy z tváří a nutí mě zvednout hlavu. Byl to Charles, jak jinak.
"Emily, podívej se mi do očí."
Podívala jsem se do nich v očekávání toho, že tohle se ukáže jenom jako hloupý vtip. Víte, říká se, že vteřinu před smrtí uvidíte celý svůj život - není to pravda. Já viděla jen Charlesovy oči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hanka Rose Hanka Rose | Web | 18. listopadu 2010 v 21:23 | Reagovat

Zajímavé... Nevím, co na to říct, ale dost mě to překvapilo...

2 veronikavackova veronikavackova | Web | 3. ledna 2011 v 22:35 | Reagovat

Husí kůže..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama