Leden 2011

Dopis na rozloučenou

29. ledna 2011 v 20:35 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Když jsem napsala název článku, napadlo mě, že bych to mohla zařadit do tématu týdne. Ale ne, já nejdu páchat sebevraždu. Já jen na několik dní zmizím. Sice ne úplně z povrchu zemského, ale stejně to bude dost daleko od České republiky.

Odlétám až zítra odpoledne, ale dopoledne si budu balit, a protože se znám, tak vím, že nebudu mít čas na nic, proto tohle píšu už teď. Co já vím, tak AK nemá moc rád oznámení, ale já to stejně musím napsat. Co kdybych po cestě někde umřela, to bych prostě najednou bez rozloučení zmizela, a to se nedělá. Samozřejmě, že někde po cestě umřít nehodlám :) Ale to víte, letadlo unesou teroristi, upadne nám křídlo, smete mě tsunami, sežere mě žralok, přejím se a prasknu, stát se může cokoliv. A upřímně, poslední možnost je víc než pravděpodobná, ale budu se snažit, aby se nevyplnila ;)

A taky na těch šestnáct dní nezmizím úplně (aspoň co se blogu týče). Už tu mám jeden přednastavený článek a ještě chci napsat jeden. Není to nic moc, ale aspoň něco. Bohužel lenost vítězí. Zato až se vrátím, tak se můžete těšit na spoustu článků se spoustou fotek a zážitků.

Ach, a taky bych mohla napsat, kdy se to mám vrátit, co? Dobře, přiletět máme 14.2. někdy pozdě večer, tak to už asi nic nenapíšu, ale další den, hned, jak proberu fotky, sem nějaké dám nebo aspoň napíšu, že jsem přežila. Pokud nenapíšu, tak jsem nepřežila. Nebo se mi rozbil počítač. Nebo nefunguje připojení na net. Nebo tak něco :)

Končím, stejně je tenhle článek o ničem.

Mějte se tu famfárově.
Pac, Fantaghira.

Mediátor

28. ledna 2011 v 11:10 | Fantaghira |  Books in my thoughts
challenge
Mediátor je knižní série autorky Meg Cabot. Rozhodla jsem se vzít celou sérii jako jednu velkou knihu vzhledem k tomu, že hlavní postavy zůstávají.
Shrnout obsah šetidílné knižní série mi přijde trochu nad moje síly, ale tak budiž. Suze je neobyčejná šestnáctiletá dívka. Neobyčejná pro to, že je mediátor - vidí duše zemřelých, které něco drží na tomto světě. Jejím úkolem je takovým duším pomáhat. Možná to zní fajn, ale vůbec to tak není, protože čas od času se objeví duch, který se nenechá jen tak odbýt a který to se svou pomstou myslí vražedně vážně. Teď se navíc přestěhovala z New Yorku do Kalifornie a v nové škole (katolické) zjistila, že ředitel, otec Dominik, je mediátor stejně jako ona. A ještě ke všemu je tu Jesse, duch muže, který byl před 150 lety zavražděn v Suzeině novém pokoji. Samo o sobě by to asi nevadilo, Suze by ho poslala tam, kam všechny ostatní duchy, ale on je prostě neuvěřitelně sexy...

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Od několika lidí jsem slyšela, jak je Mediátor skvělý. Několikrát jsem to na různých místech četla. A tak mi to nedalo. Myslím, že o tom, jak se mi série líbila nemůže být pochyb vzhledem k tomu, že jsem ji přečetla za necelé tři dny.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Tohle mi dalo docela zabrat, ale nakonec jsem horko těžko vypotila: Všemožní duchové.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Ach.

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Naprosto jednoznačně je mou nejoblíbenější postavou Jesse. Ale pokud bych se měla s někým ztotožnit, nebo kdybych si měla vybrat, kým bych chtěla být, tak by to asi vyhrála Cee Cee.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Alespoň jedno positivum? Jedno?! Vždyť je jich tak tisíc... Už dlouho jsem se do ničeho takhle nezačetla. A od začátku jsem věděla (nebo minimálně tušila), že to bude mít happyend, takže jsem jen celou dobu vymýšlela, jak tu Suze udělá s Jessem. Měla jsem poměrně dost teorií, ale žádná se neukázala jako pravdivá :D

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Uf. Negativum... Ale přece jenom něco. Ze začátku mi tam chyběla postava, kterou bych mohla zvesela nenávidět. Ale pak se přece jenom objevila - Paul.

Slunce v duši

26. ledna 2011 v 20:11 | Fantaghira |  Rostliny
Neskutečně mě štve ta bílá "nadílka" venku. Kdyby aspoň nebyl jeden stupeň nad nulou a ten sníh nebyl mokrý a těžký, tak bych to třeba ještě překousla. No dobře, nepřekousla. Ale aspoň za pár dnů zmizím, což je to jediné, co mě těší.
Při hledání nějakých pozitivních, sluncem prozářených fotek jsem narazila na jednu z léta, kdy jsem fotila rozkvetlou louku. Doufám, že vás to aspoň trochu zahřeje :)
louka

A kam se to vlastně podívám?

25. ledna 2011 v 21:37 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Tak jo, původně jsem to chtěla napsat až zítra, ale když jsem se tak dneska dívala z okna, jak celý den padá ta bílá s... nádhera, tak jsem to nevydržela.

Nejdřív, jak dopadla anketa, kde jste si měli tipnout, kam pojedu.
anketa
Docela mě překvapilo, že nebohá Panama nedostala ani jeden hlas, ačkoliv ve skutečnosti byla ve hře do poslední chvíle.
Ale ještě chvilku vás nechám napínat a vezmu to postupně.
O tom, že bychom v zimě mohli vyrazit za teplem jsme se s tátou poprvé bavili někdy v září. Původní verze byla taková, že bychom letěli přes silvestr a oslavili nový rok na pláži. V tu chvíli jsme také začli koukat, kam by se nám to líbilo. Měli jsme dva cíle - jet k Pacifiku nebo na jižní polokouli, abychom viděli jižní kříž. Bohužel kombinace jižní polokoule a Pacifiku je poměrně nerealizovatelná. Asi první země, se kterou jsme přišli, byl Zanzibar (dobře ne země, protože patří pod Tanzanii, ale chápete, jak to myslím).

Pak se nějak upustilo od plánu jet přes silvestra. "Budeme se válet někde u moře, ty pak nestihneš zkoušky, bude to moje vina... Nejdřív uděláš zkoušky a pak se někam pojede."

A na Zanzibar je povinné očkování proti žluté zimnici (myslím), přičemž musíte být očkováni asi měsíc předem. "Když neudělám zkoušky, bude to zbytečné..." A navíc jsem přišla s tím, že Zanzibar zase není tak moc pod rovníkem a co když tam nebude jižní kříž vidět.

Tak jsme posunuli naše zraky jižněji a objevili Réunion (který jsem zavrhla kvůli tomu, že se tam mluví převážně francouzsky, což neumím) a Mauritius. To už vypadalo nadějněji.

No jo, ale co chudák Pacifik? Nebylo by to lepší tam? Koukala jsem se na Kostariku, jenže hotel, který by se mi líbil, byl pět hodin od letiště. A po mnohahodinovém letu (tak dvanácti) se vám nechce dalších pět hodin sedět a jet na hotel.
Táta taky koukal a přišel s Panamou. To už bylo někdy před vánoci a začínala jsem mít jiné starosti než hledání dovolené.
K vánocům jsem tátovi dala knížku - cestopis - o několika zemích, mimojiné i Thajsku. Takže jsem se po vánocích dočkala dotazu, jak bych se tvářila na Thajsko, že podle knížky je úžasné. Nicméně Thajsko jsem zavrhla kvůli tomu, že naposled jsme byli na Srí Lance a Thajsko je podobným směrem a bylo by v dost věcech podobné.

Stopy ve sněhu

24. ledna 2011 v 22:04 | Fantaghira |  Píšu...
stopy ve sněhu

Kam vedou?
Odkud jdou?
To je mi záhadou.

Fascinace nekonečností obzoru
je pouhou věcí názoru
Avšak stopy ve sněhu
unaveny z dlouhého běhu
volají (ne, nehledají něhu):

Obzor je nekonečný
ale není věčný.

Most do země Terabithia

24. ledna 2011 v 0:35 | Fantaghira |  Books in my thoughts
challenge
Copak je to asi za zemi? ptáte se možná v duchu. Je to kouzelná země, kterou si jako svoje tajemství vymysleli desetiletý Jess a jeho nová spolužačka Leslie. Do té země v lese za potokem kromě nich nikdo nechodil. Obývali ji jen duchové háje a ti dva v ní moudře a spravedlivě vládli jako král s královnou. V Terabithii bylo všechno jiné, vznešenější než v obyčejném, všedním světě a pro Jesse byla Leslie vzácným pokladem: od ní tu poprvé vyslechl spoustu příběhů, které mu otevřely brány poznání do světa. Vedle ní si uvědomil radost z vymýšlení a z dávání, ale také nezměrný smutek z její nečekané ztráty. Terabithia - cesta k porozumění - mu však zůstala navždy.
(Text z přebalu knihy)

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Po zkouškovém jsem měla všeho plné zuby a potřebovala jsem se znovu rozečíst. Terabithia je jedna z mých oblíbených knížek a dlouho jsem ji nečetla, takže jsem sáhla po ní.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Nekonečná fantazie.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Zhoupnout.

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Nejradši mám Leslie pro její fantasii a prostě pro to, že je taková, jaká je :) Nesnáším Jesseho starší sestry Brendu a Ellie.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Mně se líbí všechno. Ne vážně. líbí se mi styl, jakým je to napsané. Líbí se mi děj. Poměrně překvapivě se mi líbí i hlavní postavy (překvapivě proto, že je jim deset). Sice by se nedalo říct, že konec by se mi vysloveně líbil, ale určitým způsobem jsem spokojená s tím, že to nemá happyend.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Že to zfilmovali. Ne dobře, film jsem neviděla a ani nechci, takže nemůžu soudit, ale stejně si myslím, že něco takového nejde zfilmovat.
Ale vážně, jedno negativum by tu bylo - jak jsem už psala nesnáším Jessovy starší sestry. Hlavně Brendě bych na konci nejradši nakopala...ehm...určitou část těla.


Ara ararauna

22. ledna 2011 v 18:59 | Fantaghira |  Živočichové
Po dlouhé době jsem se dostala ke svému starému počítači. Tedy svému... spíš rodinnému. Od té doby, co mám notebook nějak nemám potřebu ho používat. Jenže tam mám plno fotek. Tak jsem si procházela složky a narazila jsem na fotky z pražské zoo. Mám pocit, že už byly tak tři roky staré. To jsme tam tenkrát byli ještě se školou... No jo, ale našla jsem tam poměrně pěkné fotky papoušků, takže je sem dávám. Jen škoda, že tam nejsou celí, ale jak se tak znám, tak bych řekla, že jsem to fotila s rukou prostrčenou do klece, aby tam nebyly vidět mříže nebo pletivo nebo čím to měli ohražené.

Český jazyk

20. ledna 2011 v 12:59 | Fantaghira |  Téma týdne
Sice si nejsem jistá, jestli bych zrovna já měla psát o českém jazyku, když jsem nedávno byla poněkud důrazně upozorněná na to, že slova, která používám, neexistují. Dovolila jsem si totiž říct "vovce a voslík", což samozřejmě nic neznamená, jak mi bylo hned vysvětleno. Existuje pouze "ovce a oslík". Na svou obranu musím říct, že jsem devatenáct let vyrůstala v prostředí, kde "vovce a voslík" byla naprosto normální slova stejně jako mnohá další, která se snažím nepoužívat, jsem-li v Brně. A nutno dodat, že v psaném projevu bych něco takového v životě nepoužila. Zakládám si na tom, že píšu spisovně. Ano, je možné, že občas mi někde nějaká chybka ujede, ale většinou se tak stane u intepunkce nebo když po sobě přepisuju věty a měním podměty - to mi pak občas nesedí shoda podmětu s přísudkem.

Za nejhorší chyby považuju chyby v psaní i/y. To by měl zvládat každý. Velice často narážím třeba na slovo "výkend" a jemu podobná. Vždy se otřesu hrůzou - jak někdo něco takového může vůbec napsat?! Pokud si dobře pamatuju, vyjmenovaná slova se učí ve třetí třídě. A jejich znalost je přece základ. Samozřejmě je už dávno neumím vyjmenovat, ale znám je tak, že vím, kde se píše "vít" a kde "výt", vím, jaký je rozdí mezi "vírem" a "výrem". Do kategorie i/y bych zařadila i shodu podmětu s přísudkem. Vždyť je to tak jednoduché. Vždy, když je tam aspoň jeden zástupce rodu mužského životného, bude tam i: "Tisíc žen a jeden muž plakali." A když nevím, vypomohu si zájmenem: "Ti muži plakali." Jenže problém je, když si někdo řekne: "Ty chlapy pracovaly." To pak chyba vznikne snadno, ale když už nic, tak jsou alespoň všechna y tvrdá. Nejhorší a nejvíc do očí bijící je kombinace: "Muži pracovaly." Jak to někdo může napsat s rozdílnými i(resp. y), to mi rozum nebere.

Do očí bijící je často i špatně napsaná podmínka. Tady je spíš snaha o spisovnost, ale přitom "by jste" je špatně a správný tvar je "byste". A co se týče "by jsme" - to je také špatně, stejně jako "bysme" - správný tvar je "bychom". Až mě občas zaráží, jak často tato slova někdo napíše špatně. Nenapadá mě na to žádná pomůcka, ale dvě slova si snad zapamatuje každý, ne?

Další častou chybou je záměna s/z. Teď mě napadá například slovo "skončit". Až příliš často jsem ho viděla napsané jako "zkončit". A není to jenom tohle. Chápu, že ne každý si může pamatovat, že správně je "kdo s koho", ale na druhou stranu, když si nejsem jistý, podívám se do pravidel českého pravopisu. A vzhledem k tomu, že jsou dostupná online, nejsou pro to žádné omluvy.

Další věcí, co mně vadí, ale jsem schopná ji skousnout, je mě/mně. Přitom pravidlo je na to jednoduché - u 2. a 4. (2x2) pádu je mě a u 3. a 6. (2x3) je mně - násobky dvou = dvě písmena, násobky tří = tři písmena. Jenže ono když se někdo neumí zeptat na pády, tak je to těžké. Přitom skloňování a pádové otázky se berou kdy? V první třídě? Vždyť to je ten úplný základ vědět, že na třetí pád se ptáme "ke komu, čemu?", zatímco třeba na čtvrtý "vidím koho, co?". Jenže většina lidí je líná věnovat tu jednu sekundu oné otázce na pád a radši rovnou napíšou "mě", protože je to kratší.

Trošku složitější je záležitost s ji/jí (příp. ni/ní) a přiznám se, že pokud je to v textu špatně, tak si toho snad ani nevšimnu. Ale když píšu, tak se na to snažím dávat pozor. Tady si žádné pády nepamatuju, ale vždycky si osobní zájmeno zaměním za ukazovací - "ta". A pokud to zní krátce ("Vidím tu."), pak je i u osobního zájmena krátká samohláska ("Vidím ji."). Ovšem pokud to zní dlouze ("Bez té by to nešlo."), je i v osobním zájmenu dlouhá samohláska ("Bez ní by to nešlo.").

Toť asi vše k chybám, ačkoliv je mi jasné, že jsem na něco zapomněla, ty nejhorší chyby jsem snad vypsala, a třeba to i někomu pomůže. Hlavně, lidi, buďte hrdí na to, že mluvíte česky! Čeština je jedním z nejtěžších jazyků na světě (a to i když pominu fakt, že cizinci nedokáží vyslovit "ř"). Už jenom to, že má sedm pádů je poměrně unikátní, obzvlášť ve srovnání s angličtinou (neskloňuje se), případně němčinou (čtyři pády, pokud mě paměť neklame) a dokonce i oproti latině máme jeden pád navíc. Navíc všechny ty časy, přechodníky, vidy a rody... Ano něco je i v jiných jazycích, ale řekla bych, že jednodušeji. No řekněte, kde jinde můžete stvořit krásnou větu začínající slovy: "Kdybych byl býval byl..." A čeština má ještě jednu zvláštnost - můžete do věty nacpat hned několik záporů, které se ale vzájemně neruší - věc to nevídaná ("Nic není nemožné.").Takže ano, čeština je těžká, ale probůh, vy všichni, co na ni nadáváte, vždyť s ní mluvíte odmala a i když nemluvíte jako učebnice, mohli byste se naučit nějakou tu gramatiku, aby váš psaný projev byl čitelný. Nakonec skloňovat a časovat zvládnete bez většího přemýšlení, tak aby vám mozek úplně neodumřel, použijte ho, až budete zase psát "Výkend zkončil."

Rákosí

19. ledna 2011 v 20:41 | Fantaghira |  Rostliny
Už trochu starší fotky, asi i každá focená někdy jindy, ale přece jen něco mají stejné. Na všech je rákosí.
S aktuálními fotkami to vypadá bledě, protože je hnusně a nějak nemám co fotit. Ale ono se to zlepší - bude spousta fotek z dovolené. Což mi připomíná, že můžete hlasovat v anketě, kam se podle vás letos podívám. Pravdu se dozvíte příští týden :) Trocha tajuplnosti nikdy neuškodí...
Ještě jsem chtěla něco, ale zapomněla jsem to, takže tedy slibované rákosí.

Ikonka, která se objevuje u mé přezdívky, když komentuji, je dělaná jako výřez z téhle fotky.
rákosí I

Prázdninový paradox

18. ledna 2011 v 20:44 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Dneska se ode mě ničeho kloudného nedočkáte. Zjistila jsem jednu věc a musím se o ní podělit.
Když jsem byla v Brně, tak jsem se většinu času učila, ale stejně jsem měla i tak dost volného času a nevěděla jsem, co mám dělat, protože, uznejte sami, učit se celý den v kuse je zhola nemožné.

Teď jsem doma, mám prázdniny a logicky bych čekala, že budu mít spoustu volného času, ale ono nic. Jak včera, tak i dneska jsem se k počítači dostala až teď večer. A nejhorší na tom je, že nemám pocit, že bych toho za celý den tolik udělala, že jsem neměla chvilku volnou. Prostě záhada.

Ale aspoň jsem začala číst jednu knížku, kterou už jsem sice několikrát četla, ale mám ji ráda a potřebuju se zase rozečíst. Nebudu prozrazovat, co to je, pak sem o ní napíšu do rubriky Books in my thoughts.

Taky jsem dneska od máti dostala tři filmy na motivy E.A. Poea. Je tam Jáma a Kyvadlo, Havran a Zánik domu Usherů. Obzvlášť na to poslední se těším, asi si to hned pustím. Ale nic není zadarmo, takže jsem hned byla zaúkolovaná, že mám přeložit několik článků z angličtiny, což by samo o sobě nevadilo, ale já se právě nacházím v relaxačním období (čti: nechce se mi nic dělat) a navíc mě ty články zase tak moc neberou. Ale já se k tomu dokopu.

Stejně tak se hodlám dokopat k napsání článku na téma český jazyk, ale mám podezření, že je teprv začátek týdne, takže to zase tolik nehoří (ten překlad taky ne, ale ten trvá dýl).

A ještě poslední věc - už je oficiálně koupená dovolená, ale přesto neprozradím, kam to bude. Udělala jsem ale anketu, kde můžete hlasovat, kam si myslíte, že to bude. Jsem zvědavá, kam byste mě poslali. Jenom informace pro zmatení nepřítele: Uvažovali jsme o všech těch místech. Některá vypadla dříve, některá později, a nakonec zůstalo jen jedno místo.

A nebojte, já to jednou prozradím :)

A na úplný závěr přidávám píseň pro dnešní den:

4 roční období

17. ledna 2011 v 19:29 | Fantaghira |  Česká republika
Tady u nás na louce stojí několik stromů na kraji pole. Polovina jsou třešně, polovina jabloně. Nevím, kde se tam vzaly, a vlastně mě to ani nezajímá. Kdysi mě napadlo, že by bylo hozké fotit, jak se ty stromy mění vzhledem k ročnímu období. Předsevzetí to bylo hezké, ale občas jsem na to zapomněla a jindy bylo hnusně, takže poslední fotku jsem vyfotila loni v létě, zatímco tu první už v roce 2008. Nejsou všechny ideální a už vůbec nejsou všechny focené ze stejného místa, jak by se mi líbilo, ale doufám, že se to ztratí.
Nejdřív všechny fotky zvlášť a nakonec takový pokus z PhotoFiltre, kde jsem dala všechny fotky dohromady.

Hmyz

15. ledna 2011 v 19:25 | Fantaghira |  Živočichové
To jsem byla ještě v sextě. Náš učitel na bilogii si vymyslel takovou úžasnou věc, a to že máme vyfotit třicet druhů hmyzu a určit je a to bude naše samostatná práce. Jak já ho proklínala, když jsem na procházce se psem lezla po čtyřech v trávě a snažila se najít nějakého brouka, který samozřejmě hned ulétnul nebo někam zalezl. A když už se mi podařilo něco vyfotit, bylo to rozmazané. A jako bonus nemám ráda hmyz. Neštítím se ho, jen ho nemám ráda. Ale nakonec se mi povedlo požadovaných třicet druhů vyfotit a tak nějak je určit (čtěte: polovinu jsem určitě určila špatně). Teď jsem tu na ty fotky narazila a některé jsou docela pěkné.
Všechno je to ořezávané, jinak jsem s tím nic nedělala.

Mission Impossible: Accomplished

14. ledna 2011 v 11:49 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Varování: Tenhle článek bude o ničem.

Ale já se z toho prostě musím vypsat, když tu nemám naživo nikoho, koho bych mohla otravovat. Právě si totiž čtete článek od úspěšného absolventa prvního semestru. Zvládla jsem udělat čtyři zkoušky v deseti dnech - zkušenost, kterou si nejsem jistá, že bych znova zvládla. Ale což, teď je to za mnou, tak se směju. Upřímně - takhle dobrý pocit jsem neměla ani po maturitě. Tam jsem totiž tak nějak počítala s tím, že to udělám, kdežto tady to byla mnohdy sázka do loterie. Jako když jsem biologii udělala o bod. Je hezké vědět, že mě štěstí neopustilo ani tenhle rok, ale nechci to zakřiknout, tak ťukám na dřevo :) Ne, že bych byla pověrčivá, ale jeden nikdy neví.

A vzhledem k tomu, že letní semestr mi začíná 21.února, tak teď mám měsíc a týden prázdin. A abyste mi mohli závidět heště víc, tak prozradím, že celou tu dobu nestrávím tady, v České republice, ale podívám se do teplých krajin. Podrobnosti si zatím nechám pro sebe.

Mně je krásně. Jen mě teď mrzí, že jsem doma nechala foťák. Chtělo by to nějakou "vítěznou" fotku. Sice se nad Brnem převalují podivná šedivá mračna a možná trochu mlhy, ale to nevadí. Já mám slunce v duši a úsměv na tváři. No dobrá, jdu si koupit něco k jídlu, a kdybych se už neozvala, tak mě někde po cestě chytili a zavřeli do blázince.

Jupíííí :D

Jo a tuhle písničku jsem si pobrukovala cestou ze školy. Schválně - zná jí někdo?

Paranormální jevy

12. ledna 2011 v 13:41 | Fantaghira |  Téma týdne
Už od pradávna měl člověk jednu úžasnou schopnost - všechno, co jeho mysl nedokázala vysvětlit, bylo paranormální. Tedy dříve se tomu říkalo boží zásah nebo tak nějak podobně.

Kupříkladu v Antickém Řecku věřili, že blesky při bouřce vytváří rozhněvaný Zeus, zatímco my dnes víme, že blesk je elektrostatický výboj, který vzniká blá, blá, blá a spoustu fyzikálních řečí. A já věřím, že spoustu pro nás dnes nevysvětlitelných, a tudíž nadpřirozených, jevů lze nějak věděcky vysvětlit. Ale nenechte se zmýlit - já v paranormální jevy věřím - bydlela jsem v domě, kde strašilo, a to mi nikdo nevymluví. Jen zároveň věřím, že to všechno nebylo tak nadpřirozené a za několik desítek nebo stovek let bude věda schopná dát vysvětlení všem těm věcem, které se tam tehdy děly. A lidé v budoucnosti si budou říkat, jak jsme museli v tom 21. století být hloupí, když jsme věřili na duchy, když zcela jasně všechno tohle způsobuje... To, co to způsobuje...

Kolejní život

10. ledna 2011 v 18:29 | Fantaghira |  Česká republika
Na dnešek jsem slíbila nějaké fotky a dobře jsem udělala. Nějak nejsem schopná vymyslet cokoliv konstruktivního a vlastně tenhle text píšu jenom tak, aby se neřeklo, že do článku naházím pár fotek a to je konec. Celý den se učím a místo, abych se stávala bytostí inteligentnější, tak to se mnou jde naopak s kopce. Schválně přikládám ukázku toho, co se snažím nacpat si do hlavy. Přiznávám, že jsem to vybrala z jedné složitější přednášky, ale stejně:
Regulační úsek somatostatinového genu obsahuje krátkou sekvenci DNA "cAMP response element (CRE)". Regulační protein, který se na tu sekvenci váže se jmenuje CREB protein = CRE-binding protein). PKA fosforyluje CREB na jednom serinu a fosforylovaný CREB aktivuje transkripční koaktivátor CBP (CREB-binding protein), který stimuluje transkripci cílových genů.
Hlavně se mě neptejte, co to znamená...
A teď, když jsem si postěžovala, vzhůru na fotky. Jsou ještě z kolejí (kde už teď nejsem - už jsem si našla byt), vyfotila jsem je poslední večer, který jsem tam trávila. Jímá mě snad nostalgie? Ale kdepak...

Temnota

9. ledna 2011 v 17:25 | Fantaghira |  Píšu...
Poslední z mých skoro tři roky starých pokusů, ať už to tekdy byly pokusy o cokoliv. A vzhledem k tomu, že jsem to tu teď poměrně úspěšně zahltila psaným slovem, můžu slíbit, že příště přidám nějaké fotky.
Původně zveřejněno 27. května 2008

Temnota. Rozprostírá se všude kolem mne. Jako bych tu ani nebyla. Já tu vlastně nejsem, jen ta temnota. Temnota je součástí mne. Ne, já jsem součástí temnoty. Jako bych cítila, jak mne pohlcuje. Ale ne, nepohlcuje, něco se mi zdá.
Temnota.
Tohle je sen. Otevřu oči a spatřím světlo.
Temnota.
Ne! Je to sen! Musí to být sen. Ano, je to sen.
Záblesk světla.
Temnota.
Viděla jsem ten záblesk. Už žádná temnota. Světlo. Kde je světlo? Tam. Tam byl ten záblesk.
Temnota.
Ne, já nechci. Nechci splynout s temnotou. Já...
Temnota. Navždy.
"Je mi to líto. Zemřela."

Koloběh života

8. ledna 2011 v 14:06 | Fantaghira |  Téma týdne
Už netíží tě tělo
duše vzlétá do oblak
smutno být by ti mělo
na hrudi však žádný tlak

Konečně cítíš volnost
strasti už tě netíží
za život trpěl jsi dost
teď užívej si beztíži

Nemá dlouhého trvání
tahle lehkost bytí
k zemi zpět tě to zahání
musíš znovu býti

Nový život, nový svět
starobylost a přece novota
jako rozkvétající květ
toť koloběh života

Smrt

7. ledna 2011 v 19:31 | Fantaghira |  Píšu...
Zjistila jsem, že v roce 2008 jsem byla vysloveně pozitivně naladěná a odráželo se to v mých dílech... Dneska další z mých nalezených pokladů, čímž nám zbývá už jen jeden.
Zveřejněno 27.května 2008

Smrt
Ať sníš či bdíš,
jsem stále tobě blíž.
Možná mě uslyšíš,
však nespatříš.
Spatřit jen jednou mě smíš,
ale ne teď, víš?
Já jsem ta poslední,
co přichází po poledni.
Pak do tváře mi pohlédni,
té, co přichází poslední.
Po mně už nic není,
jen ať zvony zvoní.
Jen ať květiny na hrobě voní
a svět za tebe slzy roní.
Smrt říkají mi, třináctého pátek,
já tomu však říkám nový začátek.

Anděl nebo ďábel

6. ledna 2011 v 21:12 | Fantaghira |  Píšu...
První z mých dávno zapomenutých, a včera objevených, dílek. Upravila jsem jen jednu věc a konci, která tam neseděla, jinak vše v původním znění včetně poznámky na konci.
Zveřejněno to bylo 30. května 2008 (a napsáno maximálně o pár dnů před tím).

Hle, anděl přichází.
To není anděl, to je ďábel.
Ale ne, má křídla a svatozář.
To jsou rohy a ocas.
Ďábel nemá ocas.
Cožpak ty nevidíš, jak jím švihá?
Myslíš, jak mává křídly?
Křídly? Říkám ti, že křídla nemá.
To jsi slepý?
Ne, to ty. Ďábel ti zatemnil mysl.
To spíš tobě, když jej vidíš. Anděl mne volá.
Nechoď, jdeš ďáblu do náruče.
Myslíš, že ti věřím? Závidíš.
Ne. Já jsem ty, zapomněls? Ženeš nás do záhuby.
Povečeříme v nebi.
V pekle a večeři nám nedají.
Nějak moc toho víš.
Ještě je čas, vrať se, nechoď k tomu ďáblu.
Šílíš? Anděl už pro mne nikdy nepřijde.
Zato ďábel ještě mnohokrát, otoč se.
Ne, jdu vstříc nebi.
Jdeš vstříc peklu. Kdy prohlédneš?
Ty bys měl prohlédnout.
Stůj. Nedělej ten poslední krok.
Běda. Prohlédl jsem.
"Vítej v Pekle, Adolfe."
A/N: Toho Adolfa na konci si nevšímejte, původně tam mělo být jméno našeho fyzikáře, ale nějak se mi tam nehodilo. Jinak to vznikalo o fyzice, tak proto je to takové divné...

Ztracený poklad

5. ledna 2011 v 19:21 | Fantaghira |  Vykecávám se...
To, že si nic nepamatuji, je jedním z mých poznávacích znamení. Pamatuji si zásadně jen věci nulového významu. Vím, že třeba na gymplu se občas učitelka na angličtině ptala, co jsme dělali o víkendu, a já si prostě nemohla vzpomenout. Ale to, že jsem se jako malá (to mi mohly být tak čtyři) pozvracela v autě, když jsme jeli se psem na výstavu, a abych měla co na sebe, tak mi rodiče v Písku koupili mikinu, to si pamatuju. Mimochodem byla modro-zeleno-červená a byl nan ní vyšitý medvídek. Jak si vůbec můžu pamatovat, že to bylo v Písku a jakou barvu ta mikina měla, a nepamatovat si, co se dělo včera? Zeptejte se mého mozku a pak mi prosím řekněte odpověď, taky by mě to docela zajímalo.

Dneska jsem ale objevila něco, co bych vůbec nečekala. Blog. Svůj první blog mám už dávno smazaný (byť bych se třeba dneska ráda zasmála tomu, co jsem tehdy kopírovala). Našla jsem ještě jiný blog. Blog, kam jsem psala já a tři kamarádky, převážně tedy jedna, která s tím blogem přišla. A tím, že jsme tam psaly, mám na mysli literární pokusy. Ode mě tam jsou asi tři dílka a světe div se - nejsou tak hrozná, jak bych čekala.

Napsala jsem holkám a uvidím, jestli zkusíme znovu blog rozjet. Podle mě by byla škoda to nezkusit, ale pokud bych tam měla psát jen já, tak by to nemělo cenu...

Nevím proč, ale měla jsem potřebu tohle sdělit světu, takže tedy: Hned zveřejnit