Únor 2011

Osudový hrdina

28. února 2011 v 20:15 | Fantaghira |  Vykecávám se...

Dlouho jsem přemýšlela, jak tohle podat, aniž bych zněla jako naprostý blázen. Nic jsem nevymyslela. Stejně nemá cenu svoje bláznovství zapírat.

O svém osudovém hrdinovi mám jasno. Je to Sirius. Dřív, když jsme s kamarádkou byly ještě úplně zblázněné do všeho, co souviselo s Potterem, jsme se rozhodly, že každého ve třídě pojmenujeme podle nějaké postavy právě z HP. Já jsem okamžitě skočila po Siriusovi.

Teď, když už je potterovské šílenství za mnou (aspoň to největší), se ale pořád Siriuse nemůžu zbavit. Víte, my jsme si s tím tenkrát strašně vyhrály, oslovovaly jsme se Siriusi a Jamesi (případně Tichošlápku a Paroháči...sakra... Dvanácteráku jsem chtěla napsat a dalšími obdobami jako právě Paroháč a Tlapička). Doteď mi nedělá problém mluvit o sobě v mužském rodě (ale jenom s ní, nechci skončit v blázinci) a když si píšeme, tak se pořád podepisuju jako Paddy. Blbly jsme s tím tenkrát tak dlouho, že se prostě Sirius stal mojí součástí a už se ho nikdy nezbavím, i když je to občas zajímavé. Člověk aby se skoro bál pochválit auto, protože motorky jsou přece nejlepší. :D Ne, to zase trochu přeháním. Ale občas mám pocit, jakoby se část Siriusovy duše dostala do mě a ta moje původní část říká "Probůh, co to děláš." A ta Siriusovská část odpovídá "Pro Merlina, nekecej mi do toho." Třeba jako když jsem si obarvila vlasy na černo a argumentovala tím, že Sirius má mít černé vlasy. A takovýchto věcí je víc, jen si teď na nic nevzpomenu, protože mi všechno přijde normální.

Nejhorší je asi to, že v knížkách je Sirius jenom ve Vězni a Řádu, a to už jako dospělý a nijak moc se tam neřeší jeho školní léta. Ale já přesto vím, jaký byl. Znám všechny jeho dobré i špatné vlastnosti, vím jak by se v jistých situacích zachoval. A rozhodně jsem si to nevymyslela. Nechci psát, že to vím, protože mi to řekl - to není pravda. Já to vím, protože prostě se to objevilo v mojí hlavě společně se Siriusem.

Jo, jsem blázen, ale do té vypolstrované místnosti s mřížema na oknech mě nedostanete ani náhodou!

Ať žijí bacily

27. února 2011 v 20:16 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Když jsem se vrátila z Mauritiu, tak jsem měla hrůzu z toho, že nastydnu - přechody z tepla do zimy mi nedělají dobře. Ale přijela a krom nějaké lehké rýmy nic. Zato teď, dva týdny poté, jsem na umření. Už včera jsem začala kašlat, dneska se přidala bolest hlavy a nejspíš i horečka. Jak já tyhle stavy miluju! A víte, co je nejvtipnější? Já musím i v tomhle stavu chodit do školy, protože musím mít stoprocentní účast na cvičeních. Vážně radost. Zítra bych tam sice nemusela, jelikož mám samé přednášky, ale stejně si tam aspoň na tu první zajdu, protože si tam aspoň nakoupím. Zjistila jsem, že všechny léky (sakra, už jsem skoro napsala léčivé přípravky - "profesionální" deformace...) jsem nechala doma. K doktorovi chodit zatím nehodlám. Až teprve pokud to nevyléčí aspirin a neo angin na krk, tak bych tam asi musela jít.

No nic, když už ten článek píšu, tak aspoň napíšu všechno, co mám na srdci. Po dokončení mauricijských fotek jsem si s hrůzou říkala: "Ježíš, o čem já teď mám psát?" Pak mi došlo, že, já inteligent, jsem už někdy v prosinci založila rubriku s názvem "Nezapomenutelné zážitky časů minulých", kam jsem chtěla psát různé veselé i neveselé historky, které bych mohla časem zapomenout, což se mi ani trochu nelíbí. Už bych i věděla, o čem by byl první článek, ale uvidíme, jestli to ve svém momentálním stavu zvládnu napsat. Zato už jsem začla psát snílkvské téma týdne, což je "osudový hrdina". Vy, kdož jste si o mně doposud mysleli, že jsem docela normální, budete velmi tvrdě vyvedeni z omylu. Toliko vám zatím můžu slíbit.

Jo a ještě jedna věc. Poslední dobou jsem poněkud zanevřela na facebook, protože tam mám až moc lidí a musím vždycky přemýšlet nad tím, co všechno můžu napsat, takže jsem si založila twitter, nikomu jsem o tom neřekla a vesele si tam píšu, co chci. Takže pokud byste někdo měl twitter a toužil byste číst moje kecy, tak mě najdete zde. Stejně si myslím, že všichni mají facebook, ale twitter nikdo.

Toť asi vše. Jdu si pustit Přátele a usnout u nich.
Dobrou noc.

Mauritius - část 10

25. února 2011 v 23:34 | Fantaghira |  Cestovatelské
Všechno jednou musí skončit, a proto dnes i skončí fotoreportáž z Mauritiu. Ačkoliv jsem se odtamtud vrátila minulé pondělí, přijde mi to jako celá věčnost.
Minule jsme skončili v botanické zahradě a dnes pokračujeme do továrny na výrobu cukru. Část byla předělaná na muzeum o cukru a jeho výrobě. Nakonec jsme mohli i ochutnat cukr. Říkáte si - a co na tom, cukr je prostě sladký. Takže bych vás ráda vyvedla z omylu. Z cukrové třtiny se vyrábí různé cukry s odlišným obsahem melasy a bůhvíčeho ještě. Ve výsledku máte několik různých cukrů od tmavě hnědého až po ten "klasický" rafinovaný bílý. A ten tmavě hnědý nechutná jako cukr, ani není moc sladký. Ale chuť vám nepopíšu - když jsem ho ochutnala, tak jsem si okamžitě představila třtinu (a tu jsem opravdu nikdy nejedla, takže nevím, jak jsem na to přišla).

Mauritius - část 9

24. února 2011 v 19:33 | Fantaghira |  Cestovatelské
Tak hned začnu jednou zprávou - jestli je dobrá nebo špatná, nechám na vás. Příští část Mauritiu by měla být poslední. Nějak to udělám, abych tam ty fotky narvala. Ale abyste zase tolik netruchlili, dám sem příště odkaz na album, kde si budete moci prohlédnout všechny (!) fotky z Mauritiu (krom těch, kde jsem byla já :D)
Dneska to bude jenom v rychlosti a bez zbytečného vykecávání. Dnešní a zítřejší díl bude o našem posledním výletu do botanické zahrady v Pamplemousses, do továrny na výrobu cukru a do hlavního města Port Luis. Dneska si ovšem vystačím s botanickou zahradou.
Víte, jaká je nevýhoda toho, že slunce může v některých zemích svítit v nadhlavníku? Když je pod mrakem, tak se světlo rovnoměrně rozlévá na všechny strany a ať fotíte, kterým směrem chcete, je to vždycky proti světlu.

Mauritius - část 8

23. února 2011 v 20:14 | Fantaghira |  Cestovatelské
Jaj, to to bude zase trvat, než si na tohle zvyknu. Mluvím teď o tom novém editoru a všem... Úplně jsem se lekla, když jsem to otevřela.
No nic... Nebudu se stěžovat a radši se vrhnu na fotky. Minule jsme skončili u výhledů z Trou aux Cerfs. Odtamtud jsme jeli na oběd a do továrny na rum, která už ale není funkční, takže fotkám chybí to potřebné kouzlo, proto raději přeskočím dál. Směřovali jsme k místu zvanému Chamarel, ale po cestě jsme ještě zastavili na jednom výhledu.

Mauritius - část 7

22. února 2011 v 21:27 | Fantaghira |  Cestovatelské
Na začátek bych se chtěla omluvit, že včera nebyly fotky, ale byla jsem poněkud vyřízená z prvního dne ve škole... Dneska už to bylo lepší - taky jsem měla jenom latinu.
Minule jsem skončila u krokodýlího parku, ale co z toho nevyplynulo je to, že to byl i konec výletu. Dnes se podíváme na druhý výlet, který měl název Wild South-West. Sice jsme měli průvodce sami pro sebe, ale bohužel nebyl až tak moc sdílný, takže možná u fotek nebudou tak úplně duchaplné komentáře.
Nejdřív jsme jeli do jistého domu, kde se vyrábí káva. Ano, na Mauritiu se vyrábí i káva, ale vyrobené množství tak pokryje ostrov, maximálně že prodají pár balíčků turistům. Na začátku jsem schválně napsala, že jsme jeli do domu, protože nazývat to továrnou by bylo vskutku hodně odvážné.
kafedomek

Cit slečny Smilly pro sníh

21. února 2011 v 22:54 | Fantaghira |  Books in my thoughts
Dneska trochu oddychovka od všech těch fotek. Tuhle knížku jsem přečetla na dovolené.

challenge
Cit slečny Smilly pro sníh - Peter Hoeg
Základní osnovou příběhu jsou tajemné okolnosti smrti malého
kamaráda hlavní hrdinky, grónského chlapečka Izaiáše. Odhalování záhady, policií označené za nešťastnou náhodu, vede přes tajné archivy pochybných společností a patologických ústavů, podivné pozadí vědeckých experimentů a kodaňské podsvětí na loď, která odplouvá s tajuplným posláním k ostrůvku u západního pobřeží Grónska.
Autor sám odmítá v souvislosti s románem označení jako "detektivka" či "thriller", protože děj samotný je pouze jednou z mnoha vrstev příběhu. Jeho neobyčejné hodnoty ztělesňuje hlavní hrdinka a vypravěčka, Smilla Qaavigaaq Jaspersenová, napůl Gróňanka a napůl Dánka, v níž se sváří instinkty přírodního člověka s evropskou civilizací. Je uznávanou světovou odbornicí na morfologii ledovců, ale příliš svéhlavou a umíněnou, než aby dělala vědeckou kariéru, nadprůměrně inteligentní, s velice osobitým smyslem pro humor a především neobyčejným citem pro sníh. Na přesvědčivosti dodává románu autorův strhující a přímočarý styl dráždící svým ironickým odstupem a relativizující dvojakostí, jedinečné portréty postav, černý humor, a v neposlední řadě jeho fantazie a encyklopedické znalosti z nejrůznějších oborů.
(text z přebalu knihy)
1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Ani bych nemluvila o výběru. Prostě jsem ji dostala od táty k vánocům s tím, cituji, 'ať si taky jednou přečtu něco pořádnýho a ne ty svoje Pány Prstenů a Pratchetty'.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Sníh, odhodlanost.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Nevzdat se.

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Nikdo mi tu nebyl vysloveně sympatický ale na druhou stranu ani nesympatický. Ale asi bych nechtěla být Smilla, a to hlavně kvůli tomu, čím vším si prochází (i když za to vlastně může jen její tvrdohlavost).

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Líbily se mi popisy, hlavně co se týče popisů sněhu, ledu, sněhových vloček. Tím, že knihu vypráví Smilla jakožto odbornice na ledovce a sníh, tak to bylo strašně zajímavé počtení.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Občas mi vadilo, že věty byly strohé. Když je neustále nějaké dlouhé souvětí, tak to taky není nejlepší, nicméně holé věty taky nevypadají nejlíp (aspoň co se češtiny týče).

Mauritius - část 6

20. února 2011 v 21:15 | Fantaghira |  Cestovatelské
Většinou se snažím nedávat do článku víc než deset fotek, ale dneska mi to o tři nevyšlo. Hlavně už se mi to nechtělo rozdělovat.
Taky jsem dneska nějaká unavená, takže to možná byde vypadat trochu odbytě. Ale to bude tou školou. Zítra tam zase po měsíci jdu a jsem z toho dost otrávená. Sice se těším na ty lidi, ale jinak... Pf.
No nic, posledně jsme skončili u koloniálního domu, pokud se nepletu. Odtamtud jsme pak jeli na nejlepší část naší cesty, jak řekl náš průvodce, a to na oběd. Když jsme ze silnice odbočili na podivnou polní cestu mezi cukrovou třtinou, docela jsem se bála, kde to skončíme, ale nakonec jsme vyjeli u příjemné malé restaurace na útesech na jižním pobřeží.
Po obědě jsme se šli kousek projít, abychom viděli, jak to vypadá, když kolem pobřeží není korálový útes a ani žádná pláž. A co bych to popisovala, když můžu ukázat fotky...

Mauritius - část 5

19. února 2011 v 22:05 | Fantaghira |  Cestovatelské
Už pátá část a pořád je konec v nedohlednu. Ale ne, už jsme skoro v půlce, nebo možná úplně v půlce, to se ještě uvidí.
Posledně jsme skončili na čajové plantáži a teď pokračujeme dál. Z továrny jsme totiž vyjeli nahoru na kopec, kde se konala ochutnávka čajů (a následně i nákup). Mezitím přestalo pršet a dokonce se trochu zvedly mraky. Sice už nám to bylo skoro k ničemu, protože po tomhle už jsme měli sjíždět k pobřeží (o aspektech mauritijského počasí třeba někdy jindy), ale přece jenom byl aspoň nějaký výhled.
Tohle je jezero před onou čajovnou (ačkoliv to bylo něco úplně jiného než to, co si většina z vás představí pod slovem čajovna). Snad všechna jezera na Mauritiu jsou původně zatopené krátery sopek. Docela zábava, když si představíte, jak to tam asi vypadalo před těmi 20 000 lety, kdy byl poslední výbuch - těch sopek tam muselo být docela dost.
jezero

Mauritius - část 4

18. února 2011 v 21:26 | Fantaghira |  Cestovatelské
Na tenhle výlet nám počasí moc nepřálo. Sice nelilo, ale tak podivně mrholilo a byla mlha. A navíc náš první cíl bylo jezero Grand Basin, posvátné pro hinduisty, na jehož břehu stojí chrám a nad ním obrovská socha boha Šivy. Mělo to vypadat nějak takhle, ale nic takového jsme rozhodně neviděli a kdybych neviděla fotky, tak řeknu, že tam nic takového není.
Musíte mi odpustit, že dneska to bude především o fotkách, protože o hinduismu toho opravdu moc nevím a ani nemám pocit, že by nám průvodce k tomu něco zajímavého říkal.
Tohle byla taková rychlovka focená zpod deštníku, takže jsem si nemohla moc vybírat. Ta lampa mi tam štve, zato deštníky potvrzují, že opravdu pršelo.
Šiva

Mauritius - část 3

17. února 2011 v 21:42 | Fantaghira |  Cestovatelské
Tentokrát fotky z našeho prvního, půldenního výletu.
Jeli jsme na Ile Aux Aigrettes, malý korálový ostrůvek ležící u pobřeží Mauritiu, který je chráněnou rezervací a vyskytují se na něm všechny původní druhy rostlin a živočichů z Mauritiu, přičemž většině z nich hrozí vyhubení.
Zajímavé je, že tím, že je to korálový ostrov, tak tam bylo o několik stupňů tepleji než na Mauritiu (vulkanický původ) samotném. Vzhledem k tomu, že jsme ho celý obcházeli, to bylo poměrně znatelné.

Mauritius - část 2

16. února 2011 v 21:37 | Fantaghira |  Cestovatelské
Celý den přemášlím nad tím, jak někdo může dobrovolně žít v zemi, kde mrzne, když existují země, kde zima znamená, že se ze 30°C ochladí na 25°C... No nic, to jen takové zamyšlení.
Zatím se mi podařilo udělat výběr asi stopadesáti fotek, které už asi nezredukuju, ale kdo ví.
Dneska to ani tak nebude o povídání jako o fotkách, protože sem dám fotky Le Morne a pak západy.

Mauritius - část 1

15. února 2011 v 21:32 | Fantaghira |  Cestovatelské
Tak už jsem života schopná. Sice jsem dneska stihla skoro umrznout (vysvětlete mi někdo, co je ta bílá studená hmota na zemi), ale jinak žiju a vzpomínám na Mauritius. Dokonce bych si klidně zopakovala ten šílený let, který mě při zpáteční cestě tak zničil. No zkuste si to - cca 11 hodin do Paříže, což zase nebylo tak hrozné, protože jsem při tom stihla skouknout čtyři filmy (měli dobrý výběr) - Inception (poněkolikáté), Social Network (zajímalo mě to, ale nechtěla jsem si to stahovat), Going the Distance (to už byla trochu krize, ale nakonec to docela překvapilo) a Megamind (doporučuju). V Paříži jsme pak ale čtyři hodiny čekali na spoj do Prahy (což už byla trochu krize) a pak necelé dvě hodiny do Prahy (krize) a ještě cesta z letiště domů. A připočtěte k tomu ty tři hodiny, o které jsme museli být na letišti dřív a hodinu, kterou jsme na letiště jeli. No prostě jsem byla skoro 24 hodin vzhůru. Ale teď jsem už vyspalá a pokusila jsem se setřídit fotky.
Ono to možná bude trochu problém. Fotek mám něco málo přes pětset (na mé poměry docela málo), ale nejradši bych sem dala všechny. Uvidíme, jak to nakonec dopadne. Dneska sem dám osm fotek z hotelu a bezprostředního okolí a uvidíme, co bude dál.

Zpátky v realitě

15. února 2011 v 0:40 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Tak jenom v rychlosti než padnu mrtvá do postele - žiju :)
Ne, jsem nadšená, ale zároveň unavená, protože jsem vzůhu od půl páté od rána (Mauricijského času - CET + 3 hod.), strávila jsem většinu dne v letadle nebo čekáním na letišti. Ale to bych enbyla já, abych nejdřív nepřetáhla aspoň fotky do počítače (taky jsem potřebovala zkontrolovat hokejové výsledky...) a nepochlubila se s jednou.
Večer (už dneska!) se můžete těšit na něco víc, až se tím množstvím prohrabu a poupravím, co je potřeba.
(Není to úplně přesně ta pláž, kde jsme byli - ta naše byla za rohem...)
mauritius

O mně

13. února 2011 v 21:03 | Fantaghira |  Vykecávám se...
POSLEDNÍ EDIT: 7.4.2014

Myslím, že skoro každý autor blogu jednoho dne usoudí, že je načase o sobě něco prozradit. A ten čas u mě přišel teď.
Jedna z mála věcí, které se nesnažím vykřičet do světa je moje jméno. Vím, že ho dost lidí ví, ale zároveň ho nikdo neví z tohoto blogu, a tak to taky prozatím zůstane.

Zato datum narození je poměrně neškodná informace, ne? Narodila jsem se na den dětí v roce, který se pozpátku čte stejně jako popředu. Snad jste si nemysleli, že napíšu nudné datum?

Bydlím poblíž Plzně. Nebo bydlela... Tedy ještě pořád asi technicky vzato bydlím. Vysvětlení potkáte za okamžik. V Plzni jsem taky vystudovala (dá-li se to tak nazvat) osmileté gymnázium (to prestižní a výběrové) a úspěšně jsem odmaturovala (poslední ročník bez státních maturit) z češtiny, angličtiny, chemie a latiny. Ano, čtete správně, latiny.

Vždycky jsem byla tak nějak všeobecně zaměřená, a když jsem se v oktávě rozhodovala, co dál dělat, neměla jsem ani tušení. Nakonec jsem se hlásila na tři vysoké školy, byla na všechny přijatá a udělala největší blbost, jakou jsem mohla udělat. Šla jsem na farmacii do Brna.

Všechno by bylo idylické, kdyby hlavní důvod, který hovořil pro farmacii, nebyl ten, že mám ráda chemii. Jenže v Brně se potvrdilo to, že vždycky záleží na učiteli, a chemii momentálně nenávidím. Na konci prváku jsem donutila sama sebe se zamyslet. Vzniklo tak rozhodnutí ze školy odejít (dřív nežli později). Tak jsem najednou stála před rozhodnutím co dál. Zůstat v Čechách? Jít na rok do ciziny? Samozřejmě, že to druhé.

Ocitla jsem se tak prvního listopadu 2011 na koňské farmě v Irsku, odkud jsem se 29. května 2012 vrátila plná dojmů a zážitků a nepřeberným množstvím fotek (pro více navštivte rubriku Smaragdové zápisky).

Od září 2012 jsem nastoupila do Budějovic na JČU, filosofická fakulta, kombinace oborů Bohemistika - Anglický jazyk a literatura. Učit nechci ani za nic, ale říkám si, že bych mohla být překladatelkou. Po dlouhé době je to poprvé, co si myslím, že by mě něco mohlo bavit, a zatím to tak je, tak mi držte palce.

Oblíbené filmy, hudbu a podobně si můžete přečíst vyplněné v profilu, spíš teď přemýšlím, co tam chybí...

Doma máme takovou menší zoo, i když já osobně to tak nevnímám, to bychom tam museli mít mnohem větší rozmanitost druhů, máme totiž jen kočky (4), psy (3) a koně (9). Ne všichni koně jsou naši, pár je jich tam vždycky na ustájení. Jezdím v podstatě od malička, prošla jsem si lecčíms, ale od roku 2013 se závodně věnuji vytrvalosti, se kterou jsem naprosto spokojená.

Na tuhle písničku jsem si šla na maturáku pro šerpu.Svého času jsem jí neskutečně milovala. Poslední dobou ale spíš naprosto šíleným způsobem ujíždím na The All-American Rejects, těžko vybrat nějakou konkrétní písničku... Ale tak jednu na ukázku:

Pokud máte nějaké dotazy, ptejte se v komentářích.

Je libo víno?

9. února 2011 v 10:58 | Fantaghira |  Ostatní
To jsem takhle jednou večer jedla víno a z nedostatku jiné smysluplné činnosti mě napadlo ho vyfotit. Sicy by ty fotky mohly být lepší, ale na to, že jsem to fotila v příšeří svého pokoje s bleskem (nerada fotím s bleskem), to jde.
víno I

Jinx

3. února 2011 v 21:01 | Fantaghira |  Books in my thoughts
Meg Cabot - Jinx
challenge
 Jean Honeychurch pronásleduje celý její život smůla, a proto získala přezdívku Jinx (Přinášející smůlu). Nyní ji rodiče poslali do New Yorku, aby zůstala u svých příbuzných - včetně její sestřenice Tory - než se vyřeší potíže, které doma způsobila.
Tory je až příliš cool, než aby se zaobírala s Jinx. tedy aspoň do té doby, než Jinxina (nechtějte po mně skloňovat anglická jména...) chronická smůla obrátí naruby perfektní život Tory - včetně toho, že Zach, kluk, který se Tory líbí, se začne až příliš věnovat její červenovlasé sestřenici z Iowy. Teprve tehdy Jinx zjišťuje, že za Toryiným půvabem se skrývá nenávist a pomsta. Zdá se, že smůla, ze které Jean blázní, by mohla být ta jediná věc, která jí může zachránit život.

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Když jsem od Meg Cabot přečetla Mediátora, tak jsem prostě musela přečíst ještě další knížky od ní. U Jinx mě zaujal název. Ale vzhledem k tomu, že mám stažené i jiné knížky, určitě dojde i na ně.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Věčná smůla.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Pronásledovat.

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Ač se ve většině knížek objeví nějaká vedlejší postava, která je mi mnohem sympatičtější než některá z těch hlavních, tak tady to tak nebylo. Jednoznačně nejsympatičtější byla Jean, takže bych chtěla být jí.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Hodně se mi líbilo, jak je tu představené čarování. Žádné hůlky a zamumlání kouzelných slov. Pokud jsou čarodějnice a provádí kouzla, tak věřím, že by je mohly provádět podobně jako je tady - jedno jestli za pomoci panenky (woodoo nebo co to bylo...) nebo lektvarů a tak.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Jak mi byla Jean sympatická, tak jsem měla občas nutkání ji něčím praštit po hlavě. Hlavně při jejích rozhovorech s Zachem :)

(Psáno 28.1.2011)