Březen 2011

Pro štěstí

31. března 2011 v 14:47 | Fantaghira |  Vykecávám se...

Nejdřív jsem si říkala, že přece nemám žádné rituály pro štěstí a nejsem pověrčivá. Jenže pak jsem se zamyslela a pár věcí by se našlo. A teď nemyslím to, že když mi přes cestu přeběhne černá kočka, tak si jí poběžím pohladit.
Takže čemu věřím? Co si myslím, že mi přinese štěstí?
Na krku nosím jednoduchý stříbrný řetízek. Netvrdím, že mi přináší štěstí, ale pokaždé, když už si ho musím z nějakého důvodu sundat (což nedělám moc často) si připadám nesvá. Jako kdyby mi něco chybělo. I když mám jiný řetízek, není to ono. Řekla bych, že síla zvyku, ale stejně...
Další zajímavostí je můj pokoj. Vynecháme-li ten bordel a zaměříme-li se jenom na lustr a zrcadlo. Na lustru mám lapač snů. Pravdou je, že si svoje sny nepamatuju. A pravdou taky je, že dřív se mi párkrát stalo, že když jsme byli třeba na školním výletě, tak jsem si sen pamatovala. A nebyl pěkný. Teď už se mi naštěstí - klepu na dřevo - nestává. Vidíte, další věc - klepání na dřevo. A není-li po ruce dřevo, pak zuby. Nevím, jestli to k něčemu je, ale vždycky, když nechci něco zakřiknout, klepu. Jistota je jistota. Ale vraťme se k lustru. Další věc, co mi tam nesmí chybět je jmelí. A ne, opravdu pod ním nestojím a nečekám na prince, který mě pod ním políbí. Jmelí je tam z čistě praktického důvodu a měním ho každé vánoce. Zahání totiž duchy, strašidla a pomáhá klidnému spánku (no co, dřív jsem se docela zajímala o Kelty, jejich posvátné rostliny a tak...).
Na zrcadle mám zase nalepenou dřevěnou berušku na čtyřlístku (kterou jsem dostala pro štěstí), ale hlavně tam mám nalepený vylisovaný irský trojlístek. Pravý, v Dublinu utržený. Protože irský trojlístek přináší mnohem víc štěstí než český čtyřlístek.
Ale čtyřlístek mám taky. Jenom ne nikde nalepený, ale založený - a prosím, není v tom žádná úmyslná symbolika - na stránce 666 v Letopisech Narnie (mám to vydání, kde jsou všechny díly pohromadě). Ale stranu 666 jsem si vybrala spíš z toho důvodu, že se to dobře pamatuje. Ovšem neptejte se, proč zrovna v Narnii, protože to nevím.
To jsou asi tak všechny věci pro štěstí, co mám (nebo na které si vzpomenu). Sice tvrdím, že bych se bez nich klidně obešla, ale kdybych o něco z těch věcí měla přijít, tak by mi to asi nebylo moc příjemné. Stejné je to s tím klepáním. Je to takový naučený zvyk, ale kdyby mi někdo řekl, ať to nedělám, neměla bych z toho dobrý pocit.

Rozhodnutí

29. března 2011 v 19:22 | Fantaghira |  Píšu...
Někteří z vás jste tuhle krátkou povídku už možná četli - byla totiž jako soutěžní v Klubu Snílků. Jen jsem ji chtěla mít zveřejněnou i u sebe, sice ještě prodělala pár změn, ale zase nijak zásadních.



Zapadající slunce barvilo obzor do růžova. Všude bylo ticho, jen občas se sem se zbloudilým závanem větru donesl hluk vzdáleného velkoměsta. A oni tam seděli celou tu dobu nehnutě. Její hlava opřená o jeho rameno a jeho ruka obtočená okolo jejího pasu.
Poslední sluneční paprsek zmizel za vzdáleným obzorem a ona hluboce vydechla.
"To byla nádhera." On se k ní naklonil a políbil ji do vlasů. "Půjdeme sem ještě někdy?" zeptala se.
"Ne." Nechápavě se na něj zadívala, zatímco on jí jemně položil ruce na tváře. "Nepůjdeme, protože budeš mrtvá." Prudkým pohybem jí otočil hlavu a zlomil jí tak vaz. Její oči byly stále otevřené a dívaly se na něj tím nechápavým dětským pohledem, který ho vždycky dokázal rozhodit. Ještě chvíli seděl vedle její chladnoucí mrtvoly a díval se, jak ulice města pomalu ožívají jednotlivými světýlky, na tu vzdálenost menšími než světluška. Nakonec vstal a tiše slétl dolů do města.

Blue Eyes

27. března 2011 v 21:25 | Fantaghira |  Píšu...
Zase něco, co jsem napsala v angličtině... Nevím, občas se mi tak líp přemýšlí.

There was this girl, she had blue eyes.
Big sad blue eyes.
She screamed 'help', but noone listened.
She was alone in this world, so she found another world.
She was queen there. So succesful and popular.
And her blue eyes...
Big proud blue eyes.
She started forgetting about real world, coming to the another more often.
Returns became worse and finally
she decided to stay in the another world.
And her blue eyes...
Big mad blue eyes.
She woke up this day in the reality.
She was tired, sleepy, angry, didn't know what's she doing.
She just wanted to go to the another world again.
And her blue eyes...
Her big dead blue eyes.


Černobílý svět

25. března 2011 v 21:16 | Fantaghira |  Ostatní
Přemýšlela jsem, jaké by to bylo, kdyby na světě byly jenom dvě barvy - černá a bílá. Nic kolem, nic mezi tím. Ani žádná šedá. Jen černá a bílá. Nepřijde vám to děsivé? Občas by v životě bylo fajn, aby věci byly takhle jednoduše rozdělené a my mohli vědět, co je správné. Ale tak to není, protože nic není správné ani špatné. Ale to trochu odbíhám...
Představte si, že by z okolného světa najednou zmizely všechny barvy kromě černé a bílé. Nejde vám to? Upravila jsem pár fotek, které vám tu představu snad ukážou.


Úplňková

24. března 2011 v 19:44 | Fantaghira |  Píšu...
Byla tma, luna rudá jak krev
vrhala stíny na hrobech, na rovech.

Střez se procházek za noci
jasné, úplňkové,
to stávají se věci
nevídané, hororové.

Zůstaň doma, buď tiše.
Slyšíš, jak vzkaz ti na okno píše?
Ne, to není tvá milá,
až osvítí ji měsíc, to teprv bude síla.

Pak se na ni podívej,
oči si, drahý, nezakrývej.

Stejně ten obraz nedostaneš z mysli.

Větvovitost

23. března 2011 v 19:52 | Fantaghira |  Česká republika
Dneska jsem si s sebou konečně vzala foťák na procházku. Jenže jsem si vzpomněla až večer, kdy už se stmívalo, takže jsem toho moc nevyfotila. Nakonec přece jenom přidávám pár větvovitých fotek. Snad si zítra vzpomenu a vezmu foťák za světla.

Kdo si hraje, zlobí taky

22. března 2011 v 20:45 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Konečně to vypadá, že venku začalo jaro. Chystám se, že si na nějakou procházku se psem vezmu foťák, ale vždycky zapomenu. Třeba, když to napíšu sem, mi to pomůže.
Dneska jsem překvapila sama sebe, když jsem začala dělat věci do školy. A tak jsem se do toho vrhla, že jsem ten jeden protokol skoro dopsala. Skoro. Pak totiž přišla má obvyklá lennost a byl konec. Pustila jsem si Přátele (a dokoukala třetí sérii) a teď Lovce Duchů (taky dokoukávám třetí sérii).
Zjišťuju, že sem nemám co dávat. Teda mám - mám spoustu starších fotek a tak. Ale když chci něco napsat, tak to nejde. Nebo jde... Píšu takovou jednu delší věc, ale vždycky, když si to po sobě přečtu, tak to začnu upravovat a už se nedostanu k tomu, abych něco připsala. Štve mě to. A taky jsem zjistila, že jsem najednou fascinována anděly. Hlavně těmi padlými. Kde se to ve mně najednou vzalo, je mi záhadou. Pravdou je, že upíři už mě tolik neberou, tak prostě muselo přijít něco jiného... Stejně nevím, proč andělé.

Anděl

20. března 2011 v 19:59 | Fantaghira |  Kreslím...
Po delší době jsem zase zkusila něco nakreslit. Měla jsem poměrně jasnou představu, jak by to mělo vypadat, nicméně jako vždy, to dopadlo úplně jinak. Původní myšlenka byla taková, že nakreslím anděla zezadu, abych nemusela kreslit obličej... To, co jsem nakreslila má sice křídla a tak, ale nevím...chtěla jsem to jinak.
Tentokrát jsem udělala to, co ještě nikdy - vyfotila jsem to když jsem měla jenom obrysy...


Smrt krále Artuše

19. března 2011 v 20:08 | Fantaghira |  Books in my thoughts
Strhující děj románu přenáší čtenáře do ranně středověké Británie ve chvíli, kdy král Artuš stojí na vrcholu moci. Hlavním hrdinou vyprávění je Artušův nemanželský syn Mordred, kterého Stewartová (autorka - pozn. Fantaghiry) na rozdíl od převládajících interpretací líčí jako charakterního, statečného chlapce, jenž se všemožně vzpírá osudové předpovědi. Mordredova matka a nevlastní Artušova sestra čarodějka Morgause totiž kdysi svedla mladičkého Artuše k incestu a porodila mu syna jako nástroj pomsty - Merlin předpověděl, že bude příčinou Artušovy zhouby. Nic netušící Mordred zprvu vyrůstá jako nalezenec v chudé rybářské chatrči, po smrti Morgausina manžela Lota se ocitne na Morgausině dvoře pod vlivem matčiných kouzel a nakonec se dostane až na Camelot krále Artuše. Stewartová mistrně líčí jak dobrodružné příběhy při vnější obraně království, tak vnitřní boje osudem poznamenaných hrdinů.
(text z přebalu knihy)

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Vzhledem k tomu, že je to pokračování Kouzelníka Merlina, o kterém jsem nadávno psala, tak proto, abych se dozvěděla, jak to bylo dál.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Nevyhnutelný osud.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Bojovat.

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Tak tady v té knize bych asi nechtěla být nikým. Sympatizovala jsem s Mordredem, ale neztotožnila bych se s ním.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Líbí se mi, že Mordred tu, narozdíl od jiných příběhů, není popisován jako ten zlý, co chce zabít Artuše a zmocnit se trůnu.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Co se týče chování postav, tak mi vadilo, že Artušovi na konci jakoby přeskočilo a jednal naprosto nelogicky a ukvapeně a celkově úplně jinak, než do té doby.

Den padlého

17. března 2011 v 20:29 | Fantaghira |  Píšu...
Dneska mě chytla nějaká psací nálada. Ale místo, abych pokračovala na svém "veledíle", kterého bych touhle dobou měla mít dvakrát tolik, než mám, jsem radši začala něco nového. A světe div se, já to i dopsala. Sice se mi ten konec úplně nelíbí, ale už to odmítám řešit, protože pak bych to postupně celé přepsala a pak bych se naštvala, že jsem to přepsala, a smazala bych to. Takže žádné další úpravy. Zveřejním to a konec. Kritizujte si, jak chcete. A pokud objevíte nějaké překlepy nebo tak, tak mi dejte vědět. Sice jsem to po sobě četla, ale já po sobě vždycky chyby přehlédnu...
~

Ten den jsem se utopil. Nebyl to zrovna nejelegantnější způsob smrti, ale docela jsem pospíchal a bylo to nakonec nejlepší řešení. Když se totiž utopíte a nikdo nenajde vaše tělo, není to tak podezřelý, jako když spadnete s letadlem nebo tak něco. Utopení není ani moc příjemný, protože skončíte celý mokrý, a pokud si špatně zabalíte věci, tak si toho mokrýho oblečení ještě užijete víc než dost. Naštěstí mám za ty roky v neprodyšným balení věcí do igelitu docela praxi. Ale to nejnepříjemnějším na tom dnešním topení bylo to, že jsem nestihnul odjet na Kanáry a udělat to tam, ale musel jsem to udělat v pětistupňový Temži. Jo, sice bych si teoreticky mohl jít zaplavat do kapalnýho dusíku a nic by se mi nestalo, ale to neznamená, že je mi to příjemný. Sice my všichni, co jsme aspoň chvíli byli tam nahoře, máme trochu jiný vnímání teplot, ale pět stupňů je pět stupňů a to je zima, obzvlášť když plavete od Battersea až k Toweru.

Limerick

16. března 2011 v 17:57 | Fantaghira |  Píšu...
Tak tomuhle se říká krize. Chtěla jsem vymyslet nějaký pěkný limerik a pořád ne a ne mě něco napadnout. A dneska na procházce se psem bum! Ještě že po kapsách nosím mobil, kam si v případě nutnosti zapisuju nápady. Ale v tom není ten vtip. Vtip je v tom, že mě to napadlo v angličtině. Celý den si lámu hlavu nad nějakým českým, ale nic. No nevadí, nějak se začít musí.


I'm trying to write a limerick,
but it just makes me sick
'cause I have no idea
how to write an ideal,
perfect and stunning limerick.

Kouření

15. března 2011 v 19:53 | Fantaghira |  Téma týdne
Já jsem zarytý odpůrce kouření. Nebo aspoň navenek...

Ke své první cigaretě jsem v podstatě přišla jako slepý k houslím. Bylo mi asi čtrnáct, šly jsme s holkama ze školy a tak nějak to vyplynulo. Dobře, sice bych si tehdy radši překousla jazyk, než abych přiznala, že nekouřím, ale říkala jsem si, že když kouří ony, tak to zase nemůže být tak hrozné. Tak se stalo, že jsem si občas zakouřila s nimi.

Pak jsem se dostala na tábor jako "vedoucí" (spíš takový pomocník; bylo mi patnáct), což byl problém. Problém v tom, že tam z vedoucích kouřili snad všichni. A tak jsem si občas dala s nimi. Rozhodně jsem neměla pocit, že bych byla závislá nebo tak něco. Vrátila jsem se domů a zase nekouřila.

Jenže pak začala škola, bylo toho na mě nějak moc, a tehdy jsem si koupila první krabičku. Velký zlom, protože když už nemusíte na nikom žebrat, tak vás to láká. Příšerně vás to láká. Ale stejně trvalo, než jsem se přiblížila ke konci. A když jsem se k němu dostala, tak jsem si nějak uvědomila, že to není to, co chci. Že je to blbost. Že si hraju na něco, co nejsem. Krabičku jsem dokouřila a můžu hrdě říct, že od té doby jsem si už žádnou nekoupila. Což samozřejmě neznamená, že jsem od té doby nekouřila.

Já jsem takový ten příležitostný kuřák, co vydrží rok nekouřit a pak za večer vykouří půlku krabičky. No co, když jdu do hospody a všichni kolem mě kouří, tak si dám taky (když mi někdo nabídne...). Navíc dát si k pivu cigárko je prostě lepší. Ale když jdu s někým, kdo nekouří, tak taky nekouřím, není to podmínka, je to možnost.

Je to zvláštní. Naposled jsem kouřila někdy, když jsme slavili maturitu. od té doby nic. Dokonce jsem tehdy donutila třídního zapřísáhlého nekuřáka (a to jako vážně, v životě bych si ho nedokázala představit, jak kouří, kdybych to neviděla), aby si taky zapálil. Ale to je trochu mimo.

Občas sice mám pocit, že teď bych si tak zapálila, ale většinou to hned přejde. Hlavně vím, že si nesmím koupit krabičku, protože by to mohlo špatně dopadnout.

Kouzelník Merlin

14. března 2011 v 21:15 | Fantaghira |  Books in my thoughts

Knihy o kouzelníku Merlinovi, vychovateli prvního krále sjednocené Británie Artuše, se odehrávají v době raného středověku na úsvitu křesťanství po pádu římské říše. Historikové se shodují, že legendární král Artuš skutečně žil (narodil se asi v roce 490) a pravděpodobně žil i Merlin, i když jako správný bájný hrdina se skládá přinejmenším ze čtyř mužů - prince, proroka, básníka a inženýra. Legendy o Artušovi a jeho rytířích kulatého stolu, o bojích a láskách, o hledání svatého Grálu - nádoby, z níž pil Kristus při poslední večeři - jsou dodnes živé na obou březích Úzkého moře, jak se říkalo kanálu La Manche, v Bretani v i Británii. Autorka zná všechny tyto legendy a zná také mnohá historická díla. K sepsání trilogie, na niž pak volně navázala čtvrtým dílem Smrt krále Artuše, ji prý nejvíc inspirovaly historické eposy Velšana Geoffreye z Monmouthu z 12. století. Mary Stewartová své fiktivní dílo zasadila do věrného historického rámce a autentické krajiny. Ví, jak vypadaly hradní kuchyně a ložnice, co se jedlo a pilo, jak se tkaly látky, jaká etiketa platila na dvorech králů, jakou moc měli kněží, ať už pohanští nebo křesťanští, jaké bylo postavení kouzelníků. V pátém století se krajinou posetou menhiry proháněli Keltové a Sasové; vzdělanci se stále ještě drželi výdobytků římské civilizace (neboť teprve před sto lety se z Británie stáhly poslední římské legie) a pohanské zvyky druidů a uctívačů Mithrova kultu, zděděného po legionářích, se mísily s křesťanskými. Autorka ze všech těchto barevných ingrediencí namíchala strhující napínavý koktejl, který pobaví i poučí.
(text z přebalu knihy)

Tady budu psát pouze o trilogii, která se skládá z knih Kouzelník Merlin, Meč krále Artuše a Okouzlený kouzelník. O navazujícím čtvrtém dílu Smrt krále Artuše zase někdy jindy, protože je to psané trochu jiným stylem.

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Kdysi, kdysi dávno jsem dostala k vánocům první dva díly, které jsem tehdy i přečetla. Pak jsem na to zapomněla a teď, po letech, jsem dostala k vánocům zbývající dva díly, tak jsem si to celé přečetla i přes to, že období, kdy jsem znala nazpaměť všechny Artušovské legendy, je dávno za mnou.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Skutečná kouzla.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Dokázat.

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Nebyl tu nikdo vysloveně tak moc sympatický, což bude tím, že se tu těch postav vystřídalo docela dost, ale většinou mi byl nejblíž Merlinův sluha (ať už to byl kterýkoliv). Pokud bych měla vybrat jednoho, tak asi Ralpha.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Ono je to positivum jen do určité míry, ale chci to zdůraznit. Líbilo se mi, že to tu bylo napsané tak, jak se to skutečně mohlo stát. Sice tu Merlin taky čaruje a má vidiny, ale dost věcí se obejde bez magie.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
A přes to, že jsem to napsala k positivu, to musím připsat i k negativu. Já mám Merlina nerozlučně spjatého s magií a občas mi to tam chybělo. Taky mi nějak nesedělo vyprávění v ich formě (vypráví to Merlin) a docela mě mrzí, že se knihy moc (vlastně vůbec, pokud si dobře vzpomínám) nevěnují samotným rytířům kulatého stolu a jejich dobrodružství.

Mauritius (nedokončená)

13. března 2011 v 21:44 | Fantaghira |  Píšu...
Tuhle báseň jsem začala psát na Mauritiu. Jenže jsem jí tam nedokončila a tady s ní prostě nemůžu hnout. Chybí mi tu ta správná atmosféra a inspirace. Takže přidávám jen ten napsaný začátek.


Nejapně jako blboun
zírám na oblohu,
hledám lunu bledou,
avšak nenacházím.

Na jihu třpytí se
kříž jižní a kentaur
a náhle světlo rodí se
za horou Le Morne.

Netopýři vzlétají,
houf černých stínů,
konkurentů nemají
v měsíce svitu.

Týdenní koláž

11. března 2011 v 22:08 | Fantaghira |  Ostatní
V neděli jsem se chytře přihlásila do Aurory v Klubu Snílků, aniž by mi došlo, že když v pátek jedu domů, tak nebudu mít vůbec čas to odeslat. Ale protože nápad to byl dobrý, tak to zveřejňuji aspoň tady. Šlo o to každý den něco vyfotit a pak z toho udělat koláž. Já na nějaké koláže moc nejsem, takže jsem to prostě spatlala dohromady.

A aby to nebylo jen tak, tak vám k tomu něco povím. Takže pondělí, to jsou poznámky z fiziologie a moje oblíbená různobarevná propiska. Pondělí se totiž nese ve stylu přednášek (nejdřív tříhodinovka organiky a pak dvouhodinovka fyziologie a na biofyziku už radši nechodím...), takže můj den to vystihuje dokonale.
Úterý to jsou sluchátka a kus mého mobilu. Ráno jsem si po cestě do školy po delší době pustila soundtrack z A Very Potter Musical a měla jsem co dělat, abych se hlasitě nesmála. Nakonec jsem to vydržela, ale můj den byl přesto mnohem veselejší.
Středa a kus krabice od pizzy. Ve středu jsem si totiž zašla na pizzu.
Čtvrtek je tužka, pravítko a milimetrový papír. Psala jsem totiž protokol na biofyziku. Děsná zábava... A stejně jsem to pak musela ještě přerýsovávat. A nejvtipnější na tom je, že mi byl protokol uznán - můj životní výkon vzhledem k tomu, že jsem ho dopisovala pět minut před začátkem cvičení...
A pátek je ten enter. Už jsem tak nějak nevěděla co. Sice by se asi hodilo vyfotit vlak, když jsem v něm strávila značnou část dne, ale nehodilo by se to tam.

Samoobslužná pokladna

10. března 2011 v 20:18 | Fantaghira |  Stalo se...
Když jsem dneska nakupovala v Tescu a platila jsem u samoobslužné pokladny, hned mě napadlo, o čem dnes budu psát. O svém prvním setkání s touhle pokladnou.

To bylo v Londýně. Byla jsem tam já a moje dvě kamarádky. Vzhledem k tomu, že jsme šetřily, chodily jsme všude pěšky a kupovaly si jídlo v Tescu. Jeden den, už byl podvečer, jsme byly celé uchozené, unavené a taky hladové. Jako na potvoru jsme nemohly narazit na žádné Tesco. Já věděla o jednom, ale bylo poměrně daleko a nechtělo se nám tam jít. Nakonec nám ale stejně nic jiného nezbylo.

Doploužily jsme se tam a vrhly se na jídlo. Ale nejdřív jsme ho musely zaplatit, že? Jenže pokladna byla otevřená jenom jedna a u ní stálo ve frontě tak čtyři, pět lidí. Vedle stály dvě opuštěné samoobslužné pokladny. Pokladní zjevně byla trochu na nervy, houkla cosi dozadu a přišel muž, že nám pomůže u té samoobslužné pokladny.

Nevím, jestli víte, jak fungují tyhle pokladny, ale jde o to, že nákup musíte nechat položený na takovém odkládacím plácku, jinak to na vás začne křičet a kdesi cosi. Jenže my do té doby nic takového neviděly a měly jsme hlad. Takže kamarádka, která tam šla jako první, na nic nečekala, a hned si brala nákup. Jenže tady nastoupil do hry onen muž.

Tady by asi stálo za to ho trochu popsat. Byl to asi dva metry vysoký černoch, ze kterého šel respekt už z dálky, natož když jste stáli metr od něj. Takže tenhle černoch začal něco říkat a brát mé kamarádce jídlo z rukou. Nevím, jestli jste někdy zkoušeli brát jídlo hladovému člověku, ale není to nejlepší nápad. Nicméně pan černoch nakonec tenhle "souboj" vyhrál a nakonec jsme i pochopily, o co mu vlastně šlo. Takže ve výsledku se nám všem povedlo nakoupit jídlo a najíst se, ale zážitek se samoobslužnou pokladnou nás hluboce poznamenal a říkaly jsme, že tohle už nikdy.

A vidíte, teď jdu v Tescu občas na tuhle ďábelskou pokladnu dobrovolně, protože tam moc lidí nechce chodit (Proč asi?).

A co vy? Potkali jste někdy tuhle pokladnu a vyzkoušeli ji? Nebo se jí vyhýbáte jako démon svěcené vodě? Nebo máte nějaké jiné veselé historky z obchodů? Pište do komentářů :-)

Kanameho oko

9. března 2011 v 20:18 | Fantaghira |  Kreslím...
Svého času jsem byla docela zblázněná do anime Vampire Knight. Měla jsem, vlastně ještě někde mám, všechny díly, hezky v japonštině s anglickými titulky. Vážně to stálo za to. Dokázala jsem děj řešit dlouhé hodiny a taky to, že Yuuki je úplně blbá. Ale to nic.
Neodvážila jsem se tehdy zkusit nakreslit někoho z hlavních hrdinů, protože obličeje prostě kreslit neumím. Takže to schytalo Kanameho oko. (Neumím skloňovat jméno Kaname...) A náhodou si i myslím, že se mi povedlo :)

King's Speech

8. března 2011 v 21:07 | Fantaghira |  Viděla jsem...

Po shlédnutí tohoto filmu mě napadla jediná věta: "Tak už vím, proč to vyhrálo Oscara." Když jsem totiž zjistila, že nevyhrálo Inception, byla jsem docela zklamaná. Ale pravdou je, že Inception si zasloužilo Oscara za vizuální efekty a hudbu a tak podobně (a za něco takového je i dostalo), ale co se příběhu týče, jsou i lepší filmy a King's Speech je jedním z nich.

Film je o koktajícím Vévodovi z Yorku, který se díky nekompetentnosti svého bratra (který si chce vzít dvakrát rozvedenou ženu, a ještě američanku!) musí stát králem, a to v době, kdy je na spadnutí válka proti Hitlerovi. V takové době je potřeba silný vůdce, který je schopný motivovat svůj národ. A pokud koktáte, jde to ztěží. Proto se na scéně objevuje Lionel, který učí vévodu mluvit přátelskou a až podezřele neobvyklou metodou.

Už po zjištění hereckého obsazení jsem byla přesvědčená o tom, že tenhle film nemůže zklamat. Colin Firth sice podle mě většinou hraje samé takové "trouby", ale o to příjemnější překvapení bylo, když se tady občas naštval. Helena Bonham Carter patří mezi moje nejoblíbenější herečky, takže ta mě zklamat nemohla, byť tady neměla zase tolik prostoru. Geoffrey Rush byl skvělý. Kdyby Lionela hrál někdo jiný, určitě by to nebylo ono. Sice ho mám zafixovaného jako Barbossu, ale tady mi to ani nijak nepřipadalo. Z dalších rolí mě zaujal Timothy Spall jako Churchill - docela změna oproti Červíčkovi.

Příběh se sice na první pohled může zdát jednoduchý - koktající vévoda se učí mluvit, no a co? Ale všechno je dotažené do nejmenších detailů, že vám ty dvě hodiny utečou strašně rychle a vy si skoro přejete, aby koktal ještě o chviličku déle. Ani chvilku se nenudíte (nebo aspoň já jsem se nenudila) a při závěrečné "Králově řeči" se vám tají dech a držíte mu palce, aby nezakoktal.

Co vždycky ještě hodnotím? Hudbu? To bude těžší. Film jsem viděla jenom jednou a nějak si hudbu nemůžu vybavit. Ale to je taky pozitivní. To znamená, že k filmu seděla, nikde nerušila a jenom dokreslovala. Nic jiného by se ani k tomuto filmu nehodilo.

King's Speech rozhodně vyhrál Oscara za nejlepší film zcela oprávněně, stejně jako všechny ty ostatní Oscary (např. za režii nebo pro Colina Firtha za nejlepšího herce).

O hrdinech

6. března 2011 v 10:12 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Tak na téma osudový hrdina ještě jednou. Sice už jsem to nestihla jako téma týdne, ale to nevadí. Tentokrát to bude takový top 10 žebříček mých oblíbených hrdinů, jedno jestli knižních nebo filmových.

1) Sirius. Já vím, napsala jsem už o něm samostatný článek, ale kdybych ho tu neuvedla, neodpustil by mi to. (Mimochodem - Gary Oldman NENÍ Sirius!)

2) Dean Winchester. Nemůžu jinak, když jsem se teď zase dívala na Lovce Duchů. Občas u něj mám pocit, že ani nemusí promluvit a už jsem mrtvá smíchy. A co teprv když promluví. Mám prostě ráda tyhle sarkastické a ironické typy, co mají pěkné autíčko a střílí duchy, ačkoliv bez toho posledního bych se i obešla.

3) Dustfinger. Jedna z mála knižních postav (Inkheart), jejíž filmové zpracování se mi rovněž zamlouvá. A taky jeden z mála mých oblíbených hrdinů, kterýse nechce vyspat s každou ženskou, kterou potká. Ani nevím, čím přesně je mi tak sympatický, ale nedám na něj dopustit.

4) Spike. Poslední dvě série Buffy mám stažené a občas, když mě to chytne, si nějaký ten díl pustím. Ani byste nevěřili, jak té blonďaté přemožitelce nadávám, že nechce Spikea. Ona je prostě vypatlaná a on je...asi jediný chlap s peroxidem na hlavě, kterého bych dobrovolně chtěla...

5) John Constantine. Přemýšlím, co bych mu vytkla. Přílišný sarkasmus? Těžko. S vzhledem jsem víc než spokojená. Navíc Constantine má u mě jedno plus - má totiž gumovou kachničku. Nikdy jste si jí u něj na vaně nevšimli? Nevadí. A kdo by nemiloval to jeho "This is Constantine. John Constantine. Asshole."

6) Murtagh. Další postava, jejíž filmové zpracování se mi líbí. Byť je eragonovská éra za mnou (ani jsem nečetla Brisingr), Murtagh je stále jednou z mých nejoblíbenějších postav. A vsadím se s vámi, že v nějaké další knize (vím o jedné, ale Brisingr taky měl být poslední...) umře. To se mým oblíbeným postavám stává docela často.

7) Aragorn. Dobře, mojí nejoblíbenější pánoprstenovskou postavou je Glum. Ale opravdu to není ten typ hrdiny, po kterém bych šílela a chtěla si ho vzít domů. Glumešek je milášek, ale Aragorn...je hrdina. A ještě v podání Viggo Mortensena... Ách. Jenom ho nemám ráda na konci Návratu Králu, když ho umyjou a učešou a oblíknou do čistého oblečení (a přivedou mu tam Arwen), ale dokud je špinavý, roztrhaný a zakrvavený, sem s ním.

8) Jack Sparrow. Já mám Johnnyho ráda vždycky a všude. Ani nevím, proč jsem vybrala zrovna Sparrowa. Mám pocit, že za to může ta jeho loď. Jaká loď? Počkat, ona mu mizí za obzorem? Sorry Jacku, já věděla, že si mám radši vybrat Ichaboda nebo někoho takového.

9) Barney Stinson. Já nevím. Barney se mi nelíbí, ale čím déle se na How I Met Your Mother dívám, tím víc mám pocit, že chápu, proč s ním ty ženské jdou (dobře nechápu, ale obávám se, že by mě taky ukecal). Je na něm prostě něco... To bude tím oblekem. Moc se mi nelíbí, kam se to s ním v posledních dílech ubírá - on prostě nemůže mít holku! - ale věřím, že se to v dobré obrátí.

10) Joey Tribbiani. Tohle bude taky ovlivněno tím, že jsem se celé včerejší dopoledne dívala na Přátele. Ale Joey je prostě bezkonkurenční. Ale u něj ani tak neslintám nad vzhledem, jako se tlemím nad hláškami. Včera jsem třeba viděla ten díl, kde se nastěhoval a Monica ho pozvala na limonádu. Ale on je v každém díle super.

Drabble

5. března 2011 v 18:22 | Fantaghira |  Píšu...
Nějak nemám sílu na to, abych tomu vymyslela název... Každopádně, tohle drabble bylo napsané pro Snílky na zadaná slova ruka, záclona, láhev, stůl, mušle.

Ruka nahmatala budík a mrštila jím o stěnu. Z postele se ozval ztýraný zvuk, jak její obyvatel vystrčil hlavu zpod peřin.
"Kterej vůl nezatáhnul záclony? No jasně, já, kdo jinej." Muž vstal, rukou si clonil oči proti slunečním paprskům a rychle zatáhnul závěs. Opatrně se rozhlédl po pokoji. Na stole stála prázdná láhev vodky.
"To by leccos vysvětlovalo," zamručel. Z předcházejícího večera si nic nepamatoval. Nebylo to poprvé, ale tentokrát měl pocit, že zapomněl něco důležitého.
Láhev, zbytek buráků, talíř s prázdnými mušlemi...
Začal se dávit a došlo mu, co zapomněl.
"Kurva, já jsem přece na mušle alergickej."