Duben 2011

Krvácející strom

30. dubna 2011 v 22:54 | Fantaghira |  Téma týdne
Ano, i stromy krvácí. Následující fotka je toho důkazem. Ve skutečnosti je to sice pryskyřice, ale říká se jí 'dračí krev' nebo, chcete-li, 'sanguis draconis'. Bohužel se mi nepodařilo dohledat, co přesně za rostlinu to je, všude jsem ji našla jen jako 'Bleeding tree', a protože takhle "krvácí" víc stromů, radši nebudu psát žádné názvy.
Foceno v Pamplemousses Batnical Garden (Mauritius).

Labuť

29. dubna 2011 v 23:07 | Fantaghira |  Živočichové
Už trochu starší fotky jedné labuti, která si přede mnou tak hezky upravovala peří, že jsem to musela vyfotit.
Jinak se omlouvám, že tu od pondělka nic nepřibylo, ale nějak nestíhám, nezvládám a bude hůř. Ale nehodlám si tu stěžovat, takže honem rychle na fotky...


Hříběcí

25. dubna 2011 v 13:56 | Fantaghira |  Živočichové
Pravidelní návštěvnící mého blogu se dozajista chytají za hlavu a říkají si "Ale ne, další kůň?!", ale vězte, že tenhle je vážně poslední z těch, co máme doma, kterého jsem tu ještě neukázala. Důvod je jednoduchý, je to náš nejnovější, týden starý, přírůstek. Bohužel se, potvora, předvádí zásadně ve chvíli, kdy nemám připravený foťák a navíc se pohybuje překvapivě rychle, takže běhací fotky dopadly rozmazaně. Ale já ho ještě někdy dostanu :D

Tady vzorně kráčí za maminkou.

Odstíny života

23. dubna 2011 v 21:21 | Fantaghira |  Books in my thoughts
Lusy Adams (Lucie Adamová) - Odstíny života
Alexandrina Avitalová se za života nijak nelišila od vrstevníků. Když je v den svých devatenáctých narozenin chladnokrevně zavražděna, nikdo nemůže tušit, že smrt se stane začátkem její nové cesty. Tři roky poté, co byla pohřbena a oplakána rodinou a přáteli, se probouzí znovu k "životu". Je uvedena do světa magie a ďábelských stvoření. Alex musí zapomenout na svůj předchozí život, aby mohla zaujmout pozici neohrožené bojovnice se silami temnot. Podle dávného Proroctví je právě ona jedinou vyvolenou, Spasitelkou, která má rozhodnout odvěkou bitvu mezi dobrem a zlem...
(text z přebalu knihy)

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Abyss jí tak vychválila, až mi to nedalo a prostě jsem si jí musela koupit :-)

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Boj, sarkasmus (slov mě napadá spousta, ale vybrala jsem tyhle dvě)

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Žít.

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Těžké rozhodování, ale nejradši mám asi Douga, protože není člověk a má v sobě kus zla.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Vyšvihnout? Tak rozhodně slovní přestřelky mezi Alex a Mattem nebo Nickem, přímadně i Liamem. A přestože to nebylo úplně originální téma (měla bych se přestat dívat na Supernatural), bylo to napsané tak, že mě ani nenapadlo přemýšlet nad tím, jestli už jsem někde něco podobného neviděla.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Tak tady mám jasno už velkou část knihy. Co mi vadilo, bylo, jak se všichni okamžitě zamilovali do Alex (snad kromě Jamieho). A taky jsem měla pocit, že všichni jsou extrémně hezcí (na druhou stranu, to mi zas tak nevadilo :D).

Láska k Zemi

22. dubna 2011 v 22:53 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Inu, chtěla jsem napsat něco o mé lásce k Zemi, ale nejsem si jistá, jak se to vyvine. Obzvlášť když jsem dneska strávila půl dne ve vlaku, cestujíc přes polovinu té české země. Navíc měl po cestě nějaký člověk nutkání obejmout zemi, zrovna na kolejích a zrovna před vlakem. "Naštěstí" si to užil vlak před námi a my "jen" hodinu stáli v jakémsi zapadákově u Pardubic. Ale to je trochu mimo mísu.
Obrázek vztahující se k prvnímu odstavci, který mi nakreslilo Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri.

Země by byla planeta jako každá jiná, další šutr ve vesmíru, ale cosi se tu stalo. Planeta se infikovala životem. A to je to, co ji pro mě činí tak výjimečnou - život na ní. Protože ten život je tak rozmanitý.
To máte vyprahlé pouště, deštné pralesy, zmrzlou tundru, zasněžené hory, hluboká údolí, pásy lesů, nekonečné savany, drsné stepi... A to mluvím pouze o prostředí.
Co teprv když se dostaneme k rostlinám. Přesněji řečeno k jejich květu. Je až neuvěřitelné, že něco tak souměrného a uspořádaného může vzniknout jen tak. A všechny ty barvy a tvary květů. Ta rafinovanost...
A pak tu jsou živočichové. Od malých prvoků, jako je trepka, až po plejtváka, a to jsem nezmínila ptakopyska, dikobraze, chameleona, mořského koníka a takhle bych mohla pokračovat donekonečna, protože každý z těch živočichů je něčím jedinečný (a teď nemluvím o DNA). Země mě v tomhle nepřestává překvapovat.
Ano, vím, že Země není vždy tak ideální, jak bychom chtěli. Pominu-li lidské faktory, tak i Země sama může ničit. Jsou tu tornáda, hurikány, tsunami, sopečné erupce. Dalo by se polemizovat o tom, nakolik jsou tyto katastrofy ovlivněny lidskou činností, ale také o tom, jestli ty katastrofy nesjou k něčemu dobré. Jestli se Země jen nesnaží zamaskovat nějaký z jejích nepovedených projektů. Tohle znělo hodně šíleně, ale když si celou Zemi představíme jako žijící organismus, který se díky katastrofám snaží přežít...zní to ještě šíleněji.
Raději tu nebudu rozvíjet žádné filosofické debaty o (ne)existenci boha a ukončím to. Ačkoliv Země není vždy tím nejlepším místem pro život, nechtěla bych žít jinde.

Moje roztrhaná duše

21. dubna 2011 v 20:11 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Já se poměrně snadno pro něco nadchnu. A když se pro něco nadchnu, tak mě to hned tak nepustí. Vždycky si to ukradne kousek mojí duše, který už nikdy nedostanu zpátky. Mimojiné to třeba můžete vidět na mojí přezdívce, protože Princeznu Fantaghiru jsem milovala jako malá a pak jsem jí tak deset let neviděla, ale stejně jsem si založila blog pod touhle přezdívkou. Prostě je to ve mně nějak zakořeněné.
Občas je to ale vyčerpávající. Třeba teď. Zamilovala jsem se do seriálu Supernatural (už jsem o tom psala), a protože jsem viděla už všechny zveřejněné díly, musím čekat na nové. A to mě ničí. Veškeré náznaky toho, co bude v dalším díle, které se dají vyložit miliónem způsobů... Je to hrůza, ale já prostě nemůžu zapomenout. Snažila jsem se, ale přivodila jsem si další závislost. Další seriál. Fringe. Zatím mi díly ještě nedošly, ale jednou (řekla bych, že až příliš brzo) mi dojdou. A co budu dělat potom?
Říká se, že čas všechny rány zahojí. V mém případě čas nic nezahojí, ale utiší to počáteční šílenství. Utiší, ale nezničí. Pokud to chcete vzít z té lepší stránky, jsem jeden z nejvěrnějších fanoušků, pokud mě nikdo nezradí. Což je i důvod toho, proč se při psaní tohohle článku dívám na hokej. Tedy jeden důvod je, že hokej mám opravdu ráda, ale ten druhý, že v repre teď hraje jeden můj oblíbený hráč. A taky je to taková útěcha po dnešním nepovedeném dni.
Pokud tu jsou nějaké nesrovnalosti, opravím to za minutu, až skončí zápas, teď musím držet palce...
Mimochodem nevíte, jestli jsou někde na internetu díly Strážců vesmíru? Těch původních? Až bude nejhůř, já si to najdu sama, ale pokud byste někdo měl tip... :-)

Miky

20. dubna 2011 v 21:40 | Fantaghira |  Živočichové
Usoudila jsem, že přišel čas na to, abych vám představila svého psa. Je to tříletý boxer. Podle papírů Michele, říkám mu většinou Miky. Jinak je to miláček, zlatíčko, potvora nevděčná a nevychovaná, ale nakonec to stejně vždycky skončí u toho miláčka. Teď tu leží spořádaně na zemi, ale až si bude myslet, že spím, vleze mi do postele, takže se ráno probudím skrčená na polovinu postele s odkrvenými končetinami. Ale stejně mu to odpustím.
Fotky to jsou porůznu posbírané za ty roky, co ho mám. Nejlepší jsou jeho štěněcí, ale ty jsou na počítači doma...

Nic aneb nicotný dialog o jednom obraze

18. dubna 2011 v 20:20 | Fantaghira |  Píšu...
POSTAVY:
Ignác - přítel Igora
Igor - přítel Ignáce
Muž v bílém plášti

OBRAZ 1

Park

V pozadí roste několik stromů a křoví. V popředí vede cesta a u ní stojí lavička. Na ní sedí Ignác. Pravou ruku má sevřenou v pěst a upřeně se na ni dívá.

Ignác: Konečně... Konečně!

Okolo jde Igor a když uvidí Ignáce, přisedne si.

Igor: Ahoj, Ignáci.

Ignác: Nazdar.

Igor: Co to máš v té ruce?

Ignác: Nic.

Igor: No tak, vidím, že tam něco máš. Co to je?

Ignác: Říkám, že nic.

Igor: Proč mi to nechceš říct? Já bych ti to řekl.

Ignác: Ale já ti to říkám. Mám tam nic.

Igor: Nic? Ty tam vážně nemáš nic?

Ignác: Ne, já tam právě mám nic.

Zrod barev

16. dubna 2011 v 21:43 | Fantaghira |  Téma týdne
Bohyně bílá cválá krajinou,
slunce zlaté svítí jí na cestu,
pod jasnou modrou oblohou
směřuje k černému městu.

Z toho města černého
všechny barvy odešly,
účinek to kouzla zlého;
zachránce ještě nenašli.

Co zmůže bílá proti černé?
ptají se lidé, Je to zoufalé,
ovšem doufají přitom věrně,
že dojde k věci nenadálé.

Ale to už společně srazily se
černá a bílá jako noc a den,
a pak náhle ulicemi rozlily se
všechny barvy jako sen.

Červená, oranžová, žlutá,
zelená, modrá, indigo a fialová.
Pryč už je šeď chladná a krutá,
duha zazářila, v městě je radost nová.

Plážová

15. dubna 2011 v 21:30 | Fantaghira |  Cestovatelské
Vzhledem k tomu, že se venku zase nějak ochladilo (prý se má zas oteplit), tak jsem z nostalgie a touhy zahřát se koukala na fotky z Mauritiu. Přijde mi, že už je to tak dávno, co jsem tam byla, ale jsou to dva měsíce. Z některých fotek opravdu teplo přímo sálalo, nicméně svetr a zimní bunda je svetr a zimní bunda (no co, jsem zimomřivá). Ale abych tu jen tak nepovídala o tom, jak mě fotky zahřály, jednu, kterou jsem ještě nezveřejnila, jsem vybrala pro vás.
Čekala jsem tehdy, jestli konečně bude západ slunce do moře a abych se tak docela nenudila, fotila jsem okolo procházející lidi :-)



The Prestige

14. dubna 2011 v 19:06 | Fantaghira |  Viděla jsem...


O filmu The Prestige (Dokonalý trik) jsem se chystala napsat už poměrně dlouho.
Poprvé jsem tenhle film viděla v podstatě náhodou. Pouštěli ho ve Student Agency, když jsem jednou jela do Brna. Vzala jsem si sluchátka netušíc, co vlastně budou pouštět. Už při úvodních titulkách, kde byla jména jako Christian Bale a Hugh Jackman, jsem tušila, že ten film nemůže být špatný. Nakonec mě ten film naprosto dostal.

Jde o příběh dvou iluzionistů, původně spolupracovníků, později (a po většinu filmu rivalů), kteří soutěží o to, kdo z nich udělá lepší trik. Takový souboj Batmana a Wolverina v iluzích :-)

Moje racionální já chtělo neustále vědět, jak je to možné. Jak to dělají? Když je to trik, tak jak? Ve většině případů bylo mé racionální já uspokojeno. Až na jeden případ, kdy jsem nakonec musela pokrčit rameny a říct si, že je to kouzlo. A ono bylo, protože to nemá žádné vysvětlení. Kdybych měla být konkrétnější, musela bych vyzradit dost z pointy, což nechci.
Co mě ale dostalo nejvíc, bylo konečné rozuzlení. Říkáte si, je konec, teď už mě nemůže nic překvapit a najednou bum! Zíráte na tu malou autobusovou obrazovku a říkáte si, že tohle by vás v životě nenapadlo. Opravdu, čekala jsem leccos, ale tohle ne.
Přiznám se, že doufám, že vás ty mé neurčité řeči přinutí podívat se na film.

Jak už jsem psala, hned po spatření jmen Christian Bale a Hugh Jackman jsem věděla, že ten film nemůže být špatný. Oba dva patří k hercům, které mám ráda, byť nejsou moji úplně nejoblíbenější. Řekla bych, že odvedli oba dva stejně skvělé výkony, i když o maličko víc se mi líbil Christian Bale, především kvůli tomu, co se dozvíme na konci. Občas mám tendence vyzdvihovat některé vedlejší role, ale tady to bude těžké. Ne, že by mě nikdo nezaujal, ale všichni byli skvělí. Nicméně jedno jméno musím zmínit, ačkoliv ze mě teď mluví fanoušek Pána Prstenů a Gluma. Tím jménem je Andy Serkis. Ve filmu hraje pomocníka pana Tesly a nikdo jiný by to nemohl zahrát tak jako on.

Soundtrack je naprosto úžasný a dokonale podtrhuje atmosféru filmu. Je to přesně ten typ soundracku, u jehož poslechu zatajujete dech na těch správných místech i přes to, že nevidíte obraz.

Abych to nějak ukončila - The Prestige se zařadil na seznam mých top filmů, protože film s takovou atmosférou a navíc takovým závěrem se hned tak nevidí. Tak šup, běžte si ho někde sehnat a pustit, pokud jste ho ještě neviděli!

Trailer (v angličtině, bez titulků):
Pokud byste chtěli titulky, musíte na čsfd.

Zdroj obrázku: MovieWeb

Jaro

12. dubna 2011 v 19:32 | Fantaghira |  Rostliny
Už to tak vypadá, že ani já jsem se nevyhnula jarním fotkám. Ale když tak člověk venku chodí, pozoruje ty kytky (a přemýšlí, které zná, aby je mohl utrhnout do herbáře), tak to ani jinak nejde. Ke cti mi budiž přičteno, že nemám žádné fotky sněženek ani bledulí (jako kdybych něco takového měla kde fotit).
Mimochodem dneska jsem měla vážně úžasný den. Nejdřív jsem se přerazila o židli a i když jsem tvrdila, že mi nic není (to dělám vždycky), tak jsem skoro omdlela. Pak jsme si měřili tlak a mně místo aby po "fyzické námaze" (= 20 dřepů) stoupnul, tak mi ještě o trochu klesnul. Aspoň, že ten tep stoupnul, jinak už vážně nevím. Další z věcí, které potvrzují mé přesvědčení o tom, že jsem jiný živočišný (možná i rostlinný) druh než všichni okolo mě.
Ale to jen tak, teď už fotky.


Střepy

11. dubna 2011 v 18:57 | Fantaghira |  Píšu...
Mezi dlouhými řasami
slza se zaleskla.
Neplač, neplakej, mami,
jsou to jen střepy
- skla.
Uklidím je, podívej,
vyhodím ty střepy.
Mami, už směj se
- usmívej.
Táta je pryč už chvíli,
tak nevzdávej se.
Snad kouzla to věstí
- síly.
Střepy nosí štěstí.

Výstava psů - pokračování

9. dubna 2011 v 20:53 | Fantaghira |  Stalo se...
Pokračování k předchozímu článku. Bez úvodu či vysvětlení.

Konečně jsme tedy přišli na řadu. Měla jsem docela hrůzu, protože do kruhu nemůže pes přijít s košíkem ani (nedej bože) ostnáčem. Musí mít speciální - já tomu říkám předváděčka (nevím, jestli se to tak jmenuje nebo jestli jsem si to vymyslela). Každopádně je to takové tenčí vodítko, kterému moc nedůvěřuju.
Vešli jsme tedy do kruhu a já se v duchu modlila, ať dobrmana nenapadne nic udělat. Naštěstí jediné co udělal bylo, že zase sklopil uši a sklonil hlavu. Nejdřív jsme měli oběhnout několikrát kruh. Bylo to vevnitř v hale a jako na potvoru hned při prvním kolečku dobrman uklouznul a natáhnul se. Nějak jsem ho donutila se zvednout, ale podle jeho výrazu "Jsem týraný pes, dostaňte mě odtud." jsem věděla, že tohle už nemůže dopadnout dobře. Do výstavního postoje jsem ho ještě nějak naštelovala, ale výraz jsem mu moc opravit nemohla. Kamarádka se snažila seč mohla, mávala na něj míčkem, volala na něj, ale když ani na "čičí" nezvednul uši, bylo jasné, že už nic nepomůže.
Nakonec jsme dostali velmi dobrou. Jediná chyba, že se nepředvedl. No co, tak jsme aspoň měli výlet. Když jsme yvšli z kruhu, chtěla jsem mu zase dát košík a ostnáč, ale když jsem viděla jeho výraz, řekla jsem si, že mu dám na chvíli pokoj. Šli jsme ven z haly a s L. jsme si koupily něco k jídlu a nakonec jsme našly jednu lavičku, kam jsme si sedly. Dobrman se celou dobu tvářil jako boží dopuštění.
Pak přišel zlom. Okolo šla nějaká paní s irským teriérem. Totiž abyste rozumněli - my měli dřív irského teriéra doma a s dobrmanem se absolutně nesnášeli. Tehdy dobrman vyskočil a kdyby nebyl přivázaný k lavičce, tak nevím, jak by to dopadlo. Paní se zatvářila šokovaně a řekla: "Ale to je fenečka." jak kdyby to pro našeho dobrmana byl nějaký rozdíl. Tak zase dostal aspoň košík.
Protože jsme skončili poměrně brzo, měly jsme na výběr - buď budeme pár hodin tvrdnout v Nitře nebo pojedeme do Bratislavy a budeme tvrdnout tam. Vyhrála Bratislava. Procházely jsme se tam kolem nádraží, ale protože už byl večer, chtěly jsme potom počkat v čekárně.
Začalo to ještě před čekárnou, kdy se k nám vydal ožralý bezdomovec s tím, že ten pejsek je moc hezkej a že si ho chce pohladit. Dobrman se mohl zbláznit, jak se na něj chtěl vrhnout. Nakonec bezdomovec pochopil a odpotácel se pryč. A v čekárně zábava pokračovala. Tam ti bezdomovci spali, takže žádné otravování, ale po chvíli tam přišli páni policisté. Jeden z nich, aniž by si všimnul spícího dobrmana, začal mlátit obuškem do topení (aby probudil a vyhnal bezdomovce). Dobrman byl během setiny sekundy na nohou a rozhlížel se po podezřelém zvuku. Policajt zblednul, vyhnal bezdomovce a odešel. Během dalších deseti minut se bezdomovci pomalu trousili zpátky do čekárny. A za dalších deset minut oěpt dorazili páni policisti. Nutno říct, že už nemlátili obuškem do topení, ale obcházeli jednotlivé bezdomovce, tiše je budili a vyhazovali :D Byla to zábava.
Nakonec jsme se dočkaly našeho vlaku. Ještě po cestě zpátky se stala jedna veselá věc. Vlak měl totiž pokračovat až do Plzně, ale jistota je jistota, takže v Praze se šla L. zeptat, jestli opravdu pokračuje až do Plzně. Tohle jsem slyšela z kupé. "Dobrý den, prosímvás, kam ten vlak jede?" "Kampa byste tak chtěla?" "No, jede do Plzně?" "Jo..." Znělo to vysloveně přesvědčivě, takže jsem vylezla ven se psem, ovšem cedule daleko, že jsem na ní od dveří našeho vagónu nedohlédla, tak jsem čekala, kdy se vlak rozjede. Naštěstí se nerozjel, zbývalo asi deset minut do odjezdu. A naštěstí jel do Plzně.
Takže jsme šťastně dojely, pes nikoho nezabil (ačkoliv ten bezdomovec v Bratislavě si o to docela koledoval) a my měly o zábavnou historku postaráno. Doteď je pro nás bratislavské nádraží docela pojem (bez urážky...).

Výstava psů

8. dubna 2011 v 19:31 | Fantaghira |  Stalo se...
Po delší době jedna z mých oblíbených historek.

Dřív měla máma dobrmana. Byl to miláček. Ale miláček jenom k lidem, které znal. Cizí lidi ignoroval, když oni ignorovali jeho a nelezli mu na území bez toho, aby u toho byl někdo z nás, co znal. Cizí psy nesnášel (a to je hodně mírně řečeno).
Máma ho tenkrát přihlásila na výstavu, ale pár dnů před ní onemocněla, takže jsem měla jet já a kamarádka L. Zatím to nezní moc napínavě, ale vtip tkví v tom, že výstava se konala v Nitře na Slovensku (pes byl kupírovaný, takže v ČR na výstavy nemohl) a my jsme z Plzně. Nu, což aspoň bede veselo, říkaly jsme si. A taky že bylo. Jely jsme vlakem, první třídou, ale díky dobrmanovi jsme stejně měli zaručeno, že k nám do kupé už nikdo nevleze.
Takže začalo to v Plzni. Tam jsme na nádraží potkaly prvního psa. Dobrman se na to netvářil zrovna přátelsky (kdybych ho nedržela, tak je asi po psovi...). Říkala jsem si: "Probůh, jedeme na výstavu, tam to bude samej pes! Co budu dělat tam?" Ale Nitra byla ještě daleko. Vyjely jsme do Prahy, z Prahy do Bratislavy a z Bratislavy už nevím kudy, ale ještě jednou jsme pak přesedaly. Zajímavý byl vývoj vlaků.
Do Prahy jel vlak, který začínal v Německu. První třída hezká, semišový potah na sedačkách, mladý příjemný průvodčí, který mi řekl, ať tomu psovi klidně ten košík sundám (stejně bych to udělala, ale potěšilo to).
Z Prahy jel vlak, který končil až v Budapešti (možná i Bukurešti, ale to bych kecala). První třída mi přišla stejná jako druhá. Na hranicích nás vzbudili a když jsme jim rozespale podávaly lístky, div nás neseřvali, že chtějí pasy a že pes má mít košík (pravdou je, že pes - byť rozespalý - neměl přátelský výraz).
Z Bratislavy v tom prvním vlaku byla ještě první třída, ale taková podivná, po čtyřech sedačkách, které byly jenom oddělené nějakou skleněnou přepážkou... Průvodčí se podíval na lístek a že prý pes má ale na lístku druhou třídu (pro zvířata se nedá koupit lístek do první). Měla jsem sto chutí mu říct, ať si teda toho psa vezme, odvede do druhé třídy a někam ho tam přiváže. Udržela jsem se a on už to dál nekomentoval.
Poslední vlak byl nějaký osobák, taková normálka.
Když nepočítám toho psa v Plzni, prvního psa jsme potkali v Bratislavě. Nějakou paní s hovawarty. Měly jsme s ní potom zbytek cesty stejný, ale radši jsme se od sebe držely dál. Tady už se pes netvářil tak zabijácky, ale stejně... Člověk musel pořád udržovat pozornost.
Pravá zábava přišla v Nitře, kdy jsme se blížily k výstavišti, viděly jsme víc a víc psů a náš drahý zabijácky dobrman nejdřív sklopil uši, pak hlavu a nasadil ten nejotrávenější výraz jaký mohl. Z jeho očí se přímo dalo číst: "Ale ne, výstava? Tady nemůžu nic provést. Jé, proč mi to děláte?!" Ale i přes jeho otrávenost jsem mu nevěřila. Nejhorší to bylo v hale, když jsem musela vyřídit papíry a míjet se s dalšími psy dost natěsno. Doufala jsem, že košík vydrží, a v jedné ruce jsem držela šňůrku od ostnáče a v druhé vodítko zapnuté do stahovacího řetízku (hlavně se nezapomeňte do komentářů zmínit o týrání psů). Přestáli (já i pes) jsme to překvapivě v pohodě. Pak jsme měli jenom čekat, dokud na nás nepřijde řada. Snažily jsme se s L. dobrmana nějak rozběhat, navnadit na míček, aby se netvářil jak mrtvola. Nakonec jsme ho přesvědčily natolik, že se tvářil skoro normálně.
Snažily jsme se to udržet do té doby, než budeme muset do kruhu.

A co bylo dál? Sežral dobrman někoho? Vyhráli jsme? Jak jsme se dostaly domů? To se dozvíte příště... (možná už zítra)
Pokračování tu.

Pravda o pekle

6. dubna 2011 v 17:26 | Fantaghira |  Téma týdne


Peklo. Když jsem se dozvěděl, co si vy lidé představujete pod pojmem peklo, musel jsem se smát. Čerti jako roztomilé potvůrky s rohy a ocasem, co v ruce drží trojzubec a skákají kolem kotlíků, kde se smaží nebohé duše. Možná, že kdybyste znali pravdu, neunesli byste to a skončili v blázinci. Ale víte co? Nějak se to dozvědět musíte.

První věc, které si v pekle všimnete, je bolest. Představte si tu nejhorší belest, jakou jste kdy zažili. A teď jí znásobte tak milionkr
át. Navíc vás nebolí jen nějaká část těla, bolí vás celé tělo. Visíte volně v prostoru a neodvažujete se pohnout, i když byste mohli, protože nejste připoutaní, ale máte pocit, že když se pohnete, bude to bolet ještě víc.
Pak bolest přestane a vy si všimnete druhé věci. Tou je křik. Křik tak strašný, že máte dojem, že cítíte, jak se vám rozechvívají kůstky v uších a jak zvuk putuje až k mozkovým buňkám. Tehdy si uvědomíte, že jeden z těch mnoha ječících hlasů je i váš. Chcete přestat, ale znovu se dostaví bolest.
Když i tahle vlna skončí, odvážíte se otevřít oči. Nikde nejsou žádné plameny, natož kotlíky, všechno kolem vás je jasně červené. Ta barva vás bodá do očí a vy máte pocit, že vám oči vytečou z důlků. Zavřete je a přijde další bolest. Všechno je dokonale načasované.
Bolest odezní a to vás dožene čich. Ucítíte nasládlou železitou vůni, ze které se vám dělá špatně. O vteřinku později si uvědomíte, že to je pach krve. Chcete se podívat na své tělo, ale nový nával bolesti vám to nedovolí. Tahle bolest trvá déle než ty předchozí a vy si říkáte, že to třeba skončí navždy, že umřete.
Bolest přestane a
vy si uvědomíte, že už jste mrtví a tahle bolest se bude opakovat už navždy. Podíváte se na své tělo, ale neuvidíte nic konkrétního; jen spoustu krve.
A znovu se objeví bolest.
Později přijde démon. Ano, démon, žádný čert, ačkoliv někteří démoni mají rohy nebo ocas, ale někteří zase mají šupiny nebo čtyři ruce. Démon vám dá nabídku - bolest přestane, když se stanete jedním z nich. Ze začátku odmítáte, protože si myslíte, že stále máte svou hrdost. Ale nakonec vás zlomí. U někoho to trvá déle, u někoho je to hned, ale nakonec všichni souhlasí.
Celého vás potopí do ještě teplé krve. Nějaký zbytek lidskosti ve vás zaváhá, ale teď vládne vašemu tělu strach a ten žádné zaváhání nepřipustí. Ponoříte se do krvavé lázně a cítíte, jak vaše tělo přímo nasává tu krev. Když vylezete, jste někdo jiný. Nemáte vzpomínky ani neznáte emoce. Ale démonem se stanete, až po své první oběti. Do té doby ve vás stále přetrvává o
na lidskost, byť hodně utlačovaná.
Většina těchto neúplných démonů jde, a bez zaváhání někoho zabije. Udržují se tak počty dospělých démonů, protože oni nejsou nesmrtelní a poslední dobou umírají stále častěji.
Ale jsou i neúplní démoni, ve kterých se najednou plnou silou projeví lidskost a oni nejsou schopni spáchat vraždu. Utečou a skrývají se ve světě lidí v hlubokých lesích. Obdařeni dlouhým životem, plní strachu a vzpomínek na peklo.
I já jsem byl jedním z utečenců. Byl, protože po čase mě našli lidé a ti se mě ujali. Naučili mě mluvit, chovat se jako člověk a dali mi lásku. Mé emoce se utopily v pekelné krvavé lázni, ale přesto jsem chápal, že se jim musím odvděčit. Pomáhal jsem jim s pracemi, jezdil na nákupy a zkrátka dělal, co bylo potřeba.
Čas plynul, oni zemřeli a já byl pořád stejně mladý. Ostatní lidé o mně začali mluvit jako o Ďáblovi a Pekelném stvoření. Ani nevěděli, jak blízko jsou pravdě. Odešel jsem dřív, než by mě zabili.
Potuloval jsem se světem
a abych se uživil, vyprávěl jsem pohádky. Ty pohádky s roztomilými čerty, které mi přišly tak směšné. Postupně jsem si je přizpůsoboval a upravoval, až z toho vznikla dostatečně upravená verze mého života. Nebo aspoň té části, co jsem si pamatoval.
Lidé za mnou často chodili a ptali se, jestli jsem opravdu byl v pekle. A já jim řekl, že ano. A oni se ptali, jestli je to tam opravdu takové, jak jsem vyprávěl. A já jim řekl, že ano. Lhal jsem jim. Pravda by je zničila.
Ale za ty roky mezi lidmi jsem si je oblíbil. Mají svoje chyby, ale to mám i já. A pak jsem začal cítit vinu. A tou to jenom začalo. Nejdřív to byla vina, pak bezmoc, pak smutek, pak láska. Všechny ty emoce se postupně vracely do mého zničeného těla a já je nedokázal kontrolovat. Proto jsem se rozhodl odčinit všechny své lži a vykřičet do světa pravdu o
pekle.
A teď, když jsem to udělal, jdu spáchat svůj poslední hřích.

Koně

5. dubna 2011 v 21:37 | Fantaghira |  Živočichové
Počasí o víkendu přímo lákalo k focení. A protože nejlepší objekt na focení doma jsou koně, fotila jsem je. Vlezla jsem k nim do výběhu a čekala nějakou akci. Nic moc jsem se nedočkala, ale zase když jsem je chtěla rozběhat, nestíhala jsem fotit. Takže na následujících fotkách jsou tři hřebci - tříletý hafling (ryzák s bílou hřívou), dvouletý křížený plnokrevník (tmavý hnědák) a roční křížený arab (hnědák). Jeden z těch koní je můj, zkuste si tipnout který.

Milost

4. dubna 2011 v 14:12 | Fantaghira |  Píšu...
Já jsem si dneska uvědomila jednu věc. Psala jsem povídku a abych si to nekomplikovala, tak jsem si řekla, že tam dám stejná jména jako jsem měla v Dni Padlého. Vtipné na tom je to, že tam se jeden z andělů jmenuje Cass. Cass je i v Supernatural. Ale v době, kdy jsem psala Den Padlého, tak jsem určitě nebyla tak daleko, abych znala Casse odtamtud. Tak mi řekněte, jak jsem na to přišla. A netvrďte mi, že to je náhoda.
Ale teď už ta dnešní povídka. Je docela krátká, chtělo by to víc akce a míň kecání, ale třeba někdy jindy... Mimochodem, vymyslete mi nějaký název, moje inspirace stávkuje, zatím jsem to pojmenovala Milost, ale nelíbí se mi to, beru veškerý lepší návrhy.



Pánbůh mě už vyslyšel. Vyslyšel a řekl ne. Stane se, občas si každej musí vybrat svůj blbej den. Jenom ten můj teda mohl bejt jindy - někdy, kdy se nerozhodovalo o mým osudu. Ale minulost nemůže bejt změněná, takže nemá cenu tu brečet nad svým neštěstím. Nakonec život na zemi nebyl tak hroznej. Ze začátku jo. Než jsem si zvyknul na všechny ty jejich vymoženosti, elektřinu, telefony, internet. A pak tu byla iromie a sarkasmus. Doteď si nejsem jistej, jestli jsem je úplně pochopil. Prostě pro nás - pravdomluvný tvory - jsou některý věci nepochopitelný. Ale jakmile si všechny tyhle věci přisvojíte, uvědomíte si, že na zemi je to mnohem lepší než nahoře. Už kvůli tomu, že máte volný pole působnosti. Nesmíte si vyskakovat moc - to neprojde nikomu, ale tu a tam někoho někde přistrčit a přilepšit si - kdo by to nechtěl?
Nicméně i my máme svoje pravidla. Bez pravidel by byla anarchie, a když by byla anarchie, mohlo by někoho napadnout ji přemoct. A my nejsme zrovna spokojený, když nám někdo vládne. Ne po tý, co jednou okusíme sílu svobody.

Malá Chlupatá Koule

3. dubna 2011 v 22:14 | Fantaghira |  Živočichové
Když jsem v pátek přijela domů, čekalo tam na mě překvapení. Tedy ne zas takové, protože jsem o něm věděla, ale stejně... Máma si totiž pořídila nového psa, který ode mě okamžitě dostal přezdívku Malá chlupatá koule (až uvidíte fotky, pochopíte proč). Je to naprosto úžasný tvoreček, ruce mám samozřejmě celé pokousané, ale nemůžu si stěžovat (neměla jsem ho provokovat :D). A jak že to ta Malá chlupatá koule vypadá?

Supernatural

2. dubna 2011 v 20:51 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Tenhle článek byl prostě nevyhnutelný. Vemte prosím na vědomí, že je plný spoilerů, je zcela subjektivní a pravděpodobně nedává smysl.

O Supernatural (česky: Lovci duchů; slovensky: Hrozba z temnoty) jsem poprvé slyšela někdy před půl rokem. Kamarádka mi tehdy psala, že to viděla a že je to super. Ani nevím proč, ale tehdy jsem to ignorovala, pravděpodobně jsem se měla na co dívat. Když jsem ale zhruba před měsícem náhodou někde našla první díl, řekla jsem si, že to zkusím, protože to je přece to, o čem mi J. vyprávěla... K mému (a hlavně vašemu) štěstí si s J. pravidelně píšeme, protože ona je v Plzni, zatímco já v Brně, takže mám hezky elektronicky zdokumentovaný svůj vztah k Supernatural. Moje reakce po prvním dílu byla: Boha, to je něco úžasnýho!!!
Teď mi to přijde k smíchu, protože první díly byly, řekněme, oproti takové páté sérii naprostá nuda. Hlavně si mě získal jeden z hlavních hrdinů Dean. On je ten typ chlapa, které já nazývám Siriusovský. Jeden sarkasmus střídá ironie a pak znova sarkasmus a spí s každou, která mu přide do cesty (dobře zase s každou ne...). To jeho drahého bratříčka Sammyho nemám ráda. Sice se to trochu zlepšilo, ale stejně. Po prvním díle jsem o nich napsala tohle: Sam je trouba, ale Dean je naprosto úžasnej.