Milost

4. dubna 2011 v 14:12 | Fantaghira |  Píšu...
Já jsem si dneska uvědomila jednu věc. Psala jsem povídku a abych si to nekomplikovala, tak jsem si řekla, že tam dám stejná jména jako jsem měla v Dni Padlého. Vtipné na tom je to, že tam se jeden z andělů jmenuje Cass. Cass je i v Supernatural. Ale v době, kdy jsem psala Den Padlého, tak jsem určitě nebyla tak daleko, abych znala Casse odtamtud. Tak mi řekněte, jak jsem na to přišla. A netvrďte mi, že to je náhoda.
Ale teď už ta dnešní povídka. Je docela krátká, chtělo by to víc akce a míň kecání, ale třeba někdy jindy... Mimochodem, vymyslete mi nějaký název, moje inspirace stávkuje, zatím jsem to pojmenovala Milost, ale nelíbí se mi to, beru veškerý lepší návrhy.



Pánbůh mě už vyslyšel. Vyslyšel a řekl ne. Stane se, občas si každej musí vybrat svůj blbej den. Jenom ten můj teda mohl bejt jindy - někdy, kdy se nerozhodovalo o mým osudu. Ale minulost nemůže bejt změněná, takže nemá cenu tu brečet nad svým neštěstím. Nakonec život na zemi nebyl tak hroznej. Ze začátku jo. Než jsem si zvyknul na všechny ty jejich vymoženosti, elektřinu, telefony, internet. A pak tu byla iromie a sarkasmus. Doteď si nejsem jistej, jestli jsem je úplně pochopil. Prostě pro nás - pravdomluvný tvory - jsou některý věci nepochopitelný. Ale jakmile si všechny tyhle věci přisvojíte, uvědomíte si, že na zemi je to mnohem lepší než nahoře. Už kvůli tomu, že máte volný pole působnosti. Nesmíte si vyskakovat moc - to neprojde nikomu, ale tu a tam někoho někde přistrčit a přilepšit si - kdo by to nechtěl?
Nicméně i my máme svoje pravidla. Bez pravidel by byla anarchie, a když by byla anarchie, mohlo by někoho napadnout ji přemoct. A my nejsme zrovna spokojený, když nám někdo vládne. Ne po tý, co jednou okusíme sílu svobody.

Podíval jsem se z okna svýho bytu. Venku byl krásnej slunečnej den, naprosto ideální pro malou projížďku po okolí. Rád jsem jezdil po okolí. Rád jsem jezdil. Auta jsou úžasnej vynález. Moje červený porsche na mě čekalo v garáži. Opatrně jsem přejel po kapotě rukou a ujistil se, že je v pořádku. Bylo.
Jen, co jsem se vymotal z města, sešlápnul jsem plyn a kochal se ubíhající krajinou. Najednou jsem si všimnul, že vzadu se vynořilo nějaký černý auto a pomalu ale jistě mě dohání. To mohlo znamenat jediný - jenom andělé jezdí tímhle stylem. Zpomalil jsem a nechal jsem ho, ať mě dožene. Dohnal mě, chvíli jsme jeli vedle sebe a pak jsme zastavili. Byl to jeden z mála andělů, který jsem znal a nechtěl je zabít.
"Cassi," pozdravil jsem ho.
"Abbe. To jsem rád, že jsem tě chytil, musím ti něco říct."
"A tos mi nemohl zavolat?" Nechápavě se podíval a pak se plácnul do čela.
"No jo, já zapomněl." Ušklíbnul jsem se. Byl tu novej a na některý věci si ještě nezvyknul.
"Tak cos chtěl?"
"Jo. Prej se tu objevil archanděl. Vybírá anděly a některý vrací nahoru. Všichni jsou v pohotovosti. Rozkřiklo se to ráno, ale tys byl mimo dosah."
"Sakra," zaklel jsem. Tohle bylo špatný. Čas od času si totiž ten páprda nahoře vzpomněl, že udělí některejm vyhozenejm druhou šanci, milost. Jenže pro nás to byl trest. Bejt zpátky nahoře, mít svoje povinnosti, žádný volno... Ne, to nechtěl nikdo. Jenže každej musel přijmout, protože kdyby ne, tak je rázem dole. A pořád lepší bylo jít nahoru než dolů, kde by vás do konce věčnosti mučili. "Musíme zpátky do města."
"Jo, to jsem měl taky vyřídit."

Ve městě byla pohotovost. Andělé se sice neměli rádi, ale pokud jim šlo o krk, dokázali spolupracovat jako nikdo. Hlídky byly rozestavěný po celým městě a měli najít a hlídat archanděla. Ty potvory tu totiž dokážou bejt jenom omezenou dobu, takže pokud se nenecháte najít, jste zachráněný.
V hlavě mi šuměly hlasy andělů. V určitým okruhu spolu dokžeme mluvit pomocí něčeho, co by lidi nazvali myšlenkama.
"Oxford circus, bezpečno."
"Procházím Charing Cross, zatím nic."
"Trafalgar taky nic."
Zastavil jsem před naší pohotovostní centrálou v Downing Street. I zvenčí jsem viděl to množství andělů, který jsou vevnitř a hledají nějakou informaci o archandělovi. Vešel jsem a ohlásil se. Brýlatej vrátnej mi pokynul, že můžu pokračovat. Šel jsem rovnou za Jophielem.
"Co můžu udělat?" zeptal jsem se.
"Á, Abaddon. Dobře, že tu jsi. Pořád ho nemůžeme najít. Je to špatný. Ale všichni jsou v pohotovosti, neměli bysme ho přehlídnout."
"A co mám udělat já?"
"Ty? Já nevím, ono už není nic moc co dělat. Ale jo, můžeš si vzít Buckingham. Běž."
"Dobře," přikývnul jsem a odešel. Buckingham byla ta nejnevděčnější zóna. Nikdy se tam nic nestalo a posílali se tam vždycky ty nejneschopnější. Vážně mě potěšilo, že tam jdu já. Vidíte, ironie mi docela jde.
Chvíli jsem tam chodil do kolečka, ale nakonec jsem si sednul do auta. Ani jsem se nenamáhal s ohlašováním, že tady je všechno v pohodě. Pustil jsem si rádio a zavřel oči. Musel jsem na chvíli vypnout svoje reflexy, protože v příštím okamžiku mě kdosi chytil za kabát, vytáhnul mě ven z auta a hodil mě na kapotu. Cítil jsem, jak se pod mým tělem promáčkla. Naštvalo mě to víc než fakt, že mě našel archanděl.
"Nesahej na moje auto," zavrčel jsem a vrhnul se na něj. Hravě mi uhnul.
"Ale no tak. Přišel jsem si jenom promluvit."
"Odpověď je ne!"
"Ani nevíš, jestli se na něco zeptám." Rukou přejížděl po mým autě.
"Nesahej-na-moje-auto!" procedil jsem mezi zuby.
"Nejsi na to auto nějak fixovaný? Pravdou je, že je pěkné, i když docela nápadné. Příště být tebou zvolím jinou barvu než červenou. I když počkat - asi nebude žádné příště." Stál jsem a probodával ho pohledem. "Já nechápu, co se vám tady tolik líbí," pokračoval. "Jo, je to tu pěkné, ale jinak? Nahoře je větší zábava."
"Jo, to si pamatuju," řekl jsem bez přemýšlení.
"Kdys tam byl naposled? Hm? Před stoletím, tuším. Hodně věcí se změnilo. Je to tam jiné."
"Neočekáváš, že ti to uvěřím?"
"Uvěříš, protože se o tom přesvědčíš na vlastní kůži. Víš, já mám času dost. Výslovný rozkaz zněl přivést tebe. Je to tvá jediná šance. Když zůstaneš tady, dřív nebo později skončíš dole. A určitě jsi slyšel, jaké to je dole."
"Parchante!"
"Ale no tak, to je trochu silné slovo. Století tě změnilo, ale není to nic, co by se nedalo opravit."
"Já nepůjdu. Ne dobrovolně."
"Ale když budeme bojovat, já vyhraju."
"To nemusí bejt tak jistý."
"Inu dobrá." Jediným pohybem ruky mě poslal zpátky na kapotu mého auta.
"Nezatahuj do toho moje auto, buď tak laskavej."
"Víš, že nahoře bys takových aut mohl mít, kolik bys chtěl?"
"Nevěřím ti," řekl jsem a poslal jsem na něj proud energie. Zavrávoral jako při náporu větru a pak se usmál.
"Tohle je všechno, co umíš? Tak to by mě vážně zajímalo, proč po tobě tolik nahoře touží."
"Nahoře po mně... Cože?" Nechápal jsem to.
"No jistě. Cos myslel. Výslovný příkaz je přivést tě nahoru za jakoukoliv cenu. Hlavně tě nenechat jít dolů. Nevím proč, jenom plním příkazy."
"Taky jsi tvrdil, že to je moje jediná šance."
"Ano. Ani On si nemůže tolik zahrávat s osudem. Jediná šance na návrat. V boji mě nepřemůžeš, utéct už mi taky neutečeš, tak mi řekni, proč nepůjdeš dobrovolně?"
"Nevím," pokrčil jsem rameny. "Třeba je ještě nějaká šance, že tam nebudu muset jít."
"Říkali mi, že ty dobrovolně nepůjdeš. Tak to budeme muset udělat nedobrovolně."
"Počkej! Kdo ti to říkal?"
"Už nevím. Zeptej se, až budeme naho-" Tu větu už nedořekl, protože jeho hlava se oddělila od těla a skutálela se na zem. Tělo ještě chvíli stálo, ale pak následovalo hlavu a odhalilo bledého Casse s čímsi, co vypadalo jako mačeta.
"Já- já jsem ho zabil?"
"Ne, jen jsi zničil jeho schránku. Teď se vrátil zpátky nahoru. A já budu mít klid." Nemohl jsem uvřit, že si archanděl Casse nevšimnul. Já jsem ho pozoroval už pěknou chvíli během našeho rozhovoru.
"Neodpovídal jsi, tak jsem sem jel a viděl jsem ho a..." Cass vyděšeně odhodil mačetu na zem.
"Neboj se, nic se nestalo. Zachránil jsi mě."
"Vážně?"
"Jo, jinak bych musel nahoru. Díky. Fakt." Pozoroval mě se strachem v očích. "Ty tu nejsi dlouho, viď?" Zavrtěl hlavou. "Poslyš, myslím, že bych tě mohl naučit pár triků, jak sem zapadnout." Normálně by mě nic takovýho nenapadlo, ale ten kluk mi zachránil zadek a měl jsem pocit, že mu to dlužím. Byl tu novej a ty byli dost ohrožený, a pokud by si nedával pozor, mohl by bejt brzo dole. Stačilo natrefit na špatnýho anděla. A pár takovejch, co si připadali ohrožený nováčkama, tu bylo.
"To by bylo fajn."
"Tak pojď. Nejdřív ti ukážu, kde mají nejlepší pivo." Usmál se a společně jsme se vydali pryč od mýho zničenýho auta a setnutýho těla, ve kterým byl ještě před chvílí archanděl.


Související povídky: Den Padlého
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | Web | 4. dubna 2011 v 21:20 | Reagovat

Velmi, velmi zvláštním!
Hned mám k andělům a píď blíže. Připomnělo mi to skvělý fotopis nebo-li cestopis s Fantaghirou ve snímcích, úplně jsem těmi lokacemi zběžně proletělo. A navíc, je to vážně zvláštní. To rozpoložení a zkoumání andělovosti... A navíc myšlenka. Jasná a určitá. Tak. :-)

2 Reina-sun Reina-sun | Web | 5. dubna 2011 v 14:09 | Reagovat

Myšlenka je opravdu ohromná! zdá se , že máš svět andělů - hlavně těch padlých- nádherně vymyšlený. Četla jsem i předchozí povídku o andělech a řkala jsem si jen: "Páni" Teď mi nezbývá než ti pogratulovat. Jsem náročný čtenář, jen tak něco mne nezaujme. Ale tohle - nádhera. :)

3 Fantaghira Fantaghira | Web | 5. dubna 2011 v 19:07 | Reagovat

[1]: Ráda píšu povídky, aby se odehrávaly někde, kde to znám. Andělé jsou super. Svého času jsem byla hodně ulítlá na upíry, ale s anděly se dá víc pracovat :-D

[2]: Och, děkuji. Zatím mě svět andělů baví, takže určitě brzo zase něco napíšu. Nápadů bych měla dost, času už míň.

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 10. dubna 2011 v 19:22 | Reagovat

Zajímavé pojetí.

5 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 11. dubna 2011 v 5:07 | Reagovat

Taky se mi líbí tvůj andělský svět. Padlými anděly se to v amatérských povídkách jenom hemží, ale tohle je prostě něčím své a to mě hrozně baví. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama