Květen 2011

Dublin - část 6

30. května 2011 v 15:27 | Fantaghira |  Cestovatelské
Dneska ještě musím stihnout odjet do Brna kvůli jednomu zápočtu (jsem vážně nadšená), takže jsem sáhla po osvědčených fotkách z Dublinu. Tentokrát to budou fotky Trinity College, nejstarší irské univerzity. Trinity College je na jednom konci Dame Street a zvenčí se nezdá být nijak zvláštní. Jenže to je jen proto, že nevidíte, jak je ve skutečnosti celý areál velký. Musím říct, že to bylo poprvé, co jsem byla v nějakém takovém univerzitním kampusu, proto jsem byla docela překvapená, co všechno tam je.

Takže takhle vypadá vstup z Dame Street.

Ta naše zlatá hrůza

29. května 2011 v 21:31 | Fantaghira |  Česká republika
Už je to dávno, co jsem byla v Plzni, jakožto ve městě. Většinou jenom projíždím po cestě domů. Ale včera jsem měla sraz s kamarády, tak jsem vyrazila o chvilku dřív a obešla aspoň náměstí a zjistila, že se nic nezměnilo. Což nemusí znaenat nic pozitivního. Na plzeňském historickém náměstí s katedrálou sv. Bartoloměje se totiž blyští tři příšerné zlaté fontány. Pár Plzeňáků mi sice tvrdilo, že už si na to zvykli a že to není tak hrozné, ale já když tu příšernost vidím jednou za pár týdnů, civím na to jak na zjevení a nechápu.
Brňáci mají problém se svými hodinami ve tvaru...ehm...nábojnice, ale to je nic oproti plzeňským zlatým hrůzám. A nejhorší je, že už jsou poškrábané a jsou do nich vyryté nápisy. Vážně paráda.
Omluvte kvalitu fotek, je to focené jen mobilem... (Ale musela jsem si postěžovat :D)

Ještě jsem zapomněla vtip dne - ty hrůzy mají znázorňovat věci z plzeňského znaku - tohle je chrtice (!!!).

Morgan M. Morgansen

27. května 2011 v 23:19 | Fantaghira |  Viděla jsem...
Tenhle článek nepotěší ty, co neumí moc dobře anglicky.
Snažím se do téhle rubriky psát o celovečerních filmech, které mě zaujaly. Ale proč nenapsat o krátkém filmu? Protože i krátký film může být ohromující. Pár takových krátkých filmů jsem viděla, ale nejvíc zapsaný v hlavě mám Morgan M. Morgansen's Date with Destiny a jeho následné pokračování Morgan and Destiny's Eleventeenth Date: The Zeppelin Zoo.
Jsou to dva krátké příběhy o první a jedenácté schůzce mezi Morganem - Joe Gordon-Levitt, a Destiny - Lexy Hulme. Na první pohled nic tak extra. Jenže tady jde o zpracování. Předně obraz - kombinace živých herců a animace je naprosto perfektní. Tohle se strašně těžko popisuje, to se musí vidět.

Dublin - část 5

26. května 2011 v 18:52 | Fantaghira |  Cestovatelské
Dneska se konečně podíváme na nějaké ty zajímavé budovy v Dublinu. Nevěděla jsem co vybrat, tekže je to takový mix. Říkala jsem si, že nemůžu vypotřebovat všechna zajímavá místa najednou, ale pak jsem si spočítala, že to, co mám by mělo být ještě na tři nebo čtyři další díly, tak jsem si přestala dělat starosti. Dnes tady uvidíte dvě katedrály, jeden kostel a jedno muzeum.

A začneme Christchurch Cathedral, katedrálou, která byla kousek od mojí školy a která se nádherně vypíná nad řekou. Tohle je pohled od jednoho z mostů. Ten "most" přes silnici spojuje katedrálu s Dublinia - muzeem o Irsku.

Váš život v názvu knížky

24. května 2011 v 21:37 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Dneska se mi do hlavy dostala jedna neodbytná myšlenka. Kdybych si měla vybrat jednu knihu, jejíž název by říkal něco o mém životě, jaká by to byla?
Ale ať jsem přemýšlela sebevíc, na nic jsem nepřišla. Důležité je, že nezáleží na obsahu, ale pouze na názvu knihy. Zdánlivě jednoduchá věc, ale ať se ve svojí paměti přehrabuju, jak chci, nemůžu najít nic odpovídajícího.
Z toho, co jsem doposud vymyslela, se mi nejvíc líbí Tulák po hvězdách (Jack London) a Lehké fantastično (Terry Pratchett), možná ještě Z neznámých důvodů (Zdena Frýbová), ale stejně u žádného z těch názvů nemám ten nadšený pocit, že jsem objevila svého vítěze.
A tak zatímco budu dál trápit své paměťové buňky, chtěla jsem se zeptat vás - Myslíte si, že existuje nějaká kniha, jejíž název nějakým způsobem vystihuje váš život? Pokud ano, neváhejte se podělit v komentářích. Kdo ví, třeba bych to mohla i nějak zpracovat a udělat z toho další článek.
Jsem zvědavá, na co přijdete.

Kam kráčíš, růžová budoucnosti?

23. května 2011 v 22:38 | Fantaghira |  Téma týdne
Budoucnost je následující minuta, ale i následující milénium.
Co nám přinese následující minuta, zjistíme záhy, ale co bude za tisíc let? To se, pokud nevěříte v reinkarnaci, nebo nevymyslí Kámen Mudrců, nedozvíte. Můžeme jen zapojit svojí fantasii. A jak vidím budoucnost já?

1) Zemi ovládnou obří masožravé muchomůrky, sloni budou velcí jako myši, veverky budou tlusté a líné, lenochodi budu lítat a delfíni vyvraždí všechny tučňáky.

2) Roboti ovládnou zemi, lidé budou jejich otroky, 99% povrchu země bude zastavěné obřími mrakodrapy. Kyslík bude vyráběný rozkladem vody, která se bere ze zbývajícíh oceánů, aby se získala nová půda pro stavbu měst. Dopravní prostředky nebudou potřeba, všichni se budou teleportovat.

3) Země bude pustá, plná odpadků. Lidé dávno odjeli a veškerý život, až na šváby, zmizel. A protože švábi jsou jediní živí tvorové na Zemi, daří se jim. Dokonce začínají vymýšlet primitivní písmo.

4) Malá hrstka odolných živočichů žije na poušti Everest, nejchladnějším místě na Zemi, kde se teploty přes den pohybují pod 100°C a v noci okolo nuly. Zbytek Země je proměněn v peklo. Nikde nezbyla žádná voda a mnoho míst, kde dřív bývala poušť, tvoří nekonečné skleněné plochy.

5) Několik přeživších suchozemských živočichů obývá tropický ostrůvek s názvem Everest, jinak je Země pokrytá oceány, které ovládly mořské okurky, zatímco žraloci klesli na počátek potravního řetězce a živí se chaluhami.

Která budoucnost se vám líbí nejvíc? Já bych si rozhodně vybrala tu první, ale jenom v roli nezávislého pozorovatele a ne líné veverky. Každopádně žít bych nechtěla ani v jedné z těchto budoucností.

A jak si vy představujete budoucnost za tisíc let?

Dublin - část 4

22. května 2011 v 23:08 | Fantaghira |  Cestovatelské
Dneska možná trochu nudnější část. Minule jsem slíbila, že se odpoutáme od řeky Liffey a vrhneme se do Dublinských ulic. Jenže jsem nevěděla, co bych měla vybrat jako první, tak jsem to vzala doslova a vybrala fotky z Dublinských ulic. Tudíž dnes nebudou žádné pamětihodnosti, ale normální Dublin.

A začneme jednou z největších ulic - Dame Street. Ta je vždycky plná autobusů a lidí a obchodů a fast-foodů a pokud si to dobře pamatuji, je tam i nějaké divadlo...

Hříběcí II

21. května 2011 v 21:31 | Fantaghira |  Živočichové
Zhruba před měsícem jsem tu ukazovala fotky jednoho roztomilého malého hříběte (článek zde). Roztomilé malé hříbě roste, zlobí, kouše, kope, a když ho drbete správně po krku, vypadá jako lama. Dneska jsem se pokoušela udělat pár fotek, ale ta potvora běhá buď moc rychle nebo proti světlu. Nakonec jsem pár fotek vybrala s tím, že se stejně všichni budou rozplývat nad hříbětem a nikomu nebude vadit horší kvalita fotek, že ne? :D

A začneme hned roztomilou fotkou proti světlu, kdy ta malá potvora běžela přímo na mě, ale naštěstí si to zavčas rozmyslel.

Inception

19. května 2011 v 20:52 | Fantaghira |  Viděla jsem...


Tak jsem se odhodlala sepsat svůj názor na Inception. Od jeho uvedení do kin, jsem ho viděla asi pětkrát, ale nikdy jsem neměla pocit, že bych se zvádla nějak vyjádřit, protože ten film mě prostě dostal. Pokaždé.

Je to příběhem, je to kamerou, je to hudbou, je to herci... Příběh se ze začátku může zdát trochu nesrozumitelný, obzvlášť nezjistíte-li si dopředu, o co jde. Hodí vás totiž přímo do děje a vy se nestačíte ani divit. Nicméně všechno se objasní, dojdou vám souvislosti, a vy se můžete nechat - ne unášet, ale rovnou strhnout dějem. Protože Inception prostě nemá své slabé chvilky a nenechá vás nudit ani minutku. Mezi mé oblíbené scény patří souboj v otáčející se chodbě.
Budu se držet toho, že neprozrazuju rozuzlení, nicméně to je něco, co vám bude v hlavě ležet ještě dlouho. Pokaždé se tam snažím najít nějaké vodítko, které by mi prozradilo, co přesně se tam děje, ale nikdy jsem nic nenašla. Mám jen spoustu nejasných teorií, z nichž se mi nelíbí ani jedna.

Co se herců týče, pár jsem jich znala, pár jsem jich poznala. Samozřejmě jsem znala Leonadra Di Capria, a i přes to, že vím, že už to dávno není ten slizoun z Titanicu, pro mě jím vždycky zůstane. Ovšem stejně musím uznat, že hraje dobře. A taky to, že si půlku filmu představuju, jaké by bylo hezké, kdyby tam místo něj byl Johnny Depp.
Těžko se mi vybírá někdo další, koho bych měla pochválit, protože všichni byli skvělí, nicméně v Inception jsem poprvé zaznamenala Ellen Page (která hraje třeba i v Juno), skvělá mladá sympatická herečka.

Hudba je dechberoucí, a jak by taky ne, když jí napsal Hans Zimmer. Skvěle dokresluje scénu, a i když je film sám o sobě skvělý, hudba je v tomhle případě jako ona třešnička na dortu - bez ní by to nebylo ono.

Dublin - část 3

17. května 2011 v 20:01 | Fantaghira |  Cestovatelské
Zdá se, že blog zase spolupracuje s obrázky, takže můžu přidat další část fotek z Dublinu. Minule tu bylo pár pohledů na řeku Liffey, která protéká Dublinem, a dnes v tom budeme pokračovat.
Začneme s fotkami z jedné mojí nedělní procházky, kdy se udělalo moc hezky a já se rozhodla projít se po nábřeží až k úplně poslednímu mostu. Na to, že nábřeží bylo zcela zjevně nově opravené (místy se ještě něco opravovalo/stavělo) a bylo to tam hezké, tam skoro nikdo nechodil a přiznám se, že jsem si tam chvílemi připadala trochu divně.
Ale vezmeme to postupně, jak jsem šla.

Na téhle fotce si, prosím, všimněte těch dvou podivných teček pod mostem ve vodě. Jsou to lidé. To jsem zdálky viděla, jak šplhají po konstrukci toho mostu a pak skáčou do vody. A pak tam plavali. Sice to byl jeden z hezkých Dublinských dnů (dokonce jsem si sundala mikinu :D), ale voda stejně musela být studená.


Tádydádydádydááá

16. května 2011 v 23:36 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Nadpisu si nevšímejte, trochu mi hrabe. Chtěla jsem přidat další fotky z Dublinu, ale vzhledem k tomu, jak blog neukazuje fotky by to byla zbytečná snaha. Tak se tu vykecám.

Právě jsem si víceméně úspěšně zapsala rozvrh na další rok. Jaký to má smysl, když ještě nikdo neví, jestli udělám zkoušky, to mi uniká, ale což. Trocha adrenalinu nikdy neuškodí. Ono ten systém padá jenom když se tam přihlásí jeden ročník na zápis zkoušky. A teď se tam těch ročníků nacpalo pět a nešlo o to jenom jednou kliknout na "zapsat", ale hezky si rozkliknout každý předmět. Ale nakonec jsem se nevešla jenom na jeden předmět, takže vážně docela úspěch.

Přemýšlím, jestli se tu mám rozplývat nad hokejem. Já vím, že bronz není zlato, které by si kluci zasloužili, ale je to medaile. A jak řekl Patrik Eliáš, vypadá to jako špinavý zlato. Přiznám se, že jsem ten zápas viděla až ze záznamu, protože v době utkání jsem seděla v autobuse a cestovala do Brna. Původně jsem se nechtěla podívat na výsledek a rovnou si to pustit, nakonec jsem to ale nevydržela a jsem za to ráda, jinak bych měla asi infarkt. Rusové vedli, Průcha dorovnal, Rusové vedli, Průcha dorovnal. Přála jsem mu hattrick, ale tentokrát si ho vybral Červenka. Taky dobře, ale Průcha byl stejně lepší (Pokud byste si toho nevšimli, Průcha je vždycky lepší! :D). A když zpívali hymnu, tlemila jsem se jak idiot. Dokonce jsem to narvala i do menu místo nějaké normální písničky. Jenom mě mrzí, že to vždycky uběhne tak rychle.

Jinak se mi taky blíží zkouškové. Vůbec nic neumím a jsem v těžké pohodě. Hlavně jsem si říkala, jak si mezi zkouškami nechám dost času na učení. Nevyšlo to. Zase mám o to víc času na to si ty zkoušky zopakovat. Hurá! Ale co, kafe to jistí. Kafe a nedostatek spánku. Vtipné je to, že zrovna dneska na přednášce jsme si říkali, jak je spánek důležitý. Ale já to doženu jindy.

Radši už vás nebudu zatěžovat svými nápady, protože jakmile bych se dostala k Supernatural, tak by tenhle článek nikdy neskončil. Původně jsem chtěla napsat něco jako, že teď nemám tolik času a nebude tu tolik článků, ale jakmile se rozepíšu... Ne, končím!

Pac, Fantaghira

Město? Ne, vesnice!

13. května 2011 v 23:55 | Fantaghira |  Téma týdne
Dneska jsem se vracela z Brna domů a uvědomila jsem si jednu věc. Jakkoliv pohodlné je žít ve městě, já budu navždy vesničanem.
Město je pro život strašně pohodlné. Všechno máte při ruce, autobusy/tramvaje/trolejbusy jezdí v rozumných intervalech a dostanete se tak prakticky kamkoliv, v případě nouze se vždycky najde nějaké to non-stop tesco, ale pro mě to není ono. Co mi ve městě chybí nejvíc je příroda. Ano, jsou tam parky. Ale parky... Jsou umělé. Když dneska vyjel vlak z Brna, tak jsem nadšeně koukala na rozkvetlá pole řepky. Řepky! Jestli něco nesnáším, je to řepka. Jenže když bydlíte ve městě, jedno jestli je to Praha, Brno nebo Plzeň, přicházíte o určité vjemy. A ono vám to ani nechybí. Rozkvetlé pole řepky, no a co? Jenže já každoročně sledovala, jak nějaké to pole rozkvétá, pomalu ale jistě, až je celý lán až nezdravě žlutý a šíleně páchne. Letos jsem o to přišla, a když jsem pak ono pole uviděla, bylo to, jako kdyby malá část mého mozku začala panikařit a křičet: "Probůh, kde se tam to pole vzalo? To tam nebylo? Proč tam je? Proč tak najednou?"
A není to jenom tohle. Pokaždé mě doma, v tom zapadákově, potěší nějaká maličkost, ať už je to sebevětší hloupost. A aby toho nebylo málo - lehčeji se mi tu dýchá. A to doslova. Prostě tu není žádný smog. Pamatuju si, jak jsem jednou celé prázdniny nebyla v Plzni, jen doma a na dovolené, a když jsem tam po těch dvou měsících dorazila do školy, myslela jsem, že se udusím. Tak mi ten vzduch přišel těžký a špinavý.
Ano, vesnice má mnohé nevýhody. Když vám dojde mléko, nemůžete se zvednout a jen tak si dojít nakoupit, kdykoliv se vám to hodí. Do města vám jede autobus párkrát denně, což je ale zase daň za to, že vám nerachtá tramvaj pod oknem, takže si můžete užít ticha.
Sice jsou i města, na která nedám dopustit, jako Londýn, ale kdybych tam měla bydlet, bylo by to někde na kraji. U přírody. A klidně i u nějakého parku, protože tam parky vypadají jako kus přírody.
Téma mělo být "Moje město", trochu se mi to odklonilo, ale abych to zase vrátila zpět, říkám, že nikdy nebude žádné moje město. Vždycky bude jen moje vesnice. Nebo můj kus města, který vypadá jako vesnice.

Dublin - část 2

12. května 2011 v 15:44 | Fantaghira |  Cestovatelské
Další část fotek z Dublinu. Protože už je to přece jenom pár let, co jsem tam byla, nebudu fotky přidávat v pořadí, jak jsem je vyfotila, ale spíš v takových tématických okruzích. Téma dnešního a dalšího dílu bude řeka Liffey, která protéká středem Dublinu a je poměrně hodně fotogenická. A navíc můžu hrdě prohlásit, že jsem stála na každém mostě od pivovaru Guinness až po ten poslední před přístavem.


Kterak jsem maturovala

9. května 2011 v 19:34 | Fantaghira |  Stalo se...
Protože tuším, že se blíží termíny maturit, rozhodla jsem se podělit o své loňské zážitky. Jenom upozorňuju všechny ty vystrašené, vystresované studenty před maturitou, že pokud se hlásí na vysokou, musí počítat s tím, že maturita se oproti naprosté většině zkoušek bude jevit jako procházka růžovým sadem. Nebo mně se tak jeví.
Ten článek bude trochu delší, ale nechce se mi to půlit.

Ještě před tím, než jsme dostali rozpis maturit, probíhaly živé dohady, kdy kdo bude (chce) maturovat. Většina lidí chtěla co nejdýl, aby měli o den víc na učení, já chtěla co nejdřív, abych se kratší dobu stresovala. Samozřejmě jsem šla až ve středu, což vzhledem k faktu, že naše třída maturovala od pondělka do středy, nebyla výhra. Ale aspoň jsem šla dopoledne a ne odpoledne. Ačkoliv z naší dopolední čtveřice jsem stejně měla chodit poslední. Když už nic jiného schytala jsem k sobě samé fajn lidi.

Dublin - část 1

8. května 2011 v 17:54 | Fantaghira |  Cestovatelské
U několika předchozích článků byla anketa, jaké místo bych vám jako další měla představit ve fotoreportáži. Vyhrál Dublin, což mě poměrně překvapilo, ale i potěšilo.
Důkaz, abyste mi věřili:

V Dublinu jsem byla v létě 2008 po celé tři týdny na jazykovém pobytu. Po pravdě jsem už ten třetí týden moc nevěděla, co mám dělat, protože Dublin zase není tak velký, jak by se mohlo zdát. Na počet obyvatel je o něco menší než Praha, na počet zajímavých míst... No, poznáte sami.
V dnešní části nebude přímo Dublin, ale přístavní městečko (spíš vesnice) Howth kousek od Dublinu, kde jsem byla hned první den po příjezdu. Pak jsem tam byla ještě jednou, ale šlo o spontánní rozhodnutí a neměla jsem s sebou foťák. Ono bych tam stejně nic nového nevyfotila. Z Dublinu tam jezdí cosi jako nadzemka a Howth samotný má podle mě takovou správnou irskou atmosféru.

Kouzlo letní noci

6. května 2011 v 19:12 | Fantaghira |  Píšu...

Ležela na zádech a pozorovala hvězdné nebe. Její bílé šaty byly rozprostřené kolem jejího těla jako okvětní plátky a zářily do tmavé noci. Obličej měla ověnčený dlouhými černými prameny, které ostře kontrastovaly s bělostí šatů. V krajině ozářené hvězdami vypadala víc jako přízrak než člověk z masa a kostí. Vzduchem se linula vůně jahod a trávy. V dáli byl slyšet praskot ohně a křik dětí, které si užívaly tu jedinou noc, kdy nemusely jít spát. Ještě před pár lety by tam byla s nimi, skákala by přes oheň a zpívala oslavné písně letního slunovratu. Teď ale byla dospělá. A nejen to, byla vyvolená.
Jen jednou za sto let do jejich vesnice přicházel bůh v lidské podobě. Pokaždé si vyžádal jednu dívku, pannu, nejkrásnější z vesnice, která se měla stát jeho. Dívky po návratu do vesnice nikdy o noci strávené s ním nemluvily a celá noc zůstávala zahalená tajemstvím více než obvykle. Přesto se nebála, naopak byla až nečekaně klidná. Jako kdyby na tuhle noc čekala celý svůj život. Jako kdyby pro ní byla zrozená.
Uslyšela lehké kroky, jak se k ní někdo přibližoval. Zvedla hlavu a prohlédla si příchozího. Na hlavě měl nasazenou masku a tělo měl zahalené dlouhým pláštěm. Nepromluvil, jen k ní natáhl ruku, ale ona věděla, co má dělat. Vložila svou dlaň do jeho a nechala se jím vést.
Šli dál, dál od ohně a dál od lidí. Teprve když se krajinou nerozléhal jediný zvuk, zastavili. Cítila, jak jí buší srdce, když jí začal rozvazovat šněrovačku od šatů. Jeho prsty byly obratné a svědčily o létech zkušeností. Nic jiného by ani nečekala. Vzápětí se jí šaty svezly z ramen a složily se u jejích nohou. Zdálo se, jako kdyby si ji prohlížel a o chvíli později, zjevně spokojený s výsledkem, se sám začal svlékat. Netrvalo dlouho a byli oba nazí. Ani neměla moc čas obdivovat jeho svalnaté tělo, když se na ní vrhnul. Noc naplnilo jejich, stále se zrychlující, oddychování zakončené jediným dvouhlasným výkřikem.
Když vlahý vánek osušil jejich těla, zvedl se a začal se oblékat. Ona ho při tom sledovala, stále ještě trochu omámená předchozím zážitkem. Shýbnul se pro svůj plášť a otáčel se k odchodu, když ho zastavil její hlas.
"Počkej. Proč nemohu vidět tvou tvář?" Bylo vidět, že zaváhal, ale nakonec se rozhodl odpovědět.
"Stejně bys ji neviděla." Jeho hlas byl hluboký, sametový a hladil po duši. "Viděla bys tvář muže, kterého miluješ."
"Já nikoho nemiluju," zaprotestovala.
"Ale ano. Jen o tom ještě nevíš. Nech mě jít."
"Ukaž mi tu tvář."
"Nikdo by neměl znát, co ho čeká."
"Prosím."
"Nemohu." Klekl si k ní a v jeho hlase zaznívala bolest. "Už nemohu pozorovat všechny ty ženy, kterým se při pohledu na mě rozjasní tvář, když si uvědomí, kdo je jejich láska. Bolí mě to, protože já sám nikdy lásku neprožiji. Nežádej to ode mne."
"Jsem si jistá, že jednoho dne nějaká žena spatří tvou pravou tvář."
"Musím jít, blíží se svítání."
"Tak mi aspoň pověz své jméno."
"Buď opatrná. Dnes v noci se stalo něco vzácného a proto bys na ni nikdy neměla zapomenout." Zamračila se a nadechovala se k další otázce, ale to už si přehodil plášť přes ramena a rychlým krokem mířil na východ vstříct novému dni.
Sledovala jeho vzdalující se postavu i to, jak se na obzoru otočil a podíval se na ni. O chvíli později k ní s větrem doplula jeho slova. "Ještě se setkáme." Usmála se. Už věděla, čí tvář by pod jeho maskou spatřila.

Chytej!

5. května 2011 v 13:13 | Fantaghira |  Živočichové
Jak jsem tak procházela složky v počítači (měla bych se učit biofyziku), zjistila jsem, že když jsem nedávno psala článek o svém psovi, zapomněla jsem na jednu zásadní fotku.
To jsem chtěla vyfotit, jak chytá míček. Jenže buď jsem to cvakla moc pozdě, nebo naopak moc brzo, nebo zase úplně mimo (zkuste si jednou rukou házet/pouštět míček a druhou rukou mířit a fotit). Nakonec po mnohých útrapách - mých i psa ("Miky, dej mi ten míček! No tak, Miky, naposled! Jo, já vím, že to říkám už podesátý!" :D) se mi jeden snímek povedl. Jen to vypadá, že má Miky tlamu stejně velkou jako průměrně přerostlý Carcharodon carcharias.
Technická poznámka - to žluté nahoře uprostřed je míček a ne, jak napadlo mou kamarádku, citron.


Brisingr

4. května 2011 v 20:03 | Fantaghira |  Books in my thoughts
Christopher Paolini - Brisingr


Uplynulo jen pár měsíců, co Eragon poprvé vyslovil slovo "brisingr", které ve starověkém jazyce znamená oheň. Od té doby se nenaučil pouze kouzlit pomocí slov - musel bojovat celým svým srdcem. Po kolosální bitvě proti vojákům Království na Hořících pláních Eragon se svou dračicí Safirou jen o vlásek unikli smrti. Tím to však pro mladého Jezdce a jeho draka nekončí, protože Eragon je vázán mnoha sliby, které možná nebude moci splnit.
Především se jedná o Eragonovu přísahu bratranci Roranovi, že pomůže zachránit jeho milovanou Katrinu ze spárů krále Galbatorixe. Ovšem Eragon přislíbil svou věrnost i dalším. Vardenové zoufale potřebují jeho schopnosti a sílu - stejně jako elfové a trpaslíci. Když se rebelů zmocní neklid a nebezpečí hrozí ze všech stran, Eragon musí udělat rozhodnutí, která ho poženou přes celé království a ještě dál, rozhodnutí, která mohou vést k neuvěřitelné oběti.
Eragon představuje největší naději, jak zbavit zemi krutovlády. Dokáže tento kdysi prostý farmářský chlapec sjednotit vojska vzbouřenců a porazit zlovolného krále?


1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Už je to dávno, dávno, co jsem dostala Eragona, kterého jsem doslova zhltla během dvou dnů. Když vyšel Eldest, musela jsem ho mít. Ale když vyšel Brisingr a já zjistila, že to není poslední díl série, nějak se mi do toho nechtělo. Když jsem si teď vybírala, co si mám přečíst, nějak mě napadl Brisingr. A jsem ráda.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Boje, bitvy.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Bojovat.

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Na tuhle otázku jsem se těšila. Naprosto jednoznačně bych chtěla být Safirou. Jenže kdo by nechtěl být krásnou velkou modrou dračicí, že?

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Hodně se mi líbily ty dvě kapitoly psané z pohledu Safiry. Řekněme, že Safira má specifické vnímání všeho kolem sebe. Na ukázku věta: "Vojsko k brodu dorazilo včera a od té doby vodu přebrodila asi třetina mužů-kteří-jsou-přátelé, urgalů-kteří-jsou-přátelé a koní-které-nesmí-sežrat." (str. 402)

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Vadilo mi, že se tu v podstatě nic nestalo. To byl jeden boj, jedna bitva, jiná bitva, jedno přepadení, další bitva...děj se trochu pohnul až na konci (proto ta originalita u otázky 2. a 3.). Mám pocit, že kdybych si Brisingr nepřečetla, zase o tolik bych nepřišla. Ale nenechte se zmýlit, stejně se mi ta knížka líbila.

Broskvová

3. května 2011 v 16:14 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Tenhle článek jsem rozepsala ještě, když bylo TT "Barvy", ale nějak jsem nebyla schopná se vyjádřit, tak jsem ho odložila k ledu, a teď se k němu vracím.

Ti, co tu nejsou poprvé, si již dozajisté všimli, že nespadám do kategorie "normální holka". A rozhodně to není jenom kvůli tomu, že jsem nenormální. Občas mám problém i s tou kategorií "holka" (mám na mysli povahové vlastnosti), ovšem tohle by zabralo na samostatný článek, takže tu upustím od výčtu, co mě odlišuje. Ale ano, jednou z těch věcí je vnímání barev.
Není to tak, že bych byla barvoslepá (což je, mimochodem, gen, který se projevuje jen u mužů). Já jen nesouhlasím s určitými názvy barev. Nejhorší jsou barvy pojmenované po jídle. Broskvová, meruňková, vanilková, pistáciová... Tohle všechno a mnohé další jsou tak jedině příchutě zmrzliny (zatímco třeba lososová je zase pomazánka). A hlavně - brosková, co to je? Vím, jak vypadá broskev, ale co se tou broskvovou barvou myslí? Barva slupky? Barva dužiny? Slupka nemá jednu barvu, ale řekněme, že zralé broskve jsou červenooranžové. A dužina bývá oranžová. Ale to, co se skrývá pod broskvovou barvou je spíš růžovooranžová. A teď mi vysvětlete, jak broskvová barva přišla ke svému jménu. A když jsem u těch broskví - slyšeli jste někdy někoho říct o broskvi, že má broskvovou barvu? Já bych si teda připadala jako idiot. Takže když dokážu barvu broskve popsat bez použití slova broskvová, proč to nemůžu udělat i v jiných případech?
Další, co mě ničí, jsou odstíny červené. Karmínová, šarlatová, rubínová, vínová, třešňová, cihlová, bordó, malinová, jahodová, višňová... Stejně je většina z nich tmavě červená nebo prostě červená. Proč se tak zoufale snažíme pojmenovat každý odstín? Já si stejně pod většinou z nich nedokážu nic představit. Pod těmi ovocnými si představím ovoce (na které mám teď chuť...), pod těmi podivnými tmavě červenou a pod cihlovou červenou trochu do oranžova. A krásně si vystačím s několika obyčejnými barvami.
Ale abyste si nemysleli, že všechny takovéhle podivné názvy odsuzuju, jsem schopná tolerovat tyrkysovou. Je to spíš tím, že mě unavily hádky typu "To je modrozelená a žádná tyrkysová!", ale tyrkysová i hezky zní. A ještě se přiznám, že uznávám existenci starorůžové, byť na to nejsem hrdá. Není to ani tak můj nápad, jen jsem znala jednu holku, která starorůžovou milovala a měla v té barvě snad všechno, tak se mi ten název nějak vžil. Jako bych jí slyšela: "To není růžová, to je starorůžová." Br...