Červen 2011

Bolest

30. června 2011 v 19:01 | Fantaghira |  Píšu...

V očích bolest se ti zračí,
bolest na duši.
Myslíš, že zbavíš se jí,
že zaženeš ji jinou bolestí,
bolestí na těle.
Jenže ta zmizí pokaždé,
zanechajíc tě s tvou starou známou,
tou ničitelkou duší.
Nejsi sebevrah,
chceš zachránit se jenom,
utéct té potvoře zakousnuté.
Tentokrát to funguje,
bolest odeznívá, ona mizí!
A kolem tvých rukou krvavá louže
pomalu se vsakuje do koberce.

Zpátky v životě

29. června 2011 v 22:25 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Žiju. Zatím. Já vím, že jsem teď moc nepsala a nepřidávala, ale teď se to zlepší. Ještě se potřebuju trochu psychicky dorovnat, ale teoreticky mám prázdniny - 3 zkoušky si ještě užiju v srpnu nebo září. Teď ovšem odmítám aspoň týden cokoliv dělat. Je to trochu smutný, ale je to tak.
Očekávám, že s dostatkem spánku a jídla dorazí i nějaká múza. A když ne, tak pořád můžu fotit. Taky tu mám pár knížek na přečtení, jednu už jsem začala. Takže nuda tu nebude. Ještě přemýšlím, co vyplodit na TT seriály. Vzhledem k tomu, kolik jsem jich za tenhle rok stihla zkouknout (asi jenom pět + Přátele), tak bych mohla udělat nějaký doporučený seznam :D Připadám si docela jako expert.
Taky mám docela vtipný zážitek z poslední cesty do Brna. Jako obvykle jsem jela Student Agency, ale místo stewardky - ženy - s námi jel steward - muž. A jak to tak bývá zvykem, na začátku cesty se nám představil a představil i řidiče. Znělo to nějak takhle: "Moje jméno je Tomáš, budu vás provázet na dnešní cestě a do cílové stanice nás doveze řidič Batman." :D Celý autobus lehnul smíchy a mně ten úsměv vydržel snad půlku cesty.
A ještě jsem si usmyslela, že budu fotit všechny vtipné nápisy nebo věci, které potkám. Foto číslo jedna - nápis na kontejneru na třídění odpadu (na papír):


A to je ten kontejner u nás na vesnici a nikde ve městě, kde by do něj mohli lézt bezdomovci. Je to z auta, ale někdy se tam zajdu podívat, jestli je stejný nápis na kontejneru na sklo.

Zatím se mějte.
Pac,
F.

Magická všehochuť

24. června 2011 v 23:04 | Fantaghira |  Téma týdne
Protože jsem líná psát víc článků, tak nacpu všechno, co mi leží na srdci do jednoho. Koho odradí přílišné množství písmenek, má prostě smůlu, nicméně ten, kdo to dočte, štěstí nedostane. Ne, nevšímejte si mě, jsem trochu mimo.

~

Magie. Co to vlastně je? Vzít do ruky ji nemůžeme, vidět v podstatě taky ne... Pro mě je magie určitá síla, která je všude kolem nás, ale jenom někdo s ní umí zacházet a usměrnit ji, aby pro něj pracovala. A jedno jestli je ten někdo Potter se svojí hůlkou s perem fénixe nebo Gandalf se svojí holí nebo čarodějnice z Macbetha se svým kotlíkem a zaříkadly. Protože nezáleží na způsobu, ale na výsledku. Mohli byste podotknout, že magie neexistuje, ale i kdybyste mi předložili tisíc důkazů, já budu věřit, že je ještě tisící prvý důkaz potvrzující existenci magie.
Znáte ten pocit před bouřkou, kdy je vzduch těžký přicházejícím deštěm, v dáli lítají blesky, zvedá se vítr a žene mračna k vám, a najednou je bouřka u vás a z nebe sjíždějí blesky. Tehdy můžete cítit magii.
A všechna ta podivná místa jako Bermudský trojúhelník, Nazca, apod., to jsou místa, kde je o trochu víc magie než jinde a ona magie se musí nějak projevit. Každý přece musí uznat, že na světě jsou místa, se kterými není všechno v pořádku. Když to tvrdím i já, která se snažím všechno vysvětlit vědecky, nevěřím na duchy a podobné věci, ale přesto věřím, že tu něco je. Jakási vyšší moc, která občas něco udělá, většinou ale ne, jen tu je s námi.
Možná jsem šílená, možná bych měla přestat číst fantasy, ale takhle to vidím já a nikdo mi to nevymluví. Netvrdím, že umím magii ovládat, ačkoliv bych chtěla (ale kdo ne?), jen tvrdím, že magie je všudypřítomná, možná jakási lepší obdoba boha, nicméně do teologického filosofování se tu vážně nehodlám pouštět, protože by to špatně dopadlo.

Západ slunce

21. června 2011 v 21:19 | Fantaghira |  Česká republika
Nutně potřebuju prázdniny. A taky nutně potřebuju udělat ty dvě zkoušky, co mám příští týden. Je to na zcvoknutí - čím víc se učím, tím míň toho umím. A všichni mi říkají, že to je normální, ale co je na tom, sakra, normálního? Proč se učit, když to nezabírá? Navíc se mi jenom z pomyšlení, že to budu zase číst, dělá špatně. Hlavně že už jsem si vymyslela, co půjdu dělat, až mě vyhodí. Ale kdyby se něco takovýho stalo, tak nejdřív budu muset přežít svojí vraždu, protože nepochybuju, že by to rodina nevzala dobře. Ale ne, to dopadne dobře. Když se fakt budu učit... I když nejradši bych si lehla a spala až do pondělka. Minimálně bych tam neusínala.
Ale dost mých stížností a vzhůru na fotky. Ano, zase tu jsou fotky. Tentokrát jsem se snažila o cosi uměleckého se zapadajícím sluncem, mrakem a kusem lesa, co máme za barákem.


Kytičky No. II

19. června 2011 v 20:50 | Fantaghira |  Rostliny
Poslední dobou je to tu samá fotka, ale co nadělám. Na psaní není čas ani inspirace, celý den lítám venku nebo se učím. Takže jediné co mi zbývá jsou fotky. Opět se mi podařilo uzmout mámin foťák a vyfotit pár kytek. Někdy taky budu muset zapnout ten svůj, aby se necítil ukřivděně.
Pro tentokrát znám všechny kytky - až mě to překvapilo - tak se můžete nerušeně kochat :-)


Se mnou se v kině nenudíte

18. června 2011 v 18:16 | Fantaghira |  Stalo se...
Se mnou se opravdu v kině nenudíte. Já totiž hned tak na něco nejdu, a když už, tak je tu pořád možnost, že se mi na filmu nebude něco líbit. A samozřejmě musím všechny své poznatky sdělit onomu nebožákovi, co je v kině se mnou. Takhle musela kamarádka většinu Prince Caspiana (filmu) poslouchat, jak se mi Caspian (postava) nelíbí a ať už umře, i když jsem věděla, že přežije. Celou Alice in Wonderland jsem se rozplývala tichým "Jooooohnnyyyyy..." nad Johnny Deppem, i když mi to ona s jejím "Šklíííííbaaaaa..." docela oplácela.

Nicméně jednou to bylo dovedené až do extrému. Psalo se léto 2007 a do kin šel nový díl Pottera - Fénixův Řád. S kamarádkou jsme se domlouvaly, jak na to půjdeme, protože to musíme vidět. Nakonec jsme šli já, kamarádka J., její (a teoreticky i můj) kamarád R., J. sestra se svojí kamarádkou, ale ty nejsou pro příběh tak důležité.
V kině jsme bohužel (bohužel pro mě) neměli lístky vedle sebe, ale dvě sedadla byla v jedné řadě a tři o jednu řadu výš. S J. jsme zabraly ty dvě a zbytek se usadil nad námi. Konečně film začal. Smůlou bylo, že byl dabovaný. Smůlou proto, že mě dokázal zničit už po pár minutách. Stačila první Dudleyho věta a my se s J. válely smíchy. Zbytek kina nechápal. Jenom na vysvětlení - Dudley měl úplně příšerný hlas, takový hluboký a trollský (kdo neslyšel stejně nepochopí). No a tím to začalo. Po pár dalších minutách jsem usoudila, že takhle teda ne, takhle to v knížce nebylo, a neváhala jsem to sdělit J. Samozřejmě se mi vždycky povedlo vybrat moment, kdy ve filmu nastala odmlka, takže se to asi hezky rozléhalo sálem.
Ale to nejvtipnější teprve přijde. O přestávce (proč ta hrůza musela být na dvě části, nechápu) k nám přišla jakási paní a začala na J. křičet cosi v tom smyslu, ať jsme zticha, že si koupila lístek a chce se na ten film podívat. Ani nevím, proč nakonec odešla, snad usoudila, že už budeme zticha (špatný úsudek). Já se jen dusila smíchy, už kvůli tomu, že většinu bordelu jsem tam dělala já.
Nakonec přestávka skončila a na plátně se objevilo "2. část", což nás s J. zavedlo k debatě o tom, na jaký díl jsme vlastně šly, a jestli to není pátý díl, leccos to vysvětluje. Taky tuším, že jsme kdesi v průběhu litovaly, že jsme nekoupily popcorn, protože bychom ho mohly házet na plátno, nicméně po zralé úvaze našich schopností, jsme přišly na to, že bychom ho tam stejně nedohodily.

Nedávno jsem měla sraz s J. a byl tam i R. a přišla řeč na tuhle památnou návštěvu kina a R. se přiznal, že se tenkrát jenom snažil tvářit, že k nám nepatří, jak nejvíc to šlo. Zrádce!

Tak co, myslíte si, že byste to se mnou v kině přežili? :P

Velectěné koňstvo

17. června 2011 v 22:45 | Fantaghira |  Živočichové
Slíbila jsem fotky koní, tak dodávám fotky koní. Jsou na nich dva valaši, hřebci už pár týdnů nejsou. Můžete si je pamatovat například odtud, ale to tam byl ještě jeden navíc. Jen připomínám, že pokud chválit, tak přednostně haflinga, ten je můj :D Ten druhý je u nás jenom na ustájení.
Dneska měli kluci večer veselo, protože se k nim přesunuly naše tři zrzavé fúrie, to jsem taky něco fotila, ale má to máma na počítači a mně se to určitě nebude chtít přetahovat. Takže to někdy jindy.
Teď už ty dva potvory (pozn. slovo potvora je v tomto případě rodu mužského).
A jelikož nevím, co k tomu psát, nechám to bez komentáře.


Dublin - část 9

16. června 2011 v 22:22 | Fantaghira |  Cestovatelské
Sice jsem chtěla zveřejnit koně, ale nejdřív dokončím průvodce po Dublinu. Ano, tohle je skutečně poslední část. A jak už to tak bývá, tady bude všechno to, co se mi jinam nevešlo, nebo co jsem někde zapomněla (ale takové věci se nestávají). A vzhledem k tomu, že to půjde křížem krážem Dublinem, tak můžeme hned začít.

Na první fotce je Grafton Street, údajně nejdražší ulice Dublinu, čemuž rozumějte tak, že tam jsou nejdražší obchody. Na fotce to tak ale nevypadá, důvod je víc než prostý - fotila jsem to po ránu, když tam ještě nikdo nebyl, a podle mě je to takhle hezčí. Na konci ulice vykukuje kus Trinity College.

Kytičky

15. června 2011 v 15:53 | Fantaghira |  Rostliny
Máma si pořídila nový foťák. A zatímco ona si ho pořizovala kvůli tomu, že má dobře fotit pohyb, a ona s ním bude moct fotit koně, já jsem nadšená z makra. No jo, foťák mi byl vražen do ruky s tím, ať ho vyzkouším a řeknu, co si myslím. Vážně chytré vzhledem k tomu, že jsem na většinu těch tlačítek koukala jak vyjevená. Tak jsem si tam nastavila automatický režim a šla fotit :D Mám pár povedených koňských fotek, ale ty někdy jindy, teď se chci pochlubit tím makrem. A jo, určitě by to mohlo být lepší, ale oproti mému foťáku, je tohle dokonalost...


Going Postal

14. června 2011 v 21:44 | Fantaghira |  Viděla jsem...


Jakožto dlouholetý fanoušek Terryho Pratchetta jsem si nemohla odpustit film podle jeho knížky Zaslaná pošta.
Ono zfilmovat cokoliv od Pratchetta je takřka nadlidský výkon. Kdo něco od Pratchetta četl, ví, kdo nečetl - vážně někdo takový existuje?! - stejně si to nepředstaví. V jistých okamžicích mi i při čtení knížky docházela představivost.
Zaslaná pošta ale patří mezi ty méně-na-fantasii-náročné-a-šílené knížky, takže šance, že děj se vejde do tříhodinového filmu tu byla. A nutno říct, že se jim to povedlo. Sice tu může roli sehrát fakt, že jsem knížku už docela dlouho nečetla, nicméně nic podstatného rozhodně ve filmu nechybělo a celkově mě příjemně překvapil.
Herci pro mě byli všichni neznámí, až na Davida Sucheta (známý jakožto Poirot) který zde ztvárnil pana Pozlátka, hlavního záporáka, a šlo mu to skvěle. Nicméně mně se nejvíc líbila slečna Srdénková, kterou hrála Claire Foy, to prostě byla ta správná slečna Srdénková. Měla jsem pocit, jakoby přímo vypadla z knížky (nebo mojí představivosti). Lord Vetinari byl po Barvě-kouzelném Jeremy Ironsovi trochu zklamáním, ačkoliv to nebylo tím, že by nebyl dobrý, ale spíš, že to nebyl Jeremy Irons. A taky neměl psa. Stejně tak Vlahoš mohl být lepší, hlavně kvůli tomu, že jsem si ho představovala jinak. A abych to hodnocení herců uzavřela nějak pozitivně, musím zmínit ještě jednu postavu, která se tam spíš tak mihne, nicméně společně se slečnou Srdénkovou si mě získala - je to Angua, vlkodlačice ve službách Městské hlídky. Její vlkodlačí forma teda nic moc, ale tu lidskou zvládla norská herečka Ingrid Bolsø Berdal skvěle.
Hudby se tu moc nedočkáme, ale když už tak je správně kouzelná a jen dokresluje zeměplošskou atmosféru.
V tomhle případě bych ještě chtěla zmínit kostýmy, protože se mi strašně líbily, především šaty slečny Srdénkové. Ale všechny byly takové...jak to říct... Všechny ty kostýmy byly uvěřitelné, dokázala jsem si představit, že něco takového můžou lidé na Zeměploše skutečně nosit. Tedy možná až na to, co na sobě měla slečna Rezámková.

Konec světa

13. června 2011 v 20:10 | Fantaghira |  Píšu...
Zkouškové mi rozhodně neprospívá, co se psaní týče. Nenapadají mě slova, nedokážu se soustředit, chci spát. A až tohle zveřejním, půjdu spát. Ale stejně jsem ze sebe vykopala (téměř doslova) následující...dílo. Vím, že až si to přečtu za měsíc, leknu se. Ale co už. Spíš si zkuste všimnout nápadu a samotných slov než toho, jak je to poskládané. Ale samozřejmě uvítám jakoukoliv kritiku. Jednou to zkouškové přece musí skončit!


Konec světa

Další osud není utkán,
sudičkám už došla příze.
Zítřek zůstává záhadou.


Dublin - část 8

11. června 2011 v 21:43 | Fantaghira |  Cestovatelské
Jednoho podmračeného sobotního rána jsem se rozhodla, že navštívím Dublinskou zoo. Našla jsem jí poměrně překvapivě bez větších problémů a nadšeně začala svou prohlídku. Asi by bylo zbytečné popisovat, že první, co uvidíte je rybník s nejrůznějšími kachnami (možná i něčím jiným, ale pro mě to jsou všechno kachny) a pak jsem se vydala doprava a... Přesně tohle jsem nechtěla. Každopádně jedno z prvních míst, která jsem tam navštívila byla věc, kterou nazývám "drbací koutek" - část, kde jsou hospodářská zvířata, která si občas můžete podrbat (byť všechny cedule říkají, jak zvířata koušou). Tam se mi strašně líbilo. Měli tam toho spoustu včetně prasat, koz, poníků, slepic, krůt, kanárků, psů (v jejichž výběhu byly roztrhané staré boty), domečku pro kočky (nicméně kočky se potulovaly venku) a taky krav a králíků (které uvidíte na fotkách). Taky tam byly strašně hezky udělané cedule pro děti psané anglicko-irsky se základními údaji.
A teď fotky. Nejdřív kráva...

Celý jeden rok

10. června 2011 v 21:10 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Jakkoliv se to zdá neuvěřitelné, před rokem jsem tu zveřejnila první článek. Blog jsem založila dávno před tím a bylo tu několik pokusů o začátek, jenže pokaždé jsem cítila, že to není ono. Přibližná podoba a smysl blogu začal vznikat ve chvíli, kdy jsem se měla učit na maturitu. Rozhodla jsem se, že to bude takové skladiště všech mých výtvorů, ale aby mě blogování nezdržovalo od učení, začnu až po všech přijímačkách. Nakonec jsem to nevydržela - přijímačky na farmacii jsem dělala asi 16., ale první článek tu byl 10.
Snad jsem tehdy ani nečekala, že bych vydržela celý rok, ale ono to šlo samo. A pak se tu občas objevil nějaký návštěvník, pak se sem občas někdo vrátil a já jsem měla pocit, že nemůžu skončit, když sem někdo chodí. Ne, že bych někdy skutečně chtěla skončit.

Statistika nuda je, ale přesto vám pár dat nacpu...
~ 10. června 2010 - zveřejnění prvního článku
Do dnešního dne, i s tímto článkem, bylo zveřejněno 226 článků.
~ 20. června 2010 - zveřejnění prvního článku na téma týdne
Od té doby jsem cítila potřebu vyjádřit se k dalším 26 tématům.
~ 23. srpna 2010 - první fotoreportáž z Mallorky
A pokračovalo to Londýnem, Mauritiem a momentálně se pracuje na Dublinu.
~ 6. prosince 2010 - přijetí do AK
Ale úspěch je hlavně to, že jsem tam bez úhony přežila ono památné "oddělení zrna od plev".
~ 26. prosince 2010 - nastavení současného designu
Předtím tu byl dlouho design od Blanch a na úplném začátku taková hrůzná spatlanina, kterou si snad nikdo nepamatuje.
~ 2. ledna 2011 - přijetí mezi Snílky
A v rámci zapojení byla zveřejněna jedna má fotka, můj návod na napsání scénáře, zúčastnila jsem se Aurory a párkrát jsem něco napsala na tamní téma týdne.
~ 24. ledna 2011 - zveřejnění prvního článku do projektu Books in my thoughts od Abyss
Momentálně je zveřejněno celkem osm článků, přičemž dva se týkají knižních sérií (to abyste si nemysleli, že čtu tak málo - což stejně čtu).
~ 3. března 2011 - první článek v nové rubrice Stalo se...
Rubrika momentálně obsahuje pět článků a mojí snahou je psát jeden článek měsíčně.


Můj milý blogu k tvým prvním narozeninám ti přeji mnoho úspěchů, plno zveřejněných článků a hodného autora.
A můžeš si sfouknout svíčku a něco si přát.


Déšť

8. června 2011 v 22:37 | Fantaghira |  Píšu...
Jen sedět tiše
a naslouchat...

Slyším symfonii dešťových kapek
dopadajících na noční ulice velkoměsta.
Slyším burácení vzdáleného hromu
strašící malé děti v jejich spánku plném snů.
Slyším šeptání větrných vírů
připomínající hlasy lidí dávno zapomenutých.

Apokalyptický déšť
odnášející s sebou všechnu špínu světa.
Ale všechno nemůže být smyto,
hříchy zůstanou navždy vryty do lidské duše.

Malá otázka

7. června 2011 v 21:42 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Dneska pro vás mám jednu otázku k zamyšlení. Kdybyste se dozvěděli, že na Zemi se řítí asteroid a nezachrání to ani Bruce Willis a Ben Affleck, a vám tak zbývají poslední dva týdny života, co byste udělali?
A teď nemyslím začli ječet a pobíhat kolem jako šílení. Řekněme, že jste se s tou informací smířili. A co teď? Říct rodině, jak vám na ní záleží? Najít někoho, koho nesnášíte a konečně mu jednu vrazit? Vykrást obchod? Opít se? Co by to bylo?
Já jsem nad tím dlouho přemýšlela a tady je, co jsem vymyslela: Všem, co mám ráda, bych řekla, že je mám ráda a co pro mě znamenají. Kdybych po cestě potkala někoho, koho nemám ráda, s radostí bych mu od plic řekla, co si ve skutečnosti myslím a možná bych i pár lidem upravila vzhled.
Pak bych jela do Londýna, možná tak na víkend. Pokračovala bych do New Yorku a L.A., případně jenom do L.A. A na posledních zhruba pšt dní bych jela na Trinidad a Tobago (nejsem úplně rozhodnutá, který ostrov bych si vybrala), lehla si tam s Cuba Libre na pláž a pozorovala tu blížící se hrůzu o velikosti Texasu. A byla bych tam sama, v klidu, odpočatá a připravená.
A víte, proč bych nechtěla být se svými blízkými? Protože bych pořád měla na očích, co ztrácím. Měla bych pocit, že je toho tolik, co jsem jim nikdy neřekla. Neustále bych myslela na smrt. Proto bych chtěla být na vzdálené pláži s koktejlem v ruce.
Samozřejmě, že tohle je naprosto absurdní, protože kdyby měl přijít konec Země, určitě nebude chtít nikdo pracovat, tudíž ani piloti nebudou chtít pracovat, tudíž není šance, že bych se na Trinidad a Tobago dostala.

Dublin - část 7

6. června 2011 v 9:47 | Fantaghira |  Cestovatelské
A ke všeobecné radosti tu máme další díl fotek z Dublinu. Tentokrát se podíváme na O'Connell Street, kterou jsem si pro sebe překřtila na Dublinský Václavák. Podobnosti by se tu našly - je to široká ulice urpstřed rozdělená jakousi pěší zónou. Taky je tu plno obchodů a místo Václava na koni vás na začátku přivítá pan O'Connell, politický vůdce z první poloviny 19. století, který bojoval za právo katolíků být v parlamentu. Ale to si můžete někde najít.

Tak tedy Daniel O'Connell.


Pohádky mého dětství

4. června 2011 v 14:10 | Fantaghira |  Téma týdne
Původně jsem chtěla napsat nějakou pohádku, ale zkouškové neprospívá mým tvůrčím schopnostem (ne, že bych někdy nějaké měla). Ale rozhodla jsem se prohrabat svými dětskými knížkami a zavzpomínat na svoje oblíbené pohádky. Občas jsem byla překvapená, co jsem našla. Vybrala jsem pět svých oblíbených knížek, možná je budete znát, možná ne. Vždycky jsem se snažila si vzpomenout, co jsem na té knížce měla ráda, což bylo dost těžké, moje vzpomínky jsou: "Jo, to jsem četla... Ale o čem to je?".
Ty ukázky jsou jenom vyfocené, nechtělo se mi to skenovat.

1. Houpací pohádky - Alois Mikulka
Pamatuju si, že tady z té knížky mi vždycky četl táta. A potom, když jsem uměla číst, jsem si z ní četla i sama. Jsou to krátké pohádečky nebo spíš takové povídky předělané v pohádky. Najdete tu spoustu mluvících zvířat, občas i mluvící věc, některé pohádky mají jakési ponaučení, jiné zase klasický pohádkový konec. O mojí oblibě Houpacích pohádek svědčí i to, že knížka je značně osahaná a skoro se rozpadá.

2. Devatero kvítí. Z luhu národních pohádek květy nejkrásnější
Soubor devíti známých pohádek - Byl jeden domeček, O kohoutkovi a slepičce, Liška, zajíc a kohout, Budulínek, Malenka, Smolíček, Perníková chaloupka, O kočičce a pejskovi, Jak stařeček měnil, až vyměnil. Pohádková knížka plná ilustrací - na každé straně zabírá minimálně půlku obrázek. Právě díky ilustracím si tuhle knížku pamatuju.

3. Posvícení v Tramtárii - Jan Drda
Ve skutečnosti tahle knížka obsahuje tři pohádky, kromě Posvícení v Tramtárii to je ještě Sláva a pád Matesa Přespolňáka a O třech králích, jak panovali jeden za druhým, a o princeznách Pyšnilce, Fintilce a Brebentilce, jak na ně Modroočka pěkně vyzrála. Tuhle knížku jsem si hodně četla sama, protože pohádky jsou dlouhé a já jsem vždycky musela vědět, jak to skončí. Jan Drda má navíc svůj osobitý styl vyprávění, který se do pohádek hodí, ale zároveň to nejsou pohádky pro úplně malé děti.

4. Z pohádek Šahrazádiných
Vybrané pohádky Z tisíce a jedné noci. Takové pohádky pro pokročilé, ono přelouskat ta arabská jména může být tvrdý oříšek i pro rodiče, které by chtěly svým dětem předčítat. Navíc je to psané trochu archaickým stylem, hlavně co se slovosledu týče. Já ale vím, že jakmile jsem si na to zvykla, měla jsem tyhle pohádky strašně ráda právě kvůli jejich odlišnosti. Žádný hloupý Honza ani princezna unesená drakem, ale loupežníci, Džinové, prostě exotika. Rázem se může představivost rozjet naplno.

5. Broučci - Jan Karafiát
Taková osvědčená klasika. Broučka jsem taky měla strašně ráda i přes to, jak končí. Broučky mi nejdřív někdo četl a později jsem je sama několikrát přečetla. A taky vím, že se mi knížka líbila o dost víc než večerníček. Tehdy možná začala moje tendence nadávat na filmy natočené podle knížky. Aspoň doufám, že si to dobře pamatuju, ale ve večerníčku bylo pár věcí jinak než v knížce a já to už tehdy kritizovala :D

Ještě jsem měla doma Pohádky bratří Grimmů, taková velká bichle to byla, teď jí nemůžu najít, asi je u táty. Ale to svědčí o tom, že už jako dítě jsem byla morbidní :D U jedné babičky byly pohádky od Boženy Němcové, ze kterých mi vždycky četla. U druhé babičky zase byla Sněhurka a Červená Karkulka a, myslím, Šípková Růženka. Určitě jsem pohádkových knížek měla víc, ale tyhle jsem našla a pamatuju si je.
Ještě jsem chtěla dodat, že jak jsem si četla některé pohádky sama, tak to bylo taky tím, že jsem se naučila číst poměrně brzo, ne tím, že by mi nikdo nechtěl číst. Já jsem byla poměrně divné dítě, radši jsem si sama četla, než aby mi někdo předčítal, víc jsem si to tak užila.
Nemám ani žádnou nejoblíbenější pohádku, já jsem měla ráda všechny.

Budu ráda, když se svěříte s vašimi oblíbenými pohádkovými knížkami nebo příběhy.

Den dětí...

1. června 2011 v 11:52 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Den dětí. Jaká ironie, že slavím. A budu slavit až do konce svého života. V podstatě jsem věčné dítě, i když pravdou ve skutečnosti je, že jsem o rok starší. Ano, dnešním dnem opouštím vody teenagerů a náctiletých. Tedy opustila jsem je po šesté ráno. Možná bych si měla oddechnout, ale cítím takovou divnou nostalgii.
Před pěti lety mi dvacítka přišla neskutečně vzdálená a teď, když mi je dvacet, připadá mi, že patnáct mi bylo teprv před týdnem. Je to divné říct to - Je mi dvacet. Připadám si, že bych se měla začít chovat rozumně, přemýšlet, uvažovat, být zodpovědná... Bohové, co to blábolím?! Možná se dá z mojí občanky vyčíst, že mi je dvacet, ale psychicky si pořád připadám na pět. Možná na šest. Malé dítě, které zbožňuje houpačky. A kolotoče. A chce cukrovou vatu! Moment, nějak jsem se dostala k pouti...
Je zvláštní, jak ten čas letí. Přesně před rokem jsem měla čerstvě po maturitě a psala přijímačky. Tolik se toho za ten poslední rok změnilo a já jen doufám, že já jsem stejná. O víkendu jsem byla venku s kamarády z gymplu, z nichž jsem většinu celý rok neviděla. Čekala jsem, jestli jim bude připadat, že jsem se změnila, a až na občasné, pro ně nejspíš nesrozumitelné, bláboly o vysoké, jsem prý zůstala stejná. Stejně ukecaná, praštěná, šílená. A to potěší mnohem víc než všechny dárky.