Červenec 2011

Fantaghira dělá pápá

25. července 2011 v 12:29 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Ano, už je to tak - zase někam jedu. A zase na Mallorku. Takže jako tradičně před každým mým odjezdem do zahraničí cítím potřebu se s vámi rozloučit. Přece jenom vždycky s vámi může spadnout letadlo, můžete se utopit, může vás sežrat žralok, nebo se můžete přejíst tak, že prasknete. Proto se vždycky loučím, protože tohle je mnohem lepší způsob, než abych vás chodila navštěvovat ze záhrobí.
A pokud se nic z výše vyjmenovaných nehod (a ani žádných dalších), můžete mě očekávat 6.8. s hromadou fotek. Tedy pokud budu mít čím fotit, můj foťáček nějak blbne, ale možná dostanu nový. A i kdyby ne, já si to nějak zařídím.
Teď jsem nestíhala, takže tu nejsou žádné přednastavené články, ale můžete si počíst v loňské fotoreportáži z Mallorky, protože možná tentokrát budu odkazovat na nějaká místa, kde jsem byla loni.
Já končím. Mějte se tu famfárově,
pápá Fantaghira

Poblouznění mysli

23. července 2011 v 23:13 | Fantaghira |  Píšu...
Pár takových poskládaných slov, básněmi bych to rozhodně nenazývala, spíš takové poblouznění mysli, které nikdy do ničeho nezakomponuju. A dneska mě napadlo, že bych mohla zkusit napsat surrealistickou pohádku. Hlavně, když mi jinak nehrabe :D


Oči
jako
šňury perel
zavěšené
na stromech
rozhlíží se
do všech
světových stran.
Co vidí,
nikdo neví,
nemají ústa,
aby to pověděly.

Když nevíte coby, jděte do obi a nelezte do lékárny...

22. července 2011 v 21:07 | Fantaghira |  Vykecávám se...
...aneb krátké shrnutí mojí praxe.

Upozornění: Tento článek se nelichotivě vyjadřuje o postarších občanech.

Ty dva týdny uběhly hrozně rychle a já mám rázem po praxi. Byla to skvělá zkušenost, která ale zároveň potvrdila některá má podezření. Předně to, že asi 90% toho, co jsem se letos musela naučit, mi k ničemu nebude. A pak taky to, že někteří důchodci jsou na zabití.
Měli jsme si psát deník a já si zapisovala ještě některé věci jenom pro sebe. Takhle totiž nemůžu zapomenout, jak jedna si postarší paní přišla pro vložky a zděšena jejich množstvím (ne, nemohla si to z toho poukazu přečíst) začala řešit, kam je dá. Načež se jiná důchodkyně nabídla, že jí dá svojí tašku - stejně nic nepotřebuje. A nakonec se do toho přidala třetí důchodkyně, která pomohla té první ty vložky do tašky naskládat. V tu chvíli to bylo jak v nějaké grotesce a já musela nenápadně zaplout dozadu a vysmát se.
Ale klasický případ "důchodce" je mnohem horší. To přijde a požadavek zní zpravidla takto: "Máte takovou tu mastičku, no já si jí minule kupovala tady, taková ta, no víte ne?" Ne, nevíme. "No, na ty, to jsem si s ní mazala, tady víte, mám to a strašně mi to pomohlo." Uhm. A když se vám konečně podaří dopátrat, co by tak přibližně mohli chtít, tak zjistíte, že žádná z nabízených mastiček se jim nelíbí, protože ta jejich měla jiný obal, nebo nastane další klasická situace - rozhodování jestli menší nebo větší balení: "Počkejte..." Tak to hlavně řekněte těm deseti lidem za váma. "No, kolik jste říkala, že to stojí?" Tolik a tolik. "Aha, hm... Tak to jenom tu menší."
A ještě tu mám další poměrně častý případ. Důchodce si něco koupí a zatímco si sklízí věci z táry, dostává už další člověk svoje léky. "A na copa to máte?" Na tohle a tamto. "Aha, a to není na recept." Ne. "A tak já bych si tohle vzala taky." Tady to je. "No a ještě jsem si teď vzpomněla, máte takovou tu mastičku..." A to už je konec! V lékárně nenajdete ani psychoterapeuta, se kterým byste si mohli pokecat o svých problémech, ani nejlepší kamarádku, které byste si mohli postěžovat, jak je na vás svět zlý, ani nikoho jiného, kdo by se s vámi chtěl vybavovat, když ve frontě je dalších pět lidí. Jo, a to, že tam někdo prodává, neznamená, že má vyzkoušené všechny ty léky.
Takže chci apelovat na všechny, co si půjdou něco kupovat do lékárny - buď přijďte s receptem, nebo si rozmyslete, co chcete za lék, nebo se musíte umět vyjádřit ohledně vašich problémů.
A jenom, abyste si nemysleli, já jsem neprodávala, tohle všechno je odpozorované, a nejsem si úplně jistá, jestli bych některé lidi neuškrtila. No jo, holt si někde budu muset sehnat trpělivost. Já jsem většinou patlala mastičky nebo různé vodičky a roztoky v laborce nebo pomáhala, když přišlo zboží - roztřídit, oštítkovat, dpolnit. Držela jsem v ruce leccos, půlku toho stejně neznám a největší zážitek je stejně ta jedna krabička viagry, to nic nepřekoná :D
A vlastně mě teď napadá, že bych ěmla ještě jednu žádost - tentokrát pro všechny doktory - současné nebo budoucí. Buď recepty tiskněte, nebo pište čitelně, kdo má ty vaše klikyháky luštit?!
Jeden příklad za všechny:

The Truman Show

17. července 2011 v 21:05 | Fantaghira |  Viděla jsem...


Truman Show jsem viděla už kdysi dávno v televizi, ale až teď, když jsem si projížděla filmy Jima Carreyho, jsem si na něj vzpomněla. Je to jeden z těch filmů, které vás donutí přemýšlet o tom, jestli je všechno kolem vás skutečné. Já jsem poměrně přesvědčená o tom, že všechno kolem nás není televizní studium, na druhou stranu, kdo ví, jestli nějakým mimozemšťanům neděláme realitní show.
Na filmu je zajímavé sledovat reakce lidí sledující Truman Show a pochyby samotného Trumana o opravdovosti světa okolo a zoufalství ostatních postav, když Truman objeví něco podezřelého. Díváte se, jak se snaží utéct a strašně mu přejete, aby to vyšlo.
Jim Carrey v takových rolích dokazuje, že není jenom ten "šílený komik", ale že "vážnější" role mu sednou ještě líp. Těžko se hodnotí další herci, protože vlastně hrají jiné herce, kteří hrají obyčejné lidi v Trumanově životě. Skvělý byl ale Ed Harris, který hrál režiséra Truman Show (té Show, ne toho filmu, je to trochu matoucí), jeho posedlost zabránit Trumanovi v objevení pravdy a opuštění jeho show, byla neuvěřitelná. A nemůžu nezmínit mé další oblíbené postavy - divačky Truman Show - dvě důchodkyně, u nichž máte pocit, že u televize sedí celou tu dobu, co se TS vysílá a vrostly do sedačky :)
Hudba, co říct k hudbě? Hudba vás vezme za srdce a i se zavřenýma očima dokážete uhodnout, co se děje ve filmu. Pro mě je to ten typ soundracku, který mě donutí si najít skladatele a nějaký další film, ke kterému složil hudbu (už si stahuju The Way Back). Takže pokud jste někdo podobný blázen jako já, skladatel se jmenuje Burkhard von Dallwitz.
Co víc dodat? Kdo nezná The Truman Show, tak by si to měl jít okamžitě pustit. Tak.

Hořící mraky

15. července 2011 v 22:43 | Fantaghira |  Česká republika
Dneska přidám pouze jednu fotku, ale ještě před tím se musím svěřit s nejlepším zážitkem z praxe. V lékárně jsem si už vyzkoušela leccos, buď bych o tom nejspíš neměla moc mluvit, nebo by vám to stejně moc neřeklo. Upatlala jsem pár mastí a roztoků a až tady v okolí začnou umírat lidi za nevysvětlitelných okolností, tak za to určitě nemůžu já :D Ale o to nejde. Každý den vyskladňujeme zboží a už jsem v ruce držela různé léky (a z většiny ani netuším, co to bylo), nicméně dnešek všechno překonal. Přišla jedna krabička zázračných modrých pilulek. Z nějakého šíleného důvodu tohle považuju za nejvtipnější zážitek týdne. Prostě jsem nikdy nic takového nedržela :D
Ale už k fotce, taky focené včera při západu slunce. Jak fotky málokdy upravuju, tak téhle jsem pomohla. Ale i když to tak nevypadá, je jenom trochu přidaný kontrast, s barvou jsem si hrát nemusela.


Duha

14. července 2011 v 21:50 | Fantaghira |  Česká republika
Nevím, jestli to je tím, že většinu dne na praxi stojím, na což nejsem zvyklá, nebo tím ranním vstáváním, nebo tím počasím, ale když se večer dostanu na internet, jsem tak utahaná, že jsem ráda, když neusnu u kontrolování mailů. Teprve dneska jsem se dostala k nějaké jiné činnosti (rozuměj sledování seriálů) a samozřejmě taky k tomu, abych napsala sem.
Přiznávám ale, že máte štěstí. Před chvílí jsme tu totiž měli krásnou duhu, tak jsem zabavila foťák a šla tu mrchu barevnou zkusit fotit. Jo, kdyby měl člověk čas a trochu si pohrál s nastavením, tak by to určitě vypadalo líp než barevný flek. Ale ty fotky s menším přiblížením jsou docela povedené. Na to, že je to můj první pokus s duhou...

Duchové - existují nebo ne?

11. července 2011 v 22:06 | Fantaghira |  Téma týdne
Snad všichni známe nějaké ty americké horory plné naštvaných duchů ničících váš dům se zlověstným "hůů-hůůůů!". Ale co je na tom pravdy? Můžou duchové skutečně "existovat", a jestli ano, jak by se dala vědecky vysvělit jejich podstata? Ano, ano, já musím mít všechno vědecky podložené, na druhou stranu zrovna u duchů jsem schopná věřit v jejich "existenci" víc než u všeho ostatního.
Možná bych i nebohé duchy odsoudila do říše pohádek, kdybychom dřív nebydleli v jednom příjemném velkém domě. Znáte staré domy, jak v nich občas praská a vrže? Tak to nebyl tenhle případ. Ne proto, že by dům byl nový, ale proto, že tam se to děje tak nějak průběžně a samovolně. V našem (už bývalém) domě se všechno dělo až podezřele hromadně. Z ničeho nic začaly vrzat schody, jako by po nich někdo šel, až na to, že jsme všichni byli spolu. Mou největší noční můrou bylo, že až večer půjdu po oněch schodech, praskne žárovka a já tam zůstanu po tmě. Párkrát jsem dokonce udělala i tu zbabělost, že jsem si nechala rozsvíceno dole, vyšla nahoru, tam rozsvítila, sešla dolů zhasnout a pak zase šla nahoru. A dokonce jsem taky párkrát radši spala dole v obýváku než jít přes tmavý dům. Smějte se, ale zkuste si po tmě vyjít vrzající točené dřevěné schodiště a přejde vás to.
Ale vrzající schody by mohla být náhoda, prostě dřevo občas vrže, ale to, že se tam párkrát otevřely zamčené dveře, se vysvětluje už hůř. Nikdy jsme nic neměli ani nedávali na půdu, proto byly dveře zamčené. A vím minimálně o dvou případech, kdy byly ráno dveře nejen odemčené, ale i dokořán otevřené. Naštěstí jsem to nikdy nenašla já, ale ani to není věc, kterou by si rodiče jen tak vymysleli.
Občas když jste byli dole, jste nahoře slyšeli téct vodu. A když jste byli nahoře, jste dole slyšeli cosi jako šoupání nábytku. Ale nikdy žádná věc neopustila svoje místo (až na zcela normální mizení klíčů, peněz a dalších věcí, které jste ještě před chvílí drželi v ruce - ale to není záhada).
Takže ať už to bylo tím, že dům byl starý, mohl za to vítr, někdo z nás byl náměsíčný a všichni jsme měli slyšiny, nebo tím, že tam byl duch, od té doby na duchy věřím. Nevím, co jsou zač, nechápu jejich podstatu ani jejich "existenci", kteréžto slovo neustále píšu v úvozovkách, protože existence znamená, že něco skutečně je ve fyzickém světě, což mi nesedí ke slovu duch.
Já si pod pojmem duch totiž představuju jakýsi výboj energie, který se z neznámých důvodů má tendenci vytvářet na určitých místech, a způsobuje pak věci. Je to hodně krkolomné, ale líp to nevysvětlím. Ani vám neřeknu, kde se ta energie bere, ani proč se tam bere. Je to prostě můj názor a tak to taky musíte brát.
A nezapomeňte, že duchové nemůžou za všechno!

MLS

10. července 2011 v 23:50 | Fantaghira |  Vykecávám se...
MLS je zkratka pro Marnou Lásky Snahu, což je hra od Shakespeara, kterou momentálně hrají v Plzni a na které jsem v pátek byla. Už čtvrtý rok totiž probíhá divadelní léto pod plzeňským nebem, kde se vždycky hraje nějaká hra na různých místech v Plzni, a já samozřejmě nesmím nikdy vynechat.
Tentokrát jsem se netěšila tolik jako jindy, protože jeden z mých oblíbených herců si dal letos oddych a v MLSu nehrál. Na druhou stranu jsem byla zvědavá, protože jsem nikdy neslyšela, že by Shakespeare napsal něco jako Marná Lásky Snaha (za což se teď stydím).
A hra opět nezklamala, ať už to bylo herci nebo scénářem. Možná by se slušelo podotknout, že scénář prochází drobnými úpravami. Aspoň jsem si docela jistá, že hláška "Ta moje září jako luna, ale ta vaše bliká jako satelit." není originální Shakespeare. A navíc scénář byl upravený i minule, což je možná ta nejvtipnější část. Porblém ale je, že si moc hlášek nepamatuju, spíš takové útržky vytáhnuté z kontextu, tudíž ani ne moc vtipné. A třeba Rusové byli vtipní, ale to zase nepopíšu. A taky Don Juan*, který už navždy zůstane Donem Juanem, protože tady měl podobné hlášky jako v Donu Juanovi. A taky tu padlo slovo "stydno". Neptejte se proč, ale ve mně vyvolává záchvaty smíchu.
Takových kousků by bylo moc, ale nikdo by tomu nerozuměl. Pro pochopení alespoň částečné vtipnosti se můžete podívat na kostýmy (a další fotky kostýmů), případně si projet ještě další fotky, které na stránkách jsou.
Zítra mi taky začíná praxe. Absolutně netuším, co tam budu dělat, protože vůbec nic neumím. Každopádně bude zábava. Hlavně ať mě nenechají nikoho otrávit :D Určitě se pochlubím, jak to dopadlo.
Jinak jsem se dostala do té správně prazdninové lenivé nálady a nechce se mi vůbec nic.

*Don Juan byla vůbec první hra, která se v rámci Divadelního léta hrála. Viděla jsem jí třikrát.

Kytičky No. III

8. července 2011 v 0:09 | Fantaghira |  Rostliny
Já si s těmi kytičkami prostě nemůžu dát pokoj. Když ono v tom horku nejde pořádně fotit nic jiného. Kytičky jsou blízko a netváří se, že každou chvíli zdechnou (jako to dělá naše zvířecí osazenstvo). Ale tentokrát jenom tři a ještě ke všemu mám vážné podezření, že to je všechno rmen. Ale úplně za to neručím. Prostě taková kopretinovitá kytka, mno...

Hádanka

6. července 2011 v 21:01 | Fantaghira |  Ostatní
Dneska pro vás mám přichystanou hádanku. Dostanete k dispozici jednu fotku z mého archivu a jednu nápovědu ohledně toho, co na fotce je. A ptám se vás, v jaké zemi jsem tu fotku pořídila. Upozorňuji, že ne všechny země, ve kterých jsem byla, jsem tu představovala.
Fotka:
Původní velikost zde.

Nápověda: Jedná se o autobusové nádraží.

A zkuste si tipnout, neptejte se strýčka Gůgla.

Sokrates by puknul

5. července 2011 v 22:00 | Fantaghira |  Píšu...
Jak to dopadá, když se někdo nudí a začne si hrát se slovy? Špatně, je-li ten někdo já. Nemá to žádnou logiku (hlavně to první ne), opravdu to vzniklo z nudy.
Mimochodem, název článku je kvůli tomu prvnímu...ať je to, co je to. Kdo neví, najde si, co znamená: Scio me nihil scire. Je to nejpotřebnější věta do života :D


Vím,
že vím,
že nic
nevím.

Ale vím,
že nevím,
že vím,
že nic
nevím.

Nic nevím
nebo vím,
že nevím,
a tak vím,
že vím.


Seriály a zase seriály

3. července 2011 v 22:18 | Fantaghira |  Téma týdne
Dlouho jsem přemýšlela, jestli má vůbec smysl psát tenhle článek, protože se dozajista ztratí mezi všemi dalšími podobnými. Ale tenhle rok se nese ve znamení seriálů, tak by možná byla škoda nic nenapsat. Tohle tedy bude JEN o seriálech, které jsem objevila v tomhle roce.

1) Supernatural (csfd)
Moje závislost. Do čtvrté řady to šlo, ale když jsem čtvrtou řadu shlédla za víkend a pátou v průběhu týdne, bylo jasné, že z toho se už nevyléčím. Příběh o dvou bratrech, kteří spolu loví všemožné příšery - od upírů a vlkodlaků až po démony - bude v září pokračovat už sedmou řadou a vzhledem k tomu, jak skončila řada šestá, je to nesnesitelné čekání.

2) Fringe (csfd)
Když jsem skončila se všemi dostupnými díly Supernatural, zjistila jsem, že nevím, co mám dělat a hledala jsem ěnjaký další seriál. Našla jsem Fringe. Občas říkám, že Fringe je vědecké Supernatural. Tam, kde v Supernatural zabijí upíra apod., ve Fringe na něm udělají výzkum, zjistí genetickou mutaci a úplně nejlíp dopadnou toho, kdo tu genetickou mutaci způsobil. Trochu se to tam zamotalo s paralelní realitou. A konec třetí řady mě taky zanechal s otevřenou pusou a hlavou plnou nezodpovězených otázek.

3) 30 Rock (csfd)
30 Rock je oproti předchozím seriálům taková příjemná oddechovka, u které se člověk zasměje, nemusí nad ničím přemýšlet a je mu fajn. Nutno říct, že nebýt Aleca Baldwina nejspíš by to nebylo ani z poloviny tak vtipné. A jestli to aspoň zčásti při natáčení zábavných show vypadá tak, jak nám ukazují v 30 Rock, tak to potěš koště.

4) Glee (csfd)
Glee jsem měla doporučené od stejného člověka jako 30 Rock, ale moc se mi do toho nechtělo. Sbor na střední? Jé, to bude nuda. Co se děje týče, není to nic extra, jenže ty písničky... V každém díle zazní několik písniček, na které si nemůžu stěžovat. Není úplně ideální dívat se na seriál kvůli písničkám, ale když zvládnete pár dílů, tak vás pak i trochu zajímá, co ty děcka vyvedou příště. A hlavně, co jim provede Sue.

5) Psych (csfd)
Už poslední seriál z letoška. Doporučila mi ho kamarádka, takže jsem ani moc neváhala. A vyplatilo se. Zapomeňte na Mentalistu, Shawn ho se svou detektivní agenturou Psych hravě převálcuje. A to ani není skutečné médium. Jsem teprve ve čtvrté sérii, ale Shawn už je dávno zapsaný mezi mými oblíbenými postavami, protože to, co z něj občas vypadne je neuvěřitelné.

Třeba někoho něco zaujme. Já na tady ty své letošní objevy nedám dopustit. Největší výhoda seriálu totiž spočívá v tom, že netrvá dvě hodiny a když máte neodbytnou potřebu si něco pustit, stačí vám najít si 20 nebo 40 minut (jak který seriál). A když máte další den znovu onu neodbytnou potřebu, pustíte si další díl a není to jako u filmů, že zoufale hledáte něco zajímavého, co jste ještě neviděli a co by se vám mohlo líbit.

Ďábel a slečna Chantal

2. července 2011 v 22:24 | Fantaghira |  Books in my thoughts
Paulo Coelho - Ďábel a slečna Chantal


Je člověk v základu dobrý nebo špatný? Tuto otázku řeší hrdina knihy, muž, který vinou vraždy přišel o celou svoji rodinu a rozhodl se zjistit, zda-li jeho utrpení byla náhoda, když narazil na zlé lidi, nebo zda je to naopak v lidské přirozenosti, být zlý a je náhoda narazit na dobré lidi. Vydá se proto do zapadlé horské vesničky, jejímž obyvatelům pak prostřednictvím servírky Chantal Prymové, nabídne zlatý poklad, který zakopal v lese a který si mohou obyvatelé vesnice vzít, pokud splní jednu podmínku - musí být zavražděn kdokoliv z obyvatel vísky…
Příběhem podivného cizince a mladé Chantal Prymové vytváří P. Coelho symbolický příběh boje mezi dobrem a zlem - ptá se po lidské přirozenosti, po tom, zda-li je člověk v základu zlý či dobrý.
(anotace)

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Paulo Coelho je už dlouho na mém seznamu autorů, od kterých si chci něco přečíst. Když se mi pod ruku dostala tahle knížka, neváhala jsem ani chvíli (už kvůli Ďáblovi v názvu).

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Dobro a zlo.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Pokoušet (od slova pokušení).

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Na začátku mi byl poměrně nesympatický Cizinec, ale jak se o něm člověk postupně dozvídal informace, začal ho mít docela rád. Ale nejradši mám Bertu s jejím vnitřním klidem.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Řekla bych, že abych plně docenila celou knihu, nesměla bych mít vymytý mozek po zkouškách. Ale i přes to mě kniha donutila se zamyslet nad různými věcmi včetně toho, co bych dělala já být Chantal.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Tak tady jsem upřímně ráda, že mi může vadit chování postav, protože jinak bych těžko nějaké negativum hledala. Vadilo mi, jak se celá vesnice zachovala jako stádo ovcí (viz. Farma Zvířat), když se rozhodovalo o tom, zda zabít či nezabít.

Čmáranice

1. července 2011 v 22:52 | Fantaghira |  Kreslím...
To jsem si před pár měsíci z nějakého náhlého pohnutí mysli koupila skicák. Jenže ne, že bych si tam něco skicovala. Kdepak, já si tam čmárala, co mě napadlo, hrůza pohledět. Ale pár z těch hrůz nevypadá úplně zle, takže jsem dneska ty dvě počmárané stránky naskenovala a vybírala a ořezávala, až zůstalo to, co zůstat mělo. Na rovinu říkám, že to je hrozné i tak, takové čmáranice z nudy.
Začnu očima. Mám totiž strašnou úchylku na kreslení očí, jenže vždycky mi jde nakreslit jenom jedno. Ale já si s tím vystačím.