Srpen 2011

Přeřeky

29. srpna 2011 v 22:07 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Každému se někdy stane, že se mu zašmodrchá jazyk a přeřekne se. Jenže já si narozdíl od jiných svoje přeřeky hýčkám a když pak mluvím s někým, kdo mě nezná, musím si dávat pozor, protože některá slova říkám automaticky špatně. A tady je přehled některých mých lapsus linguae (abych si taky trochu zamachrovala s latinou).
~ Lopáček a smetatička. Tohle používám už hodně dlouho. Když to řeknu takhle dohromady, tak to většině lidí dojde, že mám na mysli smetáček a lopatičku, ale když po někom chci aby mi podal smetatičku, většinou se na mě dívá dost divně.
~ Pěšista a kolista. Pěšista takhle jednou přišel, když jsem si nemohla vzpomenout na slovo chodec - člověk, co chodí pěšky, je přece pěšista. A kolista jel volným tempem hned za ním, je to přece mnohem lepší než cyklista. Ovšem na další dopravní prostředky jsem to už nepřenesla, přeci jenom takový autista by mohl být docela zavádějící.
~ Konzervace. Ano, jeden z mých předmětů na gymplu byla anglická konzervace. A byla jsem na konzervační soutěži. Prostě ta konzerva je tam dřív, než si uvědomím, že to má být konverzace. Občas to vedlo k vtipným situacím. "Co konzervace?" "Co???"
~ Ormanent. Jednou je to ornament, jindy ormanent, prostě podle toho, jak se jazyku zrovna chce.

Samozřejmě přeřeků je spousta, teď si na žádné další nevzpomenu, chtěla jsem se ale hlavně pochlubit lopáčkem a pěšistou a ti tu jsou. Jinak ale navzdory všemu tomu, co jsem tu napsala, mi většinou nedělá problém vyslovit jazykolamy. Nemám ráda takové, co musíte opakovat desetkrát za sebou a vážně nedávám "Dolar, libra, rubl.", ale jinak je to v pohodě. Já si totiž to slovo (slova) představím napsané a číst umím, takže pak jen ten svůj imaginární nápis čtu. Proto je mnohem horší zopakovat po někom něco, co slyšíte, než jenom tak to vyslovit, když to vidíte napsané.
Ale abych vám taky trochu zamotala jazyk, zkuste si říct hodně rychle (a nahlas!) "Koza neznezaneřáděná." a několikrát si zopakujte "Otče, octe.". Oboje se dá vcelku v pohodě, s kozou je problém, když to slyšíte poprvé, a s octem to chce chvíli zkoušet, ze začátku jsem se taky zamotávala.

Motýl

28. srpna 2011 v 22:40 | Fantaghira |  Živočichové
Omlouvám se, ale jsem poněkud vyčerpaná na smysluplné články. Dneska jsem strávila většinu dne v sedle - nejdřív na kobyle, co mi nechtěla zastavit (brzdily jsme o stromy a strouhu), a pak na jiné, kterou jsem sice dokázala udržet, aby neběžela, ale byla vzteklá, že to svět neviděl. Jo, možná to zní hrozně, ale ve výsledku jsem si zajezdila dobře, ale trochu mě ty vyjížďky odpravily.
Ale abych vás úplně neošidila, nabídnu vám jednoho motýla z norimberské zoo.

Doufám, že zítra budu provozuschopnější.

Floccinaucinihilipilification - akrostich

26. srpna 2011 v 21:50 | Fantaghira |  Téma týdne
Floccinaucinihilipilification?
Lámu ruce,
Oči poulím,
Co to má být?
Co to jako je?
Inteligence má selhává,
Nemám ani páru.
Asi to bude zlé,
Určitě nějaké kouzlo,
Cizí řečí vyslovené -
Italsky, snad latinsky?
Nevím. Co asi dělá?
Infekci způsobí,
Horečku přinese.
IQ sníží.
Lidé zlatí,
Invalidy z vás udělá!
Počkejte ale!
Idiotsky blábolím,
Legrace to byla.
I když nevím,
Fakt nevím.
Implikaci zkouším,
Cesta tudy nevede.
Asi to je záhada,
Tak jako Bermudy
I v Nazce obrazy
Ono slovo tajemné
Nedává mi smysl.

Pozn. autora: 1) Pro všechny rejpaly: Jasně, že vím, co to slovo znamená, píše se to v 80% všech článků na TT (v dalších 19% se píše, že to je určitě nějaká blbost), takže jestli chcete mít nějaké chytré připomínky k poslednímu řádku "básně", tak je spolkněte.
2) Nevíte-li, co je akrostich, poučte se tady.

Praštěná Palicí

25. srpna 2011 v 18:56 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Praštěná palicí. Přesně tak si připadám. Ale to je jen tím vedrem. Tedy ne jen tím. Asi poslední týden přemýšlím o tom, kam se můj život ubírá (ne, moc veselé přemýšlení) a taky, jestli to má smysl. Postupně jsem dospěla k určitému rozhodnutí. Nechci tu zatím nic říkat, abych to nezakřikla, což možná způsobí, že článek bude trochu zmatený. Ale nějak se té popularity z článku 5 způsobů sebevraždy toaleťákem zbavit musím. Mimochodem nevím, jestli je to smutné nebo ne, ale za ten rok a kousek, co tu virtuálně otravuju, se nejvíc komentářů (a to výrazným rozdílem) nasbíralo u výše zmíněného článku. Člověk se snaží, ale zbytek světa stejně nakonec nejvíc ocení tu největší pitomost :D
Ale zpět ke mně. Předcházející týden mě trochu donutil se zamyslet nad tím, jak se rozhoduju. Jako správný blíženec jsem rozdvojená osobnost, přičemž každá část chce něco jiného. Můj nejoblíbenější způsob řešení problémů je pokus-omyl, případně zoufalé pokrčení ramen a "Pomozte mi s tím někdo.". Bohužel (naštěstí) jsem už ve věku, kdy mi nikdo neporadí ("Je to tvůj život.") a já tak těch omylů sekám trochu víc než dřív. Loni jsem takhle udělala jeden velký a přišla jsem na to až nedávno, nicméně snad jsem přišla na to, jak se z toho vysekat a moc nenaštvat okolí. Snad už jsem konečně přišla na to, co chci. Nebo spíš doufám, že tenhle pokus vyjde.
A abyste z toho nevyšli naprázdno, ukážu vám svoje oko - děsně mě baví fotit oči :)

A kdo uhodne, co mám za obrázky na peřině, má malé ale zato naprosto bezvýznamné plus (peřina, je ta fialová věc).
Když kliknete na fotku pravým tlačítkem a dáte "zobrazit obrázek", ukáže se vám to veeelikéééé.

A Beautiful Mind

23. srpna 2011 v 22:19 | Fantaghira |  Viděla jsem...
Na tenhle film jsem přišla v podstatě náhodou při hledání něčeho dalšího s Paulem (Bettany). Až ohromená po prním shlédnutí jsem se vydala hledat více informací a ani mě nepřekvapilo, že film vyhrál Oscara. Neřekla bych, že příběh je plný překvapivých zvratů, na druhou stranu jistých překvapivých zvratů se tam dočkáte. Minimálně v půlce filmu zjistíte, že nic není takové, jaké se to zdá.
Russell Crowe ztvárnil Johna Nashe výborně, u Paula Bettany bych nebyla objektivní, ale nad oba, podle mě, vyčnívá Jennifer Connelly, která hrála Nashovu manželku a měla snad nejtěžší roli v celém filmu. Ale Jennifer to všechno zvládla výborně - od sbalení Nashe, přes místy dost šílené manželství, až po šťastné stáří. Nic tak zvláštního u amerického filmu, nicméně pozor, tenhle je inspirovaný skutečným životem Johna Nashe, nositele Nobelovy ceny!
Ale samozřejmě by byla škoda napsat k Russellovi jen to, že byl výborný. Vždyť i jeho postava nebyla jednoduchá na ztvárnění. Nechci tu nic prozrazovat (ne, ne, buď si to najděte jinde, nebo si pusťte film), ale Russellovi se na jeho výkonu také nedá moc vytknout.
Vždycky ještě píšu o hudbě. V A Beautiful Mind je přesně ta hudba, kterou mám ráda - nenápadná, že si jí nebroukáte ještě další dva dny, zato dokonale dokresluje scénu. Teď jsem si dokonce musela pustit k psaní soundtrack, protože jsem si říkala: "Hudba? Jaká?". A to je to umění, udělat hudbu, která neruší, ale bez které by to taky nešlo.


Zoo Norimberk - pokračování

22. srpna 2011 v 21:22 | Fantaghira |  Cestovatelské
Pokračování k včerejšímu článku.
Postupně jsme tedy obcházeli, já kulhaje, celou zoo. Bylo dost teplo, takže hodně zvířat bylo zalezlých nebo jenom leželo a žádné akce se člověk nedočkal. Začali jsme se tedy pomalu blížit k východu s tím, že ještě jednou zkusíme, jestli bude představení s delfíny. Naštěstí jsme se ho dočkali. Ale o tom více u fotek.
Teď ještě jednu plameňákovitou...


Zoo Norimberk

21. srpna 2011 v 23:12 | Fantaghira |  Cestovatelské
V pátek jsem byla na výletě v Německu, přesněji v Norimberku v zoo. Jesli jsme tam kvůli delfínům, největší odnesený zážitek bylo žihadlo v koleni. Naštěstí nejsem alergická, ale stejně. Ta potvora - ani nevím, co to bylo - se do mě zakousla v tropickém pavilonu (ale asi to byla vážně jenom vosa) a já pak úspěšně zbytek zoo obkulhala.
Druhý největší zážitek byla hladící zoo. Představte si (nebo raději ne) dvacetiletého magora, jak pobíhá po výběhu plném kamerunských koz, malých německých dětiček a křičí "Jé koza, vezmeme si domů kozu!!!". Jestli jste někdy někoho takového viděli, tak je dost možné, že jsem to byla já.
A pak samozřejmě delfíni. Sice se mají vystoupení konat každou hodinu od jedenácti, ale asi ne platného času, protože v jedenáct se nic nekonalo, ale zastavili jsme se tam na cestě zpátky a to už jsme se dočkali. I když mě zdechnul foťák, ale aspoň lachtany jsem stihla.
To tak všeobecně, když mě něco napadne, napíšu to ještě u fotek.
Žirafa byla úplně první zvíře, co jsme viděli.


Mír, lášku!

20. srpna 2011 v 22:53 | Fantaghira |  Vykecávám se...
"Mír, lásku? Je snad nějakej blbej hipík?"* říkáte si určitě. Ale ne, to já ne, to si zas Malé Chlupaté Stvoření vymyslelo mírovou akci a já se toho jako správný magor musím zúčastnit. Chcete-li si o tom něco přečíst, můžete tady, páč nemám sílu nic vysvětlovat a shrnovat.
Ačkoliv nejsem člověk, který by normálně poslouchal hudbu vonící po batikovaném tričku, říkala jsem si, že něco přece z té doby poslouchat musím. Za pomoci tety Wiki jsem se dala do pátrání, kdo vlastně na tom legendárním Woodstocku vystupoval. Probírala jsem se spoustou nic neříkajících jmen a když jsem narazila na nějaké, které bych i znala, zároveň jsem věděla, že tohle teda neposlouchám. Jaká byla moje úleva, když jsem ale narazila na jméno "Sha Na Na", sice jsem na chvilku zaváhala, ale YouTube potvrdil moje podezření ohledně identity téhle kapely. Už jsem je asi pár let neslyšela, ale naštěstí neztratili nic na svém kouzlu.


Historička

19. srpna 2011 v 21:46 | Fantaghira |  Books in my thoughts
Historička - Elizabeth Kostova
Jednoho deštivého amsterdamského večera objeví šestnáctiletá dívka v otcově knihovně starou knihu s podivným dračím motivem a nápisem Drakulya a hromádku zažloutlých dopisů. Dopisy jsou všechny adresovány "Mému milému nešťastnému následovníku" a otevřou jí cestu do světa, o němž neměla tušení - do labyrintu, v němž se tajemství z minulosti její rodiny propojují s nevýslovným zlem skrytým v hlubinách dějin.
V srdci celé záhady je postava Vlada Ţepeşe Narážeče, středověkého vládce a postrachu osmanské říše, jehož krutovláda se stala základem drákulovské legendy. Je to však skutečně pouhá legenda? Generace historiků riskovaly svou vědeckou pověst, příčetnost, a dokonce i životy ve snaze odhalit pravdu. A nyní se jedna mladá žena musí rozhodnout, zda se do pátrání zapojí také - zda půjde v otcových stopách po cestě, která ho málem přivedla do záhuby v době, kdy byl dychtivý mladý vědec a její matka ještě žila...
Co má upírský příběh společného s moderním světem? Je možné, že mytický Drákula skutečně existoval - že přecházel ze století do století a sledoval své vlastní cíle? Odpovědi na tyto otázky překračují hranice času i prostoru, když nejprve otec, a pak dcera hledají vodítka v zaprášených univerzitních knihovnách, v Istanbulu, v Budapešti, daleko ve Východní Evropě. Město za městem, v klášterech a archivech, v dopisech a tajných rozhovorech se zvolna vynořuje strašlivá pravda.
Když hrdinka luští tajemná znamení, mlhavé texty, šifry vpletené do tkaniny středověkých klášterních rituálů - a uniká přitom neznámým protivníkům, kteří se nezastaví před ničím, aby utajili a ochránili zdroj prastaré síly - blíží se k pochopení vlastní minulosti a ke střetu se ztělesněným zlem...
(text z přebalu knihy)

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Na tuhle knihu jsem přišla stejně jako na "Ať vejde ten pravý". Chtěla jsem něco upířího, ale něco pořádně upířího, žádné světélkující napodobeniny.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Tajemnství, hrob.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Hledat.

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Sympatická mi byla postava samotné historičky (mám podezření, že její jméno za celých 711 stránek nepadlo), ale nejradši jsem nakonec měla stejně Barleyho, takže bych se ztotožnila s ním.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Tak asi bych vyzdvihla hlavně celý ten nápad s Drakulovou hrobkou. A taky se mi to strašně hezky četlo, hlavně ty popisy vyprávěné onou historičkou se mi krásně četly a všechno jsem si dokázala představit.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Mně vadilo, že ač se kniha jmenuje "Historička" naprostou většinu zabírá vyprávění jejího otce a mám pocit, že on je tou hlavní postavou. Já jsem netrpělivě listovala stránkami a hledala, kde bude zase něco o ní, a čekala jsem, že odhalí nějaké dávné tajemství, ale tak to vůbec nebylo.

5 způsobů sebevraždy toaleťákem

18. srpna 2011 v 15:26 | Fantaghira |  Téma týdne
Představte si následující situaci: Jste sami v prázdné místnosti. Víte, že se odtamtud nikdy nedostanete a budete tam pomalu umírat hladem a žízní. Rozhodnete se proto zvolit rychlejší způsob - sebevraždu. Ale jak, když jste v místnosti jen vy a rulička toaletního papíru?
A od toho je tu náš průvodce, který vám ve vaší zapeklité situaci pomůže.

1) Snězte ho.
Doporučuje se jíst jej vcelku, tedy nerozmotávat. Máte-li příliš malá ústa, rozmotejte ho a jezte po částech, sousta ovšem musí být co největší. Na závěr snězte i kartonovou ruličku, na které byl papír namotán. Papír by měl po cestě trávicím traktem nabobtnat a ucpat vám střeva, což způsobí zánět, se kterým vaše tělo svede urputný souboj, ovšem prohraje. Když budete mít štěstí, praskne vám stěna střev nebo žaludku, bakterie a trávicí šťávy se vyvalí do dutiny břišní a vaše umírání bude rychlejší.
Hodnocení: Není to nejpříjemnější, ale aspoň umřete najezení a při zánětu dostanete horečku, která vám způsobí halucinace, takže umírání ani nebudete vnímat.

2) Uduste se s ním.
Nacpěte si co nejvíc papíru do obou nosních dírek, zbytek podle množtví buď vdechněte ústy tak, aby vám papír ucpal hrtan, nebo (zbylo-li ho větší množství) si zbytek omotejte kolem hlavy přes ústa a pevně utáhněte. Až vám začne docházet vzduch, moc sebou neházejte, papír by se mohl uvolnit. Když upadnete do bezvědomí, aniž by se papír uvolnil, máte vyhráno.
Hodnocení: Rovněž to není příliš příjemné, ale vykonáte-li vše správně, bude to poměrně rychlé. Bez přístupu vzduchu vaše tělo upadne rychle do bezvědomí a umřete tak skoro ve spánku.

3) Podřežte si s ním žíly.
Že to nejde? Každý z vás se už určitě někdy řízl o papír. A když to jde s normálním papírem, musí to jít i s tím toaletním. Jeho problém je, že je mnohem tenčí. Za použití slin z něj proto vytvořte jakousi kaši a kartonovou ruličkou kaši uválejte do dostatečné tenkosti. Doporučuje se nechávat jednu stranu tlustší. Výtvor nechte uschnout. Je-li správně uválený i usušený, neměli byste mít problém podřezat si žíly.
Hodnocení: Záleží na šikovnosti každého jedince, některým se nepovede vytvořit dostatečnou ostrost ani na několikátý pokus. Jste-li ovšem šikovní, nemělo by vám to činit potíže a čeká vás pak vcelku klidná smrt.

4) Způsobte si s ním otravu krve
Není to nejjednodušší metoda, přesto je v praxi dobře použitelná. Utáhněte si toaletní papír kolem jednoho místa jako obvaz a hodně s ním místo třete. Za chvíli si sedřete kůži. Třete, dokud nepoteče dostatek krve. Vezměte zbytek toaletního papíru a ušpiňte jej - můžete vytřít místnost nebo papír použít k jeho původnímu účelu (tip: mějte špinavý toaleťák již připravený, během špinění by se mohlo krvácení zastavit). Ušpiněný papír přiložte na místo krvácení a důkladně přitlačte a místo třete. Několikrát opakujte. Vyčkejte infekce. Vyčkejte horečky. Vyčkejte smrti.
Hodnocení: Stejně jako první metoda, je i toto poměrně pomalé (zbyl-li vám nějaký čistý papír, můžete jej sníst), ale opět umíráte s horečkou a blouzněním, takže si svou smrt ani neuvědomujete.

5) Vyzvěte ho na souboj na život a na smrt.
Tento způsob vyžaduje, abyste měli magické schopnosti. Toaletní papír pak můžete oživit a dát mu jaký tvar chcete (třeba veverku). Dejte mu dar agresivity. Pak ho vyzvěte na souboj na život a na smrt. Nebraňte se. Rozzuřená toaletní veverka* se postará o zbytek.
Hodnocení: Jediným skutečným problémem této metody je, že musíte mít magické schopnosti, které každý nemá.

*Jste-li rozzuřená toaletní veverka (či jiný podobný toaletný tvor), nezoufejte. Příručka "5 způsobů sebevraždy pro tvory z toaletního papíru" vyjde již brzy!

Toustovač ve vaně

17. srpna 2011 v 22:39 | Fantaghira |  Píšu...

Toustovač ve vaně*

Surrealistický mnich
jezdí na koze
a ona o voze
mu povídá.

Tolik věcí
na tom světě
a my je slepě
sledujem.

Pozor křižník!
První rána
a z kapitána
kousky masa.

Na elektrické vedení
igelit ve větru
čivavu bez svetru
přivázal.

Zlomyslný skřet,
co pozdě chodí,
všem elfům škodí
svou čistotou.

Uši všem zaléhají
tak brzo z rána,
je to pěkná rána -
bouchnul plyn.

*Proč se to jmenuje "Toustovač ve vaně"? Protože bagr!

Mallorka - část 6

16. srpna 2011 v 23:23 | Fantaghira |  Cestovatelské
Radujte se, veselte se, poslední část fotoreportáže z Mallorky je tady. Tentokrát si prohlédneme město Ca'n Picafort, kde jsme byli ubytovaní. Není ničím zvláštní, ale mám to tam ráda. Ze sedmi návštěv Mallorky jsem byla pětkrát tady. Nedokážu to vysvětlit. Na Mallorce jsou mnohem hezčí místa a pláže, ale stejně bych jinam nechtěla.
Fotky jsou pořízené v den, kdy půl dne pršelo a pak foukal studený vítr, takže do moře jsme nešli - to abyste se nezalekli prázdné pláže. Tady je třeba vidět, jak se válely mraky na kopcích nad zálivem... A myslím, že ti lidé v džínách taky mluví za vše.


Mallorka - část 5

15. srpna 2011 v 20:56 | Fantaghira |  Cestovatelské
Předně se omlouvám za odmlku, bylo to poněkud neplánované, ale prostě jsem se od pátku nedostala k počítači a včera už jsem neměla na nic sílu.
A teď k Mallorce. Dnešní část nebude tak akční jako ty předchozí, byl to náš třetí den s autem a naším hlavním cílem byla Capdepera, a to speciálně - jakkoliv směšně to bude znít - oběd v naší oblíbené restauraci. (No a co?!) Původní plán byl, že se ještě sjedeme podívat do jednoho kostelíku v kopcích nad Artá (město), jenže ten den se nad Mallorkou držel podivný opar, ještě podivnější než dřív, a nebylo by seshora nic vidět, proto jsme se pouze se zastávkou v jedné vesničce po cestě vydali rovnou do Capdepera (rozhodla jsem se názvy neskloňovat, stejně mi to nejde).
K našemu překvapení jsme zjistili, že se tam konají trhy a s parkováním bude problém. Nakonec jsme ale zaparkovali a vydali se na tamní hrad, který byl dřív součástí obranného systému na ostrově. Za dobrého počasí odtud má být vidět na Menorcu (což se nám nepoštěstilo), ale vztahuje se k tomu zajímavá historka. Na ostrově byli dřív Maurové, ale král Jaume Mallorku dobyl zpátky a chtěl dobýt i Menorcu. Nechal proto na pobřeží u Capdepery v noci rozsvítil spoustu světel, aby to vypadalo, že tam táboří velké vojsko. Po pár dnech se Arabové z Menorky vzdali.
A teď konec kecání a vzhůru do fotek!


Mallorka - část 4

11. srpna 2011 v 22:15 | Fantaghira |  Cestovatelské
Po našem heroickém výkonu (vyšplhání na kopec, viz. minule) jsme sjeli do Port d'Alcudia na oběd a vykoupat se. Poté jsme se vydali do jeskyní poblíž vesničky Campanet. Na Mallorce jsem byla už ve třech jiných jeskyních (del Drach, del Hams, Artá), všechny byly krásné, tak jsem se těšila. Jeskyně nezklamaly, sice ne moc velké, ale se spoustou krápníků - stalagmitů i stalaktitů (jestlipak znáte rozdíl?) - ale přesto jedno zklamání bylo. Hned na začátku nás průvodkyně upozornila, že vevnitř se nesmí fotit. Přesto na nás v poslední místnosti mrkla a řekla, že teď si můžeem něco vyfotit, jen to nesmíme nikde říkat. Takže tímto to tu neříkám :D


Mallorka - část 3

10. srpna 2011 v 22:13 | Fantaghira |  Cestovatelské
Říkala jsem, že polezeme na kopec, tak tedy polezeme na kopec. Úmyslně píšu kopec a ne hora, protože při výšce 444 m.n.m. se to dá jen těžko považovat za horu. Nicméně při výstupu jsme se poněkud zapotili. Ono, když jdete takřka od úrovně moře, není to poklidná procházka.
Někteří si možná pamatují, že loni jsem hned v první fotoreportáži z Mallorky zmiňovala jakési rozcestníky. A tam jsme začínali. Původně jsme si mysleli, že si udělámě pěkný okruh, ale když jsme zjistili, že by to byla půldenní tůra, rozhodli jsme se jenom vylézt na Talaia d'Alcudia (název onoho kopce) a pak se stejnou cestou vrátit zpátky.
Za začátku jsme šli lesem, ale pak jsme se vyhrabali ven na takovou rovinku a před námi se tyčila podivná skála. O kus dál jsme s hrůzou zjistili, že na to máme vylézt.


Ať vejde ten pravý

9. srpna 2011 v 21:26 | Fantaghira |  Books in my thoughts
John Ajvide Lindqvist - Ať vejde ten pravý

Dvanáctiletý Oskar to nemá lehké. Vyrůstá jen s přehnaně starostlivou maminkou na stockholmském předměstí Blackeberg, nemá žádné kamarády a kluci ho ve škole neustále šikanují. Není divu, že raději utíká do světa fantasie. Z něj ho ale na podzim roku 1981 vytrhne série podivných událostí, které předčí všechny Oskarovy představy a život místních obyvatel jednou provždy změní. Nejprve nedaleko v lese objeví mrtvolu chlapce, kterého vrah nechal záměrně vykrvácet. Že by rituální vražda? V té době se také Oskar seznámí s novou sousedkou Eli. Jeho nová kamarádka a první láska ale není jen tak obyčejná dívka. Vychází ven jedině za tmy, i v mrazu chodí nalehko a často bývá hladová. Navíc trvá na tom, že nemůže vejít dovnitř, dokud ji nepozve dál.
(text z přebalu knihy)

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Chtěla jsem si přečíst něco s upíry, takže jsem v internetovém knihkupectví zadala heslo "upíři", proškrtala všechny stmívání, upíří deníky a podobné, pak to, co jsem četla a zbyla mi tahle knížka a Historička (tu mám už taky přečtenou).

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Rubikova kostka.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Vejít.

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Tentokrát bych se neztotožnila s nikým a zase tam nebyl nikdo, kým bych vysloveně nechtěla být, i když asi bych nechtěla být Virginií nebo Lackem.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Co jsem ocenila nejvíc bylo, že Eli byla skutečný upír. Žádný třpytící se idiot, co ani nepije lidskou krev (na nic nenarážím, tyhle fámy znám jen z doslechu, přece něčemu takovému skutečně neříkají upír?!). Ne, prostě upír jak má být.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Negativum? No dobrá, když to může být i v chování postav, tak se mi nelíbila Håkanova posedlost Eli. Byla to asi jediná postava, kterou jsem opravdu neměla ráda.

P.S. Únava byla příliš velká, fotky budou zítra.

Mallorka - část 2

8. srpna 2011 v 22:26 | Fantaghira |  Cestovatelské
Dnes se podíváme, jak pokračoval náš první výlet, který začal na La Granja. Odtamtud jsme jeli k pobřeží a podél něj směrem na jih. Zastavovali jsme skoro na každé vyhlídce a mám odt
amtud spoustu podobných fotek. Když ono nešlo odolat. Celé západní pobřeží Mallorky hned prudce stoupá do hor pohoří Tramuntana a vytváří spoustu malých a nádherných zátok, kde sice nejsou pláže, ale zároveň tam nejsou žádná letoviska plná hnusných betonových hotelů.


Mallorka - část 1

7. srpna 2011 v 22:39 | Fantaghira |  Cestovatelské
Slíbila jsem to, tak je to tu. První část letošní prohlídky Mallorky. Úplně první fotky mám z Ca'n Picafortu, města, kde jsme byli ubytovaní, ale ty případně nechám na konec a začnu rovnou výletem.
Ten první nebyl nijak objevný, projeli jsme místa, kde už jsme dříve byli (ono když jste na Mallorce posedmé zase tolik nových míst nenajdete) a na mé výslovné přání jsme jeli do La Granja. La Granja je venkovské sídlo, kde je ukázka toho, jak se dřív žilo. A to nejen tím, že si můžete prohlídnout interiéry, ale jsou tam i hospodářská stavení a zvířátka.
Takhle vypadá La Granja z příjezdové cesty:


Koňské porno

7. srpna 2011 v 9:51 | Fantaghira |  Téma týdne

Zpátky

6. srpna 2011 v 13:54 | Fantaghira |  Rostliny
Jsem zpátky.
Je to zvláštní, těšila jsem se, jak se vrátím, budu se probírat fotkami (z mého nového foťáčku) a budu vám sem o tom psát. Teď jsem doma, sedím tu na posteli, koukám z okna na to zamračené nebe a nechce se mi nic. Ale nebojte, to přejde.
Fotkami se musím skutečně probrat, nějak to protřídit, ale snad to zvládnu do zítřka - to už byste se dočkali zevrubné fotoreportáže. Dneska vám ale také přináším několik fotek.
Protože se mi starý foťák rozbil, dostala jsem nový (Olympus SZ-20), který fotí naprosto nádherně, ale především fotí naprosto nádherně makro (jsem nejspíš úchylná na kytičky). Takže sice uvidíte první fotky z Mallorky, ale budou na nich jen a jen kytičky.