Září 2011

Píšete si deníček?

30. září 2011 v 19:44 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Zajímalo by mě, kolik z vás si píše deníček. A teď nemyslím blogový. Myslím obyčejný deníček do nějakého sešitu obyčejnou propiskou. Nebo možná neobyčejnou do speciálního sešitu. To je nakonec jedno.
Nedávno jsem se totiž bavila s jednou kamarádkou a ona poznamenala, že je to strašně hezké, když si někdo píše deníček. A já na to odvětila, že jsem to kdysi zkoušela, ale nikdy mi to dlouho nevydrželo. Zpravidla to bylo tak, že mě to první týden chytlo, pak to postupně odeznívalo a zhruba po měsíci byl s deníčkem konec. Ona debata s kamarádkou mi ale nějak uvízla v hlavě a i já jsem před pár dny sáhla po jednom dlouho šetřeném sešitu a dala se do psaní. Nepíšu tam nějaké tajnosti, ale spíš poznámky k různým seriálům, na které se dívám, věci, které mě zrovna napadnou a nemám se o ně s kým podělit. Abych tak řekla, nepíšu tam nic, co bych nemohla napsat sem, ale tam to můžu napsat bez dlouhého vysvětlování. To je na tom to hezké. Nemusím nic vysvětlovat, protože vím, co jsem měla na mysli. Koneckonců možná právě proto si vedou lidé deníčky. Protože tam můžou napsat, co chtějí a nemusí nic vysvětlovat.
Takže ještě jednou se ptám: Píšete/psali jste si deníček? Proč jste začali? Proč jste toho nechali? Proč jste si ho nikdy nepsali? Rozepište se, jak jen můžete, budu jen ráda.

Á, ještě jedna otázka, naprosto nesouvisející - Jdete někdo za týden na křest Hladových přání, nové knížky od Temnářky?

Čekanka a další orosené kytičky

29. září 2011 v 11:52 | Fantaghira |  Rostliny
Dneska jsem si opět vzala na svojí ranní procházku mlhou foťák. V mlze se mi fotí líp. Nemusím řešit, jestli si na něco stíním a pozadí je samo o sobě zamlžené, takže má foťák jednodušší rozhodování, na co zaostřit. Nevýhoda ovšem je, že je všechno mokré, takže se i já vracím mokrá. Ale co už. Držela jsem se a nefotila tentokrát žádné pavučiny, zato samé kytičky. No, samé... Co jsem potkala, takže čekanku, pcháč a jednu odkvetlou pampelišku. Ale ono to stačí.

Šípky

27. září 2011 v 20:22 | Fantaghira |  Rostliny
Konečně! Konečně jsem se dostala k focení šípků, na které se chystám už asi týden. Sice to vždycky nevyšlo úplně podle mých představ, ale jít fotit znova můžu jít vždycky. Vždycky, když si na to vzpomenu v rozumnou dobu a doma, ne uprostřed vyjížďky v lese. Upravované ty fotky nejsou, myslím, že pár jsem jich ořezávala, ale nevím, jestli jsem je nakonec vybrala sem.
První fotka je ještě z mojí "pavučinové" procházky, zbytek pak už z dneška.

Pavoučiny

25. září 2011 v 19:39 | Fantaghira |  Ostatní
Ne, nadpis mám správně, i když samozřejmě myslím pavučiny. Prostě se mi to s tím "o" navíc líbí. Dneska u nás ráno byla šílená mlha. A mlha znamená vlhkost a rosu a spoustu malých fotogenických kapek na všem. Vyšla jsem s odhodláním nafotit orosené kytičky, ale vrátila jsem se se spoustou orosených pavučin. A co víc doostřených pavučin! Tedy v rámci možností doostřených. Tak vám je tu předkládám. Asi u všech byl lehce přidán kontrast a některé byly trochu oříznuté, protože mi tam něco překáželo, jedna fotka šla pro jistotu do čtverce.

Škleb roku

24. září 2011 v 20:24 | Fantaghira |  Živočichové
Dneska jsem zase po delší době vzala foťák do ruky. Ne ovšem, abych vyfotila šípky, co nám rostou hned za domem, a které chci jít fotit už pěkných pár dní, ale abych fotila trénink na koních. Ale ne, nebudu vám tu ukazovat nic z toho, protože nechci nikde vystavovat fotky holek, když o tom neví. Nicméně mám tu něco mnohem lepšího. Na závěr jsem fotila jednu z kobyl na volno a protože lítalo spoustu much, pořád se oklepávala. A i když to tak nevypadá, opravdu se na fotce jen oklepává, aby se zbavila dotěrného hmyzu. A ano, skutečně je to kůň.

Atonement

20. září 2011 v 22:51 | Fantaghira |  Viděla jsem...
Zkombinujte mojí oblíbenou herečku, oblíbeného herce a oblíbeného režiséra a dostanete tenhle film. Ano, tou herečkou myslím Keiru Knightley, hercem Jamese McAvoye, režisérem Joe Wrighta a filmem Atonement nebo, chcete-li, Pokání. Vlastně i díky výše zmíněným osobám jsem si film koupila na dvdčku. Byla jsem tenkrát čerstvě zamilovaná do Pýchy a Předsudku a když jsem na obalu od Atonement uviděla, že je to od stejného režiséra, nezaváhala jsem. A dobře jsem udělala.
Joe celý ten film pojal tak, jak to dokáže jenom on a ve filmu je spousta scén, které se vám nikdy nevymažou z paměti. Mezi ty nejsilnější (pro mě) patří scéna, kdy Robbie (James) a jeho dva kaamrádi konečně dorazí na pláž, odkud mají odplout zpátky do Anglie. Prochází tam a vidí snad úplně všechno. A nebo jak je Robbie v mlhavém sadu a... No, kdo viděl ví, kdo ne, ať se nechá překvapit. A pak samozřejmě scéna, která ve filmu způsobí všechny potíže: "I saw it. I saw it with my own eyes."
Vedle Keiry a Jamese, které bych tu vychvalovala nejspíš až moc, nejvíc zaujme postava Briony, kterou ztvárnila... A tady nastává problém, protože ji ztvárnily tři herečky. Ale z těch tří se mi nejvíc líbila Soirse Ronan, která hrála nejmladší Briony. Zároveň to byla ta, které jsem nejvíc chtěla zakroutit krkem. Ale to už mluvím o postavě a ne herečce. Pravdou je, že filmu není moc výrazných vedlejších postav, maximálně tak v úvodní části. Ale film to nepotřebuje.
Vždycky zmiňuju hudbu, ale protože na tu by byla také jen samá slova chvály, zastavím se na chvíli u kostýmů. Snad každá žena nebo dívka se musela zamilovat do Keiry krásných zelených šatů. Ale i když se podíváte na ty ostatní "obyčejnější" šaty, zjistíte, že jsou všechny úžasné.
A na závěr si neodpustím pár slov o režisérovi a o výhodách originálního dvdčka. Ano, originály si kupuju jen málokdy, ale u Joea je to vždycky výhodné. Většina filmů totiž mívá i mluvený komentář, zpravidla od režiséra, producenta, hlavního herce, scénáristy... Když to mluví tři lidi, máte docela štěstí. Ale Joe si to mluví celé sám a dozvíte se tam spoustu zajímavostí z natáčení nebo i o hercích, dokáže mluvit většinu filmu a nepřestane vás to bavit. Tedy nevím, jak u Sólisty a Hanny, ale u P&P a Pokání to tak rozhodně je. A taky vám nezaručím, jak je to na českých dvdčkách, já je mám z Anglie :) Ale stejně nepředpokládám, že byste si to hned běželi koupit, to já jen tak...


Poodhalit závoj své duše

18. září 2011 v 23:34 | Fantaghira |  Téma týdne
Nahota. Pro mnohé je to tabu,
"Ne, svleču se jenom, když zhasneš tu lampičku a otočíš se ke mně zády."
pro jiné něco, o čem se musí mluvit pořád.
"Včera jsem si koupila úžasný sexy červený krajkový tanga, podívej!" "Ale vždyť já vás vůbec neznám!"

Ale já se tu chci věnovat úplně jiné nahotě než té fyzické. Já bych raději promluvila (napsala) o té psychické - o nahotě duše. A pokud mluvíme o nahotě duše, bez vytáček přiznávám, že bych patřila do té první skupiny z dvou výše zmíněných. Troufnu si říct, že na světě není nikdo, kdo by o mně věděl všechno. Jasně, že mi nikdo nemůže číst myšlenky (naštěstí!), ale já nejsem ani moc dobrá ve sdělování toho, co se mi kde stalo. Zpravidla rozhovory se mnou (obzvlášť když nemám náladu) probíhají takto: "Cos dělala o víkendu?" "Nic." nebo "Jak bylo na dovolené?" "Dobře."
Přesto mám pár dobrých přátel, kteří o mně vědí dost a kteří, když si získají mou důvěru, zjistí, že jsem hrozně ukecaná (pravděpodobně si pak přejí, aby si mojí důvěru nikdy nezískali). Na druhou stranu mám své stále se opakující historky (ne, tak zlé to snad není), ale také jsou určitá období v mém životě, o kterých nemluvím a o kterých ví jen ti, kteří byli bezprostřední součástí situace.
Napadá mě několik věcí, které bych mohla napsat jako příklad toho, co o mně ví jen málokdo, ale prsty odmítají ta písmenka vyťukat do klávesnice. Překvapilo by vás to, kdybych to napsala? Řekla bych, že ano. Něco z toho určitě. Ale nebyli byste tak překvapení, jako kdybyste mě znali. Znáte mě jenom z toho, jak vystupuju tady, a to nestačí.
Tak jaká jsem kromě toho, že jsem nedůvěřivá a nerada o sobě mluvím? V menu mám napsáno, že zlá hnusná mrcha. To je jeden názor. Názor těch, kteří mě nechtějí pochopit.
~ Každý můj čin má nějaký oprávněný (z mého pohledu) důvod. Nad většinou věcí dlouze přemýšlím, než je udělám.
~ Když mám udělat něco důležitého, rozklepou se mi kolena a mám pocit, že se každou chvíli rozbrečím. Zkoušky na vysoké pro mě byly peklo. A dojít si na první schůzku ohledně Irska (i když jsem o tom byla pevně rozhodnutá) bylo hrozné. Ale jak je to za mnou, uleví se mi.
~ Jak nerada sděluju lidem, co si myslím, když mě naštvou, uslyší to naplno. Problém je spíš se sdělováním těch pozitivních pocitů (a jsme zase u té zlé hnusné mrchy).
~ Taky nerada přiznávám chybu. Budu vám tvrdit, že 1+1=4 a žádné vaše důkazy mě nepřesvědčí o opaku, protože já mám vždycky pravdu.
~ Když mi někdo ublíží, nebudu brečet před ním, ale doma v koutku, kde mi nikdo neuvidí.

Věcí by se našla spousta, ovšem už mě napadají jen ty, které nezvládnu vyslovit a napsat také ne. Možná to vypadá jako póza, ale já taková skutečně jsem. Dokonce si myslím, že i kdybyste mě opili, tak bych vám neprozradila o moc víc.
Na závěr malá zajímavost - tenhle článek jsem začínala psát celý týden, ale po pár řádcích jsem vždycky usoudila, že je to blbost, a smazala jsem ho. Blbost je to pořád, ale zveřejním to...

P.S.: Článek byl psán k tématu týdne "Nahota", ale rozhodla jsem se ho pod téma nezařadit, protože nemám pocit, že by ho muselo číst víc lidí, než kolik si jej přečte kvůli tomu, že je ve výpisu AK (ti, co sem chodí pravidelně mi nevadí). Navíc jsem se od tématu trochu odklonila.

Měsíc

16. září 2011 v 21:26 | Fantaghira |  Ostatní
Už od minulého týdne, kdy se schylovalo k úplňku (a následně úplněk byl) si říkám, jak musím vytáhnout foťák a jít vyfotit měsíc. Dokonce jsem si jednou vzpomněla, ale měsíc už byl vysoko a svítil moc jasně, než aby bylo na fotkách něco poznat. Dneska jsem konečně měla foťák po ruce, když ta potvora měsíční začala vycházet. Udělala jsem jen pár (stejných) fotek a sem vybírám tu nejvíce doostřenou, ačkoliv i tak se zdá, že to není zaostřené vůbec.

Zmlácená & Nevysvětlitelná záhada dr. House

15. září 2011 v 14:56 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Moje tělo se asi rozhodlo, že veškěrá zranění si musím vybrat, než odjedu do Irska. Jestli to bude pokračovat, jak to začalo, začnu se bát vstávat z postele. Ne, není to tak děsivé, jen mám na levém stehně modřinu, obě kolena odřená a dneska jsem omdlela, tak mám odřený i levý spánek a mám pocit, jako kdyby mi tam někdo dal pořádně pěstí. Zajímavé je, že ruce mám vcelku (teď jsem to snad nezakřikla). Fakt nevím, co si to teď vybírám, přitom všechno (až na to dnešní omdlení) jsem si udělala při nějaké běžné činnosti, kterou dělám každý den. Jak říkám, jestli to takhle půjde dál, budu se bát ráno vylézt z postele. Ale to nic, to jsem ani původně nechtěla psát, nějak to přišlo samo.
Já jsem chtěla psát o seriálu Dr. House. Kdysi jsem viděla jeden díl, který mi přišel tak debilní, že jsem usoudila, že na to se koukat nebudu. Ale postupem času jsem zjišťovala, že to sleduje víc a víc lidí, tak jsem tomu před pár týdny dala další šanci. Že bych z toho byla nějak nadšená, to se říct nedá. Co si myslím o hlavní postavě snad ani raději psát nebudu, protože by se na mě vrhli zuřiví obhájci ze všech stran. Mě spíš fascinuje jiná věc. Tím, že mám maturitu a zkoušku z latiny a přece jenom rok na farmacii, si troufnu říct, že možná polovině výrazů, co tam House a spol. používají rozumím. Nebo aspoň vím, že něco takového existuje, že tam neplácají úplné blbosti a tak. A co naprosto nechápu je to, jak se na to může dívat někdo, kdo tomu skoro vůbec nerozumí. Kdo neví, co je vaskulitida, toxoplasmóza, Bechtěrev, Cushing... Kdo neví, jaký je rozdíl mezi CT, MR a rentgenem a proč pokaždé používají něco jiného. A vzhledem k tomu, jak je ten seriál oblíbený, musí existovat spoustu lidí, kteří to neví. Tak proč se na to dívají? Co z toho mají? Mě by strašně štvalo, kdybych netušila, o čem tam mluví, a nemohla bych se na to dívat. Nějaké nápady případně vlastní zkušenosti? Uvítám jakékoli nápady, protože mně v tomhle případě došly...

Trnitý život růže

11. září 2011 v 20:37 | Fantaghira |  Rostliny
Tak nejdřív zpráva pro ty, kdo se zajímají o můj odjezd do Irska. Přihláška a všechny náležitosti jsou odevzdané a teď jen čekám. Je mi jasné, že bude chvilku trvat, než mi najdou umístění, ale stejně mám pocit, jako kdybych se to měla dozvědět zítra :)

A teď k fotkám. Už asi týden se chystám na to, jak vyfotím růžový keř před naším domem. Dostala jsem se k tomu až dnes a na poslední chvíli, protože odpoledne byl, chuděla, ostříhán dohola. Je ot taková série zachycující život květu (ne jednoho vzhledem k tomu, že jsem to všechno fotila dnes) od poupěte až po toho starého uschlého nebožáka. Víc snad vysvětlovat netřeba.

Tragédie

7. září 2011 v 21:46 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Myslete si o mně, co chcete, ale já to napsat musím. Normálně se k nejrůznějším tragédiím a úmrtím nevyjadřuju, ale tohle mě hodně vzalo...
Asi už si i ti největší ignoranti všimli, že dnes odpoledne spadlo v Rusku letadlo s hokejisty Jaroslavle, v němž mimojiné byli i čeští reprezentanti Vašíček, Rachůnek a Marek a slovenský útočník Demitra.
Když jsem poprvé četla onu zprávu, říkala jsem si, že to musí být vtip, tohle přece není možné. Pak se dostavil šok - není přece možné, aby tým v KHL měl tak špatné letadlo:
"Společnost Jak-Servis, s jehož charterovým letadlem hokejisté spadli, nebyla vůbec bezpečná. Podle Evropské agentury pro leteckou bezpečnost (EASA), která prováděla zevrubnou kontrolu v letech 2008 a 2009, byl Jak-Servis nejméně bezpečnou společností ze všech 35 hodnocených aeroliní." 1)
Ale zjevně to možné bylo. Se slzaami v očích si pročítám další články a vzpomínám na ně. KHL moc nesleduju, ale z reprezentace je znám všechny. Je to neskutečná tragédie, která se nedá vyjádřit slovy.


R.I.P.


P.S. Komentáře jsou moderované, abych se vyhla tomu, že sem někdo bude psát nějaké nesouvisející hovadiny.

Bundori

6. září 2011 v 21:42 | Fantaghira |  Books in my thoughts
Bundori - Laura Joh Rowlandová
Tato kniha je určena milovníkům dobrodružné a detektivní literatury stejně jako těm, kdo rádi čtou příběhy z dávných časů, legendy o odvaze, jež vítězí nad podlostí a zlem. Pusťme se tedy proti proudu času a nechme se zavést do Japonska 17. století, do města jménem Edo, dnešního Tokia...
Mladý samuraj Sano Ičiró odráží neustálé osočování a pronásledování komořího Janagisawy, druhého nejmocnějšího muže po šógunovi. Jeho intriky neberou konce, a aby bylo všechno ještě složitější, ve městě dojde k vraždě. Není to však vražda jen tak ledajaká, je to bundori. Podle děsivého rituálu při ní vrah musí oddělit hlavu oběti od těla, a poté ji, naraženou na hrot trčící z dřevěné desky, vystavit jako válečnou trofej.
Šógun je upřímně zděšen a nic takového nehodlá ve svém městě strpět. Proto povolá Sana a pověří jej pátráním po vrahovi. Sano Ičiró, veden svou samurajskou ctí a touhou po spravedlnosti, se pouští do nelehké a nebezpečné honby za zločincem. Aby jej však nepřítel svedl z cesty, poštve na něho neobvyklého soka. O to neobvyklejšího, že je to vlastně - sokyně. Dívka jménem Aoi, jež byla navzdory všem zvyklostem vychována jako bojovnice, nindža. Jenže ne všichni sokové musejí soky také zůstat a od nenávisti někdy bývá jen krůček k lásce.
(text z přebalu knihy)

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Byla to tak trochu z nouze ctnost. Při poslední návštěvě Brna jsem si zapomněla vzít knížku a abych se po cestě zpátky nenudila, zašla jsem tam do levných knih a koupila první knížku, která mě aspoň trochu zaujala.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Vytrvalost, závist.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Překvapit.

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Nejsympatičtější mi byl Hirata, policista, který pomáhal Sanovi, takže bych se ztotožnila sním. Nechtěla bych být Aoi, ale ne proto, že by mi byla nesympatická, ale proto, co prožívala.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Pokud jenom jedno, tak já za největší pozitivum považuju to, že vrahem nebyl ten, koho jsem podezřívala skoro celou knížku, ale někdo úplně jiný.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Negativum? Vážně? Ne, dneska to nepůjde, vůbec nic mě nenapadá...

Vypadá to nadějně

5. září 2011 v 21:28 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Tak už jsem se rozhodla, že bych vám mohla říct, co budu dělat, když jsem odešla ze školy. Možná vás to překvapí víc, než ten odchod, ale třeba ne.
Chci jet pracovat do Irska na farmu ke koním.
Dneska jsem byla ve Student Agency pozeptat se na detaily, odešla jsem s přihláškou a dalšími důležitými papíry včetně všech informací a seznamu toho, co mám dodat. Třeba fotky, kde jsem, jak jedu na koni (Co? Já jsem ten, kdo vždycky fotí, tak těžko můžu být na fotce!). Ale jo, něco jsme s mámou našly. A zítra jedu na fotovyjížďku. K mé velké radosti... Stejně tak považuju za zradu, že po mně chtějí znát výšku a váhu. Fakt, že se několik let nevážím a jsem s touhle situací naprosto spokojená, je zjevně nezajímá. Ale co, ono nakonec člověku stejně sjedou oči k tomu číslu "100 EUR na týden" a řekne si, že jestli tohle není důvod vlézt na váhu, tak už nic :D
Každopádně se máte na co těšit. Teď potřebuju dát dohromady všechny potřebné věci a pak budu mít znova schůzku s tou milou slečnou v SA. A pak... Na stránkách mají, že vyřízení trvá tak 8 týdnů, ale dozvěděla jsem se, že na farmy moc lidí nechce, tak by to mohlo být i dřív. Čím dřív tím líp. Spočítala jsem si, že ideálních by bylo osm měsíců. Osm měsíců bez češtiny. Tedy ne úplně, v tom budu spoléhat na vás :)
Ale teď jdu psát strukturovaný životopis v angličtině. A vyplňovat přihlášku.
O dalších změnách vás budu informovat.
Tak co, jak moc velký blázen jsem podle vás teď?

Pár fotek z Brna

3. září 2011 v 22:19 | Fantaghira |  Česká republika
Není to nic světoborného, ale když se tam zas dlouho nepodívám, řekla jsem si, že bych mohla zkusit vyfotit Brno z nějakého zajímavého úhlu. Na to bych sice musela mít víc času a náladu, ale nakonec jsem vcelku spokojená s tím, co se mi povedlo najít.
První fotka a, pro mě zcela fascinující, pochybné zábradlí (je to vůbec zábradí? - mám na mysli tu kovovou pochybnost) na vrcholu jakési střechy. Proč tam je? Tam se dá dostat? Ehm???


Naposled v Brně

1. září 2011 v 20:11 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Už je to tak, byla jsem naposled v Brně. Tedy ne naposled ve svém životě, ale rozhodně naposled na dlouhou dobu. Divíte se, jak je to možné, když tam chodím do školy? Odpověď je jednoduchá - už nechodím. Přeberte si to, jak chcete, já preferuji termín "odešla jsem".
Jestli jste četli článek o tom, jak chystám určité změny ve svém životě, tohle je jedna z nich. Ne, že bych se tam tak moc trápila, ale neměla jsem pocit, že tam patřím (a ano, když mě dvakrát vyhodili od dvou zkoušek, přišlo i to trápení). Když jsem viděla ostatní lidi okolo sebe, tak jsem si říkala, co tam sakra dělám. Bylo tam dost lidí, kteří se na farmacii jeden rok nedostali, byli tedy rok jinde, a dostali se tam až na druhý pokus. Kdyby mě nevzali napoprvé, už se tam nepřihlásím. Dokonce vím o někom, kdo si letos znova dával přihlášku - že kdyby ho vyhodili, neztratí další rok mimo a rovnou by opakoval.
Navíc já tam šla z toho důvodu, že na začátku oktávy jsem přemýšlela, kam bych tak měla jít, a vymyslela jsem, že mě baví biologie a chemie, tak někam, kde budou tyhle předměty. Chemii mám, mimochodem, naprosto znechucenou. Ale o to nejde - já měla na gymplu vždycky ze všeho dobré známky. Věděla jsem, že práva a sociologie apod. nebudou můj šálek kávy, ale jinak mě bavilo od všeho trochu (teď zjišťuju, že to bylo především učiteli) - dějepis (až po novověk, moderní dějiny moc nemusím), biologie (kromě rostlin a mineralogie), chemie (jak co, jak kdy), čeština (krom české literatury), angličtina (až na to, že jsem byla tak o úroveň nebo dvě lepší než zbytek třídy), zeměpis (když se neprobírala ekonomika států), a dokonce jsem jednou v jakémsi záchvatu usoudila, že by mě bavila i matika, kdyby se jelo podle rychlosti, jakou to chápu já. Takže ano, od všeho trochu, jenže vysoká škola, kde by bylo od všeho trochu není, a tak jsem musela něco vybrat.
Tyhle prázdniny jsem nad tím přemýšlela, pořád dokola, až jsem usoudila, že to moje rozhodnutí nebylo nejmoudřejší. Výsledkem toho je, že zatímco spostu z vás mělo dnes první školní den, já mám první den bez školy. Divný pocit.
V pondělí zkusím udělat další krok ve svém "plánu" (nikdy neplánuj, protože pak to nevyjde) a uvidím, jak to dopadne.