Říjen 2011

Irsko - cesta a první dojmy

31. října 2011 v 22:51 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky

Pro pochopení článku - jsem u rodiny, manželé jsou Jackie a Mike a mají tři děti Paddyho, Kate a Tima.

Takže Irsko...

Moje šílená cesta začala v 1:15 v noci, kdy jsem z Plzně vyrazila autobusem do Frankfurtu. Po cestě jsme stavěli v Norimberku a ještě něčem s podivným německým jménem. A taky nás hned za hranicemi stavěla německá policie na kontrolu pasů. Vzbudili mě, šmejdi. A co hůř, vzbudili všechny včetně dvou důchodkyň sedících přes uličku, které se začaly zasvěceně bavit o mobilních operátorech. Nesedět u okýnka asi bych jim debatu rychle ukončila, takhle jsem jenom opřela hlavu o okýnko a doufala, že mě drncání uspí. Nakonec jsem to nějak prospala, proklimbala až do Franfurtu. Nejdřív jsme jeli na nádraží, kde vystupovalo docela dost lidí a až pak na letiště (kde jsme vystupovali dva). Díky tomu jsem taky měla možnost prohlédnout si Frankfurt, i když jenom z okénka autobusu, a s klidným svědomím říct, že tam už nikdy nechci.

Měla jsem docela strach, abychom neměli zpoždění, ale nakonec jsme na letiště dorazili o hodinu dřív. Skoro bych raději hodinové zpoždění. Takhle jsem totiž hodinu čekala, než otevřou odbavovací přepážku (zase jsem díky tomu seděla vepředu u okýnka) a další hodinu, než se rozhodnou z jakého gateu vlastně poletíme. Stihla jsem při tom dočíst knížku, tvářit se hnusně na všechny, kdo vypadali jako Němci, a obejít všechno, co tam obejít šlo. Nakonec se rozhodli, odkud nám to poletí, tak jsem se konečně mohla vydat o kus dál. O jednu pasovou kontrolu a kafe ze Starbucks přišlo to, čemu říkám prohlídka ukrytých nožů. Notebook mi nevybuchnul, akorát já jsem pípala, ale já pípám skoro vždycky. Nakonec usoudili, že bombu na sobě nemám a byla jsem propuštěna už k letadlu. Tedy k letadlu, ono se k němu muselo autobusem, takže nejdřív jenom k autobusu. Odstartovali jsme na čas. Cestu jsem opět víceméně prospala, proklimbala.

V Dublinu jsme přistáli v poledne. Dokonce se v mracích objevila nějaká trhlina a když jsem vystoupila vysvitlo nad letištěm slunko. Považuju to za dobré znamení. Sebrala jsem svůj kufr, po cestě koupila bagetu a vodu a vydala se hledat, odkud mi to za dvě hodiny jede autobus. Našla jsem to překvapivě lehce. Než autobus přijel, začalo pršet - nic překvapivého. Ale když začali lidé nastupovat, trochu ve mně hrklo. Zdálo se, že všichni (kromě mě) už mají lístek koupený. Tak jsem nastoupila s hrůzou v očích, že si potřebuju lístek koupit. Řidič se usmál, že to není problém a kam to bude. Zkusmo jsem tipla výslovnost Loughrea - skoro jsem se i trefila, každopádně řidič pochopil a já mohla nastoupit. Snažila jsem se po cestě něco fotit, ale nejdřív bylo mokré sklo a pak to taky moc nešlo. A pak jsem začala usínat. Pustila jsem si do uší empétrojku, ale moc to nezabíralo. Především jsem se bála, že usnu a vzbudím se až kdesi daleko a úplně jinde. Nakonec jsem to nějak zvládla a vystoupila v Loughrea.
Na zastávce už čekala Jackie. Hned se mě začala ptát na cestu a já se jí snažila ospale odpovídat. Ale jo, nakonec jsem zjistila, že většině toho, co říká rozumím. A to, čemu nerozumím, určitě není důležité :D

"Doma" jsem potkala Tima a Kate, i když s tou jsem si akorát vyměnila pozdrav a ona pak zmizela na nějakou Halloweenskou párty. S Paddym jsem se minula, uvidím ho asi o víkendu (protože jinak je na univerzitě v Dublinu). A Tim mi předpověděl, že si s ním nebudu rozumět, tak jsem zvědavá :D Ještě jsem potkala Mikea, tomu rozumím ze všech nejmíň a není mi moc sympatický, ačkoliv to může být jen první dojem.
Po večeři jsem si ještě povídala s Jackie, o koních doma, o Čechách, o Plzni, o pivu... S Jackie se povídá fajn, Tim bude taky v pohodě a Kate asi taky, takže co se lidí týče jsem spokojená.

Zítra už budu pracovat, potkám koně a tak.

Napadá mě ještě spousta věcí, ale kromě vás musím ještě informovat spoustu dalších lidí a chtěla bych se vyspat, takže prozatím si musíte vystačit s tímhle. Zase se ozvu :)

Poslední článek z Čech

30. října 2011 v 18:52 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Nejméně na osm měsíců je tohle poslední článek psaný v České republice. A já nevím, co psát.
Neumím se loučit, ale ono vlastně v podstatě nemám důvod se loučit s vámi - mými čtenáři a návštěvníky, pro vás tu budu pořád. Ona záhadná bytost za monitorem, ačkoliv třeba po Temnářčině křtu se prohnalo blogovou sférou několik fotek, na nichž jsem byla i já. Naštěstí si většinou nikdo nepamatoval, že jsem to já. Ale to je mimo mísu.
Sbaleno nemám, uklizeno nemám a jsem v klidu. Asi tak by se dal shrnout můj současný stav. Nutno říct, že aspoň s tím balením jsem včera začala. Problém je, že jsem do kufru naházela, co mi přišlo pod ruku, takže ve výsledku nemám nejmenší tušení, co mé drahé zavazadlo (bez nožiček, s kolečky) obsahuje. To, že při balení v pokoji vzniknul ještě větší bordel, než tu mám obvykle, snad ani rozvádět nebudu. Ale říkám si, že do půl jedné času dost. Pak se totiž přesouvám do Plzně, odkud mi jede autobus do Frankfurtu, odkud mi letí letadlo do Dublinu, odkud mi jede autobus do Loughray, kde na mě má čekat "má" irská rodina. Přemýšlím, kde po cestě se ztratím. Doufám, že ne v Německu.
Budu se snažit, abych vám už zítra sdělila své dojmy z cesty a své první dojmy z rodiny a koní. Snad mi to vyjde a jestli ne, nemějte mi to za zlé.
Loučím se s vámi a jdu balit.
Pac

Dadaista Potter

27. října 2011 v 21:20 | Fantaghira |  Píšu...
Víte, jak některá dadaistická díla vznikají tak, že vezmete článek, rozstříháte ho na jednotlivá slova a pak to skládáte dohromady? My (já a můj věrný druh ve zbrani James) jsme jednou něco podobného udělali s pátým dílem Pottera. Samozřejmě jsme tu nebohou knížku nerozstřihali, ale vždycky jsme ji někde otevřeli, zabodli prst, napsali dvě tři slova a zase knihu otevřeli jinde. Vznikla z toho následující slátanina, kterou jsem objevila při uklízení svého pokoje (Já si nemůžu uklidit, protože vždycky najdu něco zajímavého, co mě donutí přestat uklízet. A když zase začnu uklízet, je zaručené, že zase objevím něco zajímavého.)
Každopádně, je to vážně slátanina, ale některé obraty jsou vtipné :)
~


Jakýsi drobný kouzelník nezvedl ani oči po nesprávně provedených kouzlech. Společně začaly tak silně pálit, když konečně promluvil.
"Stůj! Stýskalo se nám!" neodolal Harry pokušení a snažil se zachovat klid.
"Ach ne! Okamžitě mu vrať tenhle náhrdelník," zavrtěl hlavou Riddle.
"Vůbec nic," zatvářil se zklamaně Ron.
"Ne, neřekl. Věděl jste to, to je Amorův šíp," povzdechl si Harry.
"A hrome, na to jsme tancovali, už jsem ti to říkal nejmíň stokrát. Vypadáš divně, kolují řeči, že je dost vyvedený z míry," namítl zapáleně Harry.
Nechal se představou Raddleovy žádostivosti dovést k něčemu a horečně přemýšlel. Vrazil rovnou do lorda Voldemorta.
"Cože?" ošíval se rozpačitě Křiklan.
"No fajn. To nemyslíte vážně! Jak jste to říkal, že ta věštba je zcela znečištěná!" vyhrkl dychtivě Harry.
Studený noční vzduch vyletěl zpod přikrývky. Harry na to nic neřekl. Popadl kufřík z dračí kůže a mířil již ke krbu.
"Nemám tušení, proč jsi celý mokrý," zajímal se Ron.
"Koprová čalamáda je možná příliš silné slovo," vyzvala ho Ginny.
"Počkej, ta tvoje opatření zmizí z plánku," vydechl Malfoy vítězoslavně.
"Chtěl jsem nějakou špatnost!" Patron Tonksové se usmíval.
"Ach Harry, něco by měl úplně vytvořené z čehokoli," odpověděl Brumbál.
"Ale vždyť jenom kváká," šeptla Hermiona. Od té chvíle Hannah neviděli.
"Proč by někdo zakopl o jeho tělo? Nepatří nám oběma, dokud nemáš nebelvírskej famfrpálovej tým. Kde ho pohřbíme?" pokynul Brumbál Harrymu.
"Přesně tak, jaké mám možnosti?" odtušil přezíravě Snape.
"Dojemné, moc dojemné. Dobrou noc!" vypískla Hermiona.
"Poběž! Vždyť tady je," zvolal Hagrid.
"No jo, moc chytrý vzpomínat na profesorku Trelawneyovou," poznamenala Lenka.
"Quid agis?" otázal se Křiklan. Harry ani Ron neodpověděli.
"Co je to za plán? Jen mi ukažte, kam s tímhle problémem," ubezpečila ho Hermiona.
"Tak povídejte! Vrátil? Snad ne do hrobu?" ozval se náhle Snape. Nikdo si toho nevšiml. Harry odtrhl Bellatrixin užaslý obličej. Věděl ale, že si musejí ověřit, jestli by v temnotě svítila.
"Kamarádi? Ne, paní profesorko, vždyť se o to snažím," odmítal Křiklan. Neville celý zrůžověl, zatímco paní Weasleyová strnula.
"Bydlím, hodně skromně řečeno, v lese," vřískal Ron.
Brumbál zvedl obočí, přelétl černýma očima den zkoušky. Chvíli to vypadalo, že nezbývá ani seznam školních potřeb, na jehož základě si zprávu pročetl.
"No prosím, babička chce otírat oči a samozřejmě dostatek příležitostí, kam bych nemohl jít," přikývl Harry.
"To je směšné. Takový nesmysl!" pozdravil Kornelius Popletal.
"Souhlasím, to si nepřeju," zavrtěl hlavou Brumbál.
"To jste si myslel? Žádný plášť! Přemýšlej!" ušklíbla se opovržlivě Levandule.
"Takže Meropa náhle zatěkala očima. Báječně madam," vyvalil užasle oči Ron.
"Stan Silnička se klidně líbá s Hagridem," vysvětloval Harry.
"Vám vadí, že nechápu, jak jsi na to přišla?" sykl Gaunt.
"Zamíchej jednou ustaraně dvě velikánská zakřivená kusadla nebo ho ztratíme," ulevil si Ron.
"Bylo lepší, když se Hermiona muckala s ředitely všech kolejí," zabručel Harry.
"Čekal jsem, že budeme smět vyzkoušet přivolávací kouzlo, ale jestli se budeš chovat jako v nějakém jiném světě, tak mě to praštilo," odfrkl si posměšně Ron.
Chomáče studené mlhy promarnily spoustu času. Buclatá dáma zvedla oči, když se musela střelit nenávistným pohledem. Na chodbě se Harry svěřil do večerky pro černou magii. Malfoy si mezitím vytáhl z kapsy, co hledal, vrabčí hnízdo.
____________
Všechny postavy patří J.K.Rowlingové a já jsem je pouze zneužila pro vlastní účely. Nebo tak něco...

Najdi si svoje kotě

25. října 2011 v 19:47 | Fantaghira |  Živočichové
Jednou za čas se u nás objeví kočička, celá vychrtlá, dostane nažrat, chvíli k nám chodí a pak se zase vytratí. Vždycky to tak fungovalo, pamatuju jí ještě tal tři roky zpátky jako kotě. A letos přišla zase. Kosti z ní lezly a měla vytahané cecíky, takže bylo jasné, že má někde koťata. Už je to chvíli zpátky a já si celou dobu říkala, jestli se s nimi někdy přijde pochlubit. Asi v pátek jsem je našla ve stáji. Tři si tam hrála a čtvrté sedělo venku. Nakonec jsem objevila ještě páté! Takže teď k nám chodí kočička a pět koťat. Bohužel jsou divoká, nedají se chytit, ačkoliv dvě už jsem držela v ruce (a jedno mě kouslo).
A dneska jsem si usmyslela ty potvůrky vyfotit. Samozřejmě utekly, sotva mě spatřily. A schovaly se za plot prorostlý kopřivami. Takže jsem tak nějak fotila a doufala, že aspoň někde bude vidět kus kotěte. Je to docela vtipné, proto se s vámi podělím. Navíc jsou ty potvůrky šíleně roztomilé :)
Tohle se bojí nejmíň, takže hned nezalezlo za kopřivy.

O odletu a tak vůbec

19. října 2011 v 23:15 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Až neuvěřitelnou rychlostí se mi blíží odjezd do Irska, a já jsem se stále nedostala z fáze "kdy se vzbudím?". Pořád si připadám jak v nějakém snu. Ale jinak už mám všechno zařízené. Poletím 31. října z Frankfurtu, takže ještě mě čeká cesta autobusem do Frankfurtu, což taky bude stát za to. Do Dublinu bych měla přiletět přesně v poledne. Ale pak to teprve začne být vtipné. Budu tam muset najít nějaké autobusové zastávky, tam najít správný autobus směrem na Galway. A největší vtip přichází nakonec - musím vystoupit v Loughrea (vždyť ani nevím, jak to přečíst!), což není konečná stanice, takže se budu muset nějak domluvit s řidičem, aby mi to nezapomněl říct. Jestli všude trefím a neskončím na opačném konci Irska, budu slavit. V Loughrea už by na mě měl čekat někdo z té rodiny - údajně s cedulkou s mým jménem, abychom se dobře poznali, ale já si myslím, že budu jediný člověk, co tam bude vystupovat s velkým kufrem a naprosto vyděšeným výrazem.
Jinak jste si možná všimli, že v menu přibyla rubrika "Smaragdové zápisky", která půjde rozkliknout, až tam přidám nějaký článek. Je výhradně určená na všechny články z Irska. Sice jsem se ještě nerozhodla, jak to budu dělat, ale viděla bych to na nějaké povídání doplněné spoustou fotek s tím, že postupem času těch fotek asi nebude tolik. Ale nakonec může být všechno jinak, nicméně těšit se můžete :)

Kdysi dávno pastelkami

16. října 2011 v 13:02 | Fantaghira |  Téma týdne
Vím, že tohle nebude nijak originální článek, a je mi to jedno. Nedávno se mi podařilo vyhrabat doma desky, ve kterých jsem měla dané nějaké výkresy ještě ze základky. V naprosté většině případů je to hrůza. Ale jsou to vzpomínky. Proto, když se vyhlásilo téma týdne pastelky, hned mě napadlo, že bych sem mohla dát některé své hrůzné výtvory. Jenže se ukázalo, že skoro nic není kreslené pastelkami. Nakonec jsem našla dva obrázky asi ze třetí nebo čtvrté třídy, které dokonce nejsou tak hrozné jako ten zbytek.
První je z nějaké divadelní hry. Udělali jsme si tenkrát výlet do Plzně do divadla a pak jsme měli na výtvarce nakreslit nějakou scénu z té hry. Bohužel už nemám nejmenší tušení, co to bylo za hru a obrázek v tomhle směru moc nepomáhá.


Záhadná fotografie

15. října 2011 v 22:45 | Fantaghira |  Ostatní
Nevím, jak bych se správně měla vyjadřovat o téhle fotce, protože já jsem ji ve skutečnosti nepořídila. Ne, ona se tak nějak pořídila sama. Bylo to po jednom z mých ranních výletů za rosou. Přišla jsem domů a něco jsem rychle potřebovala, takže jsem foťák (samozřejmě vypnutý) dala do kapsy svých tepláků. A teď přichází ta záhada, protže foťák se musel sám zapnout a ještě vyfotit tu fotku. Netuším, jak je to možné, nebo jestli je to nějaké skryté poselství od podivného miniaturního národu žijícího v mém oblečení.
Co myslíte vy? Vidíte tam nějaký tajemný obrazec, který by ukrýval vzorec na rozluštění samotného vesmíru, nebo snad vzkaz, abych si častěji prala svoje věci? Protože já jsem v koncích, ale přesto jsem přesvědčená, že podivný vznik téhle fotky, nemůže být jen prachsprostá náhoda.

Inkarceron

12. října 2011 v 19:59 | Fantaghira |  Books in my thoughts
Inkarceron - Catherine Fisherová
Inkarceron - futuristické vězení ukryté neznámo kde. Temný divoký svět, v němž přežívsjí potomci původních vězňů a platí právo silnějšího. Inkarceron má dvě tváře - je uměle vyrobeným stvořením s vlastní inteligencí, ale zároveň v sobě uchovává středověký labyrint plný kobek, řetězů a tmavých chodeb. Mladého vězně Finna pronásledují vidiny předchozího života, které naznačují, že se na rozdíl od ostatních v krutém vězení nenarodil.
Ve světě Venku žije Claudia, dcera správce Inkarceronu. I ona je vězenkyní - ji i celou společnost svazuje Doba, uměle udržovaná minulost bez techniky a pokroku. Navíc se má za pár dní provdat za nenáviděného prince. O Inkarceronu slýchala jen legendy... Avšak v jednom okamžiku se Finnovi a Claudii podaří objevit tajemný přístroj, skrze který spolu mohou promluvit. A tak se zrodí plán na Finnův útěk...
(text z přebalu knihy)

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Poprvé jsem na ní asi narazila u Abyss a ten název se mi nějak vryl do paměti, že když jsem Inkarceron potkala v knihkupectví, neodolala jsem (a částečně za to mohla i obálka).

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Všudypřítomné oko.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Uniknout.

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
I přes to, že mi všechny postavy (asi až na Caspara) byly více či méně sympatické, neztotožnila bych se s nikým. Ale jedno vím jistě - nechtěla bych být Claudií.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Musím říct, že mě tahle knížka mile překvapila, ale nejvíc mě fascinoval svět, který autorka stvořila. Ze začátku jsem trochu nechápala, co pořád mají s tou Dobou, ale pak mi to přišlo naprosto geniální. A pravda o tom, kde je Inkarceron... Jedno obdivné hvízdnutí.
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Ne, že by mi to přímo vadilo, ale jak byl svět originální, tak postavy už tolik ne, i když Správce překvapil. Ale spíš mi jde o to, že mi bylo hned jasné, že Finn bude tím, kým nakonec byl (ačkoliv to mají v pokračování zpochybňovat...). Vím, že to nedává moc smysl, ale nechci nic prozrazovat.

Otázka - drabble

10. října 2011 v 23:09 | Fantaghira |  Píšu...
Dobře, původně to byl kus povídky, ale protože se tím nějak nemůžu probojovat k tomu, k čemu jsem se chtěla probojovat, nabízím vám to samostatně jako drabble. A nenechte se odradit růžovým obzorem :)

Zapadající slunce barvilo obzor do růžova a oni tam stáli jako sochy vytesané z mramoru. Opření o sebe a zahledění do dáli. Jako první se pohnula ona. V očích se jí zračila láska nekonečná jako vesmír sám.
"Miluju tě," zašeptala.
Usmál se a odtrhl svůj zrak od vzdáleného obzoru. Už dlouho se chystal položit jí tu otázku a teď se to zdálo jako pravá chvíle.
"Claro, musím se tě na něco zeptat."
"Ano?" V očekávání naklonila hlavu na stranu a dlouhé černé kadeře jí spadly do očí.
"Můžu se u tebe zítra podívat na fotbal?"

O Irsku; ještě jednou a srozumitelně

9. října 2011 v 21:57 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Když jsem se v pátek zmiňovala, že mám umístění v Irsku, bylo to v prvotním návalu euforie, kdy jsem měla tendenci křičet a všechny objímat. Teď euforie asi o setinu milimetru opadla a dostavila se fáze dvě, kdy mám tendenci všem o Irsku vykládat. A protože nemám pocit, že bych vám toho minule nějak moc sdělila, tak teď to schytáte naplno.

Budu u rodiny se třemi dětmi, což na první pohled vypadá děsivě, ale nejstaršímu synovi je 18 a jde na univerzitu, dceři Kate je 15 a nejmladšímu Timovi je 12. Udělala jsem si malý průzkum na internetu a zjistila, že ten nejmladší jezdí asi nejlíp. Rozhodně líp než já (i když by se se mnou někteří lidé hádali). Právě Kate a Tim jezdí na poníkách, jenže člověk si musí uvědomit, že poník je všechno pod 150 cm. A navíc s nějakými malými tlustými obludami by jen těžko mohli skákat. Jo, jezdí převážně parkury (Tim je hodně dobrý), ale pořádají třeba i hony (když mě nebudou nutit střílet po lišce, chci taky). Každopádně si myslím, že mě jako pomocnou sílu budou tahat po všech závodech. A jestli při tom po cestě někde nenaberu zkušenosti, tak už je nenaberu nikde.
Rodina má mít celkem kolem 200 koní, což mi trochu vyrazilo dech, ale pracuje se prý jenom s dvaceti. Usoudit se z toho dá, že k domu/statku/usedlosti/zámku(proč ne?)...prostě k tomu, kde bydlí, budou patřit hooodně velké pozemky. A taky tam bude hooodně práce. Pomáhat budu asi se vším včetně ježdění oněch poníků, když budou děti ve škole. A možná i velkých koní. Ale jinak bych to viděla na kydání, čištění, zametání a prostě takové ty "oblíbené" činnosti okolo.
Budu mít vlastní pokoj a, cituji: "you will become like a member of the family... ...sharing all their activities." Nejsem si úplně jistá, co všechno to zahrnuje. Pracovat budu šest dnů v týdnu a jeden den mám volno (ten hodlám trávit poznáváním Irska).
Jinak rodina bydlí relativně blízko Galwaye, posledně jsem zmiňovala, že v té vesnici mají tři hospody, ale vzhledem k tomu, že mají 200 koní, vás muselo napadnout, že asi nebudu nikde ve vesnici. A nebude to ani kousek za vesnicí. Po úmorném pátrání se mi podařilo najít, kde přímo budu a je to pěkný kus od jakékoliv vesnice. Já jen doufám, že někde někdy okolo jezdí autobusy jinak budu muset své poznávání Irska provádět pěšky.
Kdyby jste potřebovali vědět moje přesné umístění, hledejte Craughwell (to je ta vesnice se třemi hospodami) a pak to vemte kus severovýchodně. Tam někde uprostřed polí a luk budu.

Zítra se domluvím se slečnou ze Student Agency na další schůzce, kde už budu řešit detaily před odjezdem, pojištění a letenky. Protože, vážení, já tam začínám 1. listopadu.

Hladová přání

8. října 2011 v 19:48 | Fantaghira |  Books in my thoughts
Hladová přání - Tereza Matoušková
Podmoří je svět, který je magií přímo prosáklý. Čarodějové na Tark Itlen, kteří ji studují, ne vždycky činí nejmoudřejší rozhodnutí. Nepodařené pokusy se ztrácejí v podzemí kláštera, kde čekají, až budou znovu nalezeny.
Když jim ze sklepení pomůžete, splní vám jakékoliv přání. Chtít za to budou jenom pár kapek vaší krve. Alespoň to tak tvrdí. Ve skutečnosti vás možná připraví o vše, na čem vám v životě záleželo. Co se stane, když se jim do rukou dostane holčička, která ještě věří v kouzelné skřítky a dobré víly z pohádek?
(text z přebalu knihy)


1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Protože jí napsala Temnářka. Jiný důvod nepotřebuju :)

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Bolest, chapadla.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Chtít.

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
O ztotožnění bych nemluvila, ale myslím, že všichni máme rádi Femoriana. Všechny postavy mají něco do sebe, ale není tam nikdo s kým bych se vysloveně ztotožnila, nebo koho bych nesnášela.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Pozitivum? Všechno! Pro mě ale největší pozitivum věnování od autorky :)

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Tuhle otázku nemám ráda. Ale jo, jedna malá technická - příště by mohly být vysvětlivky hned pod čarou a ne na konci knihy.

Radostný to den

7. října 2011 v 20:40 | Fantaghira |  Vykecávám se...
A teď nevím, jestli se mám dřív pochlubit tím, že mám podepsaná a věnovaná Hladová přání od Temnářky, nebo tím, že mám umístění do Irska.
Takže popořadě. Dneska jsem si udělala výlet do Prahy. Především kvůli křtu výše zmíněných Hladových přání. Spojila jsem to s klasickou procházkou Prahou a chvilku před čtvrtou dorazila na místo křtu. Bylo tam teprve pár lidí (postupně přicházeli další), ale Temnářka nikde. Ta dorazila teprve s akademickou (tři)čtvrt(ě) hodinkou zpoždění. Ale kdo by jí to neodpustil, že? Já se přiznám, že jsem nervózně pokukovala po hodinách, protože jsem musela být v šest na Zličíně, abych se dostala domů. A když jsem zaslechla, že křtít by se mohlo v půl šesté, tak jsem si říkala "Potěš pánbůh, ale co, aspoň mám knížku s věnováním." Ale nakonec se křtilo dřív, takže jsem o nic nepřišla. Ani o památný podpis na strop. Jen mě mrzelo, že jsem musela odejít tak brzo. Holt bude muset Temnářka zase vydat nějakou knihu - příště bych si to zařídila, abych mohla zůstat déle.
Předpokládám, že Hladová přání dočtu během dnešního večera, takže je pak dám do Books in my thoughts.

Po cestě domů jsem si všimla zmeškaného hovoru (když mi zvoní mobil, zásadně to neslyším). Podle čísla jsem poznala Student Agency a usoudila, že to znamená posun ohledně Irska. Doma jsem se vrhla k počítači a okamžitě šla zkontrolovat mail. A bylo to tam. Informace o umístění. Tedy ještě to musím oficiálně přijmout, ale nemám nejmenší důvod to odmítnout. Sice mě trochu děsí, že v popisu je, že bych měla jezdit na poníkách (ta rodina má děti a ty jezdí na poníkách), ale předpokládám, že to nebudou úplně poníkové, ale větší poníkové. Vždyť jsem na přihlášku psala výšku a váhu! Ááááá!!! Teď jenom přežít víkend a předpokládám, že v pondělí se mi pokusí dovolat znova (nebo zavolám já jim) a to už se musíme domluvit!
Takhle skvělý den jsem už dlouho neměla!

P.S.: Prověřila jsem si tu vesnici, kde bych měla být (Craughwell) na Wiki. Nejdůležitější informace - mají tam tři hospody! :D

Malá Chlupatá Koule - o půl roku později

5. října 2011 v 20:26 | Fantaghira |  Živočichové
Někteří si možná ještě vzpomenou na článek s fotkami Malé Chlupaté Koule. Vyšel před půl rokem (a dvěma dny) a já si řekla, že by bylo hezké udělat nějaké srovnání. Z Malé Chlupaté Koule vyrostla, takže už není malá ani moc jako koule, ale chlupy jí zůstaly. Tedy jemu, je to pes, i když ho občas oslovuju "Gertrúdo". Nicméně, jak jsem si dneska vyzkoušela, vyfotit ho není žádná zábava, protože pořád někde běhá a když už se zastaví, tak pořádně daleko. Ale tentokrát to prostě není o nějakým uměleckých, dokonalých fotkách, ale o objektu na nich.

Bez názvu

3. října 2011 v 21:29 | Fantaghira |  Píšu...
Ať se snažím napsat poslední dobou cokoliv, s ničím nejsem spokojená. A abych předešla zbytečným otázkám - ne, nejsem spokojená ani s tím, co si tu přečtete, jen už jsem se ten pocit naučila ignorovat.
Jsem utahaná jako kotě, takže jestli jsem vám chtěla něco sdělit, udělám to jindy.

Bez názvu*

Křičíš.
Zvuk boří
staré zdi.

Pláčeš.
Slzy zaplavují
úrodná údolí.

Ničíš.
Zkáza přichází
na práh všech dveří.

Umíráš.
Život rozlévá se
po celém světě.

* Ne, to není pokus o umělecký název básně. Já vážně nevím, jak to pojmenovat...