Listopad 2011

Sméagol

27. listopadu 2011 v 19:38 | Fantaghira |  Téma týdne
Dobře, Sméagol není moje nejoblíbenější knižní postava, nicméně o Siriusovi se mi psát nechce (navíc tuším, ež jsem tu o něm už kdysi psala), a Glum je v mém žebříčku oblíbenosti hodně vysoko.

Někoho by to možná mohlo překvapit - proč zrovna to slizké stvoření, co netouží po ničem jiném, než po svém Miláškovi. Jenže to je právě to. Většina lidí chápe Sméagola jako zápornou postavu - to on chce překazit výpravu do Mordoru, to on chce zabít Froda, to on by nejraději ovládnul svět. Ale zkusili jste se na to někdy podívat z jeho pohledu?
Sméagol si spokojeně žil se svým Prstenem pod horami u malého jezírka, kde měl dostatek ryb. Jednoho dne se tam objevil nějaký drzý malý hobit a Prsten mu ukradl. Protože Prsten byl jedinou Sméagolovou láskou, vydal se ze svého úkrytu v horách a snažil se Miláška najít.
O mnoho let později (stále bez Prstenu) chytí Sméagola skřeti, odvlečou ho do Mordoru, kde ho mučí, dokud jim nevyzradí, co chtějí vědět: "Kraj! Pytlík!". Pak ho polomrtvého pustí. A Sméagolovi je jasné, že teď už není sám, kdo chce Miláška, proto si musí pospíšit. Jenže kolem Prstenu je pořád tolik lidí a on se nemůže přiblížit, protože by ho zabili. Takže je zpovzdálí sleduje a to dokonce i do Lórienu i přes to, že Elfy nenávidí a všechno elfské ho pálí na kůži.
Nakonec se mu naskytne příležitost, když Frodo a Sam opustí zbytek Společenstva. Jenže oni ho chytí a jemu nezbyde nic jiného než slíbit, že jim bude dělat průvodce, pokud nechce zemřít. A průvodce jim dělá skvělého. Dokonce natolik, že nenechá Froda jít vstříc jisté smrti u Černé brány a vezme ho oklikou přes Ithilien.
Tam ovšem dojde k nedorozumění. Sméagol si na lov ryb vybere posvátné jezírko a Frodo, který ho odtamtud chce bezpečně odvést, ho dovede ke gondorským vojákům, což Sméagol nemůže vnímat jinak než jako zradu. Právě proto později dojde k hádce mezi jeho dobrou a špatnou stránkou, mezi Sméagolem a Glumem, kde nakonec oba dojdou k názoru, že Frodo by měl zemřít a Milášek by se měl vrátit ke Sméagolovi.
Celá ta věc s Odulou je tedy v podstatě odplata za Ithilien. Sméagolovi se plán ovšem nevydaří, navíc zjistí, že zlí Hobiti chtějí Prsten zničit, což on nemůže dopustit. Trmácí se proto za nimi přes půl Mordoru až k Hoře Osudu, kde svede poslední souboj s Frodem, ve kterém sice získá Prsten, ale vzápětí uklouzne a padá vstříc žhavé lávě, která ho pohltí dohromady s jeho Miláškem.
Nutno dodat, že nebýt Sméagola, Frodo sám by se nikdy neodhodlal Prsten zničit, takže vlastně Sméagol je ten skutečný hrdina, ten, kdo zachránil svět, i když ne docela úmyslně.

Vždycky si vzpomenu na to, co říkal Gandalf Frodovi, když viděli Gluma v Morii:
"Mé srdce mi říká, že Glum ještě sehraje nějakou roli, dobrou nebo zlou, než to skončí..."

A já bych řekla, že sehrál tu nejlepší roli, jakou mohl.

V irské stáji I.

26. listopadu 2011 v 20:43 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
Na začátek bych ráda upozornila, že mám zkušenosti pouze s jednou jedinou irskou stájí, je možné, že na jiných místech to funguje jinak. Do srovnávání s fungováním stájí v Čechách se také pouštět nehodlám, a to i přesto že znám několik různých stájí a jízdáren. Důvod je stejný - všude to funguje trochu jinak.
Protože je toho nějak moc, bude to rozděleno do několika částí.

Zázemí
Co se zázemí - prostorů týče, je tu 18 stájí plus asi osm menších výběhů, ve kterých může být případně i víc koní (ve dvou je momentálně po čtyřech hříbatech, v dalším tři poníci). Velikostně nejsou stejné, můj odhad je opravdu špatný, ale koně se tam nemačkají, a zase se člověk nestrhne, když je jde chytit. Na zemi ve výběhu je taková dřevěná drť - jsou to takové odštěpky dřeva, což vás možná může trochu překvapit, ale do místního počasí je to ideální, protože propouští vodu a nemusíte se nikde brodit v bahně (počkejte si, až se dostanu k pastvinám). Ve stájích jsou hobliny.
Pak jsou tu pastviny. Obrovské louky s různým množstvím koní. Tady je tráva, nicméně po pár dnech deště je hlavně u vchodů pěkné blátíčko a už se mi stalo, že jsem na jednom místě zahučela do půli lýtek.
Další důležité prostory, ale tentokrát už bez koní, jsou "tack room", do češtiny asi nejlépe převedené jako sedlovna, kde ovšem nejsou jen sedla, ale i uzdečky, martingaly, podsedlové dečky a vše, co je potřeba na koně. Další je přípravna krmení, což není ani uzavřená místnost, spíš takový prostor mezi stájemi, kde jsou kontejnery s krmením. A pak je tu další takový prostor, kde jsou věci jako čištění, ale především je tu "stock". Přiznám se, že netuším český název, tak vám přdkládám obrázek, co jsem našla:
Jen ten, co tu mají, má "dvířka" ze všech stran a člověk si tak otevře jen ty, kam se potřebuje dostat. Je to dobré na ošetřování zraněných koní nebo očkování (nemusíte se bát, že vás kůň kopne nebo na vás skočí), dobré je to i na umytí, zapletení hřívy a další přípravy na hony nebo závody. Ne proto, že by při tom kůň kopal, ale nemusí ho nikdo držet.
Pro práci s koňmi se tu nachází pískové kolbiště s překážkami a pro koně, kteří se nestíhají vzít pod sedlo, je tu kolotoč - zařízení, kam dáte koně (ten, co je tady, je na šest koní), zmáčknete start, ono se to začne točit a koně chodí dokolečka.

Na honu ještě jednou a tentokrát i s liškou

22. listopadu 2011 v 21:27 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
V minulém článku jsem zmiňovala fotky z dalšího honu a konečně jsem je prošla a pár jich vybrala sem. Tentokrát se mi podařilo vyfotit i lišku, nicméně nejsem si jistá, jestli jí na fotce vůbec uvidíte :D Hon byl tady v okolí, takže bylo jednodušší ho sledovat. Je taky zajímavé pozorovat všechny ty lidi, kteří se jdou na hon podívat. Je to taková událost týdne. Dokonce jsem potkala pána, který - když se dozvěděl, že jsem z Čech - mi vyprávěl, jak byl za války v Praze, dokonce mi říkal, kde měli ubytovnu (už si to nepamatuju). Nějak jsem nevěděla, jak zareagovat. Zeptat se, jestli se mu Praha líbila (což bylo to jediné, co mě napadlo) mi přišlo krajně nevhodné.
A teď vzhůru na fotky. Pokud by se vám zdálo, že jsou na nich stejní lidé jako na těch minulých, tak se vám to nezdá.

Nejenom o jídle

21. listopadu 2011 v 20:13 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
Ano, už chvíli jsem nenapsala. Nebylo moc o čem, práce je pořád stejná. V sobotu tu byl hon, možná přihodím nějaké fotky, až je zpracuju (čti: mám je v počítači, ale ještě jsem je ani pořádně neviděla). Včera jsme jeli do Cavanu na závody. Jen mám pocit, že jsem jim přinesla smůlu - Timovi se vůbec nedařilo. Vrátili jsme se po půlnoci a já padla mrtvá do postele.

Ale chtěla jsem psát o jídle. Než jsem odlétala, spousta lidí se mi ptalo, jaké je irské národní jídlo, a já odpovídala, že nemám zdání. Teď už zdání mám, ale vezmeme to postupně.
Snídaně: Ke snídani mám muesli nebo cornflakes - pro mě naprosto ideální snídaně. Samozřejmě si můžu udělat toast s marmeládou* nebo nutellou a tak. V neděli dělá Jackie palačinky. Na teplou palačinku si dáte trochu másla, které se rozpustí a vsákne, posype se to cukrem a pokape citronem. Kam se hrabou džemy. Obecně by se dalo říct, že snídaně je sladká.
Oběd: Obědu se tu nepřikládá taková váha jako v Čechách, což mi opět vyhovuje. Ono jezdit s těžkým břichem na koni není úplně ono. K obědu si většinou dělám sandwich (případně si ho zapeču). Občas dělá Jackie polévku. Jsou to takové ty krémové rozmixované polévky, většinou zeleninová, měla jsem i houbovou. Jackie nejí maso, takže aspoň polévky dělá tak, aby je mohla jíst i ona.
Večeře: Večeře je největší jídlo dne. Sejde se u něj celá rodina. Co se jí, je různé. Kuře, špagety, kari, čína, uzené... Dost často je jako příloha bramborová kaše. A zelenina - mrkev nebo brokolice nejčastěji (pozn. na okraj - ještě jsem tu neviděla okurku) A taky tu nemají žádné těžké omáčky. Ještě jsem tu neměla nic, co by mi nechutnalo.
A teď k tomu národnímu jídlu. Říkají tomu stew. Je to dušené maso (tipla bych hovězí) a k tomu dušená zelenina a brambory (případně kaše) řádně polité šťávou z masa (v Čechách by se to zahustilo do omáčky). A božsky to voní.

Pije se tu dost často mléko, čemuž jsem se nejdřív divila ("proč by někdo furt pil mlíko?"), ale pak jsem ho ochutnala. Řekněme jen, že to, co se prodává v Čechách pod označením mléko, je divná voda. Jestli jste někdy někdo ochutnal čerstvé kravské mléko (a myslím opravdu čerstvé, ne z krabice s nápisem čerstvé), tak ví, že to chutná úplně jinak (taky to nemusí každému chutnat). A nějak tak chutná mléko, co se prodává tady. Mňam.
Když nechcete mléko, můžete mít vodu. Co se čaje/kávy týče, nebude to tu tak zlé jako v Anglii :D Pije se tu i kafe, žádné speciální, úplně normální rozpustné. Čaj je černý (Jackie tu taky má nějaké podivné bylinkové...) a strašně dobrý. Chutná trochu jinak, než v Čechách, ale není to nijak drastické jako u mléka.

To by bylo asi všechno. A věřte nebo ne, tři jídla denně bohatě stačí. Když to říkám já, tak to něco znamená - já byla schopná v deset hodin večer chodit prohledávat ledničku, protože jsem měla na něco chuť. Co jsem tady neměla jsem ani nejmenší nutkání něco takového udělat.
Snad jste se dozvěděli něco zajímavého.

Galway potřetí

16. listopadu 2011 v 21:01 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
Třetí a (zatím) poslední várka fotek z Galway. Tentokrát je to takový mix z ulic. V prvním článku o Galway jsem zmiňovala Latin Quarter - čtvrť, která podle mě není vůbec latinská, ale čistě irská a naprosto úžasná. Ale abych začala podle toho, jak mám za sebou fotky, musíme začít na Eyre Square, vedle kterého se mimochodem nachází autobusové nádraží (můžete vidět i na fotce).

Galway podruhé

14. listopadu 2011 v 20:04 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
Abych to vzala alespoň trochu tématicky, tak tu pro vás dnes mám připravené fotky katedrály v Galway. Vzhledově mi trochu připomínala St. Paul's v Londýně, tak nevím, jestli se architekti inspirovali nebo je to jenom náhoda (nebo ten Londýn vidím všude).
Katedrála je díky svojí velikosti vidět už zdálky.


Mému budoucímu já

13. listopadu 2011 v 17:00 | Fantaghira |  Píšu...

4.11.2011

Mému budoucímu já,

je mi naprosto jasné, že si napamatuješ, že bys kdy psala tenhle dopis. Částečně za to může tvá děravá paměť - nezapírej, vždyť ani nevíš, cos dělala včera - ale především za to může fakt, že mám v sobě flašku vodky, pilulku na zapomnění a další flaška tu na stole čeká, až tohle dopíšu, takže si ráno nebudu pamatovat ani svoje jméno. Jen doufám, že si nevzpomínáš na příští ráno, protože to by znamenalo, že bylo vážně zlé...

Ale mé drahé budoucí já, kvůli vzpomínkám na jednu šílenou kocovinu, na které se zrovna pracuje ti nepíšu. Ne, přišla jsem na něco, co je moc nebezpečné ale také důležité a musím se s tím někomu svěřit. Je trochu šílené svěřit se s tím sám sobě, ale nikdo jiný to nesmí vědět. Neptej se, všechno pochopíš. Snad.

Jako malá sis myslela, že jsi adoptovaná, snila o tom, jak se jednoho dne zázrakem objeví tví praví rodiče a odvezou si tě k sobě. A později jsi začala vidět útržky budoucnosti. Nic, co by stálo za řeč, ale zároveň nic, co by byla náhoda. Proč píšu o dvou naprosto nesouvisejících věcech? Vydrž. Ono spolu totiž všechno souvisí.

Když babička umřela, odkázala ti mimojiné i malou dřevěnou krabičku, do které se nebylo možné nijak dostat, aniž bys ji zničila. Ne, nepamatuješ si ji, já vím. Ale byla tu, věř mi. Jednoho dne sis s ní hrála, převracela ji v ruce a najednou se sama od sebe otevřela. Vypadl z ní papír. Rozložila jsi ho a začala číst. Bylo tam všechno. Tedy všechno, co věděla.

Našli tě v košíku u řeky, polomrtvou hlady a zimou. Vzali si tě k sobě, prý jenom na chvíli, ale pak už se tě nedokázali vzdát. Vychovali tě jako vlastní dceru. Ale tys nebyla jejich vlastní a tví vlastní rodiče tě zoufale hledali. Ne, nenechali tě tenkrát u řeky, někdo cizí tě vzal a odnesl tam. Babička věděla, že tě hledají, a proto se snažila přesvědčit tvou matku, tu co tě odnesla od řeky, že by tě měla vrátit. Neměla to dělat, protože tím ji jenom varovala, že tví rodiče přichází.

Tvoji nepraví rodiče si jednou za tmy počkali na ty tvé pravé a zabili je. Babička nevěděla jak, neměla ani žádné důkazy, ale krátce po rozhovoru se svojí dcerou, tví rodiče zmizeli a nikdy je nikdo nenašel.

Říkáš si, proč ti to píšu?

Můžu ti odpovědět, proč ti to píšu. Proč to nechci vědět teď. Za žena, která se nazývá mojí matkou pořád ještě žije. Dřív nebo později bych to nevydržela a vmetla jí fakta do obličeje. A obávám se, že jen u fakt by to nezůstalo, možná by následovala pěst nebo kulka. A já nechci přijít o mámu. Já si chci myslet, že mám skvělou mámu, nebo aspoň skvělou v rámci možností.

Nevěříš mi?

Proč bych lhala sama sobě?

O jedno tě prosím, jestli je pořád naživu, zapomeň na všechno, co jsem tu napsala. Vezmi si flašku vodky, pilulku zapomnění a napiš dopis pro své budoucí já. Moc tě prosím, nezabíjej ji. Nevzešlo by z toho žádné dobro.

A jestli je už mrtvá, odpusť jí. Vím, že to dokážeš, mrtvým se odpouští snáze než živým.

Chci, abys tohle všechno věděla, i kdyby jenom proto, že to chtěla babička. Ale především myslím, že každý člověk by měl vědět o svých rodičích, jinak je jeho život smutný. Ne, nebudu tu debatovat o smyslu života, když mám v sobě flašku vodky.

Nalož s informacemi v tomhle dopise, jak uznáš za vhodné. Jen tě znovu prosím, nezraň sebe ani nikoho jiného. Věřím, že to zvládneš.

Pac

pozn. autora: Pokud se vám dopis líbil, můžete mu dát hlas tady.

Galway poprvé

12. listopadu 2011 v 22:09 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
Dneska jsem se byla podívat v Galway. Po neskutečných ranních zmatcích jsem byla odvezena na autobus a po poledni jsem už vystupovala z autobusu a snažila se tvářit, že vím, co dělám (což dělám pokaždé, když nemám ani tušení, co dělám). Nicméně podařilo se mi neztratit se (ono není ani kde, Galway je vážně malé městečko), prošla jsem se, nakoupila tři knížky. Tedy technicky vzato dvě - I Shall Wear Midnight od Pratchetta a Inheritance od Paoliniho, ale k Inheritance byl ještě výtisk Alchemyst od Michaela Scotta zadarmo. Dala jsem se do čtení Inheritance, jsem na straně 15 z 849 a netuším, kde seženu čas na to si to přečíst (doufám že dřív než vyjde český překlad). Ale nevadí, hlavně, že to mám.
Co se Galway týče, zamilovala jsem se. Vzměte si všechno (pozitivní), co si myslíte o Irsku, o životě tady a o lidech tady a dejte to na jedno místo. A to je Galway. Nebo aspoň Latin Quarter. Ale o tom někdy jindy.
Svoji logiku jsem pravděpodobně nechala doma, protože začnu fotkami, které jsem fotila naposled. Jsou to fotky z pobřeží - ano, musela jsem se jít podívat na moře. No a tady jsou:

Hrdinství pro začátečníky

11. listopadu 2011 v 20:10 | Fantaghira |  Books in my thoughts
Hrdinství pro začátečníky - John Moore
Když vám zdánlivě šílený věštec nebo jasnovidka ve společensky nepřípustném oděvu řekne, abyste nenechali magický talisman upadnout do špatných rukou, berte je vážně. NEMÁVEJTE nad tím rukou a nenechávejte zmíněný talisman povalovat někde na stole; docela dobře by to taky mohlo skončit koncem světa.
Robert S. Taylor: Rukověť praktického hrdinství, str. 134

Království Deserae je v nejstrašnějším nebezpečí ze všech strašných nebezpečí. Drahocenný magický talisman - Prastarý artefakt model sedm - padl do rukou tyranského zloducha lorda Voltmetera (Toho, kterého musíme jmenovat).
Jen jediný muž ho může zastavit (a získat tak zároveň ruku přírodou velice štědře obdařené princezny Deserae). Bohužel, nemá v tom směru žádné praktické zkušenosti. Ale princ Kevin Timberlane je odhodlán proniknout do Pevnosti zmaru (možná přes obchod s upomínkovými předměty?), odolat svádění v kůži oděné dominy s bičem (což zase nemusí být tak zlé) a postavit se armádě ničeho se neštítících hrdlořezů (tohle je zlé) vyzbrojen pouze čistým srdcem, diskutabilní odvahou - a hlavně výtiskem Rukověti praktického hrdinství...
(text z přebalu knihy)

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Na Johna Moorea jsem před časem náhodou narazila v Levných knihách a tehdejší dvě knihy - Zlý princ Charlie a Osud horší než draci - se okamžitě zařadily mezí mé oblíbené. Takže když jsem potkala Hrdinství pro začátečníky, neváhala jsem ani vteřinu.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Větrací šachta. (pozn.: napsala bych "obchod s upomínkovými předměty", ale nevešla bych se do limitu)

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Být hrdinou. (skoro jedno slovo)

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Neztotožnila bych s nikým, protože se všichni chovají tak šíleně, že ztotožnění je absolutně nemožné. Ze stejného důvodu tu není postava, kterou bych nesnášela nebo naopak milovala. Ale fandila jsem Valerii.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Jestli mám něco vyšvihnout, tak neuvěřitelnou vtipnost. Myslím, že to je poznat už z anotace.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Mohla bych napsat, že to občas bylo šílené až moc, ale není to nic, co by mně osobně vadilo. Ne, nenapadá mě vůbec nic...

Keltský kříž

10. listopadu 2011 v 20:05 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
Slyšela jsem zvěsti, že v Čechách je pěkná zima, ačkoliv ještě nemrzne, a nedá mi to - dneska jsem byla celý den venku jenom v mikině a ještě mi bylo teplo. Tak a záviďte. A kdyby se vám někdo snažil napmluvit, že v Irsku pořád prší, tak mu nevěřte, co jsem tu, tak pršelo jenom jeden den. Ovšem děsím se chvíle, kdy si to počasí rozmyslí a bude pršet měsíc v kuse.
Ale abych se dostala k tomu kříži. Když tady jezdím po té pěkné silničce, míjím jeden takový malinkatý hřbitůvek. A tady nejsou hřbitovy jako u nás, tady mají totiž na hrobech keltské kříže a vypadá to strašně hezky, tak starobyle. I když je pravda, že už jsem tu taky někde stihla vidět keltský kříž s přibitým Ježíšem, a to byl hnus. Každopádně, protože mi přijde blbé zeptat se Jackie, jestli bych mohla jít na hřbitov a udělat tam pár fotek (zní to dost... divně), tak jsem si s sebou zase dneska vzala foťák na vyjížďku a zkusila něco vyfotit. Zajímavé je, že nejvíc spokojená jsem s první fotkou, která ovšem vyšla rozmazaně. Pro větší efekt jsem jí hodila do černobíla.


Po okolí

7. listopadu 2011 v 20:53 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
Zkoušeli jste někdy fotit z koňského hřbetu? Ne? Nezkoušejte to. Kůň se pod vámi houpe a vy nejste schopní svůj fotoaparát zaměřit do míst, která chcete vyfotit. A když se vám to konečně povede a zmáčknete spoušť, kůň se zrovna pohne, takže nakonec máte stejně vyfoceno něco úplně jiného.
Dneska jsem si na vyjížďku vzala foťák. Jezdí se tady po takové malé silničce, která je lemovaná typickými irskými pastvinami s ovcemi nebo kravami. Jenže když se pod vámi houpe kůň, který se navíc snaží všeho leknout, půlka fotek stejně skončí rozmazaná. Navíc na těch fotkách je ta zelená nějaká... ne tak zelená.
Ale ještě než se vrhnu na fotky, chci něco zkusit. Údajně by měl blog zvládnout přežvýkat google mapu. I přestože je to silnička malá, na googlu se dá dát do street view, takže si můžete dát malou procházku se mnou.
Po levé straně je dům, k němu brána a vedle je další brána. Ta vede k domu, kde jsem teď já, po pravé ruce výhled na irskou krajinu a v dálce by měla být vidět dálnice do Galway, ačkoliv jí tam vůbec nevidím.
Dál postupujte podle vlastního uvážení. Ne vždy něco uvidíte, silnice je občas z obou stran zarostlá křovím, ale pak jsou zase krásné pohledy.
EDIT: Tak to vypadá, že mapa se nezobrazí, ale když kliknete na odkaz, tak to uvidíte... Zkusím s tím ještě něco udělat.

A teď už fotky.

Hon na lišku

5. listopadu 2011 v 22:01 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
V Anglii je už zakázaný, ale v Irsku ne. Hon na lišku. Dneska jsem se na jednom byla podívat, ovšem jako divák toho moc nevidíte. Přesto se mi povedlo spatřit lišku. Údajně měli vypustit tři, ale jedna mi musela stačit. Vyfotit jsem jí ale opravdu nestihla. Co se týče honu samtného bylo to šílené. Smečka psů se kamsi žene za liškou (aspoň doufáte, že za liškou) a za psy jezdci. Nejdřív ti, co tomu velí (masteři) a pak zbytek pole. Jedete krásnou irskou krajinou, občas si skočíte nějakou tu zeď, co je zrovna v cestě. Pak psi ztratí lišku, takže jedete někam jenom tak nazdařbůh, protože proč ne. Nikdo tam totiž neřeší, že mu s koněm jedete po pozemku, je přece hon a támhletu zeď si můžete skočit, proto tam jsou vysekané všechny ostružiny a další trní.
V Čechách by nikdy nic takového nešlo, a ne jenom kvůli tomu, že to tam je samé pole a žádná louka (o překážkách jako jsou tu ty zdi ani nemluvě), ale kdyby se nějakému zemědělci přehnalo po louce padesát koní, tak ho trefí šlak a ža se z toho vzpamatuje, tak vás zažaluje, že jste mu zničili celou louku. Věřte mi, na mě už takhle pár lidí v Čechách řvalo, a to jsme tam jeli se třemi koňmi.
Ano, někteří mi tu budou tvrdit, že ta liška je chuděra, takhle jí štvát, co si o sobě myslíte? A ano, chuděra liška. Ale je větší chuděra, když umře uštvaná psy a jezdci, nebo když umře za jednu tlapu chycená v pytláckém oku? Navíc jsem z toho měla takový pocit, že liška je jenom bonus, protože většina jezdců si tam jede zajezdit a ne umučit nějakou nebohou lišku. A pokud si stejně chystáte proslov na téma "Týrání lišek", schovejte si ho pro někoho jiného.
Fotek moc nemám, protože povětšinou byli jezdci moc daleko od cest, kde jsme byli my (přihlížející), ale něco mám...

Co všechno se tu nenaučím...

4. listopadu 2011 v 23:50 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
V první řadě jsem sem přijela, abych si zlepšila ježdění. Vzhledem k tomu, že jsem si teď dva dny mohla jezdit bez dozoru, jak jsem chtěla (jenom po kolbišti), to nevypadá moc nadějně. Ale ne, já jezdím dobře i tak... Každopádně o to ani tak nejde. Já jsem jedináček, nikdy jsem nezažila takové to sourozenecké pošťuchování se a sourozeneckou nenávist. A s Kate a Timem to mám před očima. Tedy ne tu nenávist, oni jsou sehraní. Nutno říct, že když poslouchám ty jejich historky o tom, jak se někde přivázali a mlátili do sebe, jsem vážně ráda, že žádné sourozence nemám. A o většině toho neví ani Jackie, ta vždycky sedí s vyvalenýma očima a říká "That did not happen, did it?" a oni odpovídají "Yeah, it did.", na což jim Jackie odpovídá "You're such a horrible children." nebo "You're so mean!". Nejhorší na tom je, ža ať řenou cokoliv, byť by to bylo něco úplně strašného, v jejich podání to zní neskutečně vtipně.
Další věc - včera jsme se dívali na nějaká vtipná videa a klipy k písničkám. Objevila jsem díky nim skupinu Your Favorite Martian. Něco, co bych nikdy neposlouchala, protože se mi tenkle typ hudby úplně nelíbí, ovšem má to tak skvělý text a klip, že to nejde. Ano, musíte mít trochu morbidní smysl pro humor...


Z Frankfurtu do Irska ve fotkách

2. listopadu 2011 v 21:22 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
Dneska jsem chtěla jít fotit, vážně jsem chtěla. Ale bylo celý den tak hnusně, že by ty fotky nebyly hezké, takže jsem se na to vykašlala. Ale konečně jsem si přetáhla fotky z cesty. Fotila jsem při vzletu a přistání, protože jinak byly dole mraky a nic vidět nebylo... A pak jsem se taky o cosi pokoušela v Irsku přes autobusové okénko, ale všechno to skončilo rozmazané a divné.
Tohle je letadlo, kterým jsem do Irska letěla, na Frankfurtském letišti.

A do práce...

1. listopadu 2011 v 19:11 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
Ráno jsem vstala, vyděsila, kde to jsem, vzpomněla si, kde to jsem a vydrápala se z postele. V osm jsem měla sraz s Jackie v kuchyni, že půjdeme krmit. Mike už byl venku a zprvu byl trochu matek v tom, kdo už žrádlo má a kdo ne a kde je jaký kůň, ale nakonec se to nějak rozdělilo a já pak šla vozit seno. Byla jsem překvapená, kde všude se tu dají objevit koně (doufám, že teď večer jsem nakrmila všechny). Pak jsme se šli nasnídat (müsli s mlíkem, takovou snídani si nechám líbit) a po snídani měli přijet nějací lidé ze Švédska (netuším, jak se vzali v Irsku) podívat na poníky. A pak začal zmatek. My se v klidu nasnídali a pak přiběhl Mike, kde jako jsme, že máme dávno čistit, když přijedou ti lidé. Jenže ti zrovna dorazili. Takže to bylo sundat deku z jednoho poníka, dát mu sedlo, uzdečku, vyvést, Tim nebo Kate ho vzali na kolbiště s překážkami, za chvíli přijeli a vyměnili poníka za dalšího. Celkem jich předváděli asi šest a já jim měla pomáhat. Ale jo, nakonec jsem se jim tam snad tolik nepletla... Jaká úleva, když Švédi odjeli. On pak taky odjel Mike s Timem někam na lov (abyste neměli mylné dojmy, přečtete si Wiki).
Já a Kate jsme si pak vzali koně a jeli ven, jenom tak kousek tady po silničkách mezi ohradami s ovcemi a krávami. Je to tu strašně krásné, ale ani jsem se nestíhala moc rozhlížet, protože jsme celou cestu kecaly. O všem možném. Snažila jsem se jí vysvětlit, jak to je u nás se školami, jak je to se skloňováním (jak, když to v angličitině není!) a tak podobně. Probraly jsme toho dost, ale nic moc z toho se mi nechce zveřejňovat.
Když jsme se vrátily, čekal na nás oběd - zeleninová polévka a pak tousty nebo sendviče, tak jsem si udělala sendvič s kuřetem a byla spokojená. Kate se pak musela jít učit a Jackie řekla, že bych mohla vzít ještě jednoho poníka na chvíli ven. Tak v pohodě, vzala jsem si Rose (poník) na kolbiště, chvíli jsem klusala a pak si říkám, že zkusím nacválat. Jedno kolečko v klidu, ale pak jsem jí chtěla zastavit a v ten moment začala lítat jako splašená. Takže já seděla na tryskajícím poníkovi a říkala si, že spadnout hned první den je fakt trapas. Jenže pak mi vypadla noha ze třmenu a začalo se se mnou točit sedlo a pád byl nejlepší řešení. Áchjo. Ale snad jsem si tím vybrala pády v Irsku. Pak jsem tu potvoru šedivou chvíli vylonžovala a sedla si na ní znova, tentokrát už jenom v klusu.
Protože byl ještě čas, Jackie mi řekla, že si můžu ještě vzít jednoho poníka ven. Tak jsem souhlasila. Ta ale byla pravý opak Rose, vůbec se jí nechtělo dopředu a když klusala tvářila se, že každou chvíli upadne. Ale neupadla. Naštěstí. Takže jsou jsem necválala, protože k tomu bych jí asi nedonutila. Sluníčko pak začalo zapadat za stromy (ano, dneska tu svítilo sluníčko!), takže jsem jí vzala zpátky na dvůr. Tam jsem zjistila, že Mike a Tim se vrátili z honu.
Začala jsem vozit seno a skončila před chvílí. Na konci jsem v kolečku našla žábu, chuděra měla něco s jednou zadní nohou, že s ní vůbec nehýbala. Když jsem jí ukázala Jackie, řekla mi, ať jí jdu ukázat Timovi. Nevěřili byste, že se někdo může bát žáby. Tim se tak díval na žábu v mojí ruce a ptal se, co to je. A když jsem mu řekla, že žába, s hrůzou ustoupil tak o metr, ať s tím jdu pryč. Nakonec jsem žabku nechala v trávě u cesty, ale nevím, jestli s tou nohou přežije. Na druhou stranu mu tam bude líp než v kolečku pod senem.
To je z dneška zatím vše. Na fotkách se pracuje... Ehm... začne se na nich pracovat, slibuju :D