Mému budoucímu já

13. listopadu 2011 v 17:00 | Fantaghira |  Píšu...

4.11.2011

Mému budoucímu já,

je mi naprosto jasné, že si napamatuješ, že bys kdy psala tenhle dopis. Částečně za to může tvá děravá paměť - nezapírej, vždyť ani nevíš, cos dělala včera - ale především za to může fakt, že mám v sobě flašku vodky, pilulku na zapomnění a další flaška tu na stole čeká, až tohle dopíšu, takže si ráno nebudu pamatovat ani svoje jméno. Jen doufám, že si nevzpomínáš na příští ráno, protože to by znamenalo, že bylo vážně zlé...

Ale mé drahé budoucí já, kvůli vzpomínkám na jednu šílenou kocovinu, na které se zrovna pracuje ti nepíšu. Ne, přišla jsem na něco, co je moc nebezpečné ale také důležité a musím se s tím někomu svěřit. Je trochu šílené svěřit se s tím sám sobě, ale nikdo jiný to nesmí vědět. Neptej se, všechno pochopíš. Snad.

Jako malá sis myslela, že jsi adoptovaná, snila o tom, jak se jednoho dne zázrakem objeví tví praví rodiče a odvezou si tě k sobě. A později jsi začala vidět útržky budoucnosti. Nic, co by stálo za řeč, ale zároveň nic, co by byla náhoda. Proč píšu o dvou naprosto nesouvisejících věcech? Vydrž. Ono spolu totiž všechno souvisí.

Když babička umřela, odkázala ti mimojiné i malou dřevěnou krabičku, do které se nebylo možné nijak dostat, aniž bys ji zničila. Ne, nepamatuješ si ji, já vím. Ale byla tu, věř mi. Jednoho dne sis s ní hrála, převracela ji v ruce a najednou se sama od sebe otevřela. Vypadl z ní papír. Rozložila jsi ho a začala číst. Bylo tam všechno. Tedy všechno, co věděla.

Našli tě v košíku u řeky, polomrtvou hlady a zimou. Vzali si tě k sobě, prý jenom na chvíli, ale pak už se tě nedokázali vzdát. Vychovali tě jako vlastní dceru. Ale tys nebyla jejich vlastní a tví vlastní rodiče tě zoufale hledali. Ne, nenechali tě tenkrát u řeky, někdo cizí tě vzal a odnesl tam. Babička věděla, že tě hledají, a proto se snažila přesvědčit tvou matku, tu co tě odnesla od řeky, že by tě měla vrátit. Neměla to dělat, protože tím ji jenom varovala, že tví rodiče přichází.

Tvoji nepraví rodiče si jednou za tmy počkali na ty tvé pravé a zabili je. Babička nevěděla jak, neměla ani žádné důkazy, ale krátce po rozhovoru se svojí dcerou, tví rodiče zmizeli a nikdy je nikdo nenašel.

Říkáš si, proč ti to píšu?

Můžu ti odpovědět, proč ti to píšu. Proč to nechci vědět teď. Za žena, která se nazývá mojí matkou pořád ještě žije. Dřív nebo později bych to nevydržela a vmetla jí fakta do obličeje. A obávám se, že jen u fakt by to nezůstalo, možná by následovala pěst nebo kulka. A já nechci přijít o mámu. Já si chci myslet, že mám skvělou mámu, nebo aspoň skvělou v rámci možností.

Nevěříš mi?

Proč bych lhala sama sobě?

O jedno tě prosím, jestli je pořád naživu, zapomeň na všechno, co jsem tu napsala. Vezmi si flašku vodky, pilulku zapomnění a napiš dopis pro své budoucí já. Moc tě prosím, nezabíjej ji. Nevzešlo by z toho žádné dobro.

A jestli je už mrtvá, odpusť jí. Vím, že to dokážeš, mrtvým se odpouští snáze než živým.

Chci, abys tohle všechno věděla, i kdyby jenom proto, že to chtěla babička. Ale především myslím, že každý člověk by měl vědět o svých rodičích, jinak je jeho život smutný. Ne, nebudu tu debatovat o smyslu života, když mám v sobě flašku vodky.

Nalož s informacemi v tomhle dopise, jak uznáš za vhodné. Jen tě znovu prosím, nezraň sebe ani nikoho jiného. Věřím, že to zvládneš.

Pac

pozn. autora: Pokud se vám dopis líbil, můžete mu dát hlas tady.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Veronika Veronika | Web | 13. listopadu 2011 v 17:23 | Reagovat

Nevím zda je to momentální nápad, či realita, ale mám z toho husí kůži...

2 Bezejmenné Esko Bezejmenné Esko | Web | 13. listopadu 2011 v 17:57 | Reagovat

zvláštní... taky mě to stokrát napadlo dopis svému budoucímu já.

3 Fantaghira Fantaghira | Web | 13. listopadu 2011 v 18:59 | Reagovat

[1]: Ne, realita to není :) Něco z toho jo, ale ty vraždy ne.

[2]: Jenže jak to udělat, aby ses nepamatovala, žes ten dopis psala? :)

4 Reina-sun Reina-sun | Web | 13. listopadu 2011 v 19:15 | Reagovat

Zvláštní téma...pojala jsi to velmi osobitě. Mě z tho tedy mráz neběhá, ale je to silně emotivní.

*pozn. Dokázala bych se stát vražedkyní pro milované dítě? Zoufalé matky páchají zoufalé věci, ale že by došly tak daleko? *

5 hulahi hulahi | Web | 13. listopadu 2011 v 19:32 | Reagovat

Ahoj! Řekla jsem si v Datartu Ježíškovi své vánoční přání a Ježíšek mi ho splní, když budu mít dost vysoký stromeček. Prosím, pošli i ty ozdoby na můj stromek(click web) - a pokud si pak také něco budeš přát, pošlu ozdoby i já tobě :-)

6 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 14. listopadu 2011 v 9:56 | Reagovat
7 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 14. listopadu 2011 v 14:21 | Reagovat

Vskutku podivuhodně zpracované.
Líbí se mi to.

8 Peťka Peťka | Web | 25. listopadu 2011 v 9:29 | Reagovat

páni... hodně zajímavý námět! a skvěle provedený. výborně se mi to četlo ;)

9 Hynek Hynek | Web | 25. listopadu 2011 v 19:52 | Reagovat

Krásný článek, díky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama