Leden 2012

Percy Jackson and the Lightning Thief

28. ledna 2012 v 18:25 | Fantaghira |  Books in my thoughts
Percy Jackson and the Lightning Thief (Percy Jackson Zloděj Blesku) - Rick Riordan
Podívejte, nechtěl jsem být polobůh. Nikdy jsem nežádal o to být synem řeckého boha.
Byl jsem normální dítě, chodil do školy, hrál basketbal, jezdil na skateboardu. Nic neobvyklého. Dokud jsem náhodou nenechal zmizet svou učitelku matematiky. Pak začaly být věci opravdu špatné. Teď trávím svůj čas souboji s mečem, bojováním proti příšerám společně se svými přáteli, a celkově se snažím zůstat naživu.
Tohle je ta část, kde si Zeus, bůh nebe, myslí, že jsem mu ukradl jeho blesk - a naštvat Dia je špatný, velice špatný nápad.
(volný překlad z přebalu knihy)


1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Na doporučení Kate. Dokonce mi jí i půjčila. Otázka by spíš měla znít, proč - když mám rozečtené ještě dvě další knihy - jsem tuhle dokončila jako první. Prostě jsem se začetla :)

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Bůh, odvaha.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Aaaaggghhhhh! (přesný přepis toho, co si Percy myslel, když padal z Gateway Arch)

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Tak rozhodně by mi nevadilo být v podstatě kýmkoliv z dětí v táboře, ale Annabeth by to vyhrála. Už kvůli tomu, že má za matku Athénu.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Já jsem se dřív dost zajímala o všemožné mytologie a legendy, přičemž samozřejmě ty řecké mýty jsou asi nejznámější. Takže všechny ty zmiňované příběhy o bozích jsem znala, a líbilo se mi, jak to bylo poskládané. V dnešní době třpytících se upírů je hezké když člověk narazí na nějakou "staromódní" mytologii. A oceňuji chiméru "převlečenou" za čivavku.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Olympus jako 600. patro na Empire State Building? Vážně? Na mraku a s kusem hory? Jako kdyby bohové byli v Empire State Building, tak bych to ještě pochopila, ale tohle?

Hodnocení:
Až na pár drobností se mi knížka líbila, dobře se četla, prostě příjemná oddechovka.
(4/5)

Mám se fajn

27. ledna 2012 v 10:36 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
Nepíšu ani tak proto, že by nebylo co psát, jako spíš proto, že jsem nikdy nebyla na nějaké deníčkovské zápisky. Navíc jsem přesvědčená o tom, že to, co přijde neskonale vtipné mně, by u vás vyvolalo tak jedině tázavé pohledy. Takže bych se tu sice mohla rozepsat o tom, jak jsem Paddymu dělala osobního otroka a jakou práci mě to stálo zachovat při tom vážnou tvář (i když v duchu jsem ležela mrtvá smíchy), ale tak dobře mě neznáte, abyste to pochopili. A tak to má být.
Fakt, že si je Paddy schopný obléct růžové kalhoty a ještě o nich tvrdí, že jsou lososové, by ovšem mohl pobavit i vás.

S blížícím se koncem ledna také začínám řešit co dál. A tím dál myslím, kam na vysokou. Ano, hodlám do toho blázince znova, ono zase tolik na výběr taky nemám. Docela jsem už z těch procházení všech možných (ale převážně nemožných) oborů zoufalá, nicméně zjistila jsem, že do Budějovic na anglický jazyk a literatura-bohemistika by mě měli vzít bez přijímaček. A vzhledem k tomu, že jsem hledala něco s angličtinou a ne tak daleko jako Brno, tohle asi vyhraje. Říkám si, že když už nic, aspoň dodržím to, že nechci do Prahy. K té Praze sice nemám žádný pádný důvod, jen se mi tam nechce.

Vzhledem k počasí trávím většinou své volné dny v Galway, čekám až bude hezky a déle světlo, abych se mohla vydat někam dál. Takhle jsem aspoň zatím byla v kině na novém Sherlocku Holmesovi - pokud se vám líbil první díl, bude se vám líbit i tenhle; a na War Horse - sice toho koně polidštili víc, než by mohli polidštit jakéhokoliv člověka, ale stejně se mi to nakonec líbilo. A čtu, momentálně mám rozečtené tři knížky. Jak je budu dočítat, budou se tu objevovat. Jinak se tak poflakuju okolo, od toho přece volné dny jsou.

Na závěr jedna pouliční fotka z Galway.

V irské stáji III.

19. ledna 2012 v 0:03 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
Koně a poníci
Kde se nacházím já, jsou v podstatě dva "druhy" koní. Jedno jsou velcí koně, irští hunteři (irish draught). Jejich kohoutková výška je odhadem okolo 160 cm, jsou tu i koně okolo 170 cm (vycházím ze zkušenosti, ne ze standartu plemene, tam to může být jinak). Obecně jsou těžšího typu než "náš" český teplokrevník, což je celkem pochopitelné vzhledem k jejich využití. Jsou to honební koně, což v praxi znamená, že by měli být schopní skočit všechno od příkopu až po kamennou zeď a dráty nevyjímaje. Ne všichni ovšem musí nutně být dobří na parkur, někteří jsou schopní s vámi projít skrz překážku, prototže prostě ví, že spadne, tak proč by se namáhali (opět vlastní zkušenost).
Pro lepší ilustraci jsem si "půjčila" video, které natáčela Jackie. Je na něm Tom (kůň, ne jezdec), jak skáče překážky, co tu mají rozeseté po pastvinách. Vybrala jsem jeho, protože ho tu dost často jezdím (sice ne skákat, jen vyklusat po silnici, ale i to se počítá). Jinak Tom patří k těm větším koním, i když to tak nevypadá, protože jezdec je taky vysoký až až.
(kvalitu musíte nějak překousnout)

Krom hunterů tu jsou ještě poníci. Jediný z rodiny, kdo na nich ještě může jezdit, je Tim (je to omezené věkem), přesto je jich tu docela dost. Hlavně teď, když naplno začala příprava na novou sezonu (první závody jsou už za měsíc!). Poníci jsou tedy na parkury.
Poníci jsou rozdělení do kategorií podle výšky - 148 cm, 138 cm. Předpokládám, že existují i menší, ale tak malí tu nejsou. Podle výšky poníka se i určuje, jak vysoké překážky může skákat. 148 cm pony může skákat max. 130 cm. Abych se přiznala, nevím, jestli je i nějak omezené, kolik minimálně musí skákat, já jsem celkově z těch jejich kategorií trochu zmatená, takže vždycky spíš tak koukám a přikyvuju. Navíc koně se tu měří v dlaních, což už se vůbec nechytám...
Typově je těžko zařadit, aspoň pro mě, protože poníci šli vždycky tak nějak mimo mě. Vzhledem k tomu, že jsme v Irsku, bude tam něco z Connemary, možná z Welsh ponyho.. Však se podívejte na video a posuďte sami.
Tentokrát vám předkládám nejhezčího z nejhezčích, hřebce (!) Imagine If One (krycí jméno Tony). Sice jsem na něm ještě nejela, a ani to neplánuju, ale je to miláček rozmazlený a jeden z nejhezčích koní (ne-li vůbec ten nejhezčí), co tu jsou.

Související články: V irské stáji I.; V irské stáji II.

The Book Thief

12. ledna 2012 v 20:37 | Fantaghira |  Books in my thoughts
The Book Thief (Zlodějka knih) - Markus Zusak
Je rok 1939. Nacistické Neměcko.
Země zadržuje dech.
Smrt nikdy neměla víc práce, a přesto jí bude mít ještě víc. Život Liesel Meminger(ové) se změnil ve chvíli, kdy, vedle hrobu svého bratra, zvedla věc částečně skrytou ve sněhu. Je to Příručka pro hrobníky, kterou tam někdo náhodou nechal, a je to její první krádež knihy. Tak začíná láska ke knihám a ke slovům, když se Liesel za pomoci svého nevlastního otce učí číst. Brzy krade knihy z nacistického pálení knih, z knihovny starostovy manželky, prostě odkudkoliv, kde se knihy dají najít. Ale časy jsou nebezpečné. Když nevlastní rodina Liesel ukryje ve svém sklepě jednoho Žida, Lieselin svět se zároveň otevře i uzavře.
Vyprávěna Smrtí, Zlodějka knih je příběh o síle slov a o schopnosti knih nakrmit duši.
(volný překlad z přebalu knihy)

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Těžko říct. Mám pocit, že název knihy už jsem někdy někde dřív zaslechla, a v knihkupectví mě anotace tak zaujala, že jsem si jí prostě koupila.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Polibek, slova.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Krást.

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Nechtěla bych být nikým. Všechny postavy mají něco do sebe, ale někdo, s kým bych se opravdu dokázala ztotožnit, tam nebyl. I když... nejlíp se jde vždycky ztotožnit s vypravěčem, že? Což v tomhle případě není asi úplně nejlepší volba...

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Už asi po prvních sto stránkách mi bylo jasné, že tohle bude jedna z mých nejoblíbenějších knih. Jedna z nejlepších knih, jakou jsem kdy četla. Celá knížka mě vzala, pohltila mě, jako už dlouho nic. Na přebalu je napsáno: "When Death tells a story, you really have to listen" (Když Smrt vypráví příběh, opravdu musíš poslouchat), a já opravdu musela.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Když jsem přes závoj slz na konci knihy luštila další slova, nesedla mi tam jedna věc. Teď prozradím jednu věc, ale není to nic tak zásadního... Nesedlo mi, že Liesel umřela v Sydney. Nevím proč, snad je to tím, že jsem věděla, že autor je Australan, a přišlo mi, že tam tu Austrálii musel procpat za každou cenu. Je to jeden malý detail, ale asi taky jediná věc, která mi vadila (byť zase ne tolik).

Hodnocení: Jak už jsem psala, jedna z nejlepších knih, jakou jsem kdy četla.

Poznámka k hodnocení: Místo hvězdiček budu dávat slunečnice. Pět slunečnic je nejvyšší možné hodnocení.

Limerick

9. ledna 2012 v 22:26 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
V sobotu jsem navštívila Limerick. Ve vlaku jsem si už dřív všimla reklamy "Let Limerick surprise you.". Inu, skutečně mě překvapil. Ale ne v dobrém slova smyslu. Celkově na mě město neudělalo žádný dojem a vracela jsem se s rozporuplnými pocity. Až večer mi došlo, co mi tam chybělo. Atmosféra. Nebyla tam vůbec žádná. S Galway se to vůbec nedá srovnávat. Ale přesto jsem ráda, že jsem tam byla.
Památek tam tolik není, všechno se to točí okolo King John's Castle. Potkáte tam i pár kostelů nebo katedrál, ale takové jsou skoro všude.
Abych to vzala chronologicky, začneme u St. John's Cathedral, která by nebyla nijak výjimečná, kdyby její věž nebyla nejvyšší kostelní věží v Irsku.


Irské vánoce

6. ledna 2012 v 20:54 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
V poseldních dnech mi internet víc nešel, než šel, a byla jsem ráda, když jsem zvládla vyřídit maily. Blog šel stranou. Ale dneska to vypadá nadějně... Doufám, že mi menší zpoždění odpusíte.
Vánoční den (Christmas day) připadá na 25. prosince, 24., náš Štědrý den, je Christmas eve (vánoční předvečer).

Stromeček
Stromeček se zdobí i několik týdnů před vánoci. Tuším, že my ho zdobili (jo, já taky) někdy v půlce prosince, ale jak jsem se dozvěděla, není divné mít nazdobený stromeček už od začátku prosince. Tady byl, vlastně ještě je, stromeček tak velký, že bych asi měla říkat strom. (viz. fotka na konci článku)

Dárky
Dárky tu nenosí Ježíšek, ale Santa. Takže jsem poprvé dostala dárky od Santy. Nejsem si úplně jistá, jak to funguje s malými dětmi, které ještě na Santu věří (mimochodem na Santu věří děti většinou tak do dvanácti let, dost mě překvapilo, že tak dlouho), ale tady to probíhalo následovně. Ráno jsem za dveřmi (jak jsem se pak dozvěděla, správně by to mělo být v nohách postele) našla "pytel" s menšími dárky (ponožky, šála, čokoláda...). Po večeři pak probíhalo rozbalování větších dárků, které byly pod stromečkem. Nebylo to ale žádné "rozděl a rozbal". Vždycky někdo šel, vzal svůj dárek a donesl ho tomu, pro koho byl. Člověk tak měl aspoň přehled, co je od koho. A takhle se dárky rozdávaly s přestávkami celý večer.

Večeře
Když jsem řekla, že u nás se jí ryba, dívali se na mě trochu divně. Po večeři jsem pochopila proč. Skládala se z nadívaného krocana (prý může být i husa), šunky (ne té plátkové z obchodu, pravé uvařené a upečené šunky) a sposuty věcí okolo - bramor, zeleniny, jablek... Jako moučník byl švestkový puding, který nebyl tak zlý (bylo mi řečeno, že ho nikdo nemá rád, ale je to tradice, takže si všichni kousek vezmou), a trifle (ode dna mísy: piškoty zalité brandy, ovoce, pudinkový krém, našlehaná smetana). Nevím, jak ostatní, ale já měla po večeři pocit, že se v životě od toho stolu nezvednu.

Závěrem
Nevím, čím to bylo, ale irské vánoce mi přišly mnohem pohodovější a víc vystihující podstatu vánoc, než to, co se slaví každoročně v Čechách. Dárků bylo pár, ale o to víc si jich pak člověk váží (a tím "pár" nemyslím jenom sebe, nikdo nedostal žádné hromady). Všechno se neslo v duchu rodinné pohody u krbu, doslova u krbu. A obří večeře :D


Jestli se vám zdá, že jsem na něco zapomněla, ptejte se v komentářích. Co budu vědět, odpovím ;)