Březen 2012

The Hunger Games

31. března 2012 v 23:13 | Fantaghira |  Books in my thoughts
The Hunger Games - Suzanne Collins
Na místě, kdysi zvaném severní Amerika, se nyní rozkládá země Panem, slavný Capitol obklopený dvanácti distrikty. Capitol vládne krutě a nelítostně a poslušnost distriktů si udržuje pořádáním každoročních Hunger Games (hladových her) - boji na život a na smrt v živém televizním přenosu - kam musí z každého distriktu jít jedna dívka a jeden chlapec mezi 12 a 18 lety.
16tiletá Katniss Everdeen(ová), která žije sama se svou matkou a mladší sestrou, vezme místo ve Hrách dobrovolně, aby zachránila svou sestru, a tento čin považuje za svůj rozsudek smrti. Ale Katniss byla blízko smrti už dříve a schopnost přežití je pro ní přirozená. Aniž by to zamýšlela, stane se účastníkem. Ale jestli má vyhrát, bude muset začít dělat rozhodnutí, rozhodnutí mezi přežitím a lidskostí, mezi životem a láskou.
(volný překlad textu z přebalu první knihy)

Pozn.: Abych to zbytečně nerozpatlávala do tří článků, vezmu všechny tři díly najednou.

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Když se teď všude tak mluví o filmu, tak jsem si říkala, že bych si to měla přečíst. Náhodou jsem se zeptala Kate, zjistila, že ona všechny tři díly má, a pak už jen četla.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Hra, luk.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Lovit.

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Sympatický mi byl Cinna, ale od druhého dílu jasně vedl Finnick. A jak se o něm člověk dozvídal víc, tak ho měl radši a radši. I když já mu fandila ještě jdyž si o něm Katniss myslela, že je namachrovaný debil. Smutné na tom je, že oba dva dopadli tak, jak moje oblíbené postavy velice často dopadají...

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Nejvíc bych určitě vyšvihla to, že knížka se ubírá neočekávanými směry. Člověk to čte a říká si, že je to jasné, že to bude takhle. A pak najednou bum! a je všechno úplně jinak. Žádné vyjeté koleje. I když jsem od poloviny druhého dílu věděla, s kým Katniss nakonec skončí :). A všechno je popsané reálně, i ten úplný konec, sice to je happyend, ale museli o to dost bojovat a není to poslední chvíle jisté.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Mně na začátku dost vadilo, že to je psané v krátkých větách a navíc v přítomném čase. Ale předpokládám, že to má jenom čtenáře víc vtáhnout do děje. A když vás to vtáhne, tak je vám jedno, jak jsou ty věty dlouhé. Ačkoliv občas mě nějaké přehnaně rozkouskované věci praštily do očí.

Hodnocení:
Je dostatečným důkazem kvality to, že první knížku jsem přečetla v noci z pondělka na úterý, druhou ze středy na čtvrtek a kdyby mi dneska ve tři ráno neplavaly věty před očima, ale zůstaly na papíře, tak bych dokončila třetí knížku. Takhle jsem si těch zbývajících padesát stránek musela nechat na dnešní odpoledne. A věřte mi, já jen tak kvůli něčemu dlouho vzhůru nezůstanu, obzvlášť když mám fungovat u koní.
(5/5)

P.S.: Dotaz na ty, co to četli česky - jak přeložili Mockingjay? To je ten pták, co ho má Katniss na připínáčku, když jde do Her, a stane se pak symbolem revoluce.

Knižní dotazník

29. března 2012 v 19:46 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Na tenhle dotazník jsem narazila u Lúthien a už při čtení jsem se přistihla u toho, že přemýšlím, jak bych na ty otázky odpověděla já. Tak mi to nedalo a vyplnila jsem si to...

1. Oblíbená kniha z dětství?
Těžká otázka. Záleží, jak hluboko do dětství se ponoříme, protože jsem si sama četla už poměrně brzo. Nejdřív to samozřejmě byly pohádky, později všechno možné včetně encyklopedií. Ale pamatuju si, že jsem měla jedno období, kdy jsem milovala Verneovky - Dva roky prázdin, Tajuplný ostrov, 20 000 mil pod mořem, Patnáctiletý kapitán...

2. Co právě čteš?
Mám rozečtenou Games of Thrones a Alchymistu od Michaela Scotta. Navíc jsem se pustila do Hunger Games, ale první knížku jsem přečetla za jednu noc, teď čtu druhou, ale to se skoro ani nepočítá, to je přečtené hned.

3. Máš právě nějakou rezervaci v knihovně?
Ne, opravdu jsem nedospěla tak daleko, abch v Irsku začala chodit do knihovny :D Ale rezervace jsem si nedávala ani v Čechách, jen když jsem něco nutně potřebovala do školy.

4. Knižní zlozvyk?
Buď ještě než se do knihy pustím, nebo někdy během prvních pár kapitol, si vždycky přečtu poslední větu knihy. Občas se to nevyplácí - kupříkladu u posledního dílu Pottera jsem tak celou dobu věděla, že Harry neumře.

5. Co máš právě půjčené z knihovny?
Z knihovny nic, ale můžu vám říct, co se mi tu válí - buď nakoupeno, nebo ještě jako dárky od vánoc. Mám tu Žena, která se ponořila do srdce světa - Sabina Bermanová, Snídaně v poledne - Ivan Kraus, Anathem - Neal Stephenson. A samozřejmě si hodlám půjčit třetí díl Hunger Games (od Kate).

6. Máš čtečku e-knih?
Nemám, pořád se tomu bráním, ale když vidím ty kvanta knih, co si tu kupuju, a přemýšlím nad tím, jak ta kila dopravím do Čech, tak si říkám, že čtečka vlastně není špatný nápad. Ale čtečka prostě nemá tu správnou knižní vůni...

7. Preferuješ číst jen jednu, nebo více knih najednou?
Dřív jsem četla zásadně jenom jednu knihu, poslední dobou jsem si zvykla mít toho rozečteno víc najednou.

8. Změnily se tvé čtenářské návyky od té doby, co jsi začal blogovat?
Jako jestli jsem kvůli blogu začala číst míň? Ne, kvůli blogu ne, vysoká škola mě dost odnaučila číst, tedy aspoň co se beletrie týče, učebnic a jiných záživných věcí jsem přečetla až moc a mnohdy víckrát, než by se mi líbilo.

9. Nejhorší kniha, kterou si letos přečetl?
Levá ruka boží - Paul Hoffman.

10. Oblíbená kniha, kterou si letos přečetl?
Jednoznačně Zlodějka knih - Markus Zusak.

Sedm krásek sedmikrásek

28. března 2012 v 21:31 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
No, ne že by to bylo sedm různých sedmikrásek, ale je to sedm fotek. Počasí je tu teď naprosto dokonalé, sluníčko, teplo, modré nebe... Snažím si to užívat, jak je to jde. Je příjemné chodit přes den jenom tak v tričku a nastavovat tvář slunečním paprskům. Obzvlášť když je tady člověk zase tolik nevidí. Jackie mi dokonce tvrdí, jak se rychle opaluju. Tak asi nějakou barvu chytám, ale opalováním bych to nenazývala.
A díky tomuhle skvělému počasí tu teď taky všechno kvete. (Alergici jásají.) Což mě konečně přivádí k těm sedmikráskám, na které jsem se vrhla minule v Galway. Tedy poté, co jsem se odhodlala opustit jednu pěknou lavičku s výhledem na moře, kde jsem si předtím pěknou chvíli četla.
Tak sedm sedmikrásek.

St. Patrick's

18. března 2012 v 22:01 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
Tak jsem zažila svůj první pravý irský st. Patrick's Day. Jsem z toho poněkud rozpačitá.
Před chvílí jsem se vrátila z Galway, kde jsem trávila celý víkend společně s další dívčinou z Čech, která dělá v Irsku au-pair. Bylo fajn zase mluvit pořádně česky a ještě víc fajn bylo, že jsem na Patrika nemusela být sama. Především kvůli množství opilých lidí. O tom jsem ovšem byla dostatečně varovaná dopředu - pozor, všichni budou opilí, hlavně opatrně a bla bla. Opravdu mám teď pocit, že jediným smyslem Patrika je se opít.
Těšila jsem se na průvod. Měl to být jeden z největších v Galway a já si říkala, jak je to super. Ve výsledku jsem ale byla dost zklamaná. Očekávala jsem nějaké obří leprikóny, skřítky, irské tance, svatého Patrika, jak vyhání hady z Irska... Prostě něco zeleného a irského. Místo toho bylo v průvodu spoustu různých společností a spolků, procházely tam různé národnostní menšiny ve svých krojích a tancovali na svojí muziku - namátkou si vybavuju Ghanu, Filipíny, Japonsko, Polsko, Čínu, Litvu ad. Bylo tam pár hereckých společností, lidé pobíhající v ruzných maskách, kostýmech nebo na chůdách. Bylo tam spoustu dětí z různých škol - školní kapely, roztleskávačky, mažoretky, rugby nebo hurley týmy. Jak se do průvodu dostala Massachusetteská státní policie je mi doteď záhadou. Jednu chvíli se tam taky prohnala jakási skupinka na motorkách, skotští dudáci, pár traktorů, cirkus s koňmi, zebrou a lamami. Všechno fajn, ale pořád jsem čekala, kdy začne něco irského. Nezačlo. Takže celkový dojem z průvodu je "Pfff, jo, viděla jsem to, no...", ale nadšení nějak chybí.
Večer jsme si šly s V. aspoň sednout na pivo. Dokonce jsme našly jednu prázdnější hospůdku a útulným místečkem, až nám to přišlo podezřelé. A s podezřele levným pivem. Levným na zdejší poměry. Ale centrum bylo neskutečně narvané, všichni opilí, což bylo dobře poznat nejen podle toho, jak se ten člověk motal, ale jak byl oblečený. Na tričko teplota skutečně nebyla.
Dneska mě příjemně překvapilo, jak byly všechny ulice čisté. Což vzhledem k tomu, co všechno se po nich včera v noci povalovalo (včetně lidí), je skutečně skvělý výkon.

Mám tu teď haldu fotek z průvodu, ale nevím co s tím. To, že půlku fotky zabírají hlavy lidí přede mnou bych i přežila, ale ono prostě není moc co ukázat...

Z pastvin

12. března 2012 v 22:59 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
Rozhodla jsem se, že bych sem taky pro jednou mohla dát něco souvisejícího s koňmi. O víkendu jsem vzala foťák a pořídila pár fotek s koňmi na pastvině.
Předpokládám, že změny designu jste si všimli, pro jednou jsem se taky k něčemu takovému dokopala. Ale nebojte slunečnice budou zase po st. Patrick's zpátky. Jinak st. Patrick's budu trávit v Galway s další holčinou z Čech, tak pak čekejte nějakou pěknou zelenou reportáž. Jediné, co mi trochu kazí radost, je předpověď počasí. Ale ne, já věřím, že bude hezky.
A vzhůru na ty koně.

A Monster Calls

8. března 2012 v 21:38 | Fantaghira |  Books in my thoughts
A Monster Calls - Patrick Ness (podle původního nápadu Siobhan Dowd)
Strašidlo* se objevilo po půlnoci. Jako obvykle.
Ale není to to strašidlo, které Conor očekával. Očekával to z jeho noční můry, z té, kterou měl skoro každou noc od té doby, co jeho matka začala s její léčbou (rakoviny, pozn. F.), té s temnotou, větrem a křikem...
Tohle stašidlo je ale něco úplně jiného. Něco starobylého, něco divokého. A od Conora chce tu nejnebezpečnější věc ze všech.
Chce pravdu.
(volný překlad textu z přebalu knihy)

Pozn. Fantaghiry: Kniha není přeložená do češtiny. A ani asi v dohledné době nebude.

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Nevím, možná za to mohla obálka, nálepka s informací, že kniha vyhrála Galaxy National Book Awards, tomu taky pomohla. A na první otevření jsem se zamilovala do ilustrací od Jima Kaye.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Tis, pravda.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Vyprávět.

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Ono zase tolik postav tu není. Je tu Conor, je tu strašidlo, je tu jeho nemocná matka... Zbytek postav je spíš taková dotvářející omáčka. Takže asi nechám tuhle otázku nezodpovězenou.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Příběhy, které strašidlo vypráví. Protože ne vždy je všechno takové, jaké se zdá být. I když po prvním příběhu to už člověk očekává a třeba konec druhého příběhu mi byl jasný už od začátku. A celkově postava strašidla byla dobrý nápad.
Ale nejvíc nadšená jsem stejně nakonec byla z těch ilustrací :D

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Trochu mi vadilo chování Conorova otce. Přišlo mi, že sebou nechal strašně manipulovat jeho novou ženou.

Hodnocení:
Krom faktu, že to bylo mířené na mladší věkovou skupinu (což jsem věděla už při koupi), tomu nemám co vytknout. Cenu to vyhrálo zcela zaslouženě.
(5/5)

*Rozhodla jsem se slovo "Monster" přeložit jako strašidlo. Komu se to nezdá, má smůlu.

V polovině

1. března 2012 v 22:51 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
Polovina mého irského dobrodružství je za mnou. Zdá se mi to neskutečné a neuvěřitelné, přijde mi, jako kdybych přijela před týdnem. Na druhou stranu, když si vezmu, kolik jsem tu toho zažila, tak mi čtyři měsíce přijdou docela adekvátní.
Nějak nevím, jestli se pouštět do nějakého shrnování a bilancování. Tedy spíš nevím, co bych psala.
Na Irsko jsem si krásně zvykla a spoustu věcí, které mě na začátku udivovaly, beru za samozřejmost. Už teď vím, že návrat do Čech, bude pěkně bolestivý. Zvykla jsem si na krásnou všudypřítomnou zeleň pastvin, na kamenné zídky, táhnoucí se od obzoru k obzoru, na ovce (teď jsou jehňátka!), koně a krávy rozeseté po pastvinách. Zvykla jsem si chodit k moři, když jsem v Galway (i když ho vážně neberu jako samozřejmost). Zvykla jsem si na to, že tu jsou všichni milí a ochotní, na to, že autobus vám zastaví takřka kdekoliv, že vám vlak neujede před nosem, když ho dobíháte, ale počká. Dokonce jsem si zvykla na to, že vidět modré nebe se skoro rovná zázraku a že dost často prší a je šedivo. Zvykla jsem si na spoustu drobných detailů, které si třeba ani neuvědomuju, ale až o ně přijdu, budou mi neskutečně chybět.
Před čtyřmi měsíci jsem přijela. Když si prohlížím svoje fotky z cesty, přijde mi, jako kdyby se to všechno odehrálo strašně dávno.
Za čtyři měsíce odjíždím. Jestli mi ty čtyři měsíce utečou stejně jako ty přecházející, tak už bych měla začít balit. Nebo si aspoň objednat letenku... Chce se mi brečet, jenom na odjezd pomyslím. Tak na něj raději myslet nebudu.