Květen 2012

Cliffs of Moher

31. května 2012 v 15:32 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
Slíbila jsem je, tak je tu máte. A to i přes to, že mě svrbí prsty, abych psala, jaké je to být po sedmi měsících v Čechách. Ale já si to nechám na jindy.
Cliffs of Moher jsou jedna z velkých turistických atrakcí v Irsku. Nicméně neměla jsem pocit, že mě tam utlačují davy lidí, i když za to možná může fakt, že jsem tam byla v prostředku týdne, v květnu. Víkendy a prázdniny budou asi horší. Útesy samotné jsou úchvatné, jen mě naštvala jedna věc - celý výlet (výlet na útesy byl spojený s The Burren) svítilo sluníčko. Přijeli jsme na útesy, svítilo sluníčko. Stihla jsem udělat pár fotek, přišel mrak. Nepršelo, to ne, jen už zmizelo to krásné sluneční světlo. Za sluníčka vypadá všechno mnohem lépe a veseleji. Mimochodem, mrak zmizel ve chvíli, kdy se rozjel autobus od Cliffs of Moher.

212 dnů

29. května 2012 v 14:16 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
Ano, slíbila jsem Cliffs of Moher, ale vzhledem k tomu, že tohle bude poslední článek psaný z Irska, chtěla jsem to nějak zakončit.
Celých 212 dnů jsem strávila na smaragdovém ostrově, sedm měsíců bez dvou dnů. Od 31. října 2011 až po dnešní den, 29. května 2012. Je to divný pocit vracet se do Čech.
Včera jsem nemohla usnout. Možná by to nebylo tak divné, ale já nemám nikdy problémy usnout. Dokonce i před zkouškami jsem spala jako zabitá - byť to může mít cosi společného s faktem, že jsem se učívala do dvou v noci. Ale včera nic. Ležela jsem na posteli s otevřenýma očima a vzpomínala na všechny ty věci, které jsem tu viděla, zažila. Nic úplně konkrétního, nic, co by se dalo napsat, aby to dávalo smysl. Všechny ty pocity, momenty, které se nedají zachytit jinak, než že si je vryjete do paměti. Je toho tolik. Tolik, co mi bude chybět.
Asi tohle není nejlepší článek na zakončení, ale... lepší už to nebude.


Good bye, Ireland.

The Burren II

28. května 2012 v 13:54 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
Včera na mě nějak dopadl fakt, že skutečně jedu z Irska pryč. Přede mnou je poslední noc a zítra před jedenáctou večer bych měla být v Praze. Těším se, ale zároveň se mi strašně nechce odjet z Irska. Ale já se sem vrátím.
Řekla bych, že mých zoufalých projevů o tom, jak se mi po Irsku stýská, si ještě užijete víc než dost, proto přejděme k fotkám. Dneska vás čeká druhá část The Burren a příště Cliffs of Moher.
Od dolmenu jsme zamířili k vesničce Kilfenora, která je známá díky vysokým keltským křížům. Dva se nechází ve starém kostele, kde zrovna byla nějaká nemalá skupina německých turistů, a další je o kus dál na pastvině s krávami. Nicméně dá se k němu normálně dojít a nikdo tam aspoň nepřekážel.


The Burren

27. května 2012 v 11:33 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
The Burren je oblast jižně od Galway, která se táhne až ke Cliffs of Moher. Na téhle oblasti je zvláštní to, že není - jako celý zbytek Irska - pokrytá zelení, nicméně vápencem. Všude, kam se podíváte vidíte kámen a nic než kámen. Ne, dobře, občas mezi kameny vyrůstají květiny.
Tohle je první část fotek z The Burren a z těch vám možná bude připadat, že s těmi kameny přeháním. Počkejte si na příště a uvěříte mi.
Ale abych to pro jednou vzala popořadě. Z Galway jsme vyrazili podél pobřeží na jih a pak začali pomalu stoupat do kopců The Burren, kde se nám otevřel krásný výhled na Galway bay.


Connemara

24. května 2012 v 21:26 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
Dneska jsem měla úžasnou procházku po Corku. Pokud máte pocit, že to je ironie, tak to není jenom pocit. To je tak, když si někdo myslí, že ví, kam jde, a přitom jde někam úplně jinam. Aspoň tu dnes bylo teplo a sluníčko - počasí na Irsko nezvyklé. Ale vyprávění o svém trmácení se Corkem si nechám na jindy, dneska tu pro vás mám zybtek fotek z Connemary.
Minule jste viděli Kylemore Abbey, nicméně to jsme navštívili až naposled. Ráno jsme začali u Ross Errily Friary, údajně nejlépe dochované františkánské opatství v Irsku. Postaveno bylo ve 14. století, už vám nepovím, kdy ho Františkáni definitivně opustili, ale za tu dobu, co tam byli, bylo nebohé opatství sedmkrát vypleněno a spáleno. Mniši se vždycky schovali ve zvonici, která - jelikož je to kamenná věž - nikdy neshořela a oni tam v klidu nájezd přežili, opatství si pak opravili. Až se ho zas někdo rozhodl vyplenit.


Kylemore Abbey

22. května 2012 v 20:56 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
Užívám si svého zaslouženého volna. Dneska jsem absolvovala výlet do Connemary, zítra plánuju Cliffs of Moher. A vzhledem k tomu, že na hostelu mám rychlejší připojení, než jsem měla u PJe (poněkud smutný fakt), tak vám nabídnu první várku fotek.
Kylemore Abbey jsme sice navštívili až naposled, ale je to něco tak úžasného, že fotky nepočkají. Ještě než jsem jela do Irska, měla jsem jasno v tom, že chci vidět "takový ten zámek u toho jezera, jak jsou odtamtud vždycky ty pěkné fotky". Neměla jsem tušení, jak se "zámek" jmenuje, nebo kde je. Díky tomu, že se dost často vyskytuje na pohlednicích, jsem zjistila, že se jmenuje Kylemore Abbey. A dneska jsem taky zjistila jeho příběh.
V roce 1852 si jistý Mitchell Henry z Manchesteru vzal za ženu Margaret. Líbánky trávili v Irsku. Jednoho dne se dostali k jezeru Kylemore, kde se zastavili na oběd. V té době tam nebylo nic, krom několika rybářských domků. Oba dva se do toho místa zamilovali, a Margaret požádala Mitchella, aby jí tam postavil dům. A on tam postavil zámek.

Nechce se mi balit

20. května 2012 v 14:35 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
Vědět před třemi týdny, že si už takhle brzo budu muset balit znova, tak si ani nevybaluju. Jedná se o největší možnou krizi. Z postele jsem se dneska vyhrabala ve dvanáct (přejte mi to, dostala jsem se tam někdy okolo čtvrté ráno) s vidinou toho, že ještě půlku věcí musím vyprat a všechno musím narvat do kufru. Navíc si musím všechno nějak uspořádat, protože domů jedu až 29. května. Zítra pouze vyrážím do Dublinu, kde nechám svůj obří kufr, načež vyrážím do Galway. V úterý a středu plánuju výlety na Cliffs of Moher a do Connemary. Pak se přesouvám do Corku a v pátek do Dublinu, kde si užiju víkend, načež v úterý letím do Čech. Naplánované to mám skvěle. Teď jen doufat, že všechno vyjde podle plánu.
Samozřejmě je tu ještě šance, že mě tu provdají :D Ale ne, pokouší se o to celou tu dobu, co tu jsem a zatím úspěšně odolávám. Totiž hned první večer, co jsem tu šla do hospody jsem byla varována, že se mi tu všichni budou snažit najít manžela. Nebrala jsem to vážně, nicméně po pár hodinách jsem změnila názor. Pravidelně tu probíhají rozhovory typu: "A co ti na něm vadí?" "Já se nechci vdávat." "Ne, ale vadí ti na něm něco." "Ach můj bože, já se prostě nechci vdávat!" načež o pár minut později následuje: "A co jsi říkala, že ti na něm vadí?"
Jo, mám o zábavu postaráno. Taky se mi včera povedlo jim slíbit, že se sem za pár let vrátím. Tohle pro změnu proběhlo po rozhovoru "Tebe bych nikdy nezapomněl.", kdy jsem to slíbila s tím, že si mě za pár let zaručeně nikdo nebude pamatovat. Tak uvidíme.
Teď už bych ale vážně měla začít balit, protože večer chci ještě naposled do hospody a bylo by fajn, kdybych už měla sbaleno.
Pac

EDIT 21:45 - I přes nechutně pomalý internet jsem stihla vidět poslední díl Supernatural, poslední tři díly Fringe, poslední dva díly New Girl, jeden díl White Collar. Nalakovala jsem si nehty, udělala večeři, vyčistila a vyleštila boty. Nicméně sbalenou mám tak půlku věcí. Už se chci ráno vidět, jak budu dobalovat... Ale jak si to kdo naplánuje...

The Left Hand of God

11. května 2012 v 19:04 | Fantaghira |  Books in my thoughts
Uhm, tohle mi leží v rozepsaných už od února...

The Left Hand of God (Levá ruka boží) - Paul Hoffman
Svatyně vykupitelů je bezútěšné místo - místo, kde není vítána naděje ani radost. Většina jejích (téměř výlučně mužských) obyvatel tam byla přivedena v raném dětství proti vlastní vůli, kterou snad kdysi měli. Teď trpně přežívají pod hrůzným režimem lordů vykupitelů, jejichž krutost a surovost má jediný cíl - službu ve jménu Oběšeného vykupitele. V celém komplexu svatyně se nikdo dokonale nevyzná, tak rozsáhlý a spletitý je labyrint jeho chodeb - chodeb naplněných pachem staletí starého náboženského zápalu.
A v jedné z těchto chodeb stojí chlapec, dívá se ven temným oknem a pozoruje nejnovější skupinku nešťastníků, kteří do tohoto pekla přibyli. Je mu čtrnáct nebo snad patnáct let - jistě to neví ani on sám, ani nikdo jiný. Své skutečné jméno už dávno zapomněl, teď mu však říkají Cale. Ze svého předchozího života si na nic nevzpomíná a o tom budoucím nic neví... Seznamte se s andělem smrti.

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Ani nevím. Snad to bylo kvůli názvu.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Oběšený vykupitel.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Bít.

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Relativně sympatický mi byl IdrisPukke, tak dejme tomu, že bych chtěla být jím. Z ostatních postav se mi nikdo pod kůži moc nedostal.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Cením celkovou představu toho světa, kde, jestli jsem to pochopila správně, je jakási alternativní verze křesťanství. Spasitel nebyl ukřižován, ale oběšen (měl to být Jidáš?), a Ježíš byl v břiše velryby (místo Jonáše, pokud si dobře vzpomínám).

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Mně poměrně dlouho trvalo, než jsem se začetla. Pořád jsem se zabývala tím, že to nedává smysl, že všechno, co dělají v té svatyni je přece špatně, a nějak jsem netušila, kam by to celé mělo vést. Zlomilo se to až ve chvíli, kdy se ukázalo, čím je Cale tak speciální.

Hodnocení:
Tahle kniha mě prostě nějak zvlášť nezaujala. Obvykle chci vždycky číst pokračování (když knížka nějaké má), i když se mi třeba první díl tolik nepozdává, ale v tomhle případě si pokračování s největší pravděpodobností nechám ujít.
(3/5)
Dala bych 2,5 ale nechce se mi půlit slunečnice...

Co se děje

9. května 2012 v 22:09 | Fantaghira |  Smaragdové zápisky
Ano, pořád žiju. I když s tímhle internetovým připojením jeden nikdy neví. Samozřejmě myslím svůj internetový život, o tom, že žiju ve skutečnosti, jsem si poměrně jistá.
Za posledních pár dnů se toho seběhlo docela dost. Minule jsem psala, že jsem na novém místě spokojená - málo práce, hospoda po ruce... :D Názor se trochu změnil po té, co jsem tu šla jezdit. Ne, že by měl PJ špatné koně, jen jezdí trochu jiným stylem, než jsem zvyklá, a to mi dost vadí. O tom, že sedla, co má, už musela zažít pěkných pár sezón (a tudíž nejsou zrovna pohodlná), se raději rozepisovat nebudu. I když ono takové sedlo taky dělá svoje. Navíc se ukázalo, že PJ potřebuje na léto někoho, kdo by mu obsedal a přiježďoval mladé koně, což není něco, do čeho bych se zrovna hrnula. Tak jsme si promluvili - on, že si sem zkusí sehnat někoho jiného, já jsem se po zralé úvaze rozhodla, že jestli mám znova balit, tak naposledy. Doma (doma, v Čechách) se navíc sešly nějaké problémy, tudíž jsem usoudila, že vrátit se o měsíc dřív všem jenom pomůže.
Zítra ještě musím zjistit, jak mi půjde přerezervovat letenka, na tuhle část se obzvlášť těším. Ale vymyslela jsem si bezva věc - abych o nic z Irska nepřišla, poté, co skončím u PJe, strávím ještě týden po cestách po Irsku. Kufr nechám v Dublinu a pak plánuju Connemara, Cliffs of Moher, Cork a pár dnů v Dublinu. Uvidím. Samozřejmě při mém štěstí, celý týden proprší, ale to už je holt ten risk, vidět to chci tak jako tak.
Pokud tedy všechno vyjde, tak budu na konci května v Čechách s normálním internetovým připojením a spoustou fotek. Ještě se do té doby určitě ozvu.
Žijte blaze!