Červenec 2012

Kozy na titulce

31. července 2012 v 23:23 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Jo, sem jako zrovna dopila flašku vodky! Upa děsně na vás všechny seru! Jdu vykouřit svýmu přítelovy a pak budem čumět na porno!

Lisabon - 3. část

31. července 2012 v 11:35 | Fantaghira |  Cestovatelské
Máme tu další část Lisabonu, vrhneme se do dalších uliček, o kterých vlastně vůbec nic nevím.Je to smutné, přijde mi, že vás hrozně šidím, ale my žádnou mapu ani průvodce (jako knihu) neměli, takže jsme šli, kam nám to přišlo nejlepší. Je velice možné, že o ulici dál bylo něco skvělého, ale my neměli šanci to vědět. Já ale doufám, že se do Lisabonu ještě někdy dostanu - a příště už to bude aspoň na víkend a s mapou.
Tohle je jedno z náměstí, která jsme potkali.

#5 Vyzkoušet lukostřelbu

29. července 2012 v 13:00 | Fantaghira |  Bucket List
Jedna z těch necestovatelských položek na seznamu...

Na sport jsem levá, nemá cenu si nic nalhávat. Tedy snad jedině krom ježdění na koni, jenže k tomu jsem byla vedená odmalička, takže to není nijak překvapivé. Co se ale ostatních sportů týče - katastrofa. Ke všemu mě ještě většina z nich nebaví. Sport beru spíš jako mučení, než jako něco na odreagování a - nedejbože - příležitost na setkání s přáteli. Něco, u čeho se zpotím jako prase, není to, u čeho bych chtěla konverzovat se svými přáteli. Existuje pár výjimek jako fotbal nebo florbal, které mě i baví a kde se snad i díky svému nadšení do hry dostávám z kategorie "Ježišikriste, vyhoďte tu holku ze hřiště!" do "No, ta je hrozná.". To, že mě i baví ale stále neznamená to, že budu vyhledávat příležitosti k zapojení se do hry.
Jak tedy mě, takové sportovní tele, mohlo napadnout vyzkoušet si zrovna lukostřelbu? Abych řekla pravdu, ani nevím. Měla jsem příležitost si vyzkoušet už leccos - máti mě kdysi dávno v nějakém pomatení smyslů přihlásila na sportovní tábor (to utrpení!), a nic ve mně nevzbudilo nadšení. Přesto mám nějakou utkvělou představu, že lukostřelba by mohla být sranda. Ve svých představách se sice vidím jako jednoho z těch lidí, kterým zůstane šíp v ruce a luk odletí (s těmi moderními luky už to asi dost dobře nejde), a taky se obávám, že by kvůli mě museli vyklidit střelnici, protože kdyby se mi náhodou povedlo vystřelit šíp, zaručeně by terč minul o několik desítek metrů (při mé šikovnosti bych trefila někoho za mnou do oka).
I přes tohle všechno jsem ale odhodlaná jednoho dne ten luk do ruky vzít a někoho zastřelit. Teda... zkusit si vystřelit pár šípů. Třeba je tohle jeden jediný sport, na který mám talent.

Lukostřelecké terče | ilustrační foto | zdroj

Lisabon - 2. část

27. července 2012 v 9:55 | Fantaghira |  Cestovatelské
Já vím, flákám to. Tábor nám tu sice skončil, ale stejně trávím celé dny venku, a když se večer konečně dostanu do baráku, tak jsem ráda, že se najím a zalehnu. Ta vedra jsou úmorná sama o sobě a ještě když v tom musíte trénovat s koňmi, tak vás to vyčerpá úplně.
Ale dost o mně a zpátky k Lisabonu. Na prohlídku města jsme neměli moc času a vůbec žádnou mapu. Takže jsme jen tak chodili ulicemi v centru a fotili. Popisky taky nebudou úplně duchaplné, jde spíš o tu atmosféru.
Vysazeni jsme byli na náměstí Rossio.

Lisabon - 1. část

23. července 2012 v 21:24 | Fantaghira |  Cestovatelské
Přemýšlela jsem, jestli mám dát celé Portugalsko dohromady, nebo mít Lisabon zvlášť. Nakonec jsem se rozhodla pro druhou možnost, protože si myslím, že sem budu moct nacpat víc fotek a nebude to vypadat tak blbě.
Do Lisabonu jsme měli celodenní výlet - ovšem odečtěte si tři hodiny na cestu tam, to samé na cestu zpátky a moc vám toho nezůstane. Navíc náš výlet zahrnoval i jízdu vyhlídkovým autobusem do Cascais, přímořského letoviska u Lisabonu, kam se jezdí rekreovat ti bohatší. Dřív (19. a začátek 20. století) tam jezdila i portugalská královská rodina.
Jízda vyhlídkovým autobusem byla otřesná i díky tomu, že bylo docela chladno a poprchávalo (zkuste si v tom sedět na odkryté střeše autobusu). A fotky se taky nedělaly zrovna dvakrát dobře, přesto jsem jich pár zvládla.)
Tohle je například akvadukt z 18. století ještě v Lisabonu.

#4 Stát na nultém poledníku

22. července 2012 v 13:00 | Fantaghira |  Bucket List
V Londýně jsem už sicebyla dvakrát, ale do Greenwiche jsem se nikdy nedostala. Je to ostuda, já vím.
Ono samozřejmě nultý poledník není jenom Greenwich, na druhou stranu nemám pocit, že by ještě někde na své cestě zeměkoulí procházel nějakým velkým městem.
Vždycky si ve spojení s nultým poledníkem celkem nesmyslně vzpomenu na Járu Cimrmana a jeho Dobytí severního pólu. "Jdu na sever a teď jdu na jih.". Netuším proč, protože tady když půjdu na východ, tak půjdu pořád na východ. Tudíž na pólu by si člověk asi užil víc srandy, ale na mě je tam moc zima, a ke štěstí mi úplně postačí, když budu moct stát jednou nohou na západní polokouli a jednou na východní. A pak si tam udělám jednu z těch klasických fotek, kde bude vidět, jak mám každou nohu na jiné polokouli. Hurá!
Abych pravdu řekla, tak je velice pravděpodobné, že tohle se mi splní už tohle léto, protože plánuju návštěvu Londýna, jenom co skončí olmypiáda a trochu se to tam uklidní. Mám pocit, že už jsem tam dlouho (dva roky) nebyla a stýská se mi po nějaké anglicky mluvící zemi. Zatím je to skutečně ale jenom v období plánování, a nemusí to vyjít. Tak jako tak je jisté, že až si příště udělám výlet do Londýna, na Greenwich si čas udělám. Koneckonců centrum znám, tak je na čase začít poznávat také něco nového.
________________________________________
SPLNĚNO 29.4.2013

Na palici

21. července 2012 v 14:44 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Nemám ráda děti. Nemám. Z článku byste to poznali velice rychle, ale měla jsem pocit, že bych vás měla varovat.
Jakýsi dětský tábor jsme tu měli už loni, ale to jsem měla zrovna povinnou praxi a o všechno jsem přišla. Letos jsem se zvládla ulít z prvního týdne (Portugalsko), ovšem z toho druhého už ne. A ten končí až zítra. Pravda nejedná se o klasický tábor, děti jezdí na noc domů (ještě aby to tu spalo!), ale přes den to bohatě stačí.
Začínají se u mě projevovat násilnické sklony a představy, v nichž hraje hlavní roli lepenka, kterou jim oblepím pusu, a provaz, kterým je svážu, a taky sklep, kam je hodím. To by byl klid.
To, že to běhá a křičí, to jsem očekávala. To, že to běhá a křičí okolo koní, to už se odnaučily. To, že na sebe žalují, za to bych je střílela (obzvlášť když naprostá většina stížností je naprosto neopodstatněná). Za lhaní a vymýšlení si bych jim taky provedla něco bolestivého. O tom, že půlku rozkazů ignorují, raději ani nemluvím. Moje hlasivky dostávají zabrat. A pak tu jsou zvláštní případy. Jedna nejí houby, protože si myslí, že jsou otrávené (stejné houby jí všichni ostatní). Další by zase jedla všechno a pořád (za ty dva týdny tu zhubla čtyři kila). Někdo se bojí sednout si na koně (vzhledem k tomu, že tohle je tábor u koní...). A jedna si nepamatuje vůbec nic - snažili jsme se jí tři lidi naučit části uzdečky (sedm slov) a všichni jsme to postupně vzdali, protože bychom jí museli zabít (všichni ostatní si to po pár zopakováních zapamatovali). A půlka z nich má takový výraz, že bych je propleskla už preventivně. Jak říkám, je to na palici, i když by mi stačil jakýkoliv jiný nástroj, kterým bych je mohla mlátit.
Nicméně tohle utrpení má i své světlé stránky. Jako když jsme ve čtvrtek večer měli noční bojovku. Jo, to mě bavilo. Vzali jsme je tady do takové podivné lesní rokle, kde je dole značně pochybná tůňka plná bahna a bůhvíčeho. Měly tam chytat žáby (které všechny utekly, jenom děti slyšely). Mysleli jsme, že budou u břehu a budou se tam něco snažit vyšťourat. Nikdy by nás nenapadlo, že když jim řekneme, že musí doprostřed, že tam vážně půjdou. Ehm. Vrcholem představení bylo, když začaly v prostředku tůňky dělat dřepy. Málem jsme tam s kamarádkou umřely smíchy. Nebojte, nikdo se neutopil, nechytil ekzém a všem pak byla poskytnutá dlouhá a horká koupel (aby se odmočilo to bahno a ten smrad) a horký čaj.

Takže se omlouvám, že nejsou ještě žádné portugalské fotky, ale mám všeho plné zuby. Ovšem příští týden se na to vrhnu.

Portugalská okna

15. července 2012 v 22:52 | Fantaghira |  Cestovatelské
Jsem zpátky z Portugalska. Živá a zdravá, ačkoliv nechybělo málo a vůbec jsem se vám nevrátila. Včera o půlnoci jsem měla "vtipnou" historku s výtahem.
Vraceli jsme se z posledního portugalského drinku s hrůznou vidinou poslední noci před ranním odjezdem na letiště. Přišli jsme do hotelu, nastoupili do výtahu, sjeli dolů do druhého patra (to někdy vysvětlím) a... dveře se ne a ne otevřít. Cosi se tam seklo, zlomilo nebo co já vím, co se může porouchat u výtahových dveří. Po minutě kopání do toho zatraceného krámu jsme usoudili, že násilím (nebo aspoň ne naším) to nepůjde a zvoníme takovým tím zvonkem, co je v každém výtahu. Recepce prý někoho pošle. Díky bohu přišel chlapík brzo (vlastně hned). Ve výtahu je horko a mám pocit, že ubývá kyslíku.
Chlapík se zcela zjevně snaží cosi vymýšlet, montovat a koumat, ale nic nezabírá. Ovívám se svojí mikinou a začínám chápat, jak může někdo trpět klaustrofóbií.
Řinčení nástrojů se odmlčelo. Zjišťuju, že na stropě výtahu není poklop, kterým ven vylézají hrdinové v akčních filmech. Čekám, kdy zhasne světlo.
Výtah je tažen o patro výš. Jsem přitisknutá v rohu a říkám, že nechci spadnout. Je vedro a mám pocit, že za chvíli stejně omdlím.
Kdosi cosi montuje na vrcholku dveří. Kdosi cosi montuje i na spodku. Zvenčí se ozývá portugalština, které nerozumím ani ťuk. Ve výtahovém zrcadle je vidět zdravě nazelenalá barva mého obličeje.
Nakonec se dveře za použití menšího násilí ze strany opraváře otevírají a jsme vpuštěni na chodbu se vzduchem a nádhernou spoustou prostoru.
Možná to dramatizuju, ale uvíznout ve výtahu, ještě k tomu špatně větranému výtahu uprostřed noci, není úplně pohodička a leháro. Ale nakonec všechno dobře dopadlo. Ranní jízdu výtahem s kufry na recepci jsem přežila se zatajeným dechem, který jsem uvolnila, až když se nám dveře nahoře skutečně otevřely. A teď si zase chvíli budu jízdy výtahem odpouštět. Zlaté schody!

#3 Navštívit egyptské pyramidy

15. července 2012 v 13:00 | Fantaghira |  Bucket List
Minule jsem psala o nových sedmi divech světa, tak mi přišlo vhodné pokračovat tím jediným ze sedmi starověkých divů světa, který ještě stojí - pyramidami v Gíze. Nic ostatního dlouhá staletí nepřežilo, tedy pokud nepočítáme jediný sloup z Artemidina chrámu v Efesu, který jsem skoro viděla. Tady bych možná měla vysvětlit to "skoro viděla".
V Efesu jsem byla, když mi bylo tak deset let. Byli jsme tenkrát na dovolené v Turecku a z našeho výletu do Efesu si pamatuju jenom útržky. Po cestě se porouchal autobus, takže jsme v tureckém horku čekali asi hodinu, než přijel jiný. V Efesu bylo nějakých padesát stupňů, chodili jsme s německým průvodcem, kterému jsem nerozuměla ani slovo, takže nakonec jsem se přidala k jiné skupině s anglickým průvodcem, ačkoliv nakonec jsem stejně místo poslouchání zalezla do nejbližšího stínu a doufala, že neumřu. Pamatuju si Efeskou knihovnu a taky to, že nám průvodce ukazoval cestu, která vede právě k tomu poslednímu stojícímu sloupu Artemidina chrámu. Nevím, jestli nám nabízel možnost tam jít, nebo ne, ale tak jako tak jsme tam nešli, protože jsme z toho horka byli všichni vyřízení. Možná je to trochu škoda, ale to rozhodnutí bych neměnila.
Ale k těm pyramidám... Do sedmi divů se počítá vlastně jen ta Velká v Gíze, ale když už bych jela do Egypta na pyramidy, tak bych chtěla vidět i ty jiné. Třeba tu Džoserovu v Sakkaře, která mi přijde zajímavější díky tomu, že je stupňovitá. Nebo navštívit chrámy v Luxoru a Karnaku. A taky nesmíme zapomínat na Veset, kde je Údolí králů nebo Tutanchamonova hrobka. Spojte to všechno s plavbou po Nilu a drbáním (dobře, pozorováním) krokodýlů, a budu naprosto spokojená.
Nechci do Káhiry ani k Rudému moři, Egypt jako místo na dovolenou mě neláká, ale egyptská starověká historie je úžasná a chtěla bych jí poznat víc zblízka.

Pyramidy v Gíze | ilustrační obrázek | zdroj

A Clash of Kings

13. července 2012 v 10:18 | Fantaghira |  Books in my thoughts
A Clash of Kings (Střet králů) - George R. R. Martin
Kometa barvy krve a plamenů protíná oblohu. Dva velcí vůdci - Lord Eddard Stark a Robert Baratheon - jsou mrtvi, oběti královské zrady. Od starobylé citadely Dragonstone až po nepřístupné pobřeží u Witerfell nyní vládne chaos. Šest skupin se snaží získat kontrolu nad rozdělenou zemí, železným trůnem a sedmi královstvími, všichni připraveni uplatnit svůj nárok díky všeobecnému zmatku a válce.
Je to příběh, kde bratr válčí proti bratrovi a mrtví se v noci proboudí k životu. Princezna se převléká za sirotka; rytíř mysli připravuje jed pro zákeřnou čarodějku; divocí muži sestoupí z Měsíčních hor, aby zpustošili krajinu. Proti pozadí incestu, bratrovraždy, alchymie a vraždy, vítězství můžou získat ti s nejchladnější ocelí...a nejchladnějšími srdci. Protože když se střetnou králové, celá země se chvěje.
(volný překlad textu z přebalu knihy)

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Vzhledem k tomu, že už jsem četla první díl (Hra o trůny), to byla jasná volba.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Král, zrada.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Spálit.

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Tak stejně jako v minulé knížce, i teď jsem nejvíc fandila Arye. Taky mi tu byl mnohem víc sympatický Tyrion. Na jejich části jsem se vždycky těšila.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
I přes to, že byla tahle knížka plná bitev a bojů, dalo se v tom vyznat a nikdy jsem se do toho nezamotala. Taky oceňuju, že se autor vyhnul nějakým zdlouhavým popisům, jak to třeba bývá v jiných knížkách, ale ve většině případů tam byl ten výsledek boje až nějak zprostředkovaně a bez zbytečného zdržování.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Dobře, Sansa už není tak pitomá, ale pořád je pitomá. Tady ji ovšem zaručeně trumfnul drahý Joffrey, který by potřeboval pořádně profackovat. A taky pořád čekám, kdy se ta dějová linie s Daenerys připojí k těm ostatním, zatím je úplně mimo.

Hodnocení:
Tak tady zase není co řešit. Jediná věc, kterou teď musím řešit já, je, kde (a kdy) vezmu další díl, protože si nejsem jistá, jak moc dobře to půjde sehnat v téhle zemi v angličtině (česky to číst nechci). V nejhorším to někde objednám.
(5/5)

Before I die

11. července 2012 v 11:58 | Fantaghira |  Books in my thoughts
Before I die (Ještě než umřu) - Jenny Downham
Tesse zbývají pouhé měsíce života. Bojujíc proti návštěvám nemocnice, nekonečným testům, lékům s nesnesitelnými vedlejšími účinky, Tessa si sestaví seznam. Je to její seznam věcí, které chce stihnout, ještě než zemře. A číslo jedna je sex. Osvobozená od omezení "normálního" života zkouší Tessa navé zážitky, díky kterým se cítí naživu, zatímco její selhávající tělo se snaží držet krok. Tessiny pocity, vztah s jejím otcem, bratrem, odcizenou matkou, její nejlepší kamarádkou, jejím novým přítelem, to všechno bolestně vyplouvá na povrch v posledních vzácných týdnech před tím, než Tesse čas vyprší úplně.

(volný překlad textu z přebalu knihy)


1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Byla jsem tenkrát na něčem v kině a dávali trailer na film s názvem Now is good. Samo o sobě to znělo zajímavě, takže když se na konci objevilo, že to je podle knížky, zapamatovala jsem si to. Ona knížka se jmenovala Before I die.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Čas, život.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Prožít.

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Tím, že je to vyprávěné Tessou v ich-formě, se těžko s někým ztotožnit. A nechtěla bych být nikým. Ani Tessou, která v šestnácti letech umírá, ani nikým z jejího okolí.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Líbilo se mi, že Tessin seznam byl skutečný, uvěřitelný. Ano, chtěla se zamilovat, chtěla, aby se její rodiče dali znovu dohromady, ale první položky na seznamu byly sex, drogy, porušení zákona... Prostě věci, u kterých věřím, že by je vážně umírající šestnáctiletá holka chtěla zkusit.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Občas vám leze Tessa na nervy, občas Zooey, občas Tessin otec nebo její bratr. Nikdo tu není dokonalý, ale rozhodně to není negativum. Ale je to největší negativum, s jakým jsem momentálně schopná vyrukovat.

Hodnocení:
Knížka, u které dopředu víte, jak skončí, ale stejně vás to nakonec překvapí. A i přes to, že je to kniha o umírání, pro mě je to především kniha o tom, jak si užít život, dokud můžeme.
(5/5)

#2 Vidět všech sedm nových divů světa

8. července 2012 v 13:00 | Fantaghira |  Bucket List
Sedmého července 2007 bylo zvoleno sedm nových divů světa - Chichén Itzá, Socha Krista Spasitele, Velká čínská zeď, Machu Picchu, Petra, Koloseum a Taj Mahal. Některá z těchto míst bych navštívila ráda, některá už tolik ne, ale zase si říkám, že jednou je to div světa, tak to stojí za to vidět. Třeba se jednou, za tisíc let, budou žáci ve škole (pokud budou školy a lidi) o těchhle divech učit stejně tak jako my se učíme (učíme?) o těch starověkých, ze kterých už ale stojí jenom pyramidy.
Ale tak si vezmeme všech sedm míst hezky popořadě a já vám povím proč ano a proč ne.

Chichén Itzá - Tady je to velice jednoduché, protože to je jediný z divů, kde jsem doposud byla. Takže tu nemusím nic rozvádět ani vysvětlovat a můžu si je pomyslně odškrtnout.
Socha Krista Spasitele - Tohle je přesně to místo, které bych nijak netoužila navštívit. Byla jsem tenkrát dost otrávená, že se jakási obří betonová socha dostala až mezi nejlepších sedm. Pro mluví vlastně jen fakt, že se nachází v Rio de Janeiru, a proti návštěvě Ria nic nemám.
Velká čínská zeď - Jakožto jediná, lidmi vytvořená stavba viditelná z vesmíru, je Velká čínská zeď jedno z míst, které bych chtěla navštívit i bez nějakých sedmi divů. Problém je v tom, že zeď je v Číně, kam se mi nechce. Mám dost negativní postoj k tamnímu režimu, velice negativní postoj k tomu, co se dělo (děje) v Tibetu. Ono Zeď není jediná věc, která by v Číně stála za návštěvu, jenže...jet do Číny je mi proti srsti.
Machu Picchu - Sem bych jela okamžitě. Hned teď bych se sbalila a vyrazila. Jediné, čeho bych se tady bála, by byla vysoká nadmořská výška (potřebovala bych se se svým nízkým tlakem nejdřív dostatečně dlouho aklimatizovat) a taky toho, že tam bude těch turistů až moc.
Petra - Skalní chrám v Petře mě okouzloval už jako dítě, když jsem se s mámou dívala (na jejího oblíbeného) Indiana Jonese (Poslední křížová výprava se natáčela v Petře). Takže vydat bych se sem určitě chtěla, jen možná ne hned teď vzhledem k tomu, že Jordánsko sousedí mimojiné i se Sýrií a Izraelem.
Koloseum - Jediný evropský div a já ho neviděla. Do Říma se mi, kdoví přoč, nechce, ale všichni pořád říkají, jaké je to tam hezké a kdesi cosi, takže mě jednou někdo přemluví.Navíc o výlet do Říma bych se nestrachovala, to je EU, to se stačí jeden den rozhodnout, že tam chci, a druhý den můžu jet.
Taj Mahal - Je to jedno z těch míst, které asi musí člověk vidět na vlastní oči, aby uvěřil, že existují, protože na fotkách vypadají, že je tam někdo dokreslil. Z cesty do Indie bych asi nebyla úplně nadšená, ale z čeho bych nebyla vůbec nadšená, by byly ty davy turistů. Ale s tím, že jsou takovéhle památky přecpané se asi musí počítat.

Chichén Itzá | ilustrační foto | archiv autorky

The Help

6. července 2012 v 12:26 | Fantaghira |  Books in my thoughts
The Help - Kathryn Stockett
Vítejte ve zmizelém světě: Jackson, Mississippi, 1962, kde černé služky vychovávají bílé děti, ale jsou hlídány, aby neukradly kus stříbra.
Je tu Aibileen, vychovávající své sedmnácté bílé dítě, sama se stále trápící tragickou smrtí svého syna; Minny s přidrzlým jazykem, jejíž vaření je vyhlášené široko daleko; a bílá slečna Skeeter, která se právě vrátila z univerzity a chce vědět, kam a proč zmizela její milovaná služka.
Skeeter, Aibileen a Minny. Nikdo by nevěřil, že by mohly být přátelé; ještě méně lidí by to tolerovalo. Ale každá z nich postupně najde odvahu překročit hranice, naučí se důvěřovat a záviset jedna na druhé. Každá z nich hledá pravdu. A dohromady můžou světu říct neobyčejný příběh...
(volný překlad textu z přebalu knihy)

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Věděla jsem, že existuje film, který dost lidí chválilo. Pak jsem zjistila, že je i knížka. A knížka je vždycky lepší než film. A pak byla jednou knížka v knihkupectví ve slevě...

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Bílá, černá.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Překonat.

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Skeeter byla moje nejoblíbenější postava, takže s ní. Nejmíň sympatická mi byla Hilly, která ale nakonec dostala, co si zasloužila, takže dobře jí tak.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Těžko posoudím, nakolik je kniha podle skutečnosti, ale nakonec si myslím, že ano. Oceňuji nápad autorky napsat knihu z pohledu černošských služek a ne jenom bílých paní domu.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Co se chování týče, Hilly byla strašná kráva, která se chovala, jak kdyby od černých služek měla chytit tisíc nemocí, a byla díky tomu na zabití. Ale jak říkám, nakonec dostala, co si zasloužila.

Hodnocení:
Kniha, které nemám skoro co vytknout, ale zároveň nevím, co bych vyzdvihla, i přes to, že se mi knížka líbila a měla jsem ji přečtenou skoro hned. Rozhodně doporučuji přečíst, pokud budete mít tu příležitost.
(5/5)

Jo, už zase někam jedu

3. července 2012 v 10:35 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Strašně lidí ve svém okolí tím rozčiluju. Tím, že už zase někam jedu. Vždyť jsem se teprv před měsícem vrátila z Irska, tak co si to zase vymýšlím?! A to ani neví, že možná ještě v srpnu pojedu na pár dnů pryč. Ale tentokrát odjíždím "jenom" na dvanáct dnů, do Portugalska, válet se k moři. Tedy s tím válením to tak zlé nebude, protože bych to celou dobu nevydržela, ale odpočinek, tedy válení, v plánu také mám. Pak taky plánuji návštěvu Fara a Lagosu, v Albufieře, dalším městě, které by stálo za návštěvu, máme hotel a možná ještě objevím někde něco zajímavého v okolí. Uvidím. Koukala jsem i na Lisabon, ale je docela daleko, navíc bude určitě horko a já se v horku nerada ploužím nějakými ulicemi bez vidiny brzkého koupání v moři. A ono toho bude nakonec na těch dvanáct dnů i bez Lisabonu dost. V Portugalsku jsem navíc ještě nikdy nebyla, tak už se těším, že zase poznám něco trochu jiného. Na fotkách to tam vypadá moc pěkně.
Jinak odjíždím zítra, vracím se v neděli patnáctého. Nenechám to tu úplně mrtvé, mám nastavené nějaké články, ale přiznám se, že spíš takové věci, které jsem potřebovala dohnat, jako články do Books in my thoughts. Nicméně dočkáte se pak jako vždy odměny v podobě portugalských fotek.
Takže se tu všichni hezky (s)mějte, užívejte si prázdnin, vy, co prázdniny nemáte, si užijte aspoň těch červencových státních svátků. Nezlobte a buďte tu, až se hezky odpočatá a opálená vrátím ;)
F.

#1 Stát na každém z kontinentů

1. července 2012 v 13:00 | Fantaghira |  Bucket List
Mohli bychom tu samozřejmě polemizovat o tom, kolik máme kontinentů, protože různé zdroje uvádí různá čísla (od čtyř do sedmi). Já se ale rozhodla jít tou nejsložitější cestou, což znamená sedm kontinentů - Evropa, Asie, Afrika, Austrálie, severní Amerika, jižní Amerika a Anarktida.
Odškrtnout si samozřejmě můžu Evropu. Pak také Asii, protože jsem byla na Srí Lance, Afriku, kam spadá Mauritius, a severní Ameriku díky mé návštěvě Mexika.
Ano, mohl by nastat trochu problém u Mauritiu, protože je to ostrov u Afriky, a ne africká pevnina (kde jsem nikdy nebyla), ale mluvíme-li o kontinentech, Mauritius patří k Africe.
Ze zbývajících tří kontinentů je asi nejtěžší dostat se na Antarktidu. Nejen kvůli tomu, že tam nebude jezdit tolik výprav. ale i vzhledem k mé šílené zimomřivosti. Sama tvrdím, že cokoliv pod dvacet stupňů (nad nulou) je už zima, české mrazy přežívám v několika vrstvách svetrů a lyžařeké bundě, takže představa, jak si udělám výlet na Antarktidu, kde je zima pořád, není ta z nejhezčích. Na druhou stranu, když se člověk dívá (v teple domova) na nějaké ty antarktické obrázky, tak je to něco naprosto úžasného. To i já uznám, že to, co dokáže vytvořit led a sníh, je občas neuvěřitelné. Když se od těch ledových a sněhových plání odráží slunce polárního dne, bere to dech. A nesmím zapomenout na nejdůležitější argument - jsou tam tučňáci!
Co se Austrálie a jižní Ameriky týče, nemám nejmenších námitek proti takovému výletu. Ostatně na Nový Zéland chci už hodně dlouho (pravděpodobně to bude námětem nějakého dalšího článku) a i v té jižní Americe by se našlo pár míst, kam bych se bez váhání vydala (nemá cenu se tu o nich rozepisovat teď, budou zmíněna jindy).

Antarktida | ilustrační obrázek | zdroj