Říjen 2012

31. říjen

31. října 2012 v 19:14 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Dneska je tomu přesně rok, co jsem odcestovala na své irské dobrodružství. Přijela jsem tehdy vyděšená ztracená a mladá na úžasný smaragdový ostrov, aniž bych tušila, co mě tam čeká. Zdá se to tak dávno, ale nedávno ve stejný okamžik. Chtěla bych se vrátit o rok zpátky a všechno to prožít znova, ale zároveň jsem ráda, že jsem tam, kde jsem.
Zpátky jsem pět měsíců, ale pořád nejsem schopná koukat na fotky bez toho, abych chtěla brečet. Tak moc mi to tam chybí. Byl to úžasný zážitek, skvělá zkušenost.
Neidealizuju si to, vím, že to nebylo dokonalé, ale přesto... bylo to prostě něco, co mě změnilo, změnilo to můj pohled na svět. Ne, že bych si tu změnu donedávna uvědomila, to až s nástupem na školu. I když mě od mých spolužáků dělí dva roky, přijdou mi tak strašně...mladí. A ne kvůli věku, ale kvůli zkušenostem. Irsko mi pomohlo si uvědomit, kdo jsem, co chci dělat. A taky ten mnohdy opakovaný fakt, že všechno jde, když se chce, jen pro to člověk musí něco udělat.
Je hrozné, jak ten čas letí.
Datum 31. října si budu navždy pamatovat. Ne jen jako den, kdy se ve světě slaví Halloween, ale jako den, kdy jsem skutečně vykročila do světa.

Z-z-z-z-zima

29. října 2012 v 20:13 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Počasí se mi krutě mstí, jsem o tom přesvědčená. Loni jsem o sníh přišla, nepočítáme-li ten jeden milimetr, který jsem jednoho rána našla napadnutý na dvoře, v Irsku totiž zásadně prší, maximálně se dočkáte nějakého krupobití. A z informací, které mám, jsem usoudila, že tady loni taky nebyla nijak krutá zima. Protože jsem byla pryč. Zato letos jsem tady, takže si to vyžeru. No řekněte, kdy naposledy pamatujete sníh v říjnu? Nejhorší na tom je, že ještě v pátek jsem odjížděla domů ve své "podzimní" bundě, v Budějovicích bylo teplo. V Plzni už mi byla zima a v sobotu jsem málem umrzla. Navíc jsme měli s koňmi naplánovanou Hubertovu jízdu (co je Huberova jízda?). Naštěstí ji nakonec zkrátili, ale i tak jsme se vrátily (jely jsme čtyři holky) celé promočené a promrzlé. Ještě teď je mi zima, když si na to vzpomenu. Takhle promrzlá jsem už... skoro dva roky nebyla. Ano, skoro dva roky jsem nezažila mráz a jak pěkně mi bylo!
Jenom pro představu přikládám jednu fotku sebe (fotila máma), jednu z těch lepších fotek, nutno dodat. Za vše mluví už fakt, že normálně bych sem svojí fotku nedala, ale vzhledem k tomu, že na ní jde sotva matně tušit kůň...

V neděli už aspoň přestalo sněžit a dostala jsem možnost si v čerstvém sněhu zacválat na bílém koni. Bylo to docela fajn, až na ty omrzlé končetiny.
Jako bonus jsem v neděli večer, před odjezdem do Budějovic přišla na to, že nemám použitelné zimní boty mezi lidi (rozuměj mám zimní boty ke koním). S velkým nadšením, nicméně ještě větší potřebou jsem si už dneska jedny koupila. Nutno říct, že naprosto nádherně hřejou.
Nicméně kdyby teď skončila zima a už nikdy znova nezačala, vůbec bych netruchlila. Ono je především nutné pochopit, že jsem člověk naprosto zimomřivý, takže už teď, při teplotách lehce pod nulou, chodím v lyžařské budně, půlku hlavy omotanou v šále, ruce v kapsách (protože nemám rukavice) a i těch pár set metrů z koleje do školy je pro mě naprosté utrpení a zuby drkotám ještě deset minut po té, co jsem v teple.
Na druhou stranu jsem si uvědomila, kolik je v češtině hezkých výrazů pro sníh. Namátkou vybírám "hnusný bílý svinstvo", "studenej šmejd" nebo "zatracenej zmrzlej fujtajbl".

Pravděpodobně jsem se na to už někdy ptala, ale určitě to bylo někdy dávno, takže se můžu ptát znova: Jak jste na tom vy a zima? Kamarádíte se, jste nepřátelé na život a na smrt nebo si nepřekážíte?

Great Expectations

24. října 2012 v 20:13 | Fantaghira |  Books in my thoughts
Charles Dickens - Great Expectations (Nadějné Vyhlídky)

Sirotek Pip je chudý jako kostelní myš a sní o bohatství a životě v lepší společnosti. Velké naděje do budoucna mu přinese jmění, které dostane od neznámého dobrodince. Pip odjede do Londýna, tam si užívá získané společenské postavení, je obklopen novými přáteli, konečně se smí ucházet o dívku svého srdce. Ale žádná růže není bez trní...


1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Musela jsem ji přečíst na předmět Dějiny anglické literatury.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Peníze, procitnutí.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Žít.

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Nevím, jestli úplně ztotožnila, ale nejvíc se mi líbil Wemmick, už kvůli tomu, že byl úplně jiný, než ostatní postavy. Takový tajuplný.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Líbilo se im, když Pip zjistil, od koho dostává ty peníze, to pro něj byl docela šok, ale podle mě mu to dost pomohlo, do té doby jsem ho moc ráda neměla. Další věc bylo, když přišel na to, kdo jsou Estellini rodiče, protože najednou všechno začalo dávat smysl, všechny postavy měly svoje místo, a byl to okamžik, který knížce z mého pohledu hodně přidal.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Sáhodlouhé popisy. Na jednu stranu dělají všechno skutečnější, na druhou stranu nenechávají moc prostoru pro fantasii, všechno je do detailu popsané, a občas to číst je hrozně únavné.

Hodnocení:
Když jsem zjistila, že máme číst zrovna tohle, byla jsem docela zděšená, ale nakonec to nebylo tak hrozné, jak jsem se bála. Ale přesto, sama bych si tohle nikdy nevybrala.
(3/5)

Historie angličitny

19. října 2012 v 22:23 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Vývoj angličtiny je hrozně zajímavé téma, ale nebudu to tu nijak složitě rozpitvávat, jen bych se s vámi chtěla podělit o pár zajímavých informací. Angličtina totiž nezněla vždycky tak jako teď, ta původní stará angličtina "old English" (cca do roku 1100) zněla úplně jinak. Z té se vyvinula "middle English", kterou se mluvilo až do 16. století - jsou jí například napsány Canterburské Povídk. Nicméně Shakespeare už používal to, čemu říkáme Modern English. Ano, soce to není dnešní angličtina, nicméně k té dnešní zase nemá tak daleko narozdíl od těch přecházejících vývojových stadií.
Samozřejmě vývoj jazyka byl ovlivněný mnoha faktory, odehrál se na několika úrovních a tak dále, ale to by bylo na dlouho a obávám se, že bych vás tím dost otrávila. Nicméně velice zajímavá je část, kde se mění význam slova. Kupříkladu nice pochází z latinského nescius, což znamená neznalý. Tohle slovo bylo přejato do staré francouzštiny, tentokrát už psané jako nice a znamenalo hloupý nebo jednoduchý (myšleno o člověku). Po přejetí do angličtiny (middle English) se význam změnil na bláznivý, rozpustilý. A dnes to znamená milý. Je až neskutečné, jak se v průběhu staletí může význam jednoho slova tolik změnit. A takových slov je mnohem víc.

Jindřichův Hradec

18. října 2012 v 17:23 | Fantaghira |  Česká republika
Ač jsem v Budějovicích už čtvrtý týden, ještě jsem tu nevytáhla foťák. Až se stydím. Budějovice jsou přitom moc krásné město. Snad příští týden...
Minulý víkend jsem se ale dostala do Jindřichova Hradce. Nikdy předtím jsem tam nebyla, a jediné, co jsem tušila, bylo, že tam někde prochází patnáctý poledník. Nakonec jsem na něm i stála. Krom toho tam mají i moc pěkné náměstí a hrad. Prostě moc příjemné město.
Fotky jsou ponechané bez komentáře.

Stav vyčerpání

16. října 2012 v 16:10 | Fantaghira |  Vykecávám se...
A to tenhle týden začal tak hezky. Po cestě do Budějovic jsem dočetla Dickenosovy Great Expectations a měla pocit dobře odvedené práce. Ještě aby ne. Tak jsem si říkala, jak tenhle týden bude uvolněnější, obzvlášť, když máme ve středu imatrikulaci a odpadá nám škola. Ale to jsem byla na omylu.
Zaprvé jsem zapomněla na nějaké školení, které jsme měli včera v knihovně (díky bohům za to, že zrovna v počítačové studovně) a které trvalo déle, než by bylo hezké. Krom toho jsem včera skoro všechen volný čas strávila hledáním jedné debilní ovce do jedné soutěže. Naprosto zničená a vyřízená jsem hon na ovci vzdala až v jedenáct večer. Ale to je přece v pořádku, když mám volné úterky.
Úterý, tedy dnešek, jsem chtěla strávit vypracováním úkolu na lingvistiku. Proč to musíme mít v úterý, když hodina je v pátek, je mi záhadou. Ráno jsem se odebrala do knihovny, dokonce jsem i po chvíli pátrání našla potřebnou knihu a dala se do čtení. Asi třicet stránek o vzniku a vývoji jazyka. Anglicky. Vypsala jsem si z toho poznámky a odebrala se na kolej, že z toho zodpovím otázky, na které se nás ptala. Nejdřív jsem ale našla tu zatracenou ovci. To je důležité zmínit, protože nebýt toho, asi jsem si už omlátila hlavu o zeď. A teď se snažím všechny ty hrozné věci nějak zpracovat, abych neopisovala každé slovo, ale použila vlastní. Popravdě už to skoro mám, chybí mi dopsat asi dvě věci, zkontrolovat si to po sobě a snad to bude. Ale zasekla jsem se a nejsem schopná nic. Potřebovala bych, aby to za mě někdo dopsal, a já si mohla lehnout a nic nedělat a především nemyslet. To by byla paráda.
Ale takový luxus nemám, tak asi přestanu koukat na blogový textový editor a pokusím se dodělat tu lingvistiku.
Moje nadšení mě jednou zabije...

#14 Naučit se nějaký neobvyklý cizí jazyk

14. října 2012 v 13:00 | Fantaghira |  Bucket List
Ono by tedy úplně stačilo, kdybych se zas dala na španělštinu. Ale krom toho by mě hrozně lákalo umět nějakou řečí, kterou hned tak někdo neumí (aspoň v našich krajích). Samozřejmě pak nastává otázka jakou řeč. Lákala by mě irština, jenže vzhledem k tomu, že ani většina Irů neumí irsky, se pak zase objevuje dotaz, k čemu by mi to vlastně bylo, protože zase umět řeč, kterou nikdy v praxi nepoužiju mě, není vyhlídka, do které bych se hrnula. Koneckonců "Sláinte"* říct umím a to v podstatě stačí.
Co tedy jiného? Islandština, finština, norština a podobné mě nikdy nelákaly i díky tomu, že nějak netoužím se do těch zemí podívat, byť věřím, že jsou krásné, jen je tam na mě moc zima. Stejně tak se nechci učit japonštinu a obdobné jazyky, které se zapisují hroznými (pro mě) klikyháky.
Ono vlastně mě už nic neláká - krom elfštiny a možná byste mě ještě ukecali ke studiu klingonštiny :D Takže se zase vracíme zpátky k irštině. A nebo je tu ta možnost, že jednou někde na svých cestách po světě zaslechnu nějaký jazyk, který mi naprosto učaruje a já se ho prostě budu muset naučit.
Přiznám se, že prvotní motivací k učení se nějakého podivného jazyka je především to, že mi tu nikdo nebude rozumět.

*Sláinte je doslova zdraví, používá se jako přípitek - tedy Na zdraví!

Když si jednou do roka zapamatujete sen...

13. října 2012 v 12:01 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Sny si zásadně nepamatuju. Ale když už jednou za čas ano, tak to pak stojí za to. Člověk ani nechápe, jak se jeho mysl dobrala k něčemu takovému. Kupříkladu takové sci-fi, že jsem hrála s Federerem finále tenisového grandslamu. Fakt, že ani nevím, jak v ruce držet tenisovou raketu rozebírat nebudu.
Tentokrát bych sice i pochopila, jak mé pochroumané podvědomí přišlo k tomu, co se mi zdálo, ale stejně to stálo za to. A dokonce se mi sny zdály dva. Prostě když už tak už...
V tom prvním jsem na kolej dostala spolubydlícího. Na pokoji jsem zatím sama, děsím každého dne, že někoho dostanu, protože mít pokoj sama pro sebe je naprostý luxus (o tom, že mám celý stůl pro sebe ani nemluvě). Takže ve snu mi byl tento luxus odepřen. Ale aby toho nebylo málo, dostala jsem k sobě na pokoj kluka. Zoufale jsem sháněla kamarádku, že to nemůžu přežít. A ona se mi jenom smála... Když už nic jiného, taková by byla její reakce i ve skutečnosti. Víc si raději nepamatuju.

Algarve - 9. část

10. října 2012 v 19:25 | Fantaghira |  Cestovatelské
Jenom abyste si nemysleli, právě bych měla číst záživnou studii o tom, co je vlastně metafora (v angličtině), případně si vymýšlet argumenty proč mlátit děti (nebo nemlátit no...) a kdyby mě i to nebavilo, vždycky můžu pokračovat v Great Expectations.
Ale já jsem se rozhodla obětovat se a dodělat to Algarve. Dobře, tak moc úsilí to nevyžadovalo, odtrhnout se od učení, a chtěla jsem si trochu postěžovat. Teď když jsem to zvládla, pojďme na pár posledních fotek z Albufeiry.
Nebo bych spíš měla říct pojďme do uliček Albufeiry?

#13 Přeložit knížku

7. října 2012 v 13:00 | Fantaghira |  Bucket List
Tohle je něco, čím bych se i byla ochotná živit. Ostatně taková je zatím oficiální vidina. Všichni se vždycky ptají, co vlastně budu dělat, až dostuduju (opakuju, že jsem na dvouoboru bohemistika-anglistika). A já odpovídám, že bych chtěla překládat. Tedy chtěla, nechtěla. Já sama nevím, co přesně chci dělat, až skončím, nicméně překládat je pořád lepší představa než prodávat v lékárně, takže zatím rozšiřuju tohle. A až dostuduju, tak se uvidí.
Samozřejmě je knížka a knížka. Mně by se hrozně líbilo přeložit nějakou hrozně oblíbenou, i když vidím tu spoustu práce, přemýšlení nad vhodnými výrazy a nevděk některých rýpavých čtenářů, kteří musí číst originály i překlady a hledají nesrovnaosti (nebo to dělám jenom já?).
A víte, co je na překladatelství nejkrásnější? Už samotné spisovatele (až na takovou JKR) pozná málokdo, ale překladatele nepozná už vůbec nikdo, ale přesto můžou chodit po světě, dívat se, kdo všechno, čte jejich překlady a mít na duši ten hřejivý pocit spokojenosti.

knihy | ilustrační obrázek | zdroj

Algarve - 8. část

5. října 2012 v 22:08 | Fantaghira |  Cestovatelské
Předposlední část, slibuju. Všechny fotky už budou jenom z Albufeiry, tedy města, kde jsme měli hotel, ale je jich víc, takže je musím rozělit do dvou částí vzhledem k tomu, že nerada dávám do článku moc fotek najednou.
Albufiera je dosti roztahaná podél pobřeží, když jsme viděli, co všechno ještě je Albufiera, tak jsme byli dost překvapení. Náš hotel byl kousek od historického centra, takže jsme město docela poznali, ale jiné hotely byli i několik kilometrů dál a stále se počítali do Albufeiry. V okolí měli spoustu obchodů, restaurací, ale nemohli tušit, že to "jejich" místo má i nějakou historii.
Ale úplně nejdřív chci začít nádherným malebným přístavem, kde jsou naprosto úžasné barevné domky. Jen upozorňuju předem, neočekávejte žádné staré malebné chaloupky.

Středy mě vysávají

3. října 2012 v 20:51 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Středa je nejhorší den, co se rozvrhu týče. Ano, sice začínám v 9.45, ale pak jedu nepřetržitě do půl šesté a nejdelší přestávka, jaké se mohu dočkat, je desetiminutová. Dneska jsem navíc na poslední seminář (ten, co končí v půl šesté) měla mít prezentaci. Jelikož jsem nervák, ve škole jsem nic neprezentovala už zatraceně dlouho, nebyla jsem schopná během svých desetiminutových přestávek cokoliv pozřít, i přes to, že jsem si ráno poctivě připravila svačinku - také po pěkně dlouhé době.
Takže si asi dovedete představit, jak polomrtvá se vracím na kolej. Jediné štěstí je, že kolej je tak blízko. Jenže místo, abych přišla, svalila se na svou, nepříliš pohodlnou židli, zapla nějaký plnohodnotný seriál či film a odpočala si, musím ještě pracovat. Konkrétně mě čeká přečtení velice zábavné studie o znacích, kterou už jsem louskala včera, nicméně nic z toho nevím, protože můj mozek má tu milou vlastnost nepamatovat si věci, které mu přijdou nesrozummitelné. Ale to nevadí, já si těch záživných dvacet stránek ráda přečtu znova.
Ještě že nic jiného už na zítra mít nemusím. Sice mě ráno čeká velmi zábavný jazykový seminář s velice nadšenou slečnou, kterou bych nejradši vykopla na oběžnou dráhu (asi už jsem ji zmiňovala). No řekněte, čekali byste, že na vysoké škole potkáte učitele, který vám bude tvrdit, jak si díky Twilightu (a mluvíme o knížkách) rozšíříte slovní zásobu? Já tedy ne. A její perfektně naučená školní výslovnost mi vhání slzy do očí. A aby toho nebylo málo, tohle je křížkový předmět - tzn. v zimním semestru ho musím udělat, jinak letím bez ohledu na ostatní zkoušky. Ne, že bych se toho bála, jen mě to značně omezuje v tom, co mohu drahé slečně vpálit do obličeje.
Takže úsměv a mávat, hoši. Úsměv a mávat.

Algarve - 7. část

2. října 2012 v 10:22 | Fantaghira |  Cestovatelské
Rozhodla jsem se, že by bylo vhodné oslavit funkčnost internetu na kolejích tím, že konečně dodělám tu reportáž z Portugalska, kterou už tady roztahuju zbytečně dlouho.
Dneska to tedy budou dvě vesničky z našeho posledního výletu, příště ještě město, kde jsme měli hotel (nevím ale, jestli se mi to vejde do jednoho dílu).
V Estoi jsme stavěli především kvůli paláci, který tu měl být. Ovšem jako tradičně jsme začali na náměstí u kostela, který nesmí nikde chybět.