Kapitán

6. února 2013 v 23:45 | Fantaghira |  Píšu...

Táhlo mi na sedmnáct, ale duchem jsem byl mnohem, mnohem starší. Takové kapitánování vesmírné lodi změní váš pohled na svět. Pomalu jsem se přiloudal k baru a usadil se na barovou stoličku.
Všechno se tu nepřirozeně lesklo, mohl jsem dokonce vidět svůj odraz ve vyleštěném barovém pultu. Láhve s tím nejdražším alkoholem stály pečlivě vyrovnané na policích a ve vzduchu se vznášela vůně nějakého drahého parfému.
"Dáte si, pane?" Barman mě sjel očima od hlavy k patě a z jeho pohledu bylo jasné, že si myslí, že jsem tu omylem.
"Whiskey."
"Skotskou, Irskou, Ganymendskou, Denebskou?" Úslužně se na mě usmál.
"Irskou. Padesátiletou. Tullamore." To mu úsměv na chvíli smazalo z tváře. Otočil se a odešel dozadu, kde měli schované archivní kousky. Za chvíli se vrátil se sklenkou v ruce.
"Ještě něco, pane?"
"Ne." Vím, že jsem mu neměl odsekávat, protože polovina práce barmanů po celém vesmíru je povídat si se zákazníky, ale já na to vážně neměl náladu.

Při čtvrté sklence si ke mně někdo přisedl. Ani jsem se nemusel otáčet, abych věděl, kdo to je.
"Co chceš?" zaúpěl jsem.
"Proč bych měl hned něco chtít? Třeba si chci jenom popovídat. Už jsme se dlouho neviděli. Co děláš? Co je ve vesmíru nového?"
"Nic moc."
"Alexi, jak dlouho tohle bude trvat? Jak dlouho se mi budeš vyhýbat a dávat mi za vinu její smrt?"
"Vždycky."
"Dáte si něco?" Odnikud se zjevil barman a nabízel mému přísedícímu pití.
"Ne, ne, jen jsem si chtěl popovídat se synem, ale on nemá zájem." Barmanův pohled mi skoro vypálil díru do hlavy.
"Tak to počkejte." Zpod baru vytáhl láhev obyčejného piva a podal ho mému otci. "Na účet podniku. A povězte mi o tom víc."
"Víte, je to dlouhý příběh."
"To nevadí, ty máme my barmani nejraději."
Odfrkl jsem si, tohle jsem tedy poslouchat nemusel. Hodil jsem na bar peníze a vyšel ven do chladného měsíčního vzduchu. Věděl jsem, co přesně se bude u baru vyprávět, měl jsem pocit, že tu historku slyším až sem.

Stalo se to o mých patnáctých narozeninách. Moje starší sestra, která tehdy pracovala jako letuška u jedné z největších intergalaktických společností měla přijet jen kvůli mé velkolepé oslavě. Těšil jsem se na ni víc než na všechny dárky. Od chvíle, kdy začala pracovat, se doma moc neukazovala a když už přijela, skončilo to hádkou. Nevím, proč jsem si tehdy myslel, že tentokrát to dopadne jinak. Musela přijet v noci, protože když jsem se ráno vzbudil, seděla na mojí posteli a usmívala se na mě tím svým širokým úsměvem. V ruce držela malou krabičku ovázanou mašlí.
"Všechno nejlepší, pane," řekla a zasalutovala mi.
"Nech toho," strčil jsem do ní. "Víš, že zkoušky jsou až v létě."
"A taky vím, že je uděláš a bude z tebe kapitán. Třeba budu jednou pracovat na tvojí lodi." Při té představě jsem se usmál.
"Jsem rád, že jsi tady." Obejmul jsem ji.
"Já taky," zašeptala. "A mám pro tebe dárek!" Slavnostně mi podala onu malou krabičku. Nedočkavě jsem rozvázal mašli a podíval se dovnitř. Na plyšovém polštářku tam ležel zlatý přívěsek vzducholodi.
"To je krása," vydechl jsem.
"Věděla jsem, že se ti bude líbit. Dalo mi práci ji sehnat, ale říkala jsem si, že si k patnáctinám zasloužíš něco speciálního." Pokýval jsem hlavou, neschopen najít slova, kterými bych jí mohl poděkovat. Tohle znamenalo hodně. Lidstvo si už dávno nevážilo starých technologií a do všeho se dávaly pohony na antihmotu . Všechno, co bylo staré, nebo vypadalo jako staré se vyhazovalo, ničilo nebo recyklovalo. Tenhle přívěšek připomínající dávnou minulost už dávno neměl existovat.
"No tak, přestaň na něj zírat a ukaž, jak ti sluší," pobídla mě Rory. Probral jsem se ze svého zamyšlení a přetáhl si řetízek přes hlavu. Bylo to dokonalé.
V ten moment jsem věřil tomu, že nic nemůže můj slavnostní den zkazit. Kdybych jen tehdy věděl, jak moc jsem se mýlil. Později toho dne se strhla hádka.
"A kdes byla na moje narozeniny, Auroro?" Vždycky, když ji otec oslovil celým jménem, znamenalo to, že přijde něco zlého.
"Už si nepamatuju," procedila Rory skrz zuby.
"Nepamatuješ?! To jsi celá ty! Ani se neozveš, pořád někde lítáš, domů vůbec nejezdíš!"
"Už jsem dávno dospělá, tak snad nemusím jezdit na víkendy domů."
"To teda musíš! Jsi moje dítě a budeš mě poslouchat!"
"Já si můžu dělat, co chci."
Odešel jsem do svého pokoje, protože jsem to nemohl poslouchat. Můj otec si vždycky našel něco, co sestře vyčetl, nikdy s ní nebyl spokojený a ona to těžce nesla.
O chvíli později vešla Rory do mého pokoje. "Asi bude lepší, když už pojedu." Ve tváři byla celá rudá a měla natržený horní ret.
"Zase tě uhodil." Bylo to konstatování a ne otázka.
"Hodně štěstí u zkoušek."
"Rory... Děkuju."
"Za co?" pokusila se usmát.
"Za... za všechno. Za dárek. Za to, žes přijela."
"To nic nebylo."
"Mám tě rád."
"Já tebe taky. Ještě pár měsíců a třeba se potkáme někde na opačném konci galaxie."
"Dávej na sebe pozor, Rory."
"Alexi!" dolehl k nám hlas našeho otce. "Alexi, oslava za chvíli začne!"
"Už jdu!" zavolal jsem. Rory si stírala slzy z tváří.
"Ještě pár měsíců a třeba se potkáme někde na opačném konci galaxie," zopakoval jsem její slova. Usmála se. "Tak naviděnou."
"Naviděnou."
To bylo naposledy, co jsem svou drahou sestru viděl. Když odjížděla na letiště, sjela ze silnice do jezera a na místě byla mrtvá.

"Nemůžu za to, že neuměla řídit," ozvalo se za mnou. Ignoroval jsem ten hlas jako už tolikrát a vydal se zpátky ke svojí lodi, mému jedinému útočišti. "Alexi, no tak, mluv se mnou."
Zrak jsem upíral na svou drahou Auroru, která mezi ostatními loděmi vypadala nepatřičně. Nechal jsem si ji vyrobit na přání. Sice vlastnila všechny nejnovější technologie, ale chtěl jsem, aby se vzhledem co nejvíce podobala té vzácné vzducholodi, kterou mi darovala má sestra a která stále visela na řetízku u mého srdce. Nebylo jednoduché výrobce k něčemu takovému přesvědčit, ale nakonec stejně muselo být po mém.
"Alexi, takhle to dál nejde."
"To máš pravdu," porušil jsem svoje mlčení.
"Vrať se domů."
"Tohle je teď můj domov," ukázal jsem na Auroru. "Má loď a hvězdy."
"Proč mi tohle děláš? Já jen chci zpátky svoje dítě."
"To sis měl rozmyslet, když ještě žila!" Nečekal jsem, jestli se zmůže na odpověď a zavolal na dva poddůstojníky, kteří hlídali Auroru. "Za žádných okolností nesmí tenhle muž vkročit na mou loď."
"Rozkaz, pane." Zasalutovali.
Pomalu jsem vyšel na kapitánský můstek. Bylo to jediné místo, kam nedoléhaly přízraky z vnějšího světa. Teď, když byly všechny přístroje vypnuté, tu bylo ticho a tma. Stál jsem tam a díval se na vzdálené hvězdy. "Už zítra," zašeptal jsem a přejížděl rukou po kormidlu. "Už zítra se spolu vydáme na opačný konec galaxie, má drahá Rory."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Siwa Siwa | Web | 7. února 2013 v 7:24 | Reagovat

Až se mi chce brečet smukem za Alexe. Pěkně děkuju, takhle po ránu už být v melancholii! Ale moc pěkné. opravdu se mi to líbí. :-)

2 Sentencia Sentencia | Web | 7. února 2013 v 10:05 | Reagovat

přiznám se, že z počátku se mi do toho moc nechtělo, když jsem pochopila, že půjde o sci-fi povídku, ale teď jsem ráda, že jsem ji dočetla do konce. Je krásně melancholická a moc dobře napsaná. Má spád, hezké slovní obraty, téma je sice už otřepanější, ale to jsou už skoro všechny a ty jsi ho podala hezky, takže... jo, líbilo se mi to :)

3 Berenika Berenika | E-mail | Web | 12. února 2013 v 17:50 | Reagovat

Nádhera. Mrazí z toho, ale vlastně příjemně. Snad Aurora opravdu na druhý konec vesmíru doplula. Pět hvězd, stoprocentně!

4 Fredy Kruger Fredy Kruger | 12. února 2013 v 21:40 | Reagovat

" Když devadesátka táhla mi "
( hovoří  Huggo  Pytomyi )
... " já téměř každého půldne
pracoval utajen v kůlně !
Ano ! já vyrobil raketu !!"

Divení : .. " No toto ?" ..." no tohleto ?"

" Já vyrazil s ní jak splašený !"

.... v krčmě  ,, U Wola ,,  jsou nadšeni !

" My viděli  u tebe lešení....
tam raketa ?  Tys letěl s touhle ??"

" Kosmos prý tvaru jest koule...
( já startoval přesně ve středu ) ....

Plán byl :  letěti do středu
a potom  letěti  po obvodu !"

Tu muž vyběh  prdíc  jak  u závodu !!!
...." Dopovím , až přijdu ze záchodu !!"

Již přiběh !  ... " Našels´ střed ?" ... " Nikoliv !
... představte si, že je kdekoliv ! "

... " A obvod vesmíru ... víš kde ?"

" Kurwa !  obvod je nikde !"

" O tom jsme naměli tušení !!"
( v hospodě všichni jsou zděšeni ! )

" Tvrdil jsi ... bylo ti devadesát ? ...
wole, táhne ti na šedesát ...
lháři ! jsi starý  jako my ! "

Rozčilen  Huggo  Pytomyi !
" Jest možné, co hloupé tu pakáže ?? "

" Lže dědek !"  " Lže nám " .... On kurwa lže !"
... ozývají se výkřiky ....

Osazenstvo  ,, U Wola ,,   putyky
je rozděleno na dva tábory ....
...výkřiky : " Hajzli ...vy potwory ! "
.... " já švihnnu ti !"  ... hubu ti zmačkám " .....

Již  v hostinci vypukla  rwačka !

5 Emily Emily | Web | 1. března 2013 v 17:23 | Reagovat

Skvěle procítěné a dokonale napsané od začátku do konce. Moc se mi to líbilo. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama