Včera mi oficiálně skončila brigáda a teď mám před sebou ještě skoro celé září, než mi začne škola. I když, v Budějovicích jsem byla ve čtvrtek (opravná zkouška), nejspíš tam budu muset zajet i tenhle týden (na tu zkoušku jsem si zapomněla vzít index), a pak je taky někdy zápis. Ale to všechno se dá přežít. Já se především raduju z té skončené brigády.
Ne, že bych někdy do lidstva vkládala příliš velké naděje, ale brigáda mi i ty poslední kousky vzala. Možná, že prodávání lístků do zoo nezní tak děsivě, nejspíš je to skutečně lepší, než sedět na kase v tescu, ale zase v tescu se s vámi nikdo nehádá, protože tam nikdo nechce studentskou slevu bez průkazky. Zajímavým úkazem je to, že samotný student se nikdy nehádá, vždycky to jsou ti, co ho doprovází (většinou rodiče). Nejčastější "argumenty"?
"A co by asi dělala, když je jí 17?!" Povinná školní docházka je do deváté třídy, takže pokud párkrát nepropadla, tak klidně může někde kopat příkopy.
"To jako nepoznáte, že je student?!" A studenti mají nějaké zvláštní poznávací znamení, abych to poznala?
Nejhorší na tom je, že ty lidi ani nemůžete poslat do míst, kam slunce nesvítí. A některé i docela chápete (když na vás neřvou), ale když bych jim dala slevu a za rohem to někdo kontroloval, tak to schytám já.
Další kategorií jsou majitelé psů. Do plzeňské zoo se se psem nesmí. "Ani když ho budu mít na vodítku?" Ne. "Tak my ho dáme do tašky." Ne. "Ale my jsme sem jeli až z -." To je chvíle, kdy bych nejradši vylítla z kůže, protože když se rozhodli si udělat výlet až z Prahy/Domažlic/Šumavy/..., tak si taky mohli nejdřív zjistit, jestli jejich drahý čtyřnohý miláček může do zoo. Ale ne, když se může v Praze do zoo se psem, tak to asi musí jít všude...
Pak tu byli ti, kteří si mysleli, jak jsou vtipní, ale k tomu jim chybělo aspoň trochu originality. Klasický případ byl dospělý chlap, který chtěl jít za dětské vstupné. "To mi asi neuvěříte, že jsem dítě, co?" To teda fakt ne.
Takovým opakem byli ti, co nic neřekli. Přišli k okýnku a ticho. Po chvilce se zmohli na "No takhle, jak nás vidíte..." Aha... "Takže dva dospělí a dítě?" Přikývnutí. "A jenom zoo, nebo i s dinoparkem?" "Jo..." "Takže i s dinoparkem?" Za tu dobu tam ke mně párkrát přišel někdo hluchoněmý a i s těmi byla lepší domluva, než s někým, kdo mlčí a čeká, že vím, co chce.
Další zvláštností, a to se asi nebude vztahovat jenom k zoo, je to, že u lidí funguje nějaký stádový reflex, který všechny nutí stát fronty. Jsou-li otevřené tři pokladny a k jedné z nich zamíří jedna rodina, další rodiny následují tu první a raději si vystojí frontu, než aby zapojili mozek a šli k jedné z volných pokladen. Když už někdo zahne k prázdné pokladně, začíná zpravidla dotazem "U vás se dají taky koupit lístky?" Ne, prodávám tady lidský orgány...
Po čase jsem se přistihla, že vyhlížím dešťové mraky, doufám v extrémní vedra, či další výkyvy počasí, které by znamenaly, že se návštěvnost zoo změnší. Ovšem dle nějakého podivného pravidla to bylo většinou tak, že čím míň lidí chodilo, tím větší to byli blbci. Snad nejhorším dnem ze všech byla neděle. Nejde to nijak logicky vysvětlit, ovšem shodli jsme se na tom všichni.
Tedy nevztahuju to na všechny, byli i lidé, kteří věděli, kolik jich jde, kam jdou a kolik to bude stát a měli připravené peníze. Neojoblíbenějšími návštvěníky ale stejně byli ti s permanentkami, ti to všechno znali, dostali vip lístek (nemusela jsem vracet peníze) a byli spokojení.