Konečně. Konečně letos nastala ta správná konstelace hvězd a podařilo se mi závody nejenom dokončit, ale i si je užít a umístit se na pěkném místě. Pěkné místo je v tomhle případě páté, nutno dodat, že z těch čtyř lidí nade mnou, byli tři od nás z týmu (plus jedna byla šestá). Nebýt kohosi, kdo byl tak drzý, že si zabral druhé místo, byly jsme úplně nejlepší. Ale to jsme ostatně i tak.

Pomyslnou třešničkou na dortu je to, že tenhle vytrvalostní závod se považuje za jeden z nejtěžších a hodnotí se jinak, než všechny ostatní hobby závody. Není tu žádné omezení rychlosti (viz zde), ale o umístění rozhoduje čas, za jaký dojedete do cíle, ke kterému se přičítá pětinásobek času vstupu do veteriny. Je tedy důležité být rychlý a ještě se rychle dostat do veteriny. To se nám všem zadařilo na jedničku.

Byl to můj letošní pátý závod a podle mě ze všech nejlepší. Počasí bylo dokonalé. Až na ranní jinovatku a mlhu (zima...). Trať byla skvělá, rychlá, a nějak jsem nepochopila, kde všichni vzali, že je těžká. Ano, letos se trasa měnila, zjednodušovala, ale pořád jsem měla pocit, že se toho všichni bojí. Já jsem si to nemohla užít víc. Pravda, okruh měl 28km, takže ke konci jsem toho měla už docela dost. Dneska pořád ještě nejsem pořád schopná chodit ze schodů, jak mě tahají stehenní svaly, ale ten pocit, že se nám to povedlo, tu bolest zmírňuje (ačkoliv, přiznejme si to, ne dostatečně).

Zhluboka jsem nasála vůni čerstvě posečené trávy, deště a třešňových květů. Žádné místo jsem neměla tak ráda jako Kensingtonské zahrady, ten malý kousek klidu uprostřed rušného Londýna. Seděla jsem na lavičce a oddávala se dennímu snění, když mě vyrušil rozesmátý kluk, který se vedle mě bez pozvání usadil. Rozhlédla jsem se, jestli neuvidím jeho rodiče, ale všechny cesty zely prázdnotou.

"Ty jsi tu sám?" zeptala jsem se ho po chvilkovém váhání. Chlapcovy oči se při té otázce rozšířily překvapením.

"Ty mě vidíš?"

"No jasně, že tě vidím. Neměla bych snad?" Jeho otázka mi nedávala smysl.

Změřil si mě od hlavy až k patě. "Jsi velká."

"A ty drzej." Překvapil mě tón, jakým se mnou mluvil. Snad jako kdyby mě chtěl k něčemu vyprovokovat.

"Omlouvám se," vyskočil a vysekl mi poklonu. "Překvapila jsi mě. Víš, někoho mi připomínáš, jen si nemůžu vzpomenout koho." Zatvářil se soustředěně, ale byl to jen moment, než měl zpět svůj bezstarostný výraz. Chtěla jsem něco říct, ovšem nestihla jsem se ani nadechnout. "Promiň, je pozdě, už musím letět."

"Ale kam?" vyhrkla jsem. Už uháněl pryč, přesto se na mě ještě otočil.

"Za druhou hvězdou vpravo a pak rovně až do rána."

________________

Kniha: Petr Pan

Autor: James M. Barrie

Postava: Petr Pan

Počet znaků: 1161

Dříve jsem tu něco zmínila o vytrvalosti, dnes bych se raději více zaměřila na koně, kteří tuto disciplínu chodí. Většina koní, které na závodech potkáte budou Shagya Arabové. Se svými plnokrevnými příbuznými mají vzdáleného předka, podle něhož se celé jejich plemeno jmenuje, hřebce Shagya. Tenhle bílý arabský hřebec byl na své plemeno dost vysoký a v maďarském hřebčíně Babolna, kde ho chovali, byl pouštěn především na klisny, které měly velký podíl arabské krve, nicméně nebyly čistě plnokrevné. Dále připouštěl i klisny anglického plnokrevníka nebo lipicány.

Tito potomci s podílem arabské krve se označovali termínem Araberrasse (arabská rasa). Název plemene na Shagya byl změněn až po druhé světové válce hippologem Dr. Gramazkym, který se tímto snažil zabránit tomu, aby se koně Araberrasse křížili s plnokrevnými araby. To ovšem neznamená, že slavný Shagya neměl žádné své plnokrevné potomky.

Původně byli vyšlechtěni k vojenským účelům. Nebyli ani příliš velcí ani malí (kvh okolo 155cm), k tomu byli silní a temperamentní, což je činilo velice oblíbenými koňmi. Dnes se nejvíce hodí na již zmiňovanou vytrvalost.

Včera mi oficiálně skončila brigáda a teď mám před sebou ještě skoro celé září, než mi začne škola. I když, v Budějovicích jsem byla ve čtvrtek (opravná zkouška), nejspíš tam budu muset zajet i tenhle týden (na tu zkoušku jsem si zapomněla vzít index), a pak je taky někdy zápis. Ale to všechno se dá přežít. Já se především raduju z té skončené brigády.

Ne, že bych někdy do lidstva vkládala příliš velké naděje, ale brigáda mi i ty poslední kousky vzala. Možná, že prodávání lístků do zoo nezní tak děsivě, nejspíš je to skutečně lepší, než sedět na kase v tescu, ale zase v tescu se s vámi nikdo nehádá, protože tam nikdo nechce studentskou slevu bez průkazky. Zajímavým úkazem je to, že samotný student se nikdy nehádá, vždycky to jsou ti, co ho doprovází (většinou rodiče). Nejčastější "argumenty"?

"A co by asi dělala, když je jí 17?!" Povinná školní docházka je do deváté třídy, takže pokud párkrát nepropadla, tak klidně může někde kopat příkopy.

"To jako nepoznáte, že je student?!" A studenti mají nějaké zvláštní poznávací znamení, abych to poznala?

Nejhorší na tom je, že ty lidi ani nemůžete poslat do míst, kam slunce nesvítí. A některé i docela chápete (když na vás neřvou), ale když bych jim dala slevu a za rohem to někdo kontroloval, tak to schytám já.

Další kategorií jsou majitelé psů. Do plzeňské zoo se se psem nesmí. "Ani když ho budu mít na vodítku?" Ne. "Tak my ho dáme do tašky." Ne. "Ale my jsme sem jeli až z -." To je chvíle, kdy bych nejradši vylítla z kůže, protože když se rozhodli si udělat výlet až z Prahy/Domažlic/Šumavy/..., tak si taky mohli nejdřív zjistit, jestli jejich drahý čtyřnohý miláček může do zoo. Ale ne, když se může v Praze do zoo se psem, tak to asi musí jít všude...

Pak tu byli ti, kteří si mysleli, jak jsou vtipní, ale k tomu jim chybělo aspoň trochu originality. Klasický případ byl dospělý chlap, který chtěl jít za dětské vstupné. "To mi asi neuvěříte, že jsem dítě, co?" To teda fakt ne.

Takovým opakem byli ti, co nic neřekli. Přišli k okýnku a ticho. Po chvilce se zmohli na "No takhle, jak nás vidíte..." Aha... "Takže dva dospělí a dítě?" Přikývnutí. "A jenom zoo, nebo i s dinoparkem?" "Jo..." "Takže i s dinoparkem?" Za tu dobu tam ke mně párkrát přišel někdo hluchoněmý a i s těmi byla lepší domluva, než s někým, kdo mlčí a čeká, že vím, co chce.

Další zvláštností, a to se asi nebude vztahovat jenom k zoo, je to, že u lidí funguje nějaký stádový reflex, který všechny nutí stát fronty. Jsou-li otevřené tři pokladny a k jedné z nich zamíří jedna rodina, další rodiny následují tu první a raději si vystojí frontu, než aby zapojili mozek a šli k jedné z volných pokladen. Když už někdo zahne k prázdné pokladně, začíná zpravidla dotazem "U vás se dají taky koupit lístky?" Ne, prodávám tady lidský orgány...

Po čase jsem se přistihla, že vyhlížím dešťové mraky, doufám v extrémní vedra, či další výkyvy počasí, které by znamenaly, že se návštěvnost zoo změnší. Ovšem dle nějakého podivného pravidla to bylo většinou tak, že čím míň lidí chodilo, tím větší to byli blbci. Snad nejhorším dnem ze všech byla neděle. Nejde to nijak logicky vysvětlit, ovšem shodli jsme se na tom všichni.

Tedy nevztahuju to na všechny, byli i lidé, kteří věděli, kolik jich jde, kam jdou a kolik to bude stát a měli připravené peníze. Neojoblíbenějšími návštvěníky ale stejně byli ti s permanentkami, ti to všechno znali, dostali vip lístek (nemusela jsem vracet peníze) a byli spokojení.