Listopad 2013

Dabing, nebo titulky - to je, oč tu běží

12. listopadu 2013 v 13:51 | Fantaghira |  Téma týdne
Na rovinu přiznávám, že co se mě týče, obejdu se bez obojího. Tedy alespoň u anglicky mluvených filmů. Nezapomenu, když jsem si před lety stáhla svojí oblíbenou Princeznu Fantaghiro a s hrůzou zjistila, že originál je v italštině. Následovala snaha o sledování s anglickými titulky, ale to mě jen rušilo, takže jsem šla shánět českou verzi.

Jak jsem ale říkala u anglicky mluvených filmů preferuji originální znění víc než cokoliv jiného, takže by nebylo nic jednoduššího, než říci - dabing v žádném případě. K takovým unáhleným zvěrům se ale nechci vrhat.

Podle mého, pokud se člověk daný jazyk (nechme to u té angličtiny) učí, mělo by být i v jeho zájmu dívat se na filmy s titulky. I já tak kdysi začínala. Dívala jsem na film anglicky a k tomu měla zapnuté české titulky. Snažila jsem se pochytit slovíčka a rozumět jim. Časem jsem přešla k anglickým titulkům, kde jsem si očima ověřovala to, co jsem slyšela. Postupně jsem se dopracovala k tomu, že jsem si stále ověřovala míň a míň slov, až jsem titulky vypnula úplně. Neříkám, že rozumím každému slovu, které ve filmu padne. Ale rozumím tomu, co říkají, takže nějakých pár zadrmolených slov, která mi uniknou, mě netrápí.

Pokud by se ale někdo chtěl dívat na film v jazyce, se kterým nemá nic společného, myslím, že může být lepší vsadit na dabing a ušetřit se trápení. Zmínila jsem svou zkušenost s Princeznou Fantaghiro. Neustále jsem se totiž snažila italštině porozumět, občas jsem tam zaslechla známé slovo, což mě odvádělo od titulků (které navíc nebyly ani české). Na druhou stranu dívala jsem se na některá japonská anime, japonsky s anglickými titulky. Jenže tam hrálo roli to, že jsem si japonštinu hodila do kategorie "nemám potuchy, co to tam říkají" a věnovala svou pozornost titulkům, aniž bych měla sebemenší pokušení hledat v proudu japonštiny známá slova. Upřímně, skoro ani jména jsem nemohla pochytit.

Na anglicky mluvené filmy se dívám už dlouho - když k tomu připočítám ty otitulkované začátky, bude to se to odhadem blížit k deseti letům - a za tu dobu jsem si zvykla na hlasy herců. Když náhodou vidím jednou za čas televizi a zrovna tam dávají nějaký film, který znám, dabing mě vyděsí, protože se hlasy často výrazně liší.
Samozřejmě pak tu jsou filmy a seriály, u kterých jsem vyrostla zvyklá na dabing a je to originál, který mě tahá za uši. Přátelé v angličtině se ještě dají, ale Simpsonovi nebo Červený trpaslík zní v angličtině úplně jinak. Ne, že by mi to zabránilo dívat se na desátou sérii Červeného trpaslíka v angličtině, ale byl to hrozný nezvyk a pořád jsem si říkala, že v češtině to zní mnohem líp.

Takže neodsuzuji lidi, kteří se na film chtějí podívat s dabingem. Jenom je tu ten malý zádrhel že pokud je to film původně v angličtině, tak mě k dabingu nedostanete.

Sofiin svět

6. listopadu 2013 v 14:30 | Fantaghira |  Books in my thoughts
Jostein Gaarder: Sofiin svět

Na filosofii u nás máme přečíst alespoň deset knih, které by se zabývaly dějinymi filosofie. Úkol je to vskutku děsivý. Mezi všemi těmi bichlemi jsem ale objevila i Sofiin svět, knihu o které jsem slyšela už dřív. I náš vyučující zmínil, že je to kniha psaná velice čtivě.

Tato kniha je originální v tom, že to nejsou pouze suché dějiny, ale jsou to dějiny v románu (to se ostatně dočtete i pod titulem knihy). O dějinách filosofie se tu dočtete velice stravitelnou formou (a když to říkám já, tak už to něco znamená). Nezachází se zde příliš do hloubky, ale na základní zorientování to skutečně stačí. Jak bych tak řekla, filosofie je tu vysvětlená nejenom skutečně "blbuvzdorně", ale dokonce zajímavě. Koneckonců jde přeci o to, že filosof Alberto tu vysvětluje hlavní filosofické myšlenky patnáctileté dívce Sofii.

Mimojiné je vám položeno i několik otázek, nad kterými si můžete potrápit mozek stejně, jako hlavní hrdinka. A když máte pocit, že té filosofie bylo dost, zasáhne na chvilku návrat do knižní "reality" , jako když Sofie přemýšlí nad tím, kdo by mohla být ta záhladná Hilda, jejíž korespondenci neustále nachází ve schránce. A nejenom tam.

Zhruba v půli knihy nastane v ději zvrat. Musím přiznat, že pro mě velice nečekaný. A to já jsem člověk, který většinou dokáže uhodnout, kterým směrem se děj vydá. V tomhle případě jsem byla úplně ztracená, ačkoliv po onom zásadním odhlalení jsem si říkala, že jsem to mohla tušit. Nicméně, nemusíte se bát, že byste o něco přišli, filosofické dějiny pokračují dál a výuka se stává stále zajímavější.

Závěr už není tolik filosofický (i když by se nejspíš stejně tak dalo říci, že je velice filosofický), protože děj knihy se musí nějak ukončit. Objevuje se tam velice zajímavá myšlenka, která se mi moc líbí. Ale pokud se o ní chcete dozvědět, obávám se, že si budete muset knihu přečíst.

Sofiin svět doporučuji všem, kteří chtějí získat základní přehled z filosofie čitelnou formou, bez složitých a nepochopitelných výrazů. A také všem těm, kteří rádi přemýšlí, a nechtějí zůstat zalezlí hluboko v srsti králíka, kterého právě kouzelník vytahuje z klobouku, ale chtějí vylézt na kraličí chloupky, aby se kouzelníkovi podívali do očí.

To jste snad ani vědět nechtěli...

2. listopadu 2013 v 19:39 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Sentencia (ano, prásknu ji hned na začátku) mě vybrala, abych dál pokračovala v jednom řetězáku. Řeknu vám narovinu, že kdyby se mi nelíbily otázky, nešla bych do toho. Jenže otázky, a celkové zpracování se mi líbily.
Řetězák má tři části, v první jsem měla prozradit deset faktů o sobě, pak odpovědět na deset otázek od Sentencie a na závěr vymyslet vlastních deset otázek a vybrat pět blogerů, kteří by pokračovali. Ta poslední část se nakonec ukázala jako nejobtížnější, i když zabrat mi dalo všechno.

Nejprve tedy deset náhodných faktů, které se mě týkají:
1) Neumím chodit na podpatcích. Dobře, mám lodičky, ve kterých chodím na zkoušky, ale vzhledem k rychlosti, s jakou se v nich pohybuji, se tomu snad ani chůze říkat nedá. Navíc se všichni diví, co s tím pořád mám, že ten podpatek je malý a dost tlustý.
2) Neuznávám barvy pojmenované po jídle (broskvová) a další podobné paskvily (především u červené to stojí za to). Maximálně jsem ochotná uznat existenci tyrkysové.
3) Nevyznávám žádné náboženství, ale nemám nic proti věřícím lidem, aspoň do doby než mi své názory začnou cpát. Takže mám alergii na všechny pouliční kazatele, Svědky Jehovovy a další podezřelé existence, které se mi snaží vnutit svou víru.
4) Když v knížce, filmu, nebo seriálu umře moje oblíbená postava (což je vždycky), obrečím to. Věřte mi, nechtěli byste mě vidět, jak čtu sedmý díl Pottera.
5) Mám hudební hluch. Zásadně proto nezpívám (ani kdybyste mě hodně opili). Hrát umím jedině na nervy a triangl. Dokonce i chrastítko je pro mě příliš nebezpečné, protože neudržím rytmus.
6) Kdybyste poctivě prošli můj blog, našli byste tu jednu jedinou fotku, na které je vidět můj obličej (i když jenom z profilu). Ani nevíte, jak dlouho jsem strávila úvahami nad tím, jestli tu fotku skutečně zveřejnit.
7) Nakupování je pro mě utrpení. Pokud nenakupuju knihy. Ačkoliv pak je to také utrpení, protože na všechny, co bych chtěla, nemám dost peněz.
8) Nejím vajíčka. Jasně, že když jsou součástí těsta, tak mi to nevadí, ale všech těch vajíček na měkko, tvrdo, na hniličku, volských ok, míchaných vajíček a dalších vajíčkových pokrmů bych se nedotkla.
9) Silvestr nejraději trávím zalezlá pod peřinou s hromadou filmů. Ten loňský jsem například strávila ve společnosti X-Menů.
10) Nedávno jsem ze zvědavosti a nudy založila svému blogu facebookovou stránku. Problém je, že nevím, jak ji smazat, tak jsem se rozhodla, že ji tedy nechám žít. Když mi to lajkne aspoň pět lidí, budu tam i občas něco psát.