Prosinec 2013

Vánoce s kočkami

27. prosince 2013 v 9:41 | Fantaghira |  Živočichové
Jako už každý rok jsem nadšeně ozdobila stromeček jen pro to, abych už o pár minut později mohla sbírat shozené ozdoby ze země a znovu je věšet. Pro naše kočičí mazlíčky není větší zábavy než odzdobovat stromeček. Nutno říct, že teď už je to tolik nebere, ale začátky bývají zlé. Na druhou stranu můžu být ráda, že nikoho ještě nenapadlo zkusit na stromeček vyšplhat, protože to by byla dokonalá katastrofa.


Vánoční

19. prosince 2013 v 11:45 | Fantaghira |  Píšu...

Sněhové vločky se k zemi snášely v hustých chuchvalcích, které se okamžitě po dopadu měnily na šedivou břečku, jež pokrývala ulice celého Města. Vánoční hvězdy kýčovitě osvětlovaly hlavní ulice vedoucí k náměstí, kde se tyčil zplihlý smrk ověšený snad vším, čím se dalo. Byly tu krabice polepené barevným papírem, obrovské skleněné koule hrající všemi barvami, slaměné figurky v různém stádiu rozpadu, rozmáčené perníčky, špinavé řetězy, a na samém vrcholu trůnila majestátní zlatá hvěza. Ta zlatá hvězda, byla jediná z ozdob, o které se lidé shodli, že je hezká. To ostatní vytvářelo podivnou směsici vyvolávající spíše rozpaky než obdiv, nicméně týkalo-li se něco vánočního stromu, každý měl pocit, že musí nějak přispět k jeho ozdobení. A podle toho to taky vypadalo.

Ulicemi se prohlnal závan větru a vánoční světélka se roztančila v bláznivém rytmu. Smrk se skřípavě ohnul, až to vypadalo, že se skácí k zemi, ale než se tak mohlo stát, se stejným skřípáním se narovnal. Po tomhle jediném zbloudilém závanu vše utichlo. Všichni, kteří měli aspoň trochu rozumu, byli zalezlí v teple svých domovů, oči přilepené na obrazovce s jednou z dávno ohraných pohádek. Všichni až na mě.

Pomalu jsem se plížil ulicemi Města zahalený do svého zimního kabátu, který už taky zažil lepší časy. Lezavé vlhko se mi z bot šířilo do zbytku těla a já se musel pekelně soustředit, abych nezačal drkotat zuby.

Sníh se sypal dál.

Potichu jsem proklel tohle zatracené počasí a vklouzl na náměstí. Vichr mě udeřil do tváře a na chvíli mi srhnul kapuci z hlavy. Rychle jsem si ji nasadil zpět a polekaně se rozhlédl. Srdce mi bušilo jako o závod, ale krom fičení větru zůstávalo Město zahalené v tichu. Pomalu jsem vydechl a snažil se uklidnit svůj splašený puls.

Teprve po několika minutách jsem se odvážil udělat další krok směrem ke stromu. Když jsem stál jen pár metrů od něj, odvážil jsem se zvednout hlavu a podívat se do jeho větví. Musel jsem přimhouřit oči, aby mě padající sníh neoslepil. Trvalo mi to jen chvilku, než jsem je našel, každý rok je dávali skoro na stejné místo. Dvanáct malých ozdob, které by většina lidí přehlédla. Dvanáct malých stříbrných figurek. Dvanáct sobů.

Smutně jsem svěsil hlavu. Lidé už dávno nevěděli, co ty ozdoby znamenají. Z příběhu se za ty roky stala pohádka a už ani tu si většina z nich nepamatovala. Vánoce tu zůstaly, Vánoce přežily všechna neštěstí i války. Koneckonců Vánoce přinášely naději, a tu lidé potřebují vždycky. Lidé tedy pořád zdobili stromeček a dávali si dárky, i když už dávno nevěděli, jak tahle tradice vznikla. Na Ježíška i Dědu Mráze lidé dávno zapomněli, jedině Santa Claus se udržel kdesi v jejich vzpomínkách. Ale i ten by byl dávno zapomenut, kdyby nebylo Města, kde se ve větvích velkého stromu houpalo dvanáct sobů. Znovu jsem se na ně podíval a v duchu se s nimi rozloučil. Věděl jsem, že už je nikdy neuvidím, že tenhle rok jsem tu naposled. Příští Vánoce nepřijdu, přestanu být i pouhou pohádkou a rozplynu se v mlze zapomnění jako všichni přede mnou.

"Ho, ho, ho, veselé Vánoce," zašeptal jsem do větru, než jsem se vydal zpět do opuštěných ulic Města.

The Hobbit: The Desolation of Smaug

14. prosince 2013 v 18:57 | Fantaghira |  Viděla jsem...
V kině jsem byla hned ve čtvrtek, ale pořád si nejsem úplně jistá, co si o novém Hobitovi myslet. Hned na začátek bych řekla, že letos mi udělali radost, protože zavedli 3D s titulky a nemusela jsem trpět dabing jako loni.

Ale k filmu samotnému. Na jednu stranu tam nenajdete téměř jedinou scénu, která by se stejně odehrávala i v knížce, na druhou stranu jsem se u filmu neuvěřitelně bavila. Ale přiznejme si, že na tom pozitivním se především podepsalo, s kým jsem na film šla, a herecké obsazení. A to se prosím nepovažuju za skalní fanynku kohokoliv, že bych se při každém jejich slově rozpouštěla jako cukr v horkém čaji. Nicméně Thranduil se mnou dělal divy.

Z rodinné historie II

5. prosince 2013 v 10:02 | Fantaghira |  Stalo se...
Další ze zápisků mého prapradědečka (nevíte-li, oč jde, čtěte první část). Tentokrát moje nejmilejší část, jeho vyprávění z války.
Opět ponechán původní pravopis, ovšem interpunkce přidána, protože bez těch čárek se to skoro nedá číst.
_

V červnu roku 1914 vypovědělo válku Rakousko Srbsku, příčina zavraždění následníka trůnu s chotí v Sarajevě. Ta se pak rozšířila na světovou, neboť do války vstoupili téměř veškeré velmoci evropské a ku konci dokonce i samotná amerika.

Já pak byl volán k odvodu. Nastoupil jsem vojenskou službu ihned počátkem roku 1915 a pak, po velmi krátkém výcviku, odjeli jsme na ruskou frontu. Tám jsem byl po několika měsících raněn do levé nohy a převezen do nemocnice v Košicích a ještě jsem ztrávil v několika nemocnicích téměř do konce roku 1915. Po částečném vylečení nastoupil jsem opět službu u pěšího pluku píseckého číslo 11, který v té době přemístěn do Bekes-Guly v Maďarsku.

Z rodinné historie

2. prosince 2013 v 15:24 | Fantaghira |  Stalo se...
O víkendu jsem ještě ve věcech po babičce vyštrachala jakýsi zápisník. Ukázalo se, že ho psal otec mojí prababičky, tedy můj prapradědeček. Psal ho právě pro mou prababičku a vysvětluje tam, jak se seznámil s její matkou a zmiňuje i jak byl ve válce. Jeho vyprávění mi přijde zajímavé, nevím, jestli tím, že se to týká mé rodiny, nebo to je skutečně zajímavé. Ale jako vzpomínku na časy minulé jsem se rozhodla, že alespoň části tu zveřejním. Objevovat se to tu bude podle rychlosti, jakou to budu stíhat přepisovat.
Dřív než se rozhodnete mi v komentářích nadávat, že neumím pravopis, bych ráda upozornila, že pravopis je ponechán původní (jen trpte jako já). Naopak byste mi měli děkovat, protože jsem se do vět pokusila doplnit čárky, které v původním textu zcela chybí. Z osobních důvodů jsem zcenzurovala jména, a dokonce i jména některých vesnic.



Jsou různé osudy a náhody v životě každého člověka a nyní musím blíže vysvětliti, jak jsem se seznámil s rodinou B. Když rodiče B. v té době co bydleli v Plzni, otec si vzpomněl, že by mohli si na venkově vzdáleném od většího města jako Plzeň levněji nakoupiti máslo, vejce, drůbež a t.d. než-li tady v blízkosti, neboť tady každý hospodář své produkty prodal přímo na trhu v městě. Tak koupili koně a potřebný povoz a tu zajeli až do naší obce D. Poněvadž jsme měli v obci hostinec, tu bydleli u nás a také v případě potřeby přespali. Ovšem provozovali to kratší dobu a pak toho opět zanechali. Dokud k nám jezdili, přivezli jedenkráte sebou dcerku as pět roků starou, a já šel právě ze školy, mne bylo asi deset let, a tu jsem rodiče B. pozdravil a všiml jsem si rovněž dcerušky, bylo to dítě plné života se světlými a kadeřavými vlásky. To bylo v roce 1902. A pak přestali vůbec k nám dojížděti.

Poněvadž učil jsem se dosti dobře, což možno se přesvědčiti na vysvědčeních, rodiče chtěli mně dáti nějaké vzdělání. Za tím účelem navštěvoval jsem po dva roky v Plzni, 1904 a 1905, měšťanskou školu. Rodiče platili na mne bratru J. v Plzni, u kterého jsem bydlel, 5 zlatých měsíčně mimo nějakého živobytí, jak měli s ním vyjednáno. Dostával jsem 50 krejcarů na měsíc na rohlíky, které jsem si u školníka vždy v přestávce kupoval. Snad by bývalo i lepší, kdyby mne dali do učení do potravin neb i jiného oboru, neboť i těch pět zlatých měsíčně a 50 krejcarů bylo pro ně dosti velkým zatížením, neboť matka onemocněla a nemohla žádnou namahavou práci vykonávati.

Nevím již, jestli to bylo v prvém aneb v druhém roce, šel jsem ovšem pěšky na ústřední hřbitov u sv. Václava se podívat, ovšem tenkráte nejezdil žádný dopravní prostředek, jedině fiakry od p. Pytlíka, a ty se museli předem objednati. Při té cestě jsem mimojiné poznal matku B., neboť ona prodávala při té cestě na hřbitov různé mlsky před obchodem, a tu jsem se k ní hned přihlásil a ona mne pozvala, abych je někdy navštivil. Při příležitosti jsem k nim zašel a tu jsem viděl moji budoucí manželku, jak vběhla do bytu a vzala si nějaký moučník a, aniž na mne pohlédla, opět se vrátila, pravděpodoně mezi své kamarátky. Poněvadž maminka byla trvale vážně nemocná, musel jsem se navrátit z Plzně domů, abych otci vypomohl, neboť sám s mladší mojí sestrou veškeré domácí a hospodářské práce zvládnouti nemohl. Snažil jsem se, abychom mohli celé hospodářství aspoň částečně uvésti do pořádku, což se nám částečně podařilo hlavně chovem dobytka.

Bohužel maminka v srpnu 1908 nám zemřela, což pro nas byla nesmírná bolest a ztráta, jelikož jsme oba, sestra i já, byli mladí a nezkušený. Po smrti maminky dle pozůstalostního řízení byla na mne polovina domu a hospodářství do knih vepsána a sestře jsem byl povinen vyplatiti Kr. 1500 - jako věno. Sestra, ač velmi mladá, musela nám vařiti a drobnější práce konati a já s otcem jsme se zase starali o práce polní a byli jsme při tom všichni tři zdrávi. Za tři roky po smrti matčině otec si vzpomněl, že se ožení, a uvedl, že sestra nemůže zastati veškeré práce v domácnosti. Musím připomenouti, že to bylo hlavně příbuzenstvo ze strany otce, kteří jej v tom podporovali a také jeho počínání schvalovali. Ovšem proti tomu jsme namítali, že jsme již na tolik se zapracovali, že to obsáhneme s otcem sami a že nikoho do domácnosti nepotřebujeme. Pak jsme mu kladli před očima, že jest téměř 68 roků stár a také jsme mu připomněli při tom, že kdyby snad od úmyslu se oženiti neustoupil, že bychom z domova raději odešli v domnění, že přece na to snad nepřipustí. Jelikož jsme se přesvědčili, že to míní vážně se znovu oženiti, tak učinil jsem přípravu, že z domova se sestrou odejdeme, což se také stalo ku konci roku 1911. Sestra navštěvovala půl roku kuchařskou školu v Plzni a pak šla do služby a já jsem našel zaměstnání ve škodových závodech. Příští rok 1912 jsem ze závodu odešel a navštěvoval jsem jednoroční obchodní školu v Liberci. Tám jsem ztrávil 10 měsíců, naučil jsem se částečně německy a vedení obchodních knih, což nám bylo velmi ku prospěchu v pozdější době, když jsme s matkou vedli obchod koloniální a živnost pekařskou.