Z rodinné historie II

5. prosince 2013 v 10:02 | Fantaghira |  Stalo se...
Další ze zápisků mého prapradědečka (nevíte-li, oč jde, čtěte první část). Tentokrát moje nejmilejší část, jeho vyprávění z války.
Opět ponechán původní pravopis, ovšem interpunkce přidána, protože bez těch čárek se to skoro nedá číst.
_

V červnu roku 1914 vypovědělo válku Rakousko Srbsku, příčina zavraždění následníka trůnu s chotí v Sarajevě. Ta se pak rozšířila na světovou, neboť do války vstoupili téměř veškeré velmoci evropské a ku konci dokonce i samotná amerika.

Já pak byl volán k odvodu. Nastoupil jsem vojenskou službu ihned počátkem roku 1915 a pak, po velmi krátkém výcviku, odjeli jsme na ruskou frontu. Tám jsem byl po několika měsících raněn do levé nohy a převezen do nemocnice v Košicích a ještě jsem ztrávil v několika nemocnicích téměř do konce roku 1915. Po částečném vylečení nastoupil jsem opět službu u pěšího pluku píseckého číslo 11, který v té době přemístěn do Bekes-Guly v Maďarsku.


V té době jsem již měl s matkou známost a dosti často jsme si dopisovali, já ovšem častěji. Počátkem roku 1916 byl jsem uznán za vylečeného a zařaděn do 12. pochodového praporu a odjeli jsme na italskou frontu. Ztrávil jsem ta mněkolik měsíců, ale pak jsem vážně onemocně zánětem ledvin, jelikož v alpach i v době letní, zejména v noci, bylo značně chladno, zejména při konání služby v předních liniích. Byl jsem jako těžce nemocný převezen za frontu a po několika dnech jsem se dostal až do nemocnice v Insbruku. Byl jsem šťasten, že jsme po několika dnech tam odtud odjeli, neboť snad bych zahynul pro špatné ztravování, vždyť i mléko, které jsem měl dostávati, bylo nám přidělováno jen v nepatrných dávkách. Převezli nás pak do Solnohradu a pak opět po několika dnech až pak do Vídně.

Předem musím se ještě zmíniti o zajímavých zkušeností, jenž jsem prožil na italské frontě, za prve v pobytu na frontě samozřejmě vystaven dešti, sněhu a t.d. byli jsme brzy plný cizopasníků, totiž vší. Aby nás pak těchto zbavili, přijeli s parní lokomotivou blízko fronty a nýni vždy jednu část vojska zkoušeli zbaviti těch přížnivníku. Bylo to počátkem března r. 1916, zima a sněh poletoval a my museli odložit veškeré šatstvo, až na obuv, a svázati vše do balíčku s příslušným číslem a to pak dali do vagonů, kde pomocí páry měli jsme se té havěti zbaviti. My jsme pak úplně nahy, jenom v botách, museli čekati 1½ - 2 hodiny, než-li nám obleky opět vydali. Pak jsme jednotlive části obleku důkladně proklepali a ta havěť mrtvá z toho vypadala. Ovšem co bylo zalezlé v okrajích obleku, kde byly látky dvojité, a těm ani pára neuškodila. Tak jsme během 3 - 4 dnů byli opět plní těch příživníků, neboť z těch švů látkových opět vylezli.

Něco příjemnějšího zažili jsme, že nám bylo umožněno navštiviti jezkyni postojenskou, a sice po skupinách. Nevím dnes, komu patří, zda-li jugoslavii nebo Itálii. Bylo jedné neděle, myslím v květnu, když nás tám zavedli. Já jsem viděl něco podobného po prvé v životě, tak jsem byl velmi překvapen, co příroda může sama vytvořiti. Při vstupu bylo slyšeti značné dunění, což se dvojnásobně rozlehalo v těch prostorách, a pak jsme zjistili, že to činí spád vody řeky Neretvy, která jezkyní protékala a vody její spadaly ze značné výše do ní a pak opět po opuštění jezkyně, dostala se opět na povrch země. Viděli jsme tám velké místnosti jako sály, kde prý se odbyvají různé slavnosti, a také tám byly upraveny kaple, kde prý se konají bohoslužby v určitých dnech v roce. Krápníků snad tám bylo statisíců, některé velice silné a objemné, odhadovali to odborníci na stáří až milion let, než-li ten krápník mohl v této síle se projeviti; jinak byly tám spousty malých, ale bylo zakázáno tyto ulamovati, poněvadž při tolika návštěvách bylo by po nich veta. Přes to jsem ulomil tři menší kusy a schoval je do ovinovaček. Při příležitosti poslal jsem je po kamarádovi, který jel na dovolenou, matce do Plzně. Pak po něm jsem také poslal protěž, kterou jsem opatroval asi tři měsíce, než-li jsem jí mohl odeslati.

Po příjezdu do Vídně dopraveni jsme byli do nemocnice, kterou vedli a spravovali nějaké šlechtičny, a musím přiznati, že o nás, i co se týče ztravování, bylo slušně postaráno. Většina vojínů byli češi a tu každý si přál dostati se v Čechách do nemocnice. Rovněž i já psal sestřenici do Plzně, aby podala žádost za přeložení do tamnější nemocnice, což se také po několika týdnech stalo, a já jsem se připravoval na odjezd, jakož i většina kamarádů. Právě jsem měl odjížděti asi za dva neb tři dny do Plzně, přijela babička s matkou mne navštiviti. Pak jsme jeli společně do Plzně a ta jsem se musel hlásiti do nemocnice a matka s babičkou odjeli do B. V Plzni jsme ztrávil v nemocnici téměř do konce roku 1916 a pak jsem se musel navrátiti do Maďarska k pluku.

Mezitím co jsem byl v nemocnici, podali rodiče B. o mne žádost, abych byl uvolněn na práci hospodářskou na statek, poněvadž jsem pro nemoc obdržel skupinu B, byl jsem uvolněn v dubnu neb počátkem května 1917 pro zaměstnání na hospodářství.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ter. Ter. | Web | 10. prosince 2013 v 20:27 | Reagovat

Páni! Tak tohle je hodně zajímavé!! Asi sem budu chodit častěji! :))

2 Sentencia Sentencia | Web | 16. prosince 2013 v 21:20 | Reagovat

tak tohle je fakt něco. Těším se na další příspěvky :) něvěřila bych, že mě něco takového chytne, ale je to vážně zajímavé číst si podobné vzpomínky. Věřím, že pro tebe musí mít zápisky obzvlášť velkou hodnotu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama