Leden 2014

Co jsem četla před deseti lety

31. ledna 2014 v 23:40 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Nedávno vyslechnutý rozhovor dvou dvanáctiletých dívek, které se shodly na tom, že knížky, kde nejsou obrázky, nečtou, mě přinutil se zamyslet nad tím, co jsem v jejich věku četla já. Nejdřív jsem je totiž automaticky odsoudila, pak jsem se zarazila, zavzpomínala a posléze odsoudila ještě jednou.

Hned na začátku byste měli rozumět jedné věci - co se čtení týká, nikdy jsem nebyla tak docela normální. Číst jsem uměla ještě v předškolním věku a mezi mé tehdejší nejoblíbenější knížky patřila dětská encyklopedie, kterou mi rodiče koupili, aby umlčeli mé neustálé otázky. A ve třetí třídě jsem si pod stromeček přála Pravidla českého pravopisu a Scrabble, což byl tehdy veliký hit, a táta mi doteď s oblibou říká, kolik práce mu dalo tuhle hru sehnat. Zajímalo by mě, jestli by do shánění vložil stejné úsilí, kdyby věděl, jak je budu všechny porážet.

Co jsem ale četla ve svých raných náctinách? Naštěstí mám zaručený záchytný bod, kterým je Harry Potter. První díl jsem totiž dostala k svátku, který předcházel mým jedenáctým narozeninám. Doteď si pamatuju to zklamání, že mi k jedenáctinám nepřišel dopis z Bradavic. Zato jsem ale dostala další díly téhle čarodějnické série, která se se mnou táhla další dlouhá léta. Harry Potter je ale odpověď, která se přímo nabízí. Určitě jsem nečetla jen jej.

Před érou Pottera jsem jistý čas hltala knížky od Julese Vernea. Tajuplný ostrov, Patnáctiletý kapitán, Cesta kolem světa za osmdesát dní, Dva roky práznin a profláknutá klasika Dvacet tisíc mil pod mořem - tuhle pětici byste stále ještě našli v mojí knihovně, ačkoliv jsem je už dávno nečetla. Rozhodně to ale není proto, že by mě Verne omrzel, spíš kvůli tomu, že den není natahovací.

Svého milovaného Pána prstenů jsem objevila asi rok po Potterovi. Muselo to být někdy v době, kdy šel do kin první film, Pán prstenů byl najednou všude, takže i já dostala knížku. Problém byl v tom, že nějakým nedopatřením jsem nejdřív dostala druhý díl. Řeknu vám, že tehdy to nebylo ani trochu lehké čtení. Už jen kvůli tomu, že bez prvního dílu se mi v ději těžko orientovalo, ale i kvůli tomu, že styl asi není zrovna nejvhodnější pro tak mladé čtenáře. I přes útrapy - živě si pamatuji, jak jsem se při četbě o Bitvě o Helmův žleb musela často vracet o půl stránky zpátky, abych vůbec pochopila, co se to děje - mě knížka chytla a první díl se mi pak četl mnohem lépe (hlavně všechno zaskakovalo do souvislostí). K Hobitovi jsem se dostala až po Pánovi prstenů a možná proto se na něj doteď koukám tak trochu jako na roztomilou pohádku - ve srovnání s PP jí prostě je.

Myslím, že Terryho Pratchetta jsem objevila ještě později. Vztahuje se k tomu taková veselá příhoda. Měli jsme každý udělat do školy referát na nějakou knihu, kterou jsme přečetli. Jenže já v té době zrovna dokončila Ivanhoea od Waltera Scotta, což jak asi sami uznáte není vhodná knížka na referát pro třídu terciánů. Mně se referát nechtěl dělat spíš z toho důvodu, že by to bylo moc dlouhé a nechtělo se mi o tom vyprávět. Šla jsem tehdy do knihovny, chvíli tam obcházela a nakonec vytáhla z regálu hezkou barevnou knížku s názvem Pyramidy. S nadějí, že tam bude něco zajímavého o egyptských pyramidách, jsem si ji odnesla domů. Řeknu vám, s tím referátem jsem si moc nepomohla, protože vysvětlovat Zeměplochu lidem, kteří o něčem takovém nikdy neslyšeli, není vůbec zábava.

Abych se ještě trochu vrátila k začátku tohoto článku - neříkám, že v žádné z těchto knížek nejsou obrázky, tudíž ani neříkám, že nečtu knížky s obrázky, ale nějak pochybuju, že zmíněné dívky by byly schopné přečíst třeba takového Hobita, ať už by byl ilustrovaný sebevíc. Když jsem začtená, tak pro mě obrázky představují spíš překážku, která mě zdržuje od dalšího textu, nicméně později se k nim ráda vracím, abych porovnala svoje představy s autorovými (nebo alespoň ilustrátorovými). Ovšem, že bych někdy dělala nějaký rozdíl mezi knížky s obrázky a bez, to se mi nezdá.

Sedlo na vytrvalost

20. ledna 2014 v 16:27 | Fantaghira |  Koně
Ve vytrvalosti není žádné omezení, co se sedla týče. Můžete jezdit ve westernovém, anglickém, vytrvalostním... Je to jen a jen na vás. Samozřejmě se předpokládá, že sedlo koni sedí, i proto ve veterinách prohmatávají koni záda, jestli není namožený a neprohýbá se.
Kdysi dávno, když jsme měli doma prvního koně, bylo na něj westernové sedlo. Pak jsem chodila na jízdárnu a předělala se do anglie. Do westernu už bych se nevrátila. A když jsem tak obhlížela vytrvalostní sedla, říkala jsem si, jestli to není až moc podobné westernu.
Co mě vlastně o koupi vytrvalostního sedla přimělo uvažovat? No, zkrátka potřebovala jsem sedlo na svého koně, obsedala jsem ho v anglii, ale nebylo to ono. Všechny loňské závody jsem odjela v anglii a dokonce jsem byla spokojená. Ale říkala jsem si, že dvacet kilometrů je něco jiného, než když bych časem jezdila několikanásobně delší trati. Já navíc byla zvyklá na dost krátké třmeny a po tolika kilometrech v terénu vás nohy začnou bolet, ztuhnou vám kolena, odkrví se prsty u nohou... Problémy, které doma vyřeším tím, že si na chvíli vyhodím nohy ze třmenů a protáhnu si je, si netroufnu stejně řešit na závodech. Tak jsem nějak dospěla k tomu, že nejlepší by bylo koupit si vytrvalostní sedlo.

Já se učím

6. ledna 2014 v 17:07 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Samozřejmě, co jiného bych asi tak měla dělat, když je zápočtový týden v plném proudu?

Hlavně mi neříkejte, že se mi podařilo vás zmást, protože v tom případě mě vůbec neznáte. Ano, byly tu jisté tendence se učit. Jako když jsem do Budějovic poctivě dorazila už ve čtvrtek s tím, že přes víkend tu budu mít větší klid než doma, a něco se tu naučím. Jenže to bych nesměla dostat ten geniální nápad, že si jako oddechovku ještě jednou přečtu Mediátora od Meg Cabot. Co na tom, že by někteří mohli namítat, že už jsem poněkud mimo věkovou kategorii, pro kterou je tahle knižní série primárně určená. Já říkala, že to chtěla jako oddechovku. Jenže ono je to poněkud návykové. Řeknu vám, kdybych šestý díl nedočetla včera v osm večer, tak vážně nevím, jestli bych se do svých poznámek k dnešnímu zápočtovému testu vůbec kdy podívala. Ale beztak je to moje chyba, kdybych Mediátora neprokládala Partičkou, určitě bych ho měla přečteného mnohem dřív a mohla se učit. Haha, jako kdybych po cestě náhdou nenarazila na něco mnohem zajímavějšího.

Dneska už mám za sebou jeden zápočtový test a jednu odevzdanou crtitical summary, byť nevím, jestli to vypadá tak, jak by mělo, ale uklidňuje mě, že nikdo nevěděl, jak to napsat. Ovšem místo abych si opakovala na zítřejší opravu minitestů na Whitmana, Poea a Melvillea, zase nic nedělám. Vážně čekám, až se mi to vymstí. A ono to nevyhnutelně přijde. Když ne teď, tak v létě určitě, protože zvládnout sedm zkoušek (nemluvě o tom, že všechno jsou dvousemestrové předměty) během jednoho zkouškového je nemožné. Ale taková je naše drahá škola: "Hele, v zimě je hnusně, dáme jim málo zkoušek, ať si to užijou, v létě je hezky, na všechno míň času, víte co? naházíme jim všechny zkoušky na léto! Cha! Cha!" Vážně by mne nepřekvapilo, kdyby nějaká takováhle věta z někoho z našich drahých vyučujících vypadla. Ale to nic.

Takže tu tak sedím, učím se, a jak bych to podala? čekám od vás nejaké pěkné tipy na dobré filmy. A zkuste prosím přijít aspoň s jedním, který bych neznala. Děkuji.

A neberte si ze mě příklad ;)

P.S.: Všimněte si toho pozitivního vstupu do nového roku ;)