Únor 2014

Sedmero pohádek

24. února 2014 v 21:24 | Fantaghira |  Viděla jsem...
Vánoce jsou sice dávno za námi, já mám ale přesto nějakou pohádkovou náladu, což mě přivedlo na nápad dát dohromady seznam oblíbených zahraničních pohádek. Co si budeme povídat, Tři oříšky pro Popelku zná každý, ale kolik lidí zná nějakou oblíbenou americkou pohádku (a zkusme nepočítat animáky)? Pravda je, že až na jednu výjimku jsou to všechno americké filmy. Ehm... Ale nejsou české, tudíž úděl plní. Dokonce jsem se je pokusila sestavit tak, aby se končilo těmi nejlepšími.
Tak vzhůru na to!

7. Princezna Fantaghiró
Nemohla bych si odpustit nezmínit tuhle italskou pohádku o neobyčejné princezně, po které jsem si vybrala přezdívku. Ve skutečnosti je to pět filmů, které u nás kdysi dávno dávali v televizi rozdělené na části, proto jsem dlouho žila v domění, že je to ve skutečnosti seriál. K filmům jsem se dostala pár let zpátky a je pravda, že v efektech jsou někde úplně jinde (musela jsem se smát), ale pořád je to moje oblíbená pohádka, které odpustím všechno.
Mimochodem všechny díly se dají najít na YouTube ;)

Z rodinné historie III

9. února 2014 v 11:25 | Fantaghira |  Stalo se...
Po dlouhé době jsem konečně našla čas, abych přepsala zbytek ze zápisníku, který patřil mému prapradědečkovi. Někteří si možná matně vzpomínají, že předcházející díl patřil jeho zážitkům z války a končil tím, že byl po zranění propuštěn z vojenské služby a mohl jít pracovat na statek k rodičům své budoucí ženy.
Jako už vždycky, jména vesnic a lidí jsou zcenzurována a je ponechán původní pravopis, nicméně proběhla snaha o doplnění interpunkce. Když mluví pisatel o matce, nemyslí tím svou matku, ale matku svých dětí (tedy svou manželku) a rodiče zde už výhradně odkazují k jejím rodičům.


Pak počali senoseče a později žně a pro nedostatek pracovních sil byli nám přidělováni vojíni z posátky kadaňské. To byli, kteří hospodářské práce neznali, a když se trochu zapracovali, byli odvoláni, takže práce další musela býti vykonána nahodilími silami. Ku příkladu pracovali na statku velmi krátkou dobu též ruští zajatci. Také nám vypomohlo při žních několik příbuzných se strany otce B. z Újezda. Pak když bylo po nejnutnějších prací v hospodářství, rodiče navrhli, abychom se s matkou vzali, což se také stalo, a sice dne 22. září 1917. Měli jsme svatbu v kostelíku obce Ž., kam vlastně obec B. byla přifařena. Ovšem stalo se tak zo dosti nezvyklych přec okolností, což musím blíže vysvětliti. Když jsem přišel na faru do Ž. ohlásit svatbu, tamnější kněz mne zdělil, že česky neumí, a když jsem přišel s touto odpovědí, matka se vyjádřila, že k oltáři nepůjde, dokud neopatřím kněze, který umí česky. Za tím účelem jsem zašel na arciděkanství do Kadaně a tám mne bylo zděleno, že žádný z pěti tamnějších kněží česky neumí. Odpověděl jsem jemu, že budu nucen třeba odjeti do Plzně, kdež by svatební obřad provedli. Na to mne arciděkan odpověděl, že snad některý kněz v klášteře františkanů bude uměti česky, abych se tám optal. Klášter v Kadani dle mého odhadu byl starý jistě 300 let a vystavěn na stráni přímo nad Ohří. Odebral jsem se tám, u fortny klášterní zvonil jsem jednou, dvakrát, dokonce třikrát, až přišel mne otevříti jeden z františkánů a já mu přednesl moji prosbu. Aniž promluvil na mne slovo, fortnu opět uzavřel. Já opět zůstal státi nevěda, zda-li mam vyčkati nebo odejíti. Rozhodl jsem se čekati dále a že bez nějakého dalšího vysvětlení neodejdu. Asi po půl hodině přišel opět jiný kněz františkán a znovu se mne ptal, co si přeji, tak jsem jemu opět moji prosbu přednesl. Tu on se zeptal na který den a hodinu máme smluveno svatební obřad v Ž. a pak mne přislíbil, že kněze, který umí česky, tám pošle, pravděpodobně to byl představený kláštera. Tak konečně bylo splněno přání matky.