Květen 2014

Dustfinger by měl radost

26. května 2014 v 10:08 | Fantaghira |  Živočichové
Před několika týdny se nám do rukou dostaly tři malé zachráněné kuny. I přes věškerou snahu se nám bohužel nepodařilo všechny tři udržet při životě a nakonec zbyla jenom jedna. Nebo spíš jeden. Taková malá potvůrka vypiplaná. Vždycky, když přijedu na víkend domů, divím se, o kolik vyrostl. Teď už je dost velký na to, aby běhal po celém domě, trhal plyšáky, kousal všechno a všechny, všude šplhal a jinak narušoval veškerou snahu o klidný život.
Myslím, že ta malá potvora ví moc dobře, co komu vadí, a podle toho se chová. Mně speciálně chce šplhat po zádech a když ho nenechám, tak se mi zakusuje do loktů. Kočky jsou jím fascinované, ale když se k nim chce přiblížit, couvají do bezpečí. A když ho chcete někde zavřít, abyste měli klid, tak se začne vztekat, dělá ty svoje kuní zvuky a dělá hrozné rány do dveří. Ještě jsme nepřišli na to, jak je dělá, ale vážně to jsou rány, jak kdyby je chtěl vyrazit.
Teď už taky začíná chodit na chvíli ven. Pustíme ho na zahrádku, kde si on nadšeně pobíhá a zalézá do křoví. Naštěstí se drží lidí a nikam neutíká, jinak bychom už malou kunu dávno neměli. Ale vyfotit ho je téměř nemožné vzhledem k rychlosti, jakou vyvine. Včera jsem se o to snažila, všechno skončilo rozmazané. Ale stejně pár fotek mám.

Vzácný moment, kuna stojí.

První zářez

13. května 2014 v 15:57 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Doslova. Do prstu. Mám tam tři stehy...

V sobotu jsme kovali koně a já držela nohy, nicméně kobyla nedržela a dopadlo to tak, že mi hřebík rozříznul prst a já jsem měla večer výlet na chirurgii na zašití. Moje první vážnější zranění. Odnesl to ukazováček na levé ruce, celý spodní článek byl rozříznutý až na kost. Tedy ne, že bych to viděla, já se na tu ruku koukla jenom v prvním okamžiku - taková ta první vteřina, než začne téct krev - viděla, že je to dost velký, v klidu oznámila, že to jdu strčit pod vodu a nesmím se na to podívat jinak omdlím. Dokonce se mi i u díru podařilo zavázat. Pak jsem si všimla té krvavé cestičky, co se za mnou ze dvora táhla, což mi teda nepřidalo.

To bylo někdy v jedenáct dopoledne. Následující hodinu jsem seděla s rukou zvednutou do výšky, aby se trochu odkrvila a já nevykrvácela. Pak už jsem víceméně fungovala normálně, jenom se mi trochu motala hlava. Sice jsem řekla, že to asi bude na šití, ale nikdo to nebral vážně. Nikdo tu díru neviděl a já v podstatě taky ne.

Až někdy v šest večer jsem donutila mámu, aby mi to aspoň převázala, když už nic jiného. Její reakce: "Vem si kartičku pojištěnce, jedeme do Plzně na chirurgii." Pak už to šlo všechno rychle.

Zajímavé je, že si všichni myslí, že mě to musí hrozně bolet. Popravdě nejvíc bolela injekce s lokální anestezií. Rozříznutí nebolelo, ještě tam možná ta dezinfekce pálila. Stehy cítím jenom, když udělám nějaký reflexivní pohyb a nedojde mi, že s tím prstem moc nepohnu. Zrovna teď je chudák nateklý a pohyb neudělám skoro žádný. A chytit něco mezi palec a ukazováček se momentálně zdá jako scifi.

Nicméně jsem vážně ráda, že to odnesla levá ruka, protože i takhle mám s některými věcmi problém a nedovedu si představit, že bych neměla pravou ruku. Ono i tohle psaní na klávesnici je vtipné, protože ten ukazováček mi tu chybí, občas na to zapomenu, ale jediné, co zvládnu, je dotknout se klávesy, zmáčknutí vyžaduje pohyb, který teď příliš neovládám. Takže pokud někde chybí písmenka, omlouvám se.

Ale psaní na klávesnici je to nejmenší. Česání vlasů je utrpení, protože když se nemůžu pomoct levou rukou (což fakt dost dobře nejde), tak si ty vlasy poměrně úspěšně rvu. Vážně lidi, nechtějte kudrnatý vlasy! Za chvíli se ze mě taky stane expert na rozepínání podprsenky jednou rukou, spíš bych se ale potřebovala naučit ji jednou rukou zapnout. Do sprchy chodím s pytlíkem na ruce, aby se stehy a obvaz nenamočily. A na to musím myslet i jinak. Třeba bych si moc ráda odrbala ten prst od zbytků zaschlé dezinfekce a nejpíš i krve, ale příliš se to nedaří. Včera jsem si hrála s vatovými tyčinkami, takže už není celý žlutooranžový, ale pořád vypadá špinavě. A když přitlačím, tak to bolí.

Já vím, že si možná ťukáte na čelo, že to přeháním, ale mně nikdy předtím vážně nic nebylo. Nejhorší nemoc, kterou jsem měla, byly neštovice a nejhorší zranění otřes mozku. A nikdy jsem s ničím nemusela do nemocnice, takže je pro mě tohle všechno nové a nelíbí se mi to. Vážně doufám, že se mě bude držet současná statistika a další zranění přijde zase po dvaceti letech.

Všední dni

6. května 2014 v 0:32 | Fantaghira |  Píšu...

Slza stéká po zdi
a na zemi kaluž
rudá hustá kapalina
vsakuje se do koberce
mrtvé srdce
cáry svalu

Hluboká prázdnota
všedních dní
ticho a bělost
praskliny v realitě
bdění a snění
slévá se v jedno

Na obloze hvězdy
blikají ve tmě
nádech a výdech
vzduch je chladný
necítíš nic
ani bolest