Červen 2014

Pýcha a předsudek

29. června 2014 v 20:24 | Fantaghira |  Books in my thoughts
Pýcha a předsudek je jedna z těch mála knih, které jsem objevila díky filmu. Ne, že bych o knize před filmem neslyšela, ale do té doby jsem si říkala, že to není nic pro mě. Až jednoho krásného dne mě kamarádka přesvědčila, ať se s ní podívám na film, že se mi to bude moc líbit. A měla pravdu. Pak jsem dala šanci knížce a ta se mi líbila ještě o něco víc než film (ale tak už to většinou bývá).

Je to asi jediná knížka, kterou mám doma v češtině i angličtině, ale to jen pouhou náhodou. Kupovala jsem si český překlad a až pak jsem zjistila, že máme doma i anglický originál. Obě dvě verze mám přečtené několikrát.

Je pravda, že obecně nemám ráda hloupé postavy - chápu, že si pod tímhle každý představí něco jiného, takže uvádím jeden příklad za všechny, a to profesora Lockharta, který způsobil, že jsem dlouho neměla ráda druhý díl Harryho Pottera tak, jak by si zasloužil.

I v P&P se takové postavy najdou. Wickham se mi nelíbil od samého začátku, Lydia je vysloveně nesnesitelná a v určitých momentech bych paní Bennetovou s chutí zaškrtila. I přes to tady ale zůstává dost postav, které mám ráda. Je to zvláštní, zpravidla mám jednoho favorita, který mi mluví z duše, ale tady je jich několik. Nejvíc se asi dokážu ztotožnit s Elizabeth, ale jindy mnohem víc s Darcym a pak tu jsou chvíle, kdy je mi nejbližší Jane, a dokonce by se našla místa, kde by to byl Bingley. Všechny tyhle postavy jsou mi něčím blízké a snad je to ten důvod, proč mám Pýchu a Předsudek tak moc ráda.


Otázka srdce

25. června 2014 v 22:38 | Fantaghira |  Píšu...
srdce sevřené v ocelové pěsti života
tíha na hrudi, jež se nezvedá
třesoucí se ruce
umlčený hlas
nevida, nevěda
svět se točí
srdce buší
dokolečka dokola
a znova
sny nepřicházejí
těžká víčka klesají ke dnu
hromy a blesky
a studené pařáty strachu
bez dechu, bez vůle, bez vína
nesmíš, musíš
slova utíkají pryč
mlha všude okolo a v ní jedno světlo
prach zvířený větrem
tančící stíny
den a noc, světlo a tma, zlo a láska
voda stoupá
a srdce stále buch buch buch

J.R.R. Tolkien

18. června 2014 v 11:52 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Tady se skutečně žádné překvapení nekoná, neboť mým nejoblíbenějším britským spisovatelem už několik let je profesor Tolkien. Ano, mohli byste se tu se mnou chtít hádat, že se Tolkien narodil v Jihoafrické republice a ne v Británii, ale jeho rodina z Británie pocházela a do Afriky se přestěhovali jenom proto, že Tolkienův otec byl povýšen na vedoucího tamní pobočky Britské banky. A od svých tří let zase bydlel malý John Ronald Reuel v Británii, poté co jeho otec zemřel.

Ale já tu nechci vypisovat jeho životopis, který si najdete, když budete chtít. Já chci psát o tom, proč je Tolkien mým nejoblíbenějším spisovatelem.

Poprvé se mi dostal Pán Prstenů do rukou někdy okolo dvanácti let. Zajímavé je, že to nebyl první díl, ale druhý. Trochu jsem s tím bojovala, začínat knížku z prostředku není zrovna ideální, navíc je Tolkienův jazyk poměrně složitý. Ale bavilo mě to, protože jsem knížku nevzdala a dočetla, ačkoliv si přesně pamatuju, jak jsem se v určitých momentech musela vracet o stránku nazpět a číst to znovu, protože mi unikal význam některých pasáží. Teprve pak jsem si přečetla Společenstvo prstenu a spousta dílků skládačky zapadla na svoje místo. S jazykem už jsem tolik nebojovala. K Hobitovi jsem se dostala až později a možná i proto mi přišel jako pohádka.

Postupem času jsem od Tolkiena přečetla všechno, co se mi dostalo do rukou. Od Tuláka Rovera až po Silmarillion, se kterým při čtení bojuji doteď. Ale zároveň ho mám hrozně ráda.

A čím víc jsem toho četla, tím víc jsem se dozvídala o Tolkienovi. A čím víc jsem se toho o něm dozvídala, tím víc jsem ho obdivovala. On nikdy neměl ambice stát se velkým spisovatelem. Hobit byl původně jen příběhem, který vyprávěl svý dětem. Teprve když ho přesvědčila jeho známá, zkusil svůj příběh nechat vydat. A Hobit měl takový úspěch, že Tolkiena požádali o pokračování, čímž vznikl Pán Prstenů. Za co ho ovšem obdivuji nejvíc, jsou všechny ty vymyšlené jazyky. Do detailů propracovaná elfština s několika dialekty, černá řeč a další. To je něco neskutečného a neuvěřitelného.

Lake District

16. června 2014 v 15:37 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Na začátek by se slušelo přiznat, že jediné místo, které jsem v Británii navštívila, je Londýn. Sice jsem tam byla už třikrát a nedám na něj dopustit, ale nemůžu říct, že by byl mým nejoblíbenějším místem. Tím je mnou doposud nenavšívený Lake District, největší anglický národní park ležící na severozápadě země.

Jezerní oblast je, jak už název napovídá, plná jezer, která zde vznikla po skončení doby ledové, a dále lesů, kopců a skal. Dohromady to všechno vytváří nádhernou konmbinaci a jednu z nejhezčích krajin, jaké jsem kdy viděla (co na tom, že jenm na obrázku). Právě zdejší krajina byla inspirací i pro tzv. Jezerní básníky, mezi které se řadí Wordsworth nebo Coleridge. Nebo vám možná něco řekne jméno Beatrix Potter, což byla autorka dětských knížek a i ona nacházela svou inspiraci ve zdejší krajině. Mimochodem, film o jejím životě, Miss Potter, se v Lake District natáčel a vřele ho dporučuji.

Ani nevím, kdy jsem o Lake District slyšela poprvé. Mám takové nejasné tušení, že to možná bylo ve škole, jako jedna z věcí, které se učily ve spojení s Británií. Hlavní město je Londýn, nejdelší řeka Severn, národní park Lake District... Kdy jsem si spojila název s obrázkem, také nevím. Ale Lake District je v mojí hlavě dlouhodobě uložen pod "Tam chci!". Stejně jako jsem věděla, že v Irsku se musím podívat do Connemary, tak vím, že se jednou v Anglii musím podívat do Jezerní oblasti, jinak nebudu mít klid.

Britofilní výzva

14. června 2014 v 23:51 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Zkouškové se u mě nese ve znamení krize. Nechce se mi nic dělat a chce se mi spát - aspoň do té doby, než jdu spát, protože pak většinou nemůžu usnout. Prostě krize. Nemluvě o tom, že zkušku mám hotovou jednu, u jedné čekám na výsledek a čtyři mě čekají. Fuj, fuj, fuj!

Aby to tu tedy neumřelo, vymyslela jsem si takovou moc pěknou věc. Jednu chvíli byly po internetu oblíbené nejrůznější výzvy - a možná ještě jsou, jen nemám čas to sledovat - a já se odhodlala (donutila je mnohem vhodnější slovo) si také jednu vymyslet. Původně jsem se chtěla jen do nějaké zapojit, ale nic se mi nezdálo. Proto tedy výzva vlastní.

Jak už byste z nadpisu poznali, jedná se o britofilní výzvu - tedy výzvu pro všechny milovníky Velké Británie. Netvrdím, že to je něco extrémně originálního, je to výzva především pro mě. Snad i z toho důvodu má jen deset bodů (a to ještě můžete argumentovat, že ten poslední by se ani neměl počítat).

Nebudu to tedy prodlužovat a zde jsou témata:
1. Místo
2. Spisovatel
3. Kniha, která se odehrává v Británii
4. Panovník
5. Film
6. Seriál
7. Kapela (zpěvák/zvěvačka)
8. Umělec
9. Historické období
10. Volné téma

Za samozřejmost předpokládám, že před všemi tématy by mělo stát slovo "nejoblíbenější", nebudu přece psát o místě, které nenávidím. Ráda bych vysvětlila, že kniha, která se odehrává v Británii, nemusí být nutně napsaná od britského autora. Stejně tak to ale může být kniha od spisovatele ve druhém tématu, pokud splňuje, že se odehrává v Británii.
Poslední téma je poněkud zákeřné, ale je to šance se rozepsat o čemkoli, co nebylo obsaženo předtím. V podstatě o čemkoli, dokud se to bude týkat Británie.

Pokud by se chtěl někdo zapojit, bránit mu nebudu. Naopak, budu moc ráda. Moje články se tu začnou objevovat už brzy.

Den dětí

1. června 2014 v 0:23 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Den dětí pro mě nikdy nebyl tak docela jen Dnem dětí, a možná právě proto jsem se rozhodla trochu zavzpomínat a vyhrabat ze své zaprášené paměti různé vtipné (někdy méně, někdy více) informace z mého dětství.

~ Dlouho jsem měla iracionální strach z toho, že mě vysavač vysaje a když se u nás doma luxovalo, vlezla jsem si na postel, vmáčkla se do rohu a naprosto odmítala slézt, dokud se s luxováním neskončilo.

~ K narozeninám jsem kromě jiného dostávala i "dárky pro život". Jednou mě naučili zavazovat si tkaničky a od té doby jsem si je musela zavazovat sama. A k šestým narozeninám jsem "dostala", že musím zvedat telefon, když nikdo není doma (doba pevných linek...). Z nějakého důvodu jsem tyhle "dárky" nebyla schopná ocenit.