Březen 2015

Přechylování

18. března 2015 v 16:39 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Přechylování je jedním z mnoha problémů, který musíte vyřešit při překladu. Čeština tradičně cizí jména přechyluje, ale já jsem proti němu. Čtěte proč.

Přechylování je zakotvené v české tradici. Ženské příjmení přebírá koncovku -ová (případně -á u jmen skloňovaných podle vzoru přídavných jmen). To je samozřejmě v pořádku. Nicméně jsou jazyky, které takovéto rozlišení nemají (já tu budu především mluvit o angličtině) a nevidím důvod, proč na jejich ženská příjmení násilně dosazovat tu českou koncovku -ová. Plně si uvědomuji, že rozhodnutí nepřechylovat s sebou přináší spoustu problémů, z nichž asi nejvýraznější je ten, že pokud ponecháme jméno v původní podobě, zůstává zároveň nesklonné. Čeština se narozdíl od angličtiny vyznačuje tím, že skloňuje, pokud se rozhodneme jméno v českém překladu nepřechýlit, zároveň tím zahazujeme tu typicky českou schopnost jméno skloňovat. Myslím, že něco takového není dobře. Jenže jak to vyřešit? Nabízí se možnost příjmení skloňovat podle mužských vzorů. Sice by to pro oko českého čtenáře vypadalo asi dost zvláštně, ale chtěla bych, abychom si všichni něco uvědomili. V češtině jsou příjmení, která vznikla od podstatných jmen ženského rodu, a nemáme problém je skloňovat v mužském rodě. Je to pro to, že máme v mužském rodě ten krásný vzor předseda, a proto nás nezarazí, že příjmení jako Liška můžeme skloňovat v mužském rodě, ač původně to bylo slovo rodu ženského. Ale každý, kdo se někdy učil o vývoji češtiny, ví, že to tak vždycky nebylo. Předseda se dřív skloňoval podle ženských vzorů, ač sám byl mužského rodu. Proč tedy nezavést skloňování ženských příjmení podle mužského rodu. Nakonec všechno je jen o zvyku a za pár let už by to nikomu ani nepřišlo divné.

Vzpomínka na Terryho Pratchetta

13. března 2015 v 14:09 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Včera náš svět opustil jeden z nejskvělejších spisovatelů, jaký kdy žil. Všichni jsme věděli, že takový den přijde, přesto jsme všichni tak nějak doufali, že Smrť otočí jeho přesýpací hodiny a nechá nám ho tu déle.
Tohle je taková moje vzpomínka na setkání se Zeměplochou...

Začalo to čirou náhodou, když jsem z knihovny vytáhla knížku s názvem Pyramidy. Zaujala mě tenkrát svým barevným přebalem a taky názvem. Ve svých dvanácti letech jsem se nadšeně zajímala o starověké civilizace a o čem jiném by moha být knížka s názvem Pyramidy, než o starověkém Egyptě. Ano, přečetla jsem tenkrát anotaci na zadní straně přebalu, ale nenechala jsem se zmást.

Myslím, že už po několika prvních odstavcích jsem si uvědomila, že kniha nebude to, co jsem čekala. Ale zároveň myslím, že těch několik prvních odstavců mi stačilo k tomu, abych si uvědomila, že kniha, kterou držím v ruce, bude něco mnohem lepšího. Jak opadal prvotní šok ze světa, kterému autor říkal Zeměplocha, docházelo mi, jak je to všechno geniální. Asi jsem tenkrát při tomhle prvním setkáním nedokázala úplně poznat, jak moc je to geniální. Nejspíš mi plný rozsah té geniality uniká i teď.

Pamatuju si, že jsem tenkrát na Pyramidy dělala do školy referát (měli jsme dělat referát na knížku, kterou jsme právě přečetli). Po skončení na mě většina lidí zmateně koukala. Prostě jsem jim nedokázala vysvětlit, jak fungovaly ty pyramidy, po kterých se kniha jmenuje. To se prostě musí přečíst. Vysvětlit Zeměplochu někomu, kdo o ní nikdy neslyšel je téměř nemožné. Lidé se ptají na hloupé otázky jako: "Takže je to jako Země, akorát placatá?" Není. Nebo jen nechápavě konstatují: "Ale to přece nedává smysl." Ale dává. Jen se musíte na okamžik odtrhnout od svého obyčejného (nebo neobyčejného) života, otevřít oči a nechat se unášet fantazií, což je bohužel věc, kterou spousta lidí neumí.

Každopádně tou jednou malou barevnou knížečkou, zcela náhodně vytaženou z regálu, započala má zeměplošská éra. Následující roky vedly mé první kroky v knihovně k regálu s Pratchettovými knihami a oči hledaly knihu, kterou jsem ještě nečetla. Půjčovala jsem si je napřeskáčku, jak mi přišly pod ruku. Například takové Lehké fantastično jsem si půjčovala až po dlouhé době, protože ho měl neustále někdo půjčené. Zrovna tohle si pamatuju, protože navazuje na úplně první Barvu kouzel a já zoufale potřebovala vědět, jak to dopadne s Mrakoplašem a Dvoukvítkem. Právě Mrakoplaš by byl mojí neojblíbenější postavou a v těsném závěsu za ním by letěla Bábi Zlopočasná. A pak by následovaly všechny ostatní postavy, protože upřednostňovat někoho, to je téměř zločin. Každá postava má něco do sebe, každá postava je jedinečná, každá postava je svá. Až na Zavazadlo, které není své, ale svého pána. Ano, počítám Zavazadlo jako samostatnou postavu.

Mohla bych tu ještě dlouho psát o Zeměploše, o jejím autorovi, o tom, co mi tyhle knihy daly. Bylo by toho hrozně moc, ale raději to ukončím.

Zeměplošské knihy jsou jedny z těch knih, které vás nikdy neomrzí. Nepotřebujete mít důvod k tomu je číst, dostatečným důvedem k jejich přečtení je jméno autora. Sice je na svém osobním žebříčku stavím až na třetí místo, za Pána Prstenů a Harryho Pottera, ale všechny tyhle knižní série mají vedle sebe napsáno velkými číslicemi 100%. Stoprocentně na ně nedám dopustit, stoprocentně je miluju.

"Don't think of it as dying, just think of it as leaving early to avoid the rush."
May you rest in peace, Sir Terry Pratchett.

Ohňostroj

11. března 2015 v 18:04 | Fantaghira |  Česká republika
Ohňostroj z českobudějovických oslav 750 let od založení města byl krásným vyvrcholením večera. Když už jsem měla foťák v ruce celý večer, zkusila jsem něco vyfotit i z ohňostroje, ačkoliv jsem si od kvality fotek nic moc neslibovala. Ale byla jsem příjemně překvapená, že mi to foťák vzal, aniž bych ho nastavovala na nějaký speciální režim. Takže tady máte pár těch nejpovedenějších fotek...

750 let Českých Budějovic

10. března 2015 v 23:14 | Fantaghira |  Česká republika
Dneska slavily České Budějovice 750 let od svého vzniku. Na náměstí byla naplánovaná velká oslava, tak jsem se na chvíli od učení a všech školních věcí a vyrazila taky jednou někam ven. Když jsem dorazila, byl už v plném proudu koncert Lucie Bílé, zrovna začínala písnička Láska je láska. Stála jsem sice dost daleko, takže jsem moc neviděla, ale slyšet bylo dobře a bylo to fajn.