Červen 2015

Být či nebýt

18. června 2015 v 11:39 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Blíží se konec zkouškového a já místo učení ležím v posteli a beru antibiotika. Ano, je pravda, že se dá učit i v posteli, jenže to bych nesměla být tak strašně unavená. Po jedné stránce mi padá hlava k zemi a oči se mi zavírají. Nic nezvládám, nic nestíhám. Třeba zítra jsem přihlášená na zkoušku, ale mám v plánu se odhlásit, protože o české literatuře 2. poloviny 20. století vážně nic nevím. Problém je ovšem ten, že další termíny zatím nemáme a dá se tedy očekávat, že budou až v srpnu. Jindy by mi to nevadilo, ale chtěla jsem v září státnicovat a k tomu bych musela mít všechno splněné do konce června. Ale co si budeme nalhávat, bakalářky mi taky chybí pěkný kus. Tu by mi sice stačilo odevzdat až v červenci, ale to tady zase není vedoucí a ten mi ji musí nejdřív schválit. Jestli nakonec nebude přece jen lepší to všechno odložit.

Jeden z rodičů sice nebude nadšen, ale já si nevybrala, že mě skolí nemoc uprostřed zkouškového. Pořád ještě bych měla šanci dělat v září státnice z angličtiny. A češtinu v lednu. Zavřu si tím dveře na navazující, protože vážně nehodlám studovat věčně.

Ironií osudu je, že na gymplu by málokdo čekal, že zrovna já budu mít problém s vystudováním aspoň něčeho. Jenže se ukázalo, že vysokoškolský systém není pro mě. Celý semestr nemusíte nic dělat a pak musíte během šesti týdnů prokázat znalosti z šesti nebo sedmi předmětů. Z toho jsou všechny dvousemestrové a minimálně dvě literatury. Hlavně, že vám tvrdí, že po vás chtějí hlavně umět se v tom orientovat a učivo chápat, ale u zkoušky musíte umět data vydání důležitých děl. Neumím se učit telefonní seznamy. Josef Hanzlík - Lampa - 1961. Ivan Wernisch - Kam letí nebe - 1961. Antonín Brousek - Spodní vody - 1963. Ne, tady by mi asi stačilo vědět, že publikovali na začátku šedesátých let. Ale kdo si to má pamatovat, když se tady objevují samá pro mě neznámá jména. Nikdy jsem se netajila tím, že českou literaturu čtu málo, ale spoustu jmen znám, ačkoliv jsem je nikdy nečetla. Ale tedy básníci z 2. poloviny 20. století, to je naprostá čínská vesnička.

Nechci se vzdávat, ale nemám sílu pokračovat. Skoro si říkám, že jít pracovat by byla úleva. Někam, kde jsou jasně dané pracovní hodiny a pak můžu vypnout. Někam, kde mě nikdo nebude každého půl roku zkoušet z několika set stran. Někam, kde nebudu muset psát žádné seminární práce. Skoro se na to těším.