Listopad 2018

Auckland

Pondělí v 23:48 | Fantaghira |  Cestovatelské
Posledních pár dnů se chystám, že bych začala přidávat nějaké fotky z Nového Zélandu. Jenže kde začít? Od začátku? Od nejoblíbenějšího místa? Ale jaké místo bylo moje nejoblíbenější? Od nejlepšího zážitku? Ale který byl ten nejlepší? Mám začít náhodně vybírat, na co mám zrovna chuť? Ne. Nakonec to vezmu opravdu chronologicky, ačkoliv mě svrbí prsty psát o všem najednou. Ale to by se opravdu do jednoho článku nevešlo. Stále nevím, jak vybrat fotky, protože z těch 2,5 tisíce jsou přece dokonalé všechny. Achjo...

Začneme v Aucklandu, největším městě na Novém Zélandu, jehož hlavní dominantou je známá Sky Tower.


Podzimní

8. listopadu 2018 v 23:21 | Fantaghira |  Rostliny
Podzim je mým nejoblíbenějším ročním obdobím. Pomineme-li ty klesající teploty. Ale jinak - stromy se odějí do barevných hávů a všechno je takové hezčí. V Anglii přichází podzim později, ale během posledního týdne se tu stromy začaly hezky barvit do zlata, ačkoliv je jich spoustu stále ještě zelených. A pak tu jsou taky ty stromy, které jsou pro jistotu už bez listí. Vzhledem k tomu, že tady nikdy nevíte, kdy bude příště příležitost a slunečné počasí, tak jsem se vydala na nějaké to podzimní focení dnes. Výsledky níže.


Odejít

7. listopadu 2018 v 16:57 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Od chvíle, kdy jsem nastálo odešla z České republiky do zahraničí, se setkávám s množstvím reakcí od lidí, kteří mi říkají, jak jsem odvážná a statečná a silná, a jak mě obdivují, protože oni by nikdy nic takového nedokázali. Pro ně všechny mám jen jedno slovo. Blbost!

Ne, nebudu říkat, že odejít bylo snadné, že jsem tomu nemusela nic obětovat, ani že mi to chvílemi nelámalo srdce. Nic není zadarmo. Nejhorší chvíle byla těsně před loňskými Vánoci, kdy musel být kvůli vážné nemoci uspán můj pes, a já si doteď vyčítám, že jsem tam nemohla s ním být. Na druhou stranu když jsem bydlela v Čechách, byl kolikrát můj pes to jediné, co mi za celý den dokázalo dodat vůli dál žít. Trpěla jsem depresemi a nenáviděla svůj život. A nejhorší bylo, že jsem věřila tomu, že na tom není nic špatně. Protože jsem dospělá, tak se přece sluší, abych měla vlastní bydlení, abych měla práci, abych platila účty a splácela hypotéku. Abych vytvořila tuhle iluzi skvělého dospělého života pro ostatní, protože tak je to správně. A celou tu dobu jsem přitom čekala na nějakou změnu. Hádejte co! Pokud budete sedět doma a čekat na změnu, nikdy se nedočkáte.

Musela jsem přijít o strašně moc a dostat se až na úplné dno, abych si uvědomila, že takhle to dál nejde. Musela jsem odjet na druhý konec světa, abych viděla věci z jiné perspektivy. Abych zjistila, že můžu dělat to, co mě baví, co chci, že můžu být šťastná a neudeří do mě blesk.

Není nic horšího než si plnit sen, když vám do toho hlas ve vaší hlavě neustále říká, že si to nezasloužíte. Deprese a úzkosti se nezbavíte lusknutím prstů. Ale můžete je nenechat vyhrát. Já jsem na Nový Zéland přijela tak vyčerpaná, že jsem z toho ani neměla radost. Musela jsem se nutit vyjít ven a dělat věci. Až jsem se najendou nemusela nutit a zjistila jsem, že se usmívám.

Některým lidem se moje životní volby nelíbí, byli by raději, kdybych měla stálou práci, vlastní byt, ideláně přítele či manžela. Tihle lidé byli odsunuti z mého života, protože pokud nebudou respektovat moji volbu být šťastná, tak nemají žádné právo v mém životě být.

To ostatně radím všem, vykašlete se na to, co říkají ostatní. Je to váš život, dělejte věci, které vás dělají šťastnými, a ne věci, které dělají ostatní šťastnými. A nečekejte na správný moment, správný moment je teď! Tak jděte a splňte si svoje sny!

Corfe Castle, England, červen 2018

Změna je život

5. listopadu 2018 v 20:12 | Fantaghira |  Vykecávám se...
Je neskutečnou ironií, že jsem se rozhodla vrátit na blog zrovna v době, kdy je tématem týdne "Změna je život". Protože od chvíle, kdy jsem tu psala řádky naposledy, se toho změnilo strašně moc. V podstatě celý můj život.

Je zpětně lehce úsměvné dívat se, jak jsem psala články. Krásně se na tom dá sledovat, jak se můj život hroutil, či nehroutil. A protože změna je život, pojďme si tak rychle projet, co se stalo od posledního zveřejněného článku - v únoru 2017.

Takže... V únoru 2017 jsem byldela v Čechách, měla práci a měla plán. Plán je vždycky špatně. Můj plán byl zažádat si v březnu o working holiday visa na Nový Zéland, odjet tam na rok a splnit si sen. Vízum jsem samozřejmě nedostala, protože než jsem vyplnila jejich skvělý formulář (který mě straší ve snech doteď), kapacita víz byla vyčerpána. O to horší, že jsem už předtím dala v práci dvouměsíční oznámení o výpovědi. Takže jsem najednou byla bez práce a bez plánu. Nicméně celý můj život v Čechách se hroutil, takže jsem udělala jedinou možnou věc, a rozhodla se, že k*rva už taky! na Nový Zéland pojedu tak jako tak, aspoň na dovolenou, protože musím pryč.

Na Novém Zélandu jsem strávila dva a půl měsíce. Neskutečné, skvělé, úžasné dva a půl měsíce. Nový Zéland je všechno, o čem jsem kdy snila. Nestihla jsem všechno, co jsem chtěla, ale stihla jsem toho dost. Krom krás Nového Zélandu jsem zjistila, že můžu být šťastná, že můžu dělat věci, které mě baví, že se do Čech nikdy nevrátím, protože mě život tam nikdy štěstí nepřinesl.

Po Novém Zélandu a utracení téměř všech svých úspor jsem si našla práci v Irsku. V mém milovaném Irsku, protože Irsko bylo vždycky ta země, kde jsem se cítila doma. Musí to být něco v Irském vzduchu, protože vím, že v tomhle nejsem sama. Pracovala jsem jako průvodce v turistické jízdárně, dělali jsme vyjížďky na pláž a bylo to božské. Na zimu ovšem zavírají, protože není dost turistů v okolí. V říjnu jsem tam končila a musela si najít něco dalšího.

Protože se mi nezadařilo najít vhodnou práci v Irsku, přesunula jsem se do vedlejší Anglie. Řeknu vám, ani nevím proč jsem měla Anglii až jako náhradní výběr. Irsko je pořád v mém srdci, ale Anglie je místo, kde chci žít. Před rokem jsem sem přijela a miluju to tu. Během svých volných dní jsem toho dost procestovala, konečně jsem viděla Stonehenge a Glastonbury a Durdle Door a spoustu dalšího. A jsem tu šťastná a dělám něco, co mě baví.

Odejít z Čech nebylo snadné, jak si někteří myslí. Bylo to něco, co jsem chtěla udělat delší dobu, ale vždycky jsem měla pocit, že mě tam něco drží. Ale nenáviděla jsem svůj život, ani jsem nevěděla jak moc. Až když jsem našla svoje štěstí, svojí radost, svojí volnost, jsem si uvědomila, jak správné bylo mé rozhodnutí. Musela jsem tomu něco obětovat, ale ta změna v mém životě za to stála.

To abyste mi ten Nový Zéland věřili :D (ne, jenom se ráda chlubím!)